Arcon 3. - Něco se děje

Anotace: ...

 

Wattsova třída byla výstavní skříní Arconu. Plná drahých obchodů a butiků hostila i reprezentativní sídla význačných obchodních firem, které cizopasily na válečném konfliktu. Byly tu restaurace, herny a hotely, i úřední budovy se spoustou kanceláří. Nikdo by neuvěřil, že i touto oblastí prošla válka, která zničila tři čtvrtiny světa. Slušně oblečení lidé tu v klidu dělali svoje nákupy, obědvali za prosklenými stěnami restaurací, fungovaly tu dokonce i telefonní budky a bankomaty Evropské bankovní společnosti. Kameloti hlasitými deklamacemi nabízeli nový výtisk „Arconského úsvitu“ a středem rušných chodníků korzovali policisté v černých brýlích. Jako by zabloudila do nějaké paralelní reality, nebo snad na jinou planetu - nezdálo se jí to nakonec všechno?

Byla jen pár desítek metrů od kina, když náhle ji přepadl pocit, že něco není v pořádku. Ještě nevěděla, co to je, ale jakýsi neurčitý tlak kolem žaludku jí říkal, že ve vzduchu visí něco divného. Zbystřila. Prohlížela si ostražitě celou ulici před sebou, pátrala mezi lidmi, snažila se dohlídnout co možná nejdál před sebe, ale nic zvláštního neviděla. Odněkud z dálky byla slyšet siréna hasičského vozu, ale nikdo si toho nevšímal. Ulice pulsovala dál svým běžným tempem, dokonce, i když se mezi houkáním sirény ozvalo pár zvuků, které nepříjemně připomínaly střelbu. Arcon byl zřejmě na podobné excesy zvyklý.

 

Anna se zatím dostala až na náměstí Bolbec. Pomalu kráčela napříč načervenalým dlážděním, vyhýbala se loužím a v duchu počítala, co všechno bude muset v supermarketu nakoupit. Potřebovala mýdlo, pastu na zuby, možná nějaké prádlo… dá se to tu vůbec sehnat? Co to může stát? Náhle se zarazila. Koutkem oka zachytila dvojici policistů na rohu boční ulice, kteří začali být nějak podezřele čilí. Z ničeho nic zmizel jejich bohorovný výraz, chvíli na kohosi křičeli do vysílačky, pak se sbalili a i s vysílačkou mazali boční uličkou pryč, jako by jim za patama hořelo. A v tu chvíli si Anna uvědomila, co je to za divný pocit, který stále intenzivněji proniká do jejího těla. Dřepla si a přitiskla dlaň na špinavé dláždění. Ucítila to okamžitě – těžko postřehnutelné chvění, jemné vibrace, kterých si civilisté ještě nemohli všimnout. Někde blízko, snad jen o pár ulic dál, se musela pohybovat vozidla na ocelových pásech.

Zapomněla na nákupy. Střelba a hasičská siréna v kombinaci s prchajícími policisty a vojenskou technikou pro ni znamenala jednoznačně problémy. Vytáhla ze svého batohu všechny důležité věci, peníze a doklady a uložila je do bezpečí do vnitřní kapsy vojenské bundy. Batoh důkladně pozapínala, stáhla koženým řemenem a hodila si ho zpátky na záda. Když zahýbala do Pasteurovy ulice, kterou zmizeli oba policisté, výloha nárožního pekařství se hlučně rozdrnčela. Kroky kolemjdoucích očividně zrychlily, všichni začali někam pospíchat, až se nakonec dali do vyděšeného běhu. Jako veliká vlna se ulicemi začala šířit panika.

Anna doběhla do poloviny nerovné ulice. Až to tohoto okamžiku nevěděla, co se děje na jejím konci, protože Pasteurova se uprostřed prudce stáčela doprava a plechové poutače pivovaru Bierhanzel bránily ve výhledu. Měla však pocit, jako by se blížila k pekelnému kotli, protože každý závan větru s sebou přinášel dým a štiplavý zápach spálené umělé hmoty. Zničehonic se proti ní odněkud vyhrnuly spousty vyděšených lidí, kteří se snažili dostat na náměstí, zatímco za jejich zády se rozléhal křik a řinčení rozbitého skla, ze kterého se stále víc vyděloval temný hukot dieselových motorů. V Anně se probudil instinkt. Bleskově se stáhla na levou stranu ke zdi s mramorovým vlysem a opatrně postupovala dopředu, aby konečně viděla na konec ulice. Transportér se objevil vzápětí. Škubavě popojížděl ze strany na stranu a hrnul před sebou dvě lomozící popelnice, zatímco na jeho kapotě se zuby nehty držela banda nějakých příšerně vyhlížejících bytostí. „Ty vole, hadráci!“ vyhrkl jakýsi mladík, kterého Anna právě míjela. Stál v portálu Madridské banky a s náručí plnou nějakých složek se snažil odemknout prosklené dveře. Při pohledu na osádku transportéru však odhodil všechny papíry, otevřel si a s děsem v očích za sebou zase přibouchl. Hned nato sjela dolů těžká kovaná mříž.

Také Annu ten pohled na chvilku vytrhnul ze soustředění – něco tak neuvěřitelně odpudivého ve svém životě ještě neviděla, dokonce ani v bosenských horách, kde před půl rokem náhodou narazili na padesátičlennou skupinu uprchlíků, kteří se skrývali ve skalách už několik let. Ani oni nebyli tak strašlivě špinaví jako tihleti. Měla dojem, že se od transportéru line zápach, který pohlcuje všechno ostatní kolem. Snad to byla jenom sugesce. Transportér se zarazil o telefonní budku a tlupa jako na povel seskákala dolů. Anna nahmátla v kapse nůž. Nebyla to ale ona, po kom se ten nelibě vyhlížející dav vrhnul. Na protější straně ulice se nějaký obchodník pokoušel zatáhnout ocelovou roletu u svého krámu s masem, ale někde se v ní zřejmě něco vzpříčilo, a ačkoli se nebožák celou svou vahou věšel na rukojeť, roleta zůstávala vytažená. Tlupa špinavců ho zaplavila jako velká smrdutá bažina, stáhla ho do svého středu a Anna mohla jen bezmocně přihlížet, jak se jeho ruce ztrácejí ve změti našedlých těl. Tak tohle byli ti pověstní hadráci… už o nich ledacos zaslechla v nemocnici, ale nevěřila, že je to všechno pravda. Je snad možné, aby nějaká část lidské společnosti klesla až pod úroveň zvířat? Aby přežívala v kanálech a podléhala primitivním pudům namísto zákonů, platných mezi inteligentními bytostmi? Jenže na filozofování teď nebyl čas. Anna uslyšela povědomý rytmus bot, dupajících jednotně po žulovém dláždění a za opuštěným transportérem zablýskaly modré majáčky CO. Ulicí postupovala hradba stříbrných přileb, krčících se za vysokými průhlednými štíty a u její paty se váleli první z buřičů. Pohled na gumové obušky Annu zabolel. Hned nato se jí nad hlavou ozval sykající svištivý zvuk a na balkón Madridské banky dopadl první granát se slzným plynem. Anna se rozhodla už dále nezkoumat, co se děje na konci Pasteurovy ulice a sprintem vyrazila opačným směrem.

 

Když se dostala zpátky na náměstí, nepoznávala ho. Poklidné prostranství s kašnou se během poslední čtvrthodiny změnilo v divoký bazar, plný řevu, vzteklých tahanic a rvaček. Tady se neprchalo do bezpečí, tady se rabovalo. Bolbec se stal bojištěm, kde hlavním cílem všech válečníků bylo sebrat a odnést co nejvíc. Pekařství na rohu už mělo vytlučenou výlohu, ve výkladu stála rozkročená ženská ve strakaté sukni a vytahovala ven veliké pytle z modrého igelitu, které jí zevnitř někdo podával. Před obchodem stály další dvě, snažily se naskládat všechno na rozvrzaný dětský kočárek a zároveň svůj lup bránily před snědým výrostkem, který se snažil z něj taky něco získat.

 

Anna se obloukem vyhnula největšímu ohnisku bojů, což byl supermarket Le Brix. Už dávno přišel o svoje pestrobarevné výlohy a lidé, kteří se se zdivočelým pohledem snažili prorvat do jeho útrob, krváceli z mnohačetných řezných ran. Opojeni představou tučné kořisti si však s trochou krve nedělali starosti a drali se dál, ať to stojí, co stojí. Na místo už se začali stahovat další ze širokého okolí, ale přítomna byla i jednotka CO. Ze samootvíracích dveří obchodního domu se právě vyhrnula parta mladistvých, všichni se stejně zapleteným copánkovým účesem a s plnými náručemi oblečení, ještě s ramínky uvnitř, a štosů žlutooranžových krabic s botami. Pohled na kordon vojáků je zarazil, ale jen na okamžik. Za ukrutného řvaní se vrhli na pořádkové jednotky, jako kdyby je snad chtěli zahnat už jen tím řevem.

Anna pospíchala dál, měla v úmyslu se co nejrychleji dostat do Městské nemocnice, a proto zamířila do ulice v jihovýchodním rohu Bolbecu, ale i tam už zuřily nepokoje. Bylo až neuvěřitelné, jak během té krátké doby mohlo vzplát celé město! Jako by jeho obyvatelé jen čekali na sebemenší impulz, sebemenší podnět k tomu, aby se pokusili vzít si všechno to, co se jim takovou dobu nedostávalo. Jako by to náhle vzkypěla všechna ta po léta potlačovaná lidská důstojnost, na kterou už mnozí zapomněli.

Z velkoskladu potravin, který patřil k obchodnímu domu, se valil sloup šedivého kouře. Od jihu se k Bolbecu blížil hasičský vůz. S rozsvícenými reflektory se snažil proniknout dusivou clonou, která se válela mezi domy a posádka bedlivým zrakem ostražitě sledovala obě strany náměstí. Vůz projel až do středu náměstí a za okamžik se do hordy rabujících opřel silný proud vody. Nemilosrdně srážel, co mu stálo v cestě, tříštil se do vzduchu a v okamžení naplnil polovinu náměstí mokrou mlhou. Vzduchem se sice mihla osamělá dlažební kostka, v rukách vzbouřenců se objevily klacky a dřevěné pálky, ale síla vody byla stonásobná.

Někde naproti, za náměstím, se ozvala mohutná detonace a nad blokem domů se objevila oblaka kouře a zvířeného prachu. V tu chvíli se bůhvíodkud vyvalil stohlavý řvoucí dav a stáhl Annu s sebou. Neměla sebemenší šanci se ubránit, tak se nechala unášet a veškerou svou energii věnovala na to, aby nezapadla na zem, pod stovky dupajících nohou.

Z nějakého důvodu zamířil shluk lidí právě k místu exploze. Vběhl do ulice, plné rozbitého skla, vyplivl Annu u převrácené dodávky a vzápětí zmizel v podchodu, vedoucím do italské čtvrti. V polovině ulice hořel dům, ale nikdo nehasil. Jeho střecha z tmavě rudých tašek se výbuchem celá zřítila dolů a napůl zatarasila průchod. Žena, která v domě zřejmě bydlela, teď seděla na holé zemi vedle sutin, kývala se dopředu a dozadu a s obličejem v dlaních tiše kvílela. Hned o pár metrů vlevo prolézali vytlučenou výlohou do restaurace Poltina a nosili si ven lahve alkoholu. Pak je ze zálohy napadla další skupina rabujících, která si s klacky v rukách chtěla vydobýt zásoby lihovin. Vzduchem začalo lítat kamení.

Anna se právě snažila bezpečně proniknout kolem hořících trosek, když ji něco náhle udeřilo do zad a srazilo na dláždění. Přes nízkou zídku restaurace Hvězda pospíchal mladík v bílém tričku s batohem na zádech. Třímal v ruce kostkovanou košili a hleděl co nejdřív zmizet, aby mu parťák se žlutou stavařskou přilbou na hlavě neskočil na záda. Hned vedle zdolávala zeď dívčina v upnutých růžových leginách. „Przepraszam,“ pípla vyjeveně, ale ti dva už ji táhli pryč.

Ulice, která navazovala, nesla jméno generála de Gaulla. Ani tady na Annu nečekala klidná zóna. Zem pod jejíma nohama se znovu začala otřásat a chvět a ona mohla z dálky sledovat, jak do mramorového kolosu, zdobícího průčelí další gigantistické stavby na protilehlém konci, najíždí zdivočelý tank. Ten řidič je snad totální magor, napadlo Annu, když viděla, jak se opásované monstrum snaží zdolat obrovský masivní sokl pod skulpturou.

To, že jej neřídí zkušená osádka, se potvrdilo v okamžiku, kdy tank zůstal bezmocně viset na kusu mramoru s naprázdno běžícími pásy, zatímco jeho věž se dala do pohybu. Hlaveň chvíli jako zlověstný ukazovák mířila hned doleva, hned doprava - až nakonec vystřelila. Exploze byla ohlušující. Tlaková vlna Annu srolovala k patě protějšího domu, kde přes ni přehodila ušpiněnou modrožlutou markýzu penzionu „U dvou lišek“, a hned nato se na zaprášené tuhé plátno snesl déšť skleněných štěpin. Na Annu dýchlo peklo. Jako by se znovu vrátila do bojové linie - žár, zápach síry, křik a kvílení zraněných… honem se drala zpod markýzy ven, aby ta děsivá iluze pominula! Přetáhla si přes obličej šátek, aby uchránila plíce před prachem, chvíli zůstala otřeseně sedět na obrubníku, kašlala a pokoušela se vyčistit hřbet levé ruky od skla. Když se jí zdálo, že našla všechny miniaturní střepy, ovázala dlaň kapesníkem a vstala, aby se podívala na následky tankového výstřelu.

 

Kanceláře obchodní firmy Broker a syn dostaly přímý zásah a v čelní stěně budovy zela obrovská průrva.Ulice byla zavalená sutinami, ve třetím podlaží mohutným nazelenalým plamenem hořel plyn, a každým okamžikem se mohly zřítit další kusy zdiva, proto Anna chvatně přeskakovala vzniklou barikádu a snažila se dostat z dosahu nebezpečí. Po dvaceti metrech ji zastavil naléhavý mužský hlas, který se ozýval za převráceným plastovým kontejnerem: „Potřebuji, abyste mi pomohl. Slyšíte? Podívejte se na mě! No tak, podívejte se na mě! Potřebuji ten opasek, který máte, rozumíte? Ten opasek, pomůže mi to!“ Na kusu potrhaného závěsu tam ležel muž v proužkovaném saku a s dočista bílým, bezkrevným obličejem. Kalhoty měl roztržené až k pasu a z hluboké rány ve stehně utíkala krev, která se na zemi mísila s prachem v odpornou purpurovou kaši. Byli u něho dva muži – starší, černovlasý, klečel u jeho nohou a zoufale se snažil zastavit krvácení, zatímco ten druhý, mladší, postával nad tělem s vytřeštěnýma očima, těkal pohledem kolem sebe a vypadalo to, že nevnímá, že možná co chvíli omdlí nebo uteče. Jako kdyby právě spadl z Marsu, napadlo Annu.

Hluboko posazený, hypnotický hlas patřil staršímu z obou mužů. Vzbuzoval respekt a důvěru, tak dlouho promlouval k tomu druhému, až se nakonec přestal zmateně rozhlížet a udělal, co po něm ten člověk chtěl. Zkušené a jisté pohyby, kterými právě utahoval široký opasek kolem nohy zraněného, prozrazovaly, že je lékař. Dlouhý tmavý kabát, pokrytý bílým prachem, měl rozepjatý, aby se mu líp pracovalo a na jeho obličeji ulpěly krvavé mázy, jak si neustále shrnoval dlouhé vlasy za uši. Z ničeho nic se u nich objevila nějaká žena a mladík s ní odešel do zbořeniště, které každou chvíli hrozilo dalším zřícením zdiva. Lékař u zraněného zůstal sám. Teprve pak se Anna vzpamatovala. Oběhla kontejner a klekla do prachu vedle ležícího těla. „Můžu nějak pomoct? Jsem zdravotník.“ Zvedly se k ní dvě oči, černé jako tunely, ze kterých nedokázala nic vyčíst. Ani stres, ani strach, ani nervozitu … kromě lehce podmračeného obočí se v jeho obličeji nepohnul jediný sval. „Potřebuji to něčím překrýt. Nemáte náhodou u sebe něco čistého?“ Anna vytáhla z batohu dva bavlněné ručníky, které sbalila ve vojenské a šetřila je jako drahocennost, ale teď na tom nezáleželo. „Sežeňte něco na podložení, nebo tu nohu podržte nahoře. Za chvíli by měla přijet sanita. Já se půjdu podívat dovnitř. Nezapomeňte hlídat čas.“

Jeho hluboký hlas působil tak, že Anna jen čekala, kdy doktor luskne prsty a řekne: „Probuďte se“. S těmi dlouhými vlasy a černýma očima, s orlím nosem a uklidňujícím hlasem jí připadal jako nějaký čaroděj, který se nedopatřením dostal do lidského světa. Mocný čaroděj, o tom Anna nezapochybovala ani na okamžik.

Uběhlo tak půl hodiny, než do rozbombardované de Gaullovy ulice skutečně přijela sanitka, ačkoliv to Anna pokládala téměř za nemožné. Byl to veliký náklaďák s dobře viditelným označením Červeného kříže a kromě řidiče v něm přijeli i tři zdravotníci, kteří hned začali nakládat všechny zraněné, jež se mezitím podařilo osvobodit z trosek domu. Černovlasý muž však zmizel. Anna se dlouho rozhlížela a přemlouvala saniťáky, aby ještě počkali, že je tu někde ještě doktor. Nakonec ale i s bledým mladíkem nasedla na korbu vozu ke zraněným a vyjela do vroucích ulic. Cesta se obešla téměř bez incidentů, pouze dvakrát se museli s troubením prodírat davem rozběsněných lidí, jednou vjeli do díry po rozebraném dláždění a na kruhovém objezdu u Telekomunikačního centra po nich někdo vystřelil dávku ze samopalu. Naštěstí to odnesla jen plachta a zrcátko na straně řidiče.