Deník sebevražedkyně

Anotace: 25. kapitola

25. VŠECHNO JEDNOU SKONČÍ

"Klári, Klárko. Vstáváme." budí mě sestra něžně. "Dneska jedeme naposledy. Tak honem umýt zubky a půjdeme." Během jejího odchodu se stihnu dostat z postele. Rozespale dojdu ke skříňce a začnu se oblékat. Jdu už po dvacáté na šok a já blbec udělám chybu jako na začátku, obléknu si podprsenku, kterou nesmím mít. Naštvaně shodím tričko a podprsenku vrazím do skříňky. Zuby nemyju neboť jsem nenašla nekontaminované místo na zubní kartáček, který jsem si tu proto vůbec nevzala a s hraným úsměvem vyjdu z pokoje. Lůžko už nachystané, papíry na něm. "Tak můžeme." oznámím sestře, ale příliš se neusmívám, mám asi podvědomý pocit provinění kvůli těm nemytým zubům.
"Tak zubky umyté?"
S omluvným úsměvem patřícím Bohu, kterému se tím chci omluvit za tuto malou lež, odkývnutím odpovím na otázku ano.
"Tak dneska už naposledy, jak jsi to pěkně zvládla." neskrývá sestra nadšení, které s ní nesdílím.
"Kam jdeš Klárko, tebe stěhují?" zeptá se nechápavě procházející Filip a já stihnu zaznamenat v hlase patrné zklamání.
"Jedu si vymejt mozek." zašklebím se.
Filip rozmáchne nechápavě rukama do stran a já ho s omluvným úsměvem uklidním, že se zase vrátím. Ve výtahu zjistím, že máme společnost, takže na mě zase zbyde práce sester. Pěkně, poctivě a s úctou si budu muset lůžko odtlačit sama, neboť díky tomu nemusí jít sestry dvě. Já tu makám zadarmo uvědomím si. Kolikrát já už ho tam dotlačovala? Měla bych si to přepočítat a nechat proplatit.
Tak jsme tady, konec hnusným podzemním tunelům a výtahem zase do civilizace. Profesionálně si vtlačím lůžko do výtahu a sestra mě zas pochválí. Z těch pochval bohužel nenaskakují peníze na mém kontě, které utrpělo značnou ztrátu po poslední partičce pokeru, který mě zázračně uklidňuje. Cink. A jsme tady. Centrum časné pooperační péče nás vítá. Cítím se, jak mimozemšťan, který tu nemá co dělat. Já přece nejdu z žádné operace! Mám chuť se otočit na patě a bez vysvětlení odkráčet nejlíp do parku. I přes velkou chuť to neudělám a poslušně nasměruju lůžko do otevírajících dveří, kde už na mě čekají s milým úsměvem příjemné sestřičky. Bez řečí si nechám nasadit elektrody na hlavu a zavést kanylu ve stejnou chvíli jako dovnitř vkráčí delegace doktorů. Dneska opět pan velký šéf a tentokrát s nekňubou. Přivítám se s rozkošným anesteziologem a za chvíli cítím blažené teplo v hrudníku.
Něco je špatně! dojde mi v momentu, kdy na své bezvládné tělo koukám nejspíš ze stropu místnosti. "Lidi! Haló!" křičím. Ťukám doktorům na rameno a když zjistím, že mi pokaždé do pusy dávali roubík naštvu se. No teda! Co si o sobě myslí. Na tom jsme se nedomluvili. Mají ho vydezinfikovaný? začnu s typickými obavami. Ani po smrti nemám klid. Pardon vlastně já nejsem po smrti. První šok. Páni to má grády. Druhý. Síla koukám s vytřeštěnýma očima na počínání doktorů, kteří podle nějaké divné křivky oceňují reakci mého mozku na šok. Tedy předpokládám a zeptat se jaksi nemůžu.
"Haló! Vy tam dole. Tady jsem." Nikdo si mě nevšímá a pozornost vzbudím, až při probouzení. Něco mě táhne zpátky do těla, ale já si řeknu ne. Chci tady levitovat a koukat se na dění kolem. Je to tak zajímavé. Po chvílí zjistím, že se můžu svobodně pohybovat a dokonce procházet zdí, což v mé duši vzbudí nebývalé nadšení. Mě se asi povedla astrální projekce křičím, ačkoli mě nikdo neslyší. Nebo je tu druhá možnost. Umírám. Ale nevidím tunel a doktoři neprojevují obavy o můj život. Jsem jim lhostejná? Prvně mě zachrání a na posledním elektrošoku mě zabijí? To je téma na celovečerní film. Vlastně oni mě nezachránili, to ten debil na dětském.

"Slečno,budíme se!"povídá ten neskonale krásný anesteziolog, ale i přes ten tlak si prosadím svou a do těla se nevrátím.
Chci jít na procházku, ale něco mě stále táhne k tělu, aniž bych došla aspoň kde zdi, kterou bez problémů projdu.
"Budíme se!"
Ne! Ne! Ne! Nechci zpátky. Prosím nenuťte mě, smlouvám asi se svým duchovním průvodce od kterého telepaticky se dozvídám, že nepřišel můj čas. Doktoři začnou být nervózní a začnou o mě projevovat obavy.
"Budím se!" křičí a pleskají mě dlaněmi o tvář.
"NE!" zakřičím, ale tentokrát se slyším. Všichni vypadají nejen vyděšeně, ale už i překvapeně z mého výkřiku. Jsem zpátky. S duchovními průvodci se nedá smlouvat.
"No ty jsi nám teda nahnala strach." oznámí mi šéf a nelze si nevšimnout oroseného čela nejspíš z hrůzy, že mě zabili. To nekňuba vypadá rovnou na kolaps. Dneska už všichni vědí co je strach. Ale musím uznat báli se parádně. Dobře se na to koukalo. Přikryjí mě peřinou až po bradu hned poté co mi vyndají kanylu a já s nelibostí sobě vlastní ještě na chvíli zavřu oči a na chvíli se ztratím v říši snů.

Na oddělení mě až přehnaně hlídají. Mnohem častěji mi chodí měřit tlak a neustále na mě čumí přes sklo, otázkami se přesvědčují, že je mi fajn a já se zatím rozhoduji či jim o svém zážitku řeknu nebo si jej nechám pro sebe. Asi po půl hodině uznají, že jsem v pořádku a propustí mě z bedlivého sledování. Sednu si do jídelny, kde si hezky o samotě spapám svůj příděl jídla a stále jsem v úžasu. Co se to stalo? Nedokážu uvěřit, že jsem vážně komunikovala s duchovním průvodcem, nebo kdo jiný by to byl? A ten výraz v šéfově tváři, když jsem vykřikla nikdy nezapomenu.
"Ahoj, tak už jsi zpátky? Měl jsem o tebe strach."
"Nebylo proč." culím se a v mysli si přehrávám svoje první vědomé opuštění těla. Jsem duše. Ano, dojde mi, že jsem něco neskutečně krásného, dokonalého a nesmrtelného. Tenhle život a to všechno je jen pěkné divadlo, přesto strach z infekce v mém nitru zůstává.
"Kde jsi teda byla?"
"Na elektrošoku."
Filip v úžasu zvedne obočí a oči je mu rozšíří.
"Ty chodíš na elektrošoky?" zeptá se šokovaně.
"Ano." usměju se, bavím se dnes výrazy jiných tváří. "Dneska to byl poslední. Přemýšlíš jestli se se mnou bavit, když jsem cvok indikovaný na elektrošoky?" zasměju se odlehčeně.
"Jaké to je?" řekne najednou tak spiklenecky, až se začnu smát. Odsune židli a mrskne sebou na ni. Zamyšleně na mě hledí a čeká na svou odpověď.
"Nevím." zalžu mírně. Ještě jsem se nerozhodla či o tom mluvit.
"Jak to, že nevíš."
"Je to v celkové anestezii."
"Aha."
"I když," vyslovím a na chvíli se odmlčím. Náhle vstanu s nakloním se k němu: "za pět minut na terase." řeknu tajemně, vezmu tác a odnesu jej sestře.
Filip jde rovnou pln nadšení z neznámého. Neváhám a doběhnu ho na schodech. "Kláro!" zakřičí sestra. Nechápavě se vrátím. "Ano?"
"Dnes máš zakázáno opouštět oddělení, s výjimkou skupinové terapie. "Proč?"
"Něco se ti stalo při šoku a nikdo neví co. Musíme tě hlídat."
"To nemůžu ani na terasu s doprovodem?"
"V kartě máš přísný zákaz opouštět oddělení. A přijď si ještě změřit tlak."
"Jsem v pořádku sestři." Uklidňuju ji s nepochopitelnou pokorou.
"Nemohli tě probudit, to není sranda." řekne vážně a já se rozesměju. Cítím se volná, všemocná, i když nyní svázána tělem. I když chvilku polemizuju nad myšlenkou svěřit se jí, zavrhnu to při příchodu jiného pacienta na sesternu.
Kývnu na Filipa a vrátíme se do jídelny. Sednu si a on můj počin zkopíruje. Nakloním se k němu jako bych ho chtěla políbit, což rozhodně v úmyslu nemám. "Moje duše opustila tělo."
"Cože?" téměř vykřikne.
"Nevím jak." pokrčím rameny. "Cítila jsem horko v hrudníku jako vždy při aplikaci anestetika. Chtěla jsem neusnout, vydržet vzhůru a najednou jsem na všechno čuměla ze stropu." rozesměju se, tak veselou náladu jsem snad v životě ještě neměla. "Bylo to fascinující." mrknu na něj spiklenecky a nedbale se dotknu svou dlaní jeho. Kupodivu mi to vůbec nevadí. Usmívám se na něj a čekám co řekne.
"To jsi jako viděla vše co s tebou dělali?" zeptá se nechápavě.
Přikývnu na souhlas. "Dokonce jsem zjistila, že po aplikaci anestetika mi dávali do pusy roubík. Nikdo mi o tom nikdy neřekl." "a neměla jsi jen sen?" trochu se naštvu, že mi nevěří. "Tak schválně." řeknu a pozornost zaměřím na procházející sestru. "Sestřičko?" "Ano?" usměje se na mě. "Dávají mi před elektrošokem roubík do pusy?"
"Jak to víš? Dávají ho po aplikaci narkózy. Zase jsi brouzdala internetem a zjišťovala informace? Ale neboj je sterilní." mrkne na mě spiklenecky. Zakroutím hlavou na znamení nesouhlasu a dál se s ní nebavím. Pozornost zaměřím na Filipa. "Vidíš?" Neví co říct, na delší chvíli se odmlčí a já mu doslova visím očima na rtech. "No...."
"No... Viděla jsem to na vlastní oči!" chytnu ho nadšeně za paži a Filip neucukne.
"Co si o tom myslíš?" zeptám se nadšeně.
"Nevím, je to zajímavé." usměje se a po chvíli zvážní. "A co jsi dělala?" "Ťukala doktorům po ramenech a většinu času visela na stropě." rozesměju se.
"Bylo to fascinující!" křiknu nadšeně.