Arcon 1. - Civilizace

Arcon 1. - Civilizace

Anotace: Podnětem pro vznik tohoto příběhu byla próza mojí kamarádky, s níž už řadu let společně tvoříme. Odehrává se v blízké budoucnosti,kdy po další světové válce běženci z východní a střední Evropy hledají nový život na západě, v megapoli na pobřeží Normandie.


Pokoj byl dlouhý, úzký a nevětraný, páchla v něm myšina. Ventilátor u stropu už podle velikosti zavěšené pavučiny nefungoval hodně dlouho a mdlá čtyřicetiwattová žárovka postrádala stínidlo.

Vybrala si postel až vzadu u okna. Těžkými kroky došla na konec pokoje, nedbaje na to, že za sebou nechává kusy hnědočerveného bahna, a shodila z ramene objemný vojenský bágl. Odřené kovové lůžko pod jeho vahou nepříjemně zaskřípalo a prohnulo se téměř až k zemi. Anna zkusila sousední postel. Byla pevná. Bývalý majitel totiž prozíravě vylepšil její konstrukci dvěma pořádnými fošnami, aby podpíraly drátěnku a šetřily jeho záda. Unavenými pohyby odepnula z ruksaku svinutou celtu, rozprostřela ji přes čistě povlečené přikrývky a uložila se, dosud obuté nohy opřené o pelest postele. Usnula během dvaceti vteřin.

 

Když pro ni přišli, měla pocit, že sotva zavřela oči. Šestatřicet hodin? Jakých šestatřicet hodin?! Zatímco o sobě nevěděla, někdo jí zul vojenská bagančata a přehodil přes ni flekatou vlněnou deku. Na nočním stolku stála káva. Zřejmě už dlouho, byla úplně studená. Káva… bude si vůbec ještě pamatovat, jak taková pravá káva chutná? Podlehla neodolatelnému nutkání a naráz celý šálek vypila. Ah… sakra…, zapomněla na lógr na dně! Rozkašlala se. Káva… a bílá postel. První dvě hmatatelné známky toho, že se vrátila do civilizace.


Teprve když stála pod sprchou a vychutnávala si nebeské blaho horké vody, stékající po jejích zádech, uvědomila si, že měla sen. Po dlouhé, dlouhé době se jí znovu zdálo o Pierrovi. Stáli spolu na chalonském mostě, kolem nich procházely veselé červencové maškary a Pierre mával na harlekýna s černo-bílou kytarou. „Freud by si na mně smlsnul…“, napadlo ji. A byl to vůbec Pierre, kdo stál vedle ní na mostě přes Saonu? Nemohla si vybavit jeho tvář… jako se to stává s někým, koho jste už mnoho let neviděli. Anna neviděla svého muže už šest let, tři měsíce a … pět nebo šest dní, podle toho, kolikátého dnes je. Na plechové dveře koupelny někdo energicky zabušil. „Budete tam ještě dlouho, dámo?!?“ Dívala se na sebe do zamženého zrcadla … taková cizí, divná tvář… Jako by se do ní zažral prach pouště a olověných skal. ‚Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi…‘ Já to nejsem. Co by asi řekl Pierre, kdyby ji dnes uviděl? Hubenou, střapatou, s tváří plnou předčasných vrásek a… Před půl rokem se nechala od chlapů vyhecovat k sázce a teď vypadá, jako by ji vytáhli odněkud z džungle Jižní Ameriky. Dala se tetovat. V obličeji. Dvě vodorovné linky na hraně lícních kostí, souběžně s očima. Vypadá jako Indián. Napořád. Ale co na tom záleží, Pierre už ji neuvidí. Zvláštní, že si tím byla tak jistá. Nechala ostatní, aby ji utěšovali, když před třemi lety od Pierra přestala chodit pošta a souhlasně kývala na jejich chlácholení, že se jistě po čase objeví, že pak přijde deset dopisů naráz, jak se to stalo Maritě a Pierre přijede na dovolenku… Nechala je. Někde v hloubce sebe měla pocit, že už je sama, a že čím dřív se s tím vyrovná, tím líp. Do mlhy na okraji zrcadla nakreslila srdíčko a do něj automaticky „P“ jako Pierre. Už ne s láskou Pierre, už ne s touhou Pierre, už ne se strachem, steskem… jen automaticky - Pierre. Snad jen s milou nostalgickou vzpomínkou na most St. Laurent a begonie na maconském nádraží. Z nějakého vnitřního popudu vzala osušku a rázně setřela páru na zrcadle. Teď už viděla jen sama sebe a byl to dost tristní pohled… Přejela si prsty po nepřirozeně vystupujících klíčních kostech. „Tohle by se mámě nelíbilo…,“ pomyslela si.

 

Razantní zabušení do dveří jí znovu dalo najevo, že už je v koupelně moc dlouho. Za dveřmi stála řádně naducaná, asi tak metráková ženská v tlustém froté županu a zvící Golema, měřila si hubenou Annu v sepraném tričku a mužských šortkách, protože armáda už dávno přestala rozlišovat mezi pánským a dámským ošacením, zejména v nejvíc exponovaných oblastech, jako byla Arábie a Balkán. Anna zachytila na tváři ženy kyselý, opovržlivý úšklebek a zastavila se. „Co čumíš?“ pohodila vyzývavě hlavou, a byla by si i chlapsky uplivla. Včas si ale uvědomila, že už není v polní vojenské nemocnici a při východu ze sprchy si prostě nemůže jen tak uplivnout na zem, aby jí dala najevo svoji rovnocennost. Tam, odkud přišla, už dávno nemusela nic dokazovat. Tam si byli všichni rovni, od řadových vojáků až po důstojníky… na sále nezáleželo na šaržích, ani na pohlaví, operační stůl nedělal rozdíly. Ale tady, tady bylo všechno jinak. Anna si o sobě nikdy moc nenamýšlela, přece jen však čekala jistý respekt, vzhledem k tomu, co měla za sebou. Ale Arcon byl nemilosrdný, o tom se brzy přesvědčila na vlastní kůži. Obří město se tvářilo, že žádná válka neexistuje a každý, kdo připomínal opak, se tu setkával s tvrdým odporem… Veteráni, vracející se z posledních ohnisek bojů, se stávali obtížným hmyzem, na nějž museli spořádaní civilní občané doplácet ze své kapsy. A přitom městu samotnému do značné míry pořád ještě vládla vojenská správa, která se stavěla do pozice obránců míru a blahobytu, a od které civilní obyvatelé očekávali, že je zaopatří.

 

Vojenská nemocnice byla dovedně ukryta uprostřed monstrózního hexagonu ministerských budov, takže většina lidí ani netušila, že tam nějaká nemocnice je. Přístup k ní vedl jedině skrze několik dobře střežených podzemních komunikací v centru města. Anna se dovnitř dostala terminálem z Szarköziho třídy.

Budete pracovat na sále 2 v sektoru C. Vaším nadřízeným důstojníkem bude major Dennis O´Hara,“ sdělila jí v přijímací kanceláři otylá hlavní sestra, přejela ji znechuceným pohledem, a pak jí vrazila do ruky červeně oražený papír. „S tímto formulářem se hlaste ve skladu prádla. Přízemí, dveře číslo sedmnáct vpravo od výtahu. V tomhle tu chodit nemůžete…“

Anna nechápala, co je špatného na její nejlepší uniformě, kterou si posledního půl roku pečlivě šetřila pro tuhle událost, ale když se znovu se ocitla před zrcadlem v dámských sprchách, měla na sobě cukrátkově růžový stejnokroj zdravotní sestry. Ve spojení s ním vypadala její tvář jako vysušená indiánská maska. Anna na sebe chvíli civěla… před osmi lety se těšila a často si představovala ten slavnostní okamžik, kdy na sebe vezme vznešený oděv samaritánek. Teď je tady – a ona by nejraději celou tu kýčovitou věc ze sebe strhala a nacpala ji tlusté hlavní sestře do otylého krku. Měla pocit, že jí to snad udělala naschvál, aby ještě víc vyzdvihla svou vlastní nadřazenost. „Válka už je daleko, musíš se přemoct, oni si na to zvyknou,“ přemlouvala sama sebe, když s pocitem sílící nevolnosti opouštěla sprchy…


Na operační sál číslo dvě v sektoru C vstupovala hrdě jako královna a všem, kteří měli tendenci si něco špitat po straně s kolegyní, se dívala zpříma do očí. „Chcete se mě na něco zeptat? Tak jo, byla to sázka, za kterou jsem dostala bednu rakije, a tetoval mě kamarád, co měl bolivijskou babičku! Ještě něco?“ Nikdo už se na nic neptal a po týdnu společné práce postranní šuškání zmizelo úplně. Anna byla pracant, a ať vypadala jakkoli, nikdo jí nemohl nic vytknout. Tlustá hlavní sestra se jmenovala Bowelsová. Občas se přišla na sál podívat skrz prosklenou stěnu a bylo jasné, že si nechává od lékařů a ostatních sálových sester referovat. (Anna měla podezření, že vlastně zastupuje ředitele a bůhví, kdo tuhle nemocnici vlastně řídí.) Ale protože si nikdo nestěžoval, a dokonce ani v jídelně už Anna nebudila žádný rozruch, zdálo se, že všechno je na dobré cestě. Dokud se z dovolené nevrátil major O´Hara.


K operaci kyčelního kloubu přišel na poslední chvíli a Anně se zdálo, že zpod jeho roušky je cítit alkohol. Byl nervózní, nedůtklivý, nevěděl, co chce a když to nedostal, častoval sestry uštěpačnými narážkami na jejich inteligenci. V závěru operace po pár stezích nechal šití velkoryse mladšímu kolegovi a šel se umýt. Když pacienta odvezli na jednotku intenzivní péče, Anna hbitě udělala svoji práci a pak si s ulehčením v umývárně stáhla roušku. Sestra Kowalcziková, která stála u zrcadla vedle ní, sice udělala jakýsi prudký pohyb, jako by jí v tom chtěla zabránit, ale už bylo pozdě. „CO TO MÁTE NA TÝ TVÁŘI?! UMEJT!“ ozvalo se těsně za ní a Anna ucítila bourbon. Sevřela rty, opláchla si obličej vodou a důkladně si ho utřela papírovým ručníkem. „No, co to -!“ rozkřikl se major O´Hara a chytil ji za bradu, snad aby se líp podíval na její tváře.


Major O´Hara byl tupec. Měl myslet na to, že je to teprve několik dní, co se Anna vrátila do normálního života. Ke své škodě si to uvědomil teprve v okamžiku, kdy klečela na jeho zádech, tiskla mu obličej k ledovým kachličkám podlahy a současně mu páčila pravou ruku za zápěstí nahoru. Řval bolestí a marně se pokoušel vymanit z jejího sevření, sestry panikařily, někdo převrhl na zem antiseptické mýdlo a ze zapomenutého kohoutku utíkala voda. „Ne, je to chirurg!“ zaječela náhle na Annu tlustá Bowelsová, která jediná pochopila, že stačí už jen docela málo, a O´Hara si svou ruku nejspíš odnese domů v misce na amputáty.

- „Vy… vy…! Vy jste blázen! Kdo jinej by si taky nechal - ! Šílená! Jste- jste- vypadněte z mýho oddělení! Ven! Ven!“vyrážel ze sebe, když sestry sbíraly ze země jeho pošramocenou důstojnost a stavěly ho na nohy. Anna, která zůstala sedět uprostřed umývárny v pozici japonského válečníka, jen úsečně přikývla.

 

Bowelsová ji chtěla pouze přeřadit na příjem, mimo operační sály, ale rozzuřený O´Hara trval na tom, že Anna je duševně vyšinutá a něco takového si Vojenská nemocnice nemůže dovolit. „Domluvila jsem vám místo v Městské, tam pořád někoho hledají,“oznámila jí s jistou lítostí v hlase, když si Anna přišla do její kanceláře pro papíry. Chvíli na ni koukala, jako by se nemohla odhodlat, pak náhle obešla svůj stůl a oběma rukama stiskla Anně dlaň. „Kdybych něco takového dokázala, už by letěl dávno. Díky, že jsem se mohla aspoň podívat,“ vyhrkla naráz, tváře jí zrudly a ona se honem vracela za svůj bezpečný stůl. „Sbohem. A buďte na sebe opatrná. Víte… Arcon se snaží na válku zapomenout.“ 

Autor Hesiona-Essylt, 09.06.2014
Přečteno 363x
Tipy 4
Poslední tipující: hanele m., Aiury
ikonkaKomentáře (5)
ikonkaKomentujících (3)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

jj, taky su moc spokojená - jen to písmo se mi špatně louskalo

10.06.2014 19:51:24 | hanele m.

Já to nějak napravím, teprve se s tím učím :D
Díky za komentář, budu se snažit, abych si zachovala čtenářskou přízeň :)

10.06.2014 20:03:26 | Hesiona-Essylt

čte se to vážně skvěle ! :)

09.06.2014 20:42:21 | Aiury

Dík, doufám, že ti vydrží trpělivost :)

09.06.2014 20:43:35 | Hesiona-Essylt

Určitě ;) :)

09.06.2014 20:44:36 | Aiury

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí