DENÍK SEBEVRAŽEDKYNĚ

Anotace: 12. kapitola Příběh 19-ti leté Kláry, která se po neúspěšném pokusu o sebevraždu dostane na psychiatrické oddělení. Psáno z pohledu vypravěčky Kláry, jen její subjektivní pohled na dění na oddělení

12. ZBAVTE MĚ TOHO DUCHA
Když se probudím krátce po páté, hypnotizuje mě další dvě hodiny hluboké oddechování mé sousedky, která si dál užívá blaženého spánku. Nedivím se. Hysterický záchvat, se kterým mi ji tu včera nastěhovali kolem půlnoci, člověka vyčerpá. Dlouze se na ni zadívám. Kaštanové vlasy ji lemují její křehkou tvář. Nakloním hlavu do strany a mou pozornost si rychle přivlastní hluboké vrásky na čele. Je mladá. Kolem dvaceti, možná už dvacet pět a je opravdu krásná. Chudák. Včera, když ji tu v záchvatu přivedli to byl úplně jiný člověk. Teď spí pod hlubokou rouškou sedativ a hlasitě vzdychá. Je klidná, křehká a má zničený život.
Ručičky hodin se neskutečně vlečou. Dnes opravdu není proč spěchat. Je úterý, ale tady na psychiatrickém oddělení č.1 je každý den jako volná sobota. Kdo si chce odpočinout, ať jde na psychiatrii. Zavřu oči a snažím se usnout. Neúspěšně. Koukání do stropu mě už dávno nebaví, otočím se na bok a koukám na tu křehkou osobu ve vedlejší posteli. Stanoviště odpadlých duší, bez špetky naděje by se to tu mělo jmenovat. Velkými písmeny na vchodových dveřích třpytivý se nápis do daleka. Vstanu a potichoučku dojdu k oknu. Koukám do liduprázdného parku, ve kterém se začínají objevovat první paprsky slunečního světla. Je tu nový den. Nový důvod bojovat za lepší život, ale je tu vůbec nějaká šance na zlepšení? Vždyť oddělení je úplně plné a mnozí tu jsou opakovaně. Existuje vůbec nějaká naděje nebo je to slovo vyřknuté do prázdného ticha. Má ta malá jiskra naděje, která ve mě ještě plane, reálnou šanci něco změnit, nebo ji mám nechat vyhasnout? Nevím. Netuším. Nevím, kde zjistit odpověď. Však teď po tom šoku nevím ani kdo jsem natož něco více. Zachumlám se pod ne příliš hřejivou peřinu a začnu si číst esoterickou knížku, kterou mi tu máma na mé přání přinesla. Dřív, než se stačím zamyslet nad samotným názvem knihy týkající se plánu duše před narozením, k smrti mě vyleká má nová spolubydlící, která mě náhle osloví.
"Ahoj, já jsem Monika. Vyváděla jsem včera hodně?"
Přikývnu. "Klára."
"Promiň, omlouvám se, když to na mě přijde jsem úplně mimo."
"Co ti je?"
"Schizofrenie."
"To tu začíná být nějak populární."
Nechápavě na mě kouká, dokud ji nevysvětlím, jak jsem poslední vyřčenou větu myslela. "Zrovna včera se na oddělení zabydlela Markéta," zadívám se na název knihy a po chvíli mi dojde, že jsem situaci nevysvětlila celou. "taky schizofrenička." dodám věcně.
"Že by všichni s křestním jménem na písmeno M měli sklony ke schizofrenii?"
"Nechápu."
"Jsem Monika a ona Markéta." zasměje se má nová spolubydlící a zadívá se na knihu, kterou křečovitě držím v dlaních.
"Plán duše před narozením."
V očích se ji objeví zvláštní výraz, ruku napřáhne před sebe, jako by se chtěla před knihou chránit. Nechápu.
"Jak to můžeš číst?"
"Teprve začínám. Přemýšlím proč se mám, tak blbě. Možná, že jsem byla před narozením duše, která si vybrala blbé zkušenosti...musela jsem asi příšerně chlastat." rozesměju se, avšak Monika má ke smíchu daleko.
"Ty se jich nebojíš?"
"Koho?"
"Duchů?"
"Jakých?"
"Třeba toho co teď stojí vedle tebe."
Zadržím dech. Celá ztuhnu a pak se smrtelným výrazem v tváři vyběhnu na chodbu. Chvíli pobíhám po chodbě sem a tam, dokud mě nezadrží sestřička.
"Pro nespíš?"
"Máme tam ducha!!!!" zařvu a vyběhnu z oddělení na centrální chodbu, až tam mi dojde, že jsem si zapoměla boty.

"Klárko... klid ... uklidni se." snaží se mě rozklepanou uklidnit sestra, ale její snaha se míjí s účinkem. "Klárko, slyšíš mě?.... Duchové neexistují." To ať vykládá nějakým hloupým lidem. Každý normální člověk přece ví, že duchové existují. Jeden z nich byl u mě!
Co teď mám dělat? Mám si koupit zneviditelňující sprej, mám se ho zeptat co po mě chce? Co mám dělat? Srdce mi tluče tak silně, až mám pocit, že mi z hrudi najednou vypadne.
"Nenuť mě, abych volala doktora."
Nakonec ho stejně bude muset zavolat. Osobně mám pocit, že se neukliním v nejbližším století. Sice jsem vyděšená k smrti, ale přesto se nechám odvézt na sesternu. Posadím se na židli, než však stihnu odvyprávět můj hororový příběh, pozornost sestry mi ukradne chlápek z třetího pokoje, který si už zase myslí, že létá. Mává rukama a běhá sem a tam po chodbě. Dneska ten den začíná zajímavě.
O půl sedmé, když stále odmítám opustit sesternu, již nejsem sama. Sestra se vrátila a po téměř půl hodině nahánění sem přitáhla i toho holuba, nebo co za ptáka představuje chlápek ze trojky. Pardon, skřivan je to. Začíná zpívat. Asi jdu radši přece jen do toho pokoje. "Klárko, co se přihodilo, že jsi znenadání celá bílá vyběhla z pokoje?"
"Monika mi řekla, že vedle mě stojí duch." řeknu ještě s klepajícíma se rukama. Nevím co dělat. Skřivan zpívá a mává křídly a já nemám náladu o mé příhodě mluvit, avšak na pokoj se teď schovávat je blbost, neboť já se momentálně schovávám před duchem z pokoje. Jenže... co když i ten duch vyběhl z pokoje. Musím za Monikou! Rychle vstanu a beze slova odběhnu zpět na pokoj. Doufám, že ji sedativa znovu neuspala.
"Moniko."
"Kam jsi zmizla, Kláro? Bála jsem se o tebe."
"Proč jsi neutekla taky?"
"Před čím?"
"No před tím duchem."
"Kláro," odmlčí se a zpříma se zahledí do mých vyděšených očí. "Ten duch se vypařil sotva jsi utekla." Strach z možné nákazy by mi to nikdy nedovolil, ale teď je jiná situace. Snažím se v duchu ukonejšit, krátce před tím, než si sednu na její postel.
"Nevadí, že jsem si sedla?"
Zakroutí hlavou a nepřestává mi hledět do očí v nedočkavosti toho co řeknu.
"Je tu?"
"Kdo?" špitne. "No ten duch." odpovím tak potichu, že to musím zopakovat.
"Není."
"Jak vypadal."
"Nechci o tom mluvit."
"Proč?"
"Žádný duch přece není! Žádný duch přece není!" zprudka se rozkřikne, až přiběhne poplašeně sestra.
"Kláro, co se tady stalo?" Najednou přestanu být i Klárka, zajímavé.
"Nic. Jen jsem mluvila o tom duchu, kterého jsem se lekla, když Monika mi řekla, že stojí vedle mě."
"Ale proč teď Monika vyvádí? Co jsi udělala?"
"Jak co jsem udělala?"
"No něco ji rozčílilo."
"Jen jsem se jí na toho ducha zeptala!" zařvu tak hlasitě, až jsem překvapená i já hlasitostí svého hlasu.
"Vždyť Monika pořád opakuje, že duchové nejsou. Tak mi nemluv o tom, že ti tvrdila, jak stojí vedle tebe."
"Moniko," chytnu ji za paži a zatřesu s ní. "Byl tu nějaký duch?"
Kupodivu tentokrát přikývne.
"Stál vedle tebe, ale já vím, že duchové neexistují. Já to vím!" v očích se ji lesknou slzy.
"Správně Moniko, duchové jsou pouze tvoje představa." konejší ji sestra.
Vstanu z její postele a odkráčím do koupelny, kde si nejmíň pět minut drhnu ruce. Když se vrátím do pokoje, Monika sedí s polštářem pevně sevřeném v náručí a houpe se ze strany na stranu. Jako by polštář byl dítě, které konejší.
Já už tady opravdu ničemu nerozumím. Dojdu k oknu a zahledím se do parku.
"Ale on tu opravdu byl." prolomí Monika ticho a já málem omdlím.
"Proč jsi to neřekla sestře."
"Protože by mi nevěřila."
"Jenže teď si myslí, že jsem si to vymyslela."
Neodpoví a já ani odpověď nečekám. Lehnu si do postele, schoulím se do klubíčka a snažím se nemyslet na toho ducha. Nedaří se mi to. Strašně se bojím, a začínám cítit, že slzy už neudržím. Proč je taky držet. Tady je povoleno brečet.
Když v sedm ráno stojím připravena v jídelně na snídani, jsou dávno všechny mé slzy přestěhované do polštáře v mé posteli. Cítím se prázdná, vyždímaná, utahaná, nevyspalá, prostě hrozně. Sestřičky z denní směny, které si před chvíli předaly službu se na mě divně dívají. Zkuste něco udělat a pak je to, jak ta hra tichá pošta. Na konci je všechno úplně jinak, než se to ve skutečnosti stalo, ale každý zarytě věří své verzi příběhu. Co na tom, že ve skutečnosti bylo všechno jinak. První příběh odvypráví s malými změnami, neboť celou pravdu zapoměl a když se to tímto způsobem vypráví dál, zákonitě je z toho na konci úplně jiný příběh.
"Kláro," špitne mi Sam do ucha. "Co se to tu v noci dělo?"
"Nic zajímavého."
"No úplné ticho tu bylo." zasměje se a mě, až teď dojde, že noční divadlo musel slyšet každý na patře.
"Mám novou spolubydlící Moniku a máme prý v pokoji ducha."
"Nekecej."
"Nekecám, ale ona je úplně mimo, prvně mi tvrdí, že ten duch stojí vedle mě a pak zase začne tvrdit před sestrou, že duchové neexistují."
"To je ujetý."
Přikývnu, nemám dalších slov. Vezmu si rohlík a pomalu z něho začnu uhlodávat.
"Co si o tom myslíš?" prolomím po chvíli ticho.
"Že je vadná."
"Ne, vážně. Věříš na duchy?"
"Možná trochu jo."
"Co bys dělala?"
"Nevím. A co jsi dělala ty?"
"Vyběhla bosa na chodbu a až na centrální mi došlo, že nemám boty."
Sam se rozesměje tak optimisticky, že se začnu smát s ní.
"Čemu se tak smějete?"
"Ahoj Markéto, tady Klára mi vypráví noční zážitky."
"Co se to tu v noci dělo? Byl tu nějaký rozruch." Markéta vypadá zmateně, střídavě na nás kouká a čeká na vysvětlení.
"Klára má na pokoji ducha." oznámí ji Sam. Mlčím nevím co říct. Jak si může Sam z mého ducha dělat legraci. Vždyť je to horor! Přemýšlím, co dělat během okusování rohlíků a pečlivého odstraňování konců rohlíků, které přímo držela má ruka. Ano, možná jsem cvok, ale já opravdu nevěřím že mám dostatečně umyté ruce a můžu to sníst. Už tak mám tak problematický život a k tomu se na mě přilepí duch.
"Kláro, neblbni... určitě žádný duch není." snaží se mě ukonejšit Sam, ale já ji nevěřím.
"Co když.."
"Už zase co když?"
"Co když... co když mluví pravdu?"
"Ta se zeptáme. Jakže se to jmenuje?" ukáže prstem na dveře mého pokoje ze kterých vychází má nová spolubydlící.
"Monika."
Sam na ni mává, jak na číšníka, ale Monika přesto přijde.
Chvilka představení a pak rovnou na věc, tak jak to Sam má ráda. Žádné kličkování kolem tématu, ale přímo mířená rána, na které jsem si už zvykla.
"Je tam duch nebo ne?" Tohle začíná, jak křižový výslech.
"Jo. Teda ne."
Všechny tři na ni nechápavě civíme, ale není se co divit.
"Jo, ale dokoři říkají, že vidím bludy, takže vlastně žádný duch není."
"Vidíš Kláro není se co bát, bludy."
"Možná vidí jinou dimenzi."
"Jakou jinou dimenzi." Samanthu má poznámka, až příliš rozveselí.
"My jsme ve 3D a existuje jich prý 11 myslím."
Samantha se mi dál směje, až mě to naštve a odejdu bez rozloučení od stolu. Zamuchlám se pod peřinu na pokoji, ale dlouho si samoty neužiju. "Jak jsi to myslela s těmi dimenzemi?" zeptá se mě chvíli poté co vstoupí do pokoje Monika.
"Je jich prý víc a my vidíme jen bytosti 3D." řeknu se slzami v očích. Vadí mi, když se mi lidi smějí.
"Takže myslíš, že ty přízraky co vidím nejsou bludy, ale jsou z jiné...to.. no.... dimenze?"
Přikývnu a Monika se div nezhroutí k zemi. Dopadne těžce na svou postel a chvíli jen tak sedí a kouká do prázdna.
"Takže všechny prášky beru zbytečně."
"Podle mě jo, máš dar, vidíš více než normální člověk."
Monika se rozpláče. "A já si 12 let myslím, že jsem cvok. A teď nevím, co si mám myslet."
Pokrčím rameny, dlouze se na ni mlčky zadívám a pak se zeptám na to, co mě už pár minut trápí. "Je tu teď nějaký duch?"
Monika zakroutí hlavou a já si zhluboka oddechnu.