DENÍK SEBEVRAŽEDKYNĚ

Anotace: 16.

16. Nechme věci plynout

"Ty víš proč jsem to udělala." začne Samantha rozhovor neobvykle tajemně. Nemám ani ponětí proč. Já totiž ani nechápu o čem mluví. Chvilku brouzdám ve své mysli a pak mi to dojde. Proč se pokusila zabít? Tak to vážně netuším, nemám ani sebemenší ponětí.
"To kvůli Petrovi."
Jsem mimo. Vždyť já ani netuším, kdo je Petr. Jediná asociace, která mě napadne je můj fotr a celkově všichni Petrové, které znám jsou ubozí chudáci, kteří si myslí, že jsou nejdůležitější na celé planetě.
"Kdo je Petr?"
"Můj kluk, teda můj bejvalej kluk." odpoví se slzami v očích.
Už je mi vše jasné, jako bych se podívala do křišťálu a viděla pravdu na jeho lesknoucím se povrchu. Petr, další Petr a je to další zmetek do počtu.
Nevím co říct. Chci ji pomoct, ale netuším, jak v současné chvíli pomoc vypadá. Přes všechny mé zábrany vidím jedinou pomoc v objetí. Je to kamarádka a v mé mysli má nyní na okamžik větší prioritu, než můj strach z doteku. Nabídku ji objetí, Sam neodporuje a s pláčem se mi zhroutí do náručí.
Je mi divně. Cítím se ohrožená a netuším co dělat.
"Víš bylo to hnusné od něho."
"To rozhodně." odpovím pohotově. "a proto ta sebevražda?"
Pokývá hlavou na znamení souhlasu a nezapomene se také zeptat. "A proč vlastně ty? Proč ty ses pokusila?" zeptá se mě hlasem přerušovaným vzlyky.
"Já? Chtěla jsem uniknout tomu utrpení co žiju."
"Je to tak hrozné?"
Mlčím, lehce přikývnu, nechce se mi teď mluvit. Chci jen koukat do parku a už přestat objímat Sam.
"Petr nebyl tak hroznej." Začne najednou písničku o dokonalosti kluka, který ji mimochodem znásilnil. "Byla s ním i legrace. Víš byli jsme spolu fakt často, nikdy bych to do něj neřekla."
"Já jo, každý Petr je zmetek." přeruším ji hořce.
Odmlčí se. Zadívá se do dáli, nasucho polkne a opře se o zábradlí.
"A co ty? Nikdy jsme si tak otevřete nepopovídaly." přeruší ticho po chvíli.
"Já jsem zajatec svých vlastních myšlenek."
"A nemůžeš přestat myslet nebo myslel ta něco jiného než na možnou nákazu?"
Zavrtím hlavou a pak se sama zeptám. "Nemysli na růžového slona. Na co myslíš?"
"Na růžového slona!" křikne a hlasitě se rozesměje.
"Tak vidíš."
"Ale já ho fakt nemůžu vygumovat z mysli, i když chci. Už tě chápu. Musíš žít hrozný život."
"Pokud se tomu vůbec dá říkat život."
"A jak jinak to chceš nazvat?
"Umíráním? Znáš moto: Co když je smrt životem a život umíráním?" Zavrtí hlavou na znamení nesouhlasu. "Tak jsem to chtěla zkusit." pokračuju po chvíli.
"A co?" prožila jsi alespoň klinickou smrt?"
"Ne. Ale už vím v čem byla asi chyba. Nenapila jsem se k tomu alkoholu Aspoň jsem to četla na netu. Alkohol a prášky. U mě to byly jen prášky. Probudila jsem se na JIPce a ještě chtěl doktor, abych mu poděkovala za záchranu."
"Kretén!"
"Přesně tak."
"Já se ani na JIPku nedostala, mě odvezli rovnou sem."
"Jak dlouho tu vlastně jsi?"
"Bude to třetí týden, za chvíli mě vykopnou. Prý je to tu maximálně třítýdenní ulejvárna"
"Taky jsem to slyšela, ale já mám bonus díky elektrošokům. Co tu budu bez tebe dělat?"
"A co budu dělat já tam venku?"
"Ty nechceš pryč?"
"Chci. Ale asi to nezvládnu."
"Co?"
"Život."
"Já ho nezvládám ani tady."
"Já pořád myslím na růžového slona, takže tě chápu. Chudinko máš to těžký." Spontánně mě obejme. Nebráním se. Však je to příjemné. Chybělo mi to. Hřejivé objetí. Tak málo a přeci tak hodně. Nepotřebujeme slova. Slova jsou najednou tak zbytečná.

Když v jedenáct hodin sedím poctivě na židli v tělocvičně a čekám na začátek skupinové terapie je mi zase nanic. Jsem smutná z toho, že Sam brzy odejde a já tu zůstanu sama. Pravda nejsem tu sama úplně mám tu ještě Moniku s Markétou, ale s těmi si nerozumím tak jako se Sam.
"Dobrý den, vítám vás na dnešní skupině. Máme tu nováčky, takže v rychlosti pravidla skupiny." Sotva dořekne začnou se chrlit pravidla ze všech stran. "Ze skupiny neodcházíme."
"Mluvíme konkrétně ne obecně."
"Cokoliv se řekne zůstane tady v místnosti."
Na chvíli je přestanu poslouchat a schoulím se do zátiší vlastní mysli.
"Co když ten nový člen je přenašeč nějaké nákazy. Co když... Co když..." už je tu zase ten kolotoč, jsem zoufalá! Ze skupiny neodcházíme je pravidlo, které bych nyní s radostí zrušila.
"Tak o čem chcete debatovat? Skupina je vaše." Řekne terapeut každodenní oznámení a všichni ihned zarytě mlčí. "Nikdo nic? Nikdo nemá nic co by chtěl skupině sdělit?"
Ticho, hrobové ticho přejalo vládu v místnosti.
"Kláro," osloví mě po chvíli. "chceš nám k tomu něco říct?"
Zavrtím hlavou na znamení nesouhlasu, sklopím hlavu k zemi a nechtěně se bolestivě kousnu do rtu. Nechci s ním mluvit. Ne teď, ne tady a ne s ním.
"Já osobně tě nechápu," chopí se slova Gabka, "vždyť je to tady fajn." Mlčím. Přemýšlím co na to říct a mlčím, přitom mám tolik toho, co bych ráda řekla. Myšlenky mi bijí v hlavě na poplach. "Jááá.." roztřepe se mi nechtěně hlas a na tváří ucítím známou chuť slz. "Já se tady na rozdíl od vás neustále bojím." přiznám. "Čeho?" zeptá se Gabka tak nechápavě až mě tím rozzuří. Myšlenky mi bijí v hlavě takovou rychlostí, že nedokážu jednu z nich uchopit a rozebrat. Mlčím. Zase.
"Bacilů," procedím skrz zuby.
"Všichni tady jsou zdraví." snaží se mě terapeut uklidnit, ale k úlevě od myšlenkového pnutí nedochází. Napětí cítím, až na temeni hlavy. Nechci si povídat. Ne teď. Jenže pozornost všech je upřena na mě. Teď a tady jsem středem pozornosti a to mi klidu nepřidává. Cítím se, jako bych ležela na trnitém keři.
"Jak se cítíš?" zeptá se terapeut.
"Napjatě."
"Bojíš se teď přestože jsem ti řekl, že tady nikomu nic není."
"Ano."
"Proč?"
"Protože to nemůžete vědět jistě."
"Nemůžeš se v tom zas tak šťourat."
"A co mám dělat? Slepě důvěřovat tomu, že jste se mě bez důkazů snažil uklidnit?" řeknu naštvaně.
"Uvolni se. Nech věci plynout." Co to je do háje za radu?