Babiččin dům - Kapitola 13

Babiččin dům - Kapitola 13

Anotace: ***

Sbírka: Babiččin dům

 

 

 

 

 

 

 

Následujících několik dní a hlavně nocí jsem byl ve střehu. Nenápadně jsem sledoval Violu a také mi nešly z hlavy obrazy těch dvou mladých lidí. Při další, podrobnější prohlídce jsem totiž na zadní straně obou rámů objevil miniaturní nápisy, psané zvláštním, poněkud vlevo naklopeným rukopisem. Stálo mě dost námahy rozluštit ve změti matoucích kudrlinek těch několik slov. Ovšem ani potom jsem nebyl o nic moudřejší. Bylo to latinsky.

 

Et lux perpetua luceat nobis," stálo na rubu portrétu černovlasé dívky. A ten druhý mi sděloval, že: „Mors principium est".

 

Asi jsem měl ty obrazy ukázat babičce. Byly chvíle, kdy jsem i chtěl. Jenže nakonec vždycky zase skončily pod mou postelí, zabalené v novinovém papíře. Bylo mi jasné, že nebyly tak dlouho ukryty jen tak pro nic za nic. Určitě tady byl nějaký důvod k jejich odklizení. Muselo se zřejmě jednat o něco bolavého z minulosti a s tím je třeba zacházet opatrně. Člověk by se přitom mohl dozvědět i dost nehezké věci. Trochu jsem se toho bál, ale bylo mi jasné, že mi to stejně nedá.

 

Přišel čas na dlouho odkládanou prohlídku babiččiny galerie předků. Pokud bych mezi nimi objevil osoby z nalezených obrazů, nebyl by důvod nadále se s nimi skrývat. Odklizení do podkrovního pokoje by v tom případě mohla být pouhá náhoda a nikoliv úmysl. Vše by bylo o moc jednodušší.

 

Babička vypadala potěšeně, když jsem jí předložil svou prosbu o slovní výklad: „Copak tak najednou? Myslela jsem, že se mladí o minulost moc nezajímají."

 

„Mám dojem, babi, že už je načase, abych s tím začal. Byl jsem ignorant, ale s tím je konec. Chci vědět o svojí rodině úplně všechno."

 

Zdálo se mi to, nebo po její tváři opravdu přelétl stín? Možná to byla opravdu jen iluze, protože vzápětí už se na mě opět usmívala jako pohádková babička. Vstala ze své oblíbené čalouněné židle v kuchyni a pomalu přešla do obýváku. Poťukávala přitom svou černou hůlkou o podlahu z vybledlých parket, na několika místech překrytých celkem pěknými vázanými koberci. Následoval jsem ji.

 

Tváře neznámých lidí, zakonzervované v jednom kratičkém časovém úseku umělcova řemesla, začínaly postupně vystupovat z anonymity. Některé z nich neznala ani babička. Ty nejstarší portréty shlížely ze svých míst na stěnách dokonce i na její dětství. Napadlo mě, že jako malá holčička měla možná z těch strnulých póz a upřených pohledů stejnou husí kůži, jako já sám.

 

Postupně jsem zjišťoval, že když nyní dostali lidé na obrazech jména, moje pocity k nim se trochu změnily. Už mi nepřipadali tak strašidelní. Ovšem s jednou výjimkou. Stařec nad schody mě děsil pořád stejně, i když už jsem teď věděl, že je to můj vlastní pradědeček, otec babičky Evelíny. Nezáviděl jsem jí ho.

 

Ty dva, kvůli kterým jsem tuto prohlídka zorganizoval, jsem však mezi ostatními portréty nenašel. To znamenalo, že jediné jejich podobizny jsem měl zřejmě já pod svou postelí.

 

Najednou jsem se zarazil a zůstal stát u jednoho z obrazů, který mi připadal povědomý. Ne obsahem, nýbrž zpracováním. Tytéž rozpité kontury, podobné pastelové barvy, stejná technika. Tentýž umělec.

 

Babička si samozřejmě nemohla nevšimnout mého znovuvzkříšeného zájmu a její hůlka doklapala po parketách až ke mně. Zahleděla se na obraz.

 

I toto byl portrét. I na něm byla dívka. Ale tahle měla vlasy tmavě plavé a vyčesané do jakéhosi komplikovaného účesu. Po obou stranách jí z něho podle uší splývaly zakroucené pramínky. Nádherné bílé šaty, které měla na sobě, mohly být klidně i svatební. Vypadala jako princezna. Jemný obličej s hebkou pletí, modrýma očima a něžně růžovými rty. Zářivý úsměv mohl znamenat jediné: „Jsem mladá, krásná a šťastná. A chci se s tím štěstím pochlubit celému světu.“

 

„Tenhle obrázek byl dokončen den před mou svatbou. Chtěla jsem mít památku. To už ani není pravda.“

 

Užasle jsem na ni pohlédl: „To jsi ty, babičko? Tys teda byla kočka. A kde je tvůj ženich? Rád bych viděl, jak vlastně vypadal můj děda. Nikdy jsem neviděl ani jeho fotografii. Proč, babi?“

 

„Nerad se fotil. Natož, aby se nechal portrétovat.“

 

            Něco mi říkalo, že alespoň jednou to nepohodlí podstoupil. Že by na to babička zapomněla? Že je ten mladík z mého obrazu dědeček, byla však zatím pouhá domněnka. Ještě nanastal čas si ji potvrdit. Místo toho jsem se zeptal na něco jiného: „Babi, kdo tohle maloval?“

 

Zaváhala, než odpověděla. Jen kratičce, ale já si toho všiml. Najednou vypadala unaveně. Vzal jsem ji opatrně kolem ramen a odvedl ji zpátky do kuchyně, na její oblíbenou lenošku. Teprve pak mi odpověděla: „Ten portrét malovala moje sestra Kateřina.“

 

Oči jí nyní bloudily nějakou neznámou krajinou, kam jsem za ní nemohl. Chvíli jsem počkal a potom pokračoval ve vyzvídání:

 

„Vůbec jsem netušil, že máš sestru. To je tedy moje prateta, ne?“

 

„Byla to moje mladší sestra. A měla jsem ji velice ráda. Až do doby, kdy udělala něco, co mi moc ublížilo. Ale když o tom tak přemýšlím, tak vlastně i potom. Kateřinu bylo téměř nemožné nenávidět. I když jsem se o to snažila.“

 

„Co ti udělala?“

 

„Martine, tohle jsou hodně osobní věci. Možná ti to někdy všechno povím, protože už nejsi žádné dítě, ale teď ne. Je to už tak dávno... Možná se mi uleví, když ti to budu vyprávět, protože se tě to svým způsobem taky týká. Asi už těch tajemství bylo dost. Ale ještě na to nejsem připravená.“ Tohle už jsem někde slyšel.

 

Přišel doktor Vágner a já vyklidil pole. Zase jsem měl o čem přemýšlet. Další tajemná postava z minulosti. Kateřina. Copak se s ní stalo? Co tak zlého mohla své starší sestře provést, když i vzpomínka na ni byla bolestná? Mělo tohle souvislost s tím, o čem se tuhle bavila babička v kuchyni s doktorem?

 

Odsunul jsem vážné a dle mého názoru i dost ponuré věci kamsi do ústraní a vyrazil na kole do města. Opravil jsem ho celkem rychle, taky to nebylo zas tak těžké. Potřebovalo skutečně jen vyměnit zpuchřelé duše. Teď jezdilo jak rudý ďábel. Natřel jsem ho totiž lakem, který jsem objevil v garáži. Černá mi připadala moc smutná. Tohle je prázdninové kolo, musí být veselé.

 

Dost jsem se kupodivu spřátelil s Jakubem Nerudou. To jeho srdečné chování opravdu nebyla přetvářka. Byl prostě takový. Trochu truhlík, ale nakonec jsem byl rád, že jsem ho poznal. Neřešil jsem ani otázku jeho orientace, i když občas jsem nějaké nejasné indicie zaregistroval. Ke mně se choval normálně, všiml bych si, kdyby ne. Nebylo k zahození mít po ruce vrstevníka stejného pohlaví. Holky byly super, Skarleta i Gábina. Užili jsme si spoustu legrace u jezera i při občasných podvečerních táborácích na babiččině zahradě, ale někdy si chlap prostě potřebuje promluvit s chlapem. I když trošičku zvláštním. Doktora nepočítám, to je spíš prototyp dědečka, než kámoše. Přestože je taky moc fajn.

 

Vyprávěl jsem Kubovi o mých dvou nejlepších pražských kamarádech a pochlubil se mu, že jestli nenastane něco mimo plán, měli by zítra odpoledne dorazit do Svatbína.

 

„A kde budou bydlet?“- vykulil na mě bulvy.

„Kde by bydleli? Budou tábořit u jezera. Už jsem jim vyhlídnul super flek. Pod skálou u tý druhý pláže, kam skoro nikdo nechodí.“

 

Vyvalil oči podruhé: „To je ale kousek od Rokle. To se nebojíš?“

 

„Čeho, prosím tě? Hejkala?“

„Ty si děláš srandu, ale víš, kolik lidí už tam spadlo? A některý při tom dokonce umřeli. Prej se tam v noci dějou divný věci.“

„Ale jdi, ty brepto! Babský povídačky. Nebo tomu fakt věříš?“

„Párkrát už jsem tamtudy šel. Vede tam totiž zkratka do Štolmíře. Mívaj tam dost dobrý jarmarky. S kolotočema a tak. Mamka tam někdy prodává ve stánku. No a jednou, když jsem šel tou zkratkou domů…“

„Přepadla tě baba Magi a dědek Bujón!“ skočil jsem mu do řeči.

 

Nenechal se vyvést z míry: „Celou cestu kolem Rokle jsem za sebou slyšel kroky. Praskaly větvičky, šustila tráva, ale když jsem se ohlídnul, nikdo tam nebyl. Říkal jsem si, že si ze mě někdo dělá dobrej den. Ale ať jsem dělal, co jsem dělal, nezahlíd jsem vůbec nikoho. Ani tam na tý rovince úplně nahoře, kde není, kam se schovat. Ty kroky šly za mnou ale furt. Slyšel jsem je těsně za zádama. Víš, jak je to hnusný? A to nebyla ani noc, jen šero.V noci bych se asi podělal v kompletáži.“

 

„Hele, strach má velký voči. A jak tak na to koukám, tak i uši. Neboj, kluci budou v pohodě. A i kdyby se tam dělo něco nadpřirozenýho, oni budou rádi. Milujou takový věci, hlavně Riči. Museli kvůli mně zrušit záhadologickej vandr, tak se jim to tímhle aspoň trochu vykompenzuje, ne?“

 

Přestal sice protestovat, ale stejně mu to vrtalo hlavou. Viděl jsem mu to na nose. Jakub svoje pocity moc maskovat nedokázal.

 

Ten večer k nám na zahradu přišla Skarleta. Potěšilo mě to, protože jsem ji dneska celý den neviděl. Byla už od včerejšího večera u své vdané sestry v sousední vesnici. Věděl jsem to, protože jsem ji tam večer osobně dopravil na svém Rudém ďáblu. Jízda na rámu se jí líbila. Samozřejmě jsme jeli po silnici a ne tou krkolomnou stezkou kolem Rokle, o níž dneska mluvil Kuba. Tam bych si na kole určitě zlámal vaz a doplnil tak řady svatbínských strašidel. Možná i štolmířských.

 

Přinesl jsem své vyvolené z domu sklenici limonády a posadili jsme se spolu do mého oblíbeného altánku. Nějak jsme si rozdělili s Violou území. Já jí nelezl k fontáně a ona nepáchla sem.

 

Všiml jsem si, že Skarleta zalétla pohledem k oknu ve věži. Ale sestřenka tam nebyla, seděla opět s babičkou a paní Elsou na terase u kuchyně a všechny tři poslouchaly nějakou rozhlasovou hru. Moje sestřenice byla opravdu divná. Pověděl jsem to Skarletě.

 

„Ještě pořád se spolu nebavíte?“

„Bohužel, je tvrdá jak žulovej blok. Ale já ji zmáknu.“

„Já vím, ty přece zmákneš každou.“ Přitulila se ke mně a po kočičím způsobu se o mě otřela tváří. Předvedl jsem zavrnění. Zasmála se a kousla mě do ucha. To byla samozřejmě konečná pro moje sebeovládání.

 

Odtrhli jsme se od sebe až po hodně dlouhé chvíli. Kdyby nás teď šmírovala Viola, určitě by z toho měla divoké sny. Ale prostor za oknem byl čistý, jak jsem se přesvědčil letmým pohledem.

Skarleta pochytala do sponek všechny uvolněné prameny vlasů. Měla krásně zrůžovělé tváře. Viole by něco podobného taky jen prospělo, pomyslel jsem si. Když nic jiného, aspoň by už nebyla tak mrtvolně bledá.

 

„Vidíš,“ plácla se najednou Skarleta do čela: „Málem bych na to zapomněla. Víš, jak jsi mi povídal o vaší rodině? To o tátovi a strejdovi?“

„No jasně, že jo. Tys něco zjistila?“

„Jo a je to dost drsný. Máma to vlastně nakousla sama, když tě tuhle zahlídla před krámem s Kubou. Ptala se, kdo jseš a pak z ní vypadlo, že chodila s tvým strejdou do školy.“

„Fakt, jo? Tak to je paráda, aspoň se konečně něco o tajemným Robertovi dozvím. Tak šup, povídej, jsem jedno velký ucho!“

„Je to taková dost smutná historie. Máma říkala, že byl Robert vždycky děsnej samotář. S nikým nemluvil, neměl kamarády. Sice to neřekla na férovku, ale myslím, že ho kluci dost šikanovali. Aspoň jsem to tak pochopila. Asi by to bylo i pravděpodobný, jestli byl takovej, jak říkala. Jinej... chápeš? Prý ale krásně maloval. Toulal se se skicákem po celým okolí. A jednou…“ Teď se na mě Skarleta koukla trochu divně.

 

„Co? Co se stalo? Tak nenapínej!“

 

„Dva starší kluci si z něj chtěli vystřelit. Postrašit ho. Věděli, že má namířeno k Rokli. Počkali si tam na něj a… prý se vyděsil tolik, že ztratil na kraji strže rovnováhu a spadl dolů. Hned pro něj sice vlezli a vytáhli ho ven, ale byl strašně potlučenej.“

 

„A jak to nakonec dopadlo?“ Tohle jsem nečekal. Chudák strejda.

 

„To víš, v tý době ještě doktoři neuměli takový zázraky jako dneska. Obě nohy měl zpřelámaný. Tu jednu dokonce tak ošklivě, že mu ji museli  uříznout. Byl na tom psychicky hodně blbě. Tak moc, že se pokusil zabít. Představ si to! Dostal se z toho, má protézu, ale k malování už se nikdy nevrátil. Skončil i se studiem. Máma si myslí, že to těm dvěma klukům nikdy v životě neodpustil. Že tu nenávist v sobě živí celou tu dobu.“

 

„Kdo byli ti kluci?“- ale už jsem tušil, co asi uslyším. Slyšet jsem to ale musel.

 

„Jeden se jmenoval Kryšpín Bálek.“

 

Začínalo mi svítat. Skočil jsem jí do řeči: „Nech mě hádat. Říkají mu Špína a dělá tady ve městě policajta."

 

Zmateně přikývla. Zasmušile jsem to dokončil, jelikož už mi to začínalo dávat smysl: „A ten druhej byl Robertův starší brácha Karel. Můj táta.“

 

 

 

 

***

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Autor church.666, 20.07.2014
Přečteno 448x
Tipy 2
Poslední tipující: Lůca
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí