Život s Ráchel

Anotace: Střípky z mého života. Jedná se, řekněme o takový deník, v němž popisuji peripetie svého života a dívky, která si říkala Ráchel. Pro mě mají hodnotu jakési reflexe a uvědomění sebe sama, nás. Vždy vložím některou část, snad to bude stravitelné počtení...

Poznal jsem ji při studiu na vysoké škole a od prvního pohledu mi přišla zvláštně krásná. Pobledlá jako luna v úplňku, jako bílá paní, plula vzduchoprázdnem prostoru. V očích měla hvězdy spadlé z nebe, které vyprávěly tajemné, posmutnělé příběhy beze slov. Vlasy v barvě jeřabin jiskřily ohněm, který pálil jenom na oko. Magneticky přitažlivá a záhadná, stála stranou a přeci byla středem všeho. Všem s nadšením pomáhala, pro druhé by se rozkrájela, skvělá kamarádka, která dokáže být oporou a světlem v tmách, ale, která utíká před sluncem pro sebe. Trápila se tmou, ve které nebylo světlo. Jednoho dne na hodině němčiny, jsme hovořili o lásce a vztazích. Řekla, že už nikdy nebude mít žádnou lásku, že už nechce milovat. Srdcem mi projela ostrá bolest a ptal jsem se proč zanevřela na lásku, proč jí hořkne na jazyku? Odpovědí mi bylo jen pulzující ticho. Ten den jsem slíbil sám sobě, že jí musím pomoci a dostat ji z toho začarovaného kruhu smutku, ukázat, že život má smysl a naději, která dává křídla, a luna, že může být v úplňku.
Siločáry zapůsobily a póly našich srdcí se začaly přitahovat. Stali jsme se přáteli a trávili jsme spolu stále více času. Postupně jsem poznával, že její alabastrová pleť má své opodstatnění. Několikrát jsem byl svědkem epileptických záchvatů ve kterých se zmítala jako v horečkách a v snách. Jakoby s ní cloumala neviditelná chapadla kruté nestvůry a ona byla tak bezbranná. Zatoužil jsem sáhnout po meči a utínat jedno po druhém, ale neměl jsem zbroj ani moc něco změnit. Nespočetněkrát jsme jí volali do školy záchrannou službu a loučili jsme se po tisící první, vždy jakoby to bylo poprvé i naposled. Nakonec zůstala v nemocnici na přístrojích, byla tam, ale její tělo ztrácelo dech, oči byly těžší kamene a hlas tišší než listopadové listí na dlaních vánku.Vydal jsem se do tajuplných uliček pražských a fotil jsem všecka zákoutí, která mi přišla krásná, sbíral jsem květiny a oblázky a nosil je k jejímu lůžku, skládal písně o naději a hrál je u lůžka spící princezny. Pohádka o Šípkové Růžence začínala být realitou, ale nikde žádný princ, který by prolomil kletbu, jen lidé v bílých pláštích pobíhali překotně sem a tam mezi řečí a tichem, nocí a dnem, životem a smrtí, která sahala zlehka na studenou mosaznou kliku dveří potemnělého zpola spícího pokoje.