Babiččin dům - Kapitola 17

Babiččin dům - Kapitola 17

Anotace: ***

Sbírka: Babiččin dům

 

 

 

 

 

 

 

„No to je dost, že jdeš!"

 

Stan, ve kterém jsme společně už pěkných pár nocí strávili, byl postaven. Věděl jsem, že se tam my tři celkem pohodlně poskládáme. A pořád tu byla ještě ta bouda. Kdyby někdo z nás zatoužil po soukromí, dají se i tam složit unavené kosti.

 

Byl to vlastně jakýsi dost nahrubo stlučený srub, který působil dojmem, že už tu stojí pěkně dlouho. Neměl jsem tušení, čemu původně sloužil. Možná se tam dřevorubci schovávali před deštěm. Jako druhá střecha se nad chatkou rozprostíralo neprodyšné větvoví pokroucené borovice, která mi trochu připomínala hrbatou ježibabu z nějaké pohádky. Skláněla se k tomu přístřešku jako spiklenec.

 

„Nefrflej, Riči, do večera času dost," usadil jsem se ke kulatému ohništi z velkých kamenů. Vůbec jsem si nevzpomínal, jestli už tady bylo předtím, nebo ho vyrobili kluci až dnes. Oheň ještě nehořel, slunce bylo poměrně vysoko a než se setmí, bude to ještě nějakou dobu trvat. Ale hromádka soušek už byla připravená opodál. Kluci disponovali zálesáckými vlohami.

 

Šli jsme se vykoupat a blbli jsme ve vodě jak malí, i když se ještě občas bolestivě ozval můj naražený bok. Voda byla za celý den krásně vyhřátá a slunce, i když už se zvolna sunulo k horizontu, také ještě neztratilo všechnu sílu. Proti tomu největšímu odpolednímu parnu to ale bylo každopádně o mnoho příjemnější. Jenom nám pili krev nejrůznější hmyzáci, a to jak obrazně, tak doslova. Hovada, komáři i nenápadné, ale o to žravější mušky... to všechno se na nás vrhalo doslova jako kamikadze, neboť málokterý z těch okřídlených živočichů přežil zuřivost našich odvetných akcí.

 

„Sakra, Dádo, vzal jsi ten repelent? Tohle je děs a běs. Za chvíli mě ty breberky vycucnou v kompletáži."

 

Z Daliborova provinilého výrazu byla odpověď velmi lehce čitelná. Samozřejmě že nevzal. Riči se mohl klidně zeptat mě, odpověděl bych mu za Dádu. U něho se totiž dalo považovat za úspěch, když nezapomněl občanku a šrajtofli. Natož repelent.

 

„No super, do rána nás tady sežerou. Na co furt myslíš, ty vole? Jako bys tábořil u vody prvně!"

 

Riči hudroval jako krocan a přitom se různě ošíval, oplácával a odrbával, že to muselo zdálky působit buď jako rituální tanec, nebo nějaký záchvat.

 

„Ahoj, kucí, co to tady nacvičujete?"

 

Skarleta s Gábinou přivlály na kolech tak tiše, že jsme si jich vůbec nevšimli. Odpoledne u Smíšenky jsme je totiž pozvali na buřty.

 

„Co by? Utábořili jsme se v epicentru hmyzího ráje. A nemáme repelent."

 

„Tak nějak jsem si to myslela," usmála se Skarleta a vytáhla lahvičku s rozprašovačem. „Tady se bez něj nedá existovat. Dneska je to ještě horší, než jindy, určitě se v noci něco přižene."

 

„Ba ne, babi říkala, že to na bouřku ještě nevypadá."

 

„No, nevím... tamhlety mraky se mi moc nezamlouvaj," ukázala rukou někam nad Rokli. Kouknul jsem tam, ale na těch několika nevinně vyhlížejících mráčcích jsem neshledal nic znepokojivého. Jako bouřkové nevypadaly ani náhodou.

 

„Ba ne, z toho pršet nebude," usoudil jsem fundovaně a Skarleta už nic neříkala. Z jejího výrazu bylo ale patrné, že jsem ji zdaleka nepřesvědčil.

 

Repelent zabral, špatná nálada byla zažehnána. I když ještě nebyla tma, oheň už hořel a já jen zíral, jak se mí dva ostýchaví kamarádi opět rozpovídali. Buď to bylo změnou prostředí a vzduchu, nebo jim tyhle dvě holky mimořádně sedly. Koneckonců to bylo patrné už odpoledne u Nerudů. Měl jsem radost, že si všichni mí přátelé navzájem dobře rozumí.

 

„Kluci, vy se tady fakt nebojíte spát?" Gábina si olizovala prsty, na které jí stékala šťáva z čerstvě opečeného špekáčku.

 

„I ty, Brute?" povytáhl jsem udiveně obočí. „Už jsi několikátá v pořadí, kdo s tím začíná. Co máte všichni s těma strašidlama?"

 

„To bude tím, že tady se dějou fakt divný věci a my místní považujem za svoji povinnost varovat cizince, víš?"

 

„Jo, už jsem slyšel. Nějakej sedlák s nožem v zádech, že jo? Jenže my se do Rokle nechystáme, takže si na nás ten bubák bude brousit zuby zbytečně."

 

„Nejde jen o něj. Tady hlouběji v lese jsou i bažiny. A kde jsou bažiny, bývaj bludičky. Takže v noci bacha na podezřelý světýlka. Hlavně za nima nechoďte."

 

„Teď už to ale trochu přeháníš. Myslíš, že naletíme úplně na všechno?"

 

„No dobře, uvidíme ráno." Gábina vypadala vážně a já jsem si náhle nebyl vůbec jistý, že si dělá opravdu jen legraci. Proti mé vůli mi po zádech přeběhl mráz. Asi k tomu přispěl i skřek nějakého nočního ptáka, nebo co to bylo. Ten zvuk se zdál být hodně blízko.

 

„To nic, to je jen kvakoš noční. Loví v noci."

 

To mi došlo.

 

„Je hodně blízko." Riči skoro šeptal.

 

„Jo, bude někde tady v rákosí. Toho se bát nemusíte. Dokud se ozývá, je to dobrý. Horší bude, až ztichne." Skarleta se přidala ke své kamarádce. Ty holky nás tutově chtěly vyděsit. Když jsem se kouknul na zaraženého Dádu, poznal jsem, že jejich snažení nezůstalo tak úplně bez úspěchu.

 

„A dost! Žádný strašidla tady nejsou a basta fidli!"

 

Tlesknul jsem do dlaní jak ten vodník na topole. Kvakoš noční mi krákoravě odpověděl. Všichni se zasmáli a napětí z nás opadlo jako mávnutím kouzelného proutku. Pak už jsme si vyprávěli raději jen vtipy a usrkávali přitom pivo a kofolu, které jsme do této chvíle chladili v mělké vodě u břehu.

 

I dneska bylo nebe plné hvězd a hladina jezera se komíhavě leskla. Občas bylo slyšet tiché šplouchnutí, jak ze břehu do vody skočila žába. Kupodivu tady nekoncertovaly tolik,  jako u rybníka pod naší zahradou. Možná s tím začnou o něco později.

 

Dáda vytáhl foukací harmoniku a tiše spustil jakousi táhlou, tklivou melodii. Poznal jsem Sedm španělských andělů. Docela se to k tomuto večeru hodilo. Skarleta položila hlavu na mé rameno a já ji objal levou rukou kolem pasu. Gábina se posunula blíž k muzikantovi a tichým broukáním doprovázela jeho produkci. Prostě těžká pohoda.

 

Jenže ani taková idylka nemůže trvat věčně. Holky se začaly pomalu sbírat k odjezdu. Moc se mi to nezamlouvalo.

 

„To chcete fakt jet potmě domů? Kdybyste chtěly, přespíme s klukama v tom srubu a půjčíme vám náš stan."

 

„Máme světlo. Neboj, z hrůzovských zábav jezdíme taky v noci. Jsme zvyklý. A strašidel se nebojíme."

 

Hrůzov byla vesnice asi pět kilometrů od Svatbína. Četl jsem to na jedné ze směrovek u nádraží. I les na jih od Rokle se jmenoval Hrůzovský. Nevím, jak ten název vznikl, ale určitě bych po tom nepátral zrovna dneska v noci.

 

Nakonec z Gábiny vypadlo, že jim má jeden z jejích bratrů přijít naproti. Ještě chvilku počkaly a když na kraji lesa za hlavní pláží zablikalo světlo baterky domluvený signál, naskočily na svoje skládačky a za jemného předení dynama odfrčely.

 

Teprve když jsme s klukama osaměli, vyprávěl jsem jim, co mi pověděl doktor. Riči na mě významně pohlédl, jelikož se mu potvrdila domněnka, že na jednom z obrazů je Kateřina.

 

„Bylo mi to hned jasný. A opravdu ti neřekl ten starej pán nic o tvým dědečkovi? Nemáš tušení, proč?"

 

„Tak tušení bych možná měl. Zapadaly by do toho i ty babiččiny řeči o tom, jak jí Kateřina ublížila. Dochází vám to?"

 

„Prosím tě, snad nemyslíš..."

 

„Jo, že měla milá Kačenka nějaký techtle s mým dědou. A nedivil bych se, kdyby i mechtle."

 

„Hm, ale to jsou pořád jen dohady. Z toho doktora už asi nic nevypadne. Budeš to muset na babičku vybalit přímo. Buď to potvrdí, nebo vyvrátí. Ale určitě ti nebude lhát. Aspoň myslím."

 

Ričimu ale hlavou vrtala jiná věc: „Ty jo, že ale tvoje prateta věřila na duchy, to je teda něco. Ty latinský nápisy tam určitě nebudou jen tak."

 

„Z toho bych nedělal takovou vědu. Byla to mladá holka, chtěla být něčím zajímavá. A jestli byl její táta takovej zakyslík, jak si myslím, asi měla potřebu ho provokovat."

 

„Nevím, ale řekl bych, že v tom bude něco víc, než nějaká puberťácká rebelie."

 

Seděli jsme na břehu jezera a koukali na tu stříbrnou vodu. Byli jsme v klidu, protože kvakoš o sobě dával ještě pořád vědět. I žáby začaly kuňkat. Zvuky byly všude kolem, ale nebyly nepřátelské. Byly to úplně běžné zvuky noci.

 

Asi už musela být fůra hodin, když jsme konečně zalehli. Nacpali jsme se nakonec do stanu všichni. O nocování ve srubu jsem zauvažoval opravdu jen velice krátce, než ta myšlenka opět vyšuměla do ztracena. Koneckonců, ve stanu bylo místo akorát pro tři spacáky. Měli jsme to vyzkoušené a nač měnit něco, co se už nejednou osvědčilo? A krom toho, stan jsme mohli zavřít. Té boudě chyběly dveře.

 

***

 

Nevím, jak dlouho jsem mohl spát. Vím jen, že jsem usnul skoro hned potom, co do sebe zapadly poslední zoubky zdrhovadla na spacáku.

 

Následné probuzení bylo nepříjemné jako skok do ledové vody. V jednu chvíli jsem tvrdě spal a vzápětí nato jsem, naprosto bdělý, upíral do tmy vytřeštěné oči. To, co mě tak rychle probralo ze spánku, nebyl kvakoš. Ani žáby. Byl to lidský hlas.

 

Kluci pochrupovali a neměli ani páru o studeném potu, který mi vyrazil na zádech. Napínal jsem uši do ticha, které bylo najednou těžké a dusivé. Pak se zvedl vítr. Větve staré borovice škrábaly o střechu srubu jako prsty kostlivců o víka zatlučených rakví. Rákosí šustilo a klidně to mohly být i kroky. Nerozeznal bych to. Bylo mi jasné, že dokud se nepřesvědčím, nebudu moci znovu usnout. Strašně jsem záviděl klukům jejich tvrdý spánek. Další výhoda chmelového moku. Kdybych nedal přednost kofole, mohl jsem teď taky tak spokojeně zařezávat.

 

Připadalo mi, že rozepínání zipu je snad ta nejhlasitější činnost na světě. Strašně jsem se potřeboval podrbat na lopatce, ale nešlo to. Na prvním místě bylo vykuklení se ze spacáku. Tak, aby vetřelec venku netušil, že se uvnitř plátěného přístřešku něco děje.

 

Rozepínání vchodu bylo ještě o několik úrovní složitější. Představoval jsem si, že až vystrčím ven hlavu, uvidím před sebou nohy někoho, kdo tam čeká, až vylezu, aby mě mohl nějakým strašlivým způsobem sprovodit ze světa. Na duchy jsem nemyslel, to spíš na nějakého toho sériového cvoka typu Michaela Myerse. U takových filmů vždycky přemýšlím, proč dělají ti hrdinové tak příšerně nelogické věci. Jako třeba bezhlavý úprk po schodech nahoru, nebo vlastně kamkoli, odkud nevede jiná cesta, než kolem vrahovy kudly, eventuálně motorové pily.

 

Teď jsem ovšem podnikal skoro to samé. Místo abych hrál mrtvého brouka a vyčkal, až ten dotyčný odejde a třeba si nás ani nevšimne, lezu přímo do jámy lvové. Ale snažil jsem se uklidňovat tím, že to taky může být jen nějaký vesničan, který si tudy z jakéhosi důvodu krátí cestu. Někdy se dějí dost divné věci a ještě to nemusí nic znamenat.

 

Trochu jsem se tím mudrováním zklidnil a konečně se vyplazil ven ze stanu. Kluci nevěděli o světě ani o nebezpečí, které jsem právě podstupoval. Sám bych rád věřil tomu, že to podnikám jen pro jejich klidný spánek, ale pravda byla trochu jiná. Normálně jsem se bál a bylo mi jasné, že neusnu, dokud se nepřesvědčím, že vůbec není čeho se bát. Až když jsem se před stanem narovnal, uvědomil jsem si, že v ruce pevně svírám nějaký předmět. Musel jsem ho popadnout při cestě ze stanu, absolvované po čtyřech. Letmo jsem na to pohlédl. Repelent od Skarlety. Opravdu prima zbraň. Ale lepší něco, nežli nic. Přinejmenším by pálil v očích.

 

Pomalu, krok za krokem, postupoval jsem k pěšině na břehu jezera. Už zdaleka nesvítilo tolik hvězd, ty malé mráčky nad Roklí musely pěkně narůst. Možná měla Skarleta pravdu a něco se přižene. Dost stylové.

 

Už jsem stál na pěšině. Kvakoš nebyl slyšet. Jen to rákosí se stále vlnilo a mně se najednou zdálo, že v tom šelestění slyším i něčí volání. Přesně jako předtím. Našponoval jsem svoje sluchové orgány na maximum.

 

„Pomhóóóc..."

 

A sakra, možná zase někdo spadl do Rokle. Ten hlas šel zleva. V hlavě mi to zběsile šrotovalo. Nejdřív jsem chtěl vzbudit kluky, ale pak jsem si řekl, že než bych jim objasnil situaci, mohlo by být taky už pozdě. Vydal jsem se tedy za hlasem sám.

 

„Haló! Kde jste? Slyšíte mě?"

 

„Grrrrrhhh..."

„Jste v pořádku? Řekněte něco!"

 

„Pomhóóóc... proshííím ... grrrhhh...

 

 

Strčil jsem repelent do kapsy u trenek a pustil se pěšinou do kopce k Rokli. Byla ve mně ale fakt malá dušička. Po mé levé ruce už se objevily vyčnívající hroty skal, které prorůstaly strmými svahy strže. Tenhle úsek cesty lemovalo množství šípkových keřů, takže měl člověk dojem, že prochází nějakým fantastickým podloubím. Do zámku Šípkové Růženky? No to jistě, spíš do království docenta Chocholouška. Bylo to psycho a já sám budu za chvíli zralý na svěrací kazajku. Na chvilku jsem pocítil vztek na kluky, kteří nevědí o světě a je jim blaze.

 

Pár metrů v sevření šípků končilo a zase bylo trochu vidět na cestu. V těchto místech vedla těsně podél svahu. Dolů jsem neviděl, noc se v té díře kumulovala do téměř dokonale neprodyšných chuchvalců temnoty, z kterých se občas matně zabělalo úbočí nějaké skály.

 

A z té jámy pekelné se někdo hrabal ven, na cestu.

 

Zatím byl vidět jen obrys hlavy a ramen. A znovu jsem uslyšel to hrdelní chrčení a namáhavé hekání. A jak se ta postava namáhavě, centimetr za centimetrem, hrabala ven z Rokle, všiml jsem si ještě něčeho dalšího. Proti světlejší obloze to bylo zřetelně vidět. Ze zad toho člověka něco trčelo. Nemusel jsem mít ani abnormálně vyvinutou fantazii, aby mi došlo, co to je.

 

 

 

***

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Autor church.666, 30.07.2014
Přečteno 463x
Tipy 2
Poslední tipující: Lůca
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Konečně se budu zase trochu bát. Dost zajímavé a začínáto být i napínavé.. Tak prosím honem další díl :)

30.07.2014 14:38:20 | Lůca

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí