Deník sebevražedkyně

Anotace: 27.KONEC

Když stojím večer na terase a nostalgicky vzpomínám na uplynulý čas tady, hrkne ve mě, když uslyším otevření dveří.
"Myslela jsem, že tě tady najdu, jsi tu, jak věrně čekající pes na pána, jen ty věrně čekáš na západ Slunce."
"Znáš mě víc, než já sama sebe." usměju se na Sam. Přijde plouživě blíž, až k zábradlí, o které se následně opře. Rukou nahmatá krabičku cigaret, ve které se smutně skrývají poslední tři kusy. A jednu si nostalgicky zapálí. "Tak na poslední noc." řekne šeptem a rukou pokyne, jako bychom si přiťukávali skleničkami s lahodným nápojem. "Měla jsem vzít flašku něčeho tvrdého." řekne smutně. "Víš přece, že nepiju."
"Však proto jsem ji taky nebrala," dodá na vysvětlenou.
"Je tu krásně," řekne náhle spontánně a já jen přikývnu na souhlas. Má pravdu, je tu vážně krásně. Slunce už začíná pomalu zapadat a zároveň se začíná ochlazovat.
"Myslel jsem, že tě tady najdu," uslyším zpoza zad. Filip. Sam ironicky utrousí, že nám tu chyběl, ale Filip její ironii přejde mávnutím rukou.
"Poslední noc tady." usměje se na mě a Sam propadne v záchvat smíchu. Filip na ni nechápavě zírá a Sam nemůže přestat.
"Já jen, že začínáš stejnou větou jako já, když jsem přišla. Kláro, netvoříš už z toho svou paranoidní představu o znamení z vesmíru?" řekne se smíchem a já se přistihnu, že má tak trochu pravdu. Vážně mi to přijde, jak znamení, jen nevím čeho. Asi končící se epizody v mém životě, která pro mě tak znamenala a přesto si z ní nic nepamatuju. Zhluboka se nadechnu a na moment zavřu oči. Dlaněmi třu po pažích, abych je trochu zahřála. Přemýšlím co mě čeká a vidím jen strach z toho, že odsud přinesu domů nějakou infekci. Vědomě se bráním těmto myšlenkám, ale ony jsou silnější a vždy mě přemůžou. Otevřu oči, koukám do prázdna chvilku, jen chviličku a zas se propadnu do koliky mé vlastní mysli. „Bojím se.“ protnu ticho svou obvyklou frází. „Zase?“ zeptá se Sam soucitně. „Spíš pořád.“
„A čeho se tady bojíš?“ zeptá se Filip.
„Nevím ani, prostě se bojím možné infekce.“
„Ale tady a teď ti nic nehrozí.“
„Já vím, ale vysvětluj to mé mysli!“ křiknu vztekle. Filip udělá krok vzad. A pak se omluvným tónem pustí do dalšího pátrání po mém duševním rozpoložení. „Je ti teď nějak hůř?“
„Ne jsem na stabilní fázi,“ odpovím rozmrzele. Dlaněmi si třu po pažích a chce se mi brečet. „Je ti zima?“ zeptá se Filip starostlivě. Přikývnu. „Není mi přímo zima, jen chladno.“ „Chceš mikinu?“
Šlehnu po něm takovým pohledem, že s otázkou zas couvne.
Nastane trapné ticho, které protnu dalším bojím se. Filip se Sam se po sobě podívají a oba mlčí, asi neví co říct. Nevadí, bude tu chvíli ticho, řeknu si a koukám do liduprázdného parku. Slunce už zapadlo, je mi teskno. „Bude devět, musím jít nebo mi zamknou.“ řekne omluvně Sam. Se soucitem se mi podívá do očí a dodá: „to bude dobré.“
„Nebude!“ křiknu zlostně. Netuším, kde se ta zlost bere. Je mi hrozně. Oba našlapují po špičkách a já se chovám jako husa. Po tvářích mi steče první slza. „Promiň, že jsem křičela, ale vy to nechápete. Teď mě drží v lepší náladě fakt, že mám výpadek paměti, ale teď, když skončí elektrošoky mi bude zase hůř, zase si budu všechno uvědomovat, pamatovat všechno čeho jsem se bála a sami víte, že já se bojím tak trochu pořád. Všechno čeho se vyděsím víc bude zase uloženo tady,“ ukážu rychlým pohybem na hlavu a přitom setřu slzu z tváře. „a nebudu to moct setřást z mysli.“ řeknu smutně a pohybem ruky odmítnu Filipovu nabídku objetí. „Kéž bych ti věděla pomoct.“ usměje se na mě Sam soucitně. „No nic se nedá dělat!“ řeknu rázně, „čas je neúprostný tak pro dnešek naše psychosezení musíme ukončit.“ snažím se o lehký humor.
Vezme si mikinu ze zábradlí, obleče se a pokynutím hlavy dá vědět, že je připravená k odchodu. Pomalu se ploužíme ke dveřím, mlčky. V nostalgickém tichu dojdeme až k hlavním dveřím, kde se rozloučíme. Sam jde domů, a já s Filipem se vracím na oddělení. Sedneme si ještě na chvíli v jídelně a chvilka se nám protáhne na celou hodinu. Naštěstí se dnes nikdo nedívá na televizi, tak je tu neobvykle ticho.
„Bojíš se ještě?“ zeptá se Filip s jemností v hlase a já němě přikývnu. „ani léky to nesmírňují?“
„Myslím, že se mi ani nevstřebávají, ale nikdo mi to nevěří. Pravdou je, že kdo ví, jaká bych byla bez nich. Možná, že bych si hrůzou trhala vlasy z hlavy.“
„To by byla škoda, máš nádherné vlasy,“ snaží se mi zalichotit.
„A co nějaké rozptýlení, abys na to pořád nemyslela. Nezahrajem třeba karty?“
„Promiň, nemám náladu.“ řeknu stroze a vstanu. Filip mě instinktivně chytne za zápěstí. „Nechoď.“ šeptne. Dlouze se na něj zadívám, vytrhnu ruku z jeho sevření, hluboce vzdechnu a pak se schoulím zpět na svou židli. Filipovi se rozzáří oči, ale moje nálada spíš zase poklesne.
„Co chceš?“ vyhrknu.
„Chci být s tebou.“ řekne jemně a dlaní se mě neúspěšně pokusí pohladit po tváři, před čímž uhnu.
Sedíme mlčky. Koukám se do prázdna a dobrovolně si nechám sevřít ruku v jeho hřejivých dlaních. Uklidňuju se tím, že si ji hned po návratu vydezinfikuju. Je to příjemné cítit teplo jeho dlaní. Mlčím, netuším co mám říkat. Potřebovala bych nějakou příručku. Do háje. Jak se mám chovat v téhle situaci? Filip zvedne ruce, ve kterých svírá moji dlaň a lehne mě líbne. Vyděšeně ucuknu.
„Co blbneš?“ křiknu po něm. „mohla jsem tam mít nějakého mikroba, vždyť už jsem si dlouho nedezinfikovala ani nemyla ruce! Mohl ses nakazit!“ křiknu vyděšeně.
„Klári,“ usměje se na mě něžně. „Nic mi nebude.“
„Riskuješ, blázne!“ rozlobím se na něj. „Jsem aspoň na správném místě, když jsem ten blázen.“ usměje se hravě, že i já trochu slevím ze své zlosti.
„Jak to vlastně začalo?“ zeptá se nečekaně a já neznám odpověď. „Přece se nebojíš celý život.“
„Já už se bála v děloze,“ škádlím ho. „Tomu nevěřím!“ rozesměje se tak nahlas, že nám sestra přijde vyčíst hluk. Ztlumím tón hlasu a odvyprávím mu svůj vlastní příběh se začátkem v době, kdy jsem se ještě nebála. Filip pozorně naslouchá, nepřerušuje mě, jen lehce tiskne mou dlaň stále v jeho.
„Myslíš, že se ti to spustilo, protože se bojíš, že se nakazíš a nikdo ti nepomůže?“
Nasucho polknu, očima mu visím na rtech a nemám slov. „Nemyslím si, že by se ti to zopakovalo.“ řekne, stiskne mi ruku a dlouze se mi podívá do očí. „Pokud si to musela prožít a měla ses poučit, tak přesto si myslím, že tvá obranná reakce je přehnaná. Klárko neměj mi to za zlé, ale já si myslím, že kvůli tomuto zlu, které bylo na tobě spácháno jsi odsoudila celý život do zatracení.“
„Taky jsem tu kvůli pokusu o sebevraždu.“ připomenu opomenutý fakt.
„No to je vrchol tvého neštěstí.“ zamračí se. „Slib mi, že už to neuděláš.“ řekne přísně.
Dlouze se mu zadívám do očí, druhou prozatím volnou rukou se dotknu těch tří zbylých a řeknu slavnostně. „Přísahám!“
Když tak sedíme v pološeru u jídelního stolu, držíme se za ruce a mlčky na sebe koukáme, vzpomenu si, že kdysi bych za nic na světě se nikoho nedotkla. Kdysi by mě ani nikdo nedonutil dát svolení s hospitalizací. Ale teď sedím v téhle útulné jídelně, koukám po oranžovovybarvených stěnách a mé ruce si hrají s cizími. Neuvěřitelné. Kam jsem to až došla. Chvilka ticha Filipa mírně znervózní. „Děje se něco?“
„Ne, jen tak přemýšlím.“
„A nad čím jestli můžu vědět.“
„Nad svým zkaženým životem.“
„Myslíš, že už se nedá napravit?“
„Můj život je jako puzzle, už ani nevím jestli mám všechny dílky.“ zamračím se, ale Filip chce být za všech okolností optimistou. „Určitě máš a pokud ne, tak já ti je pomůžu najít.“ mrkne na mě spiklenecky. „Víš já původně nechtěla jít tady, ale teď jsem ráda za to, že jsem tu byla. Jinak bych nikdy nepotkala tebe a Sam.“ usměju se jen tak zlehka a on mi úsměv oplatí.
„A když jsi sem nechtěla jít mám to chápat tak, že ses chtěla utrápit doma?“
„No prvně jsem se chtěla zabít, ať to vezmem popořadě.“ Filip nervózně nasucho polkne, ale má slova neodsuzuje a dává mi prostor. „Já vymyslela, že pojedu do lázní. Jednou mě to tak napadlo, ale primář řekl, že podmínkou je hospitalizace.“
„Takže máš splněno.“ rozzáří se v zářivý úsměv, kdy vidím jeho neskutečně bílé zuby. Až se stydím za svoje.
„Teď jsem na lázně už vůbec nemyslela, ale zase mě ten nápad láká.“
„Filipe,“ oslovím ho a pak se odmlčím. „Jel bys se mnou?“ zeptám se potichoučku s úzkostí v hlase a nečekám na odpověď raději začnu vysvětlovat. „Víš fajné by bylo kdyby jela i Sam. Domluvilo by se to tak, abychom byli spolu se Sam na pokoji. Už jsem to zjišťovala kdysi, že prosbě na společné ubytování vyhoví. A kdybys tam byl i ty tak by to bylo naprosto dokonalé. Chodili bychom na výlety, do posilovny, potřebuju shodit kila.“ zamračím se. „A prostě byli bychom skvělá trojka.“
Filip se na mě romanticky zadívá. Dlouze a hluboce do očí, jako by hledal pramínek, ze kterého vyvěrá má duše. Jako by hleděl na nevinnou bytost pln lásky, pokory a míru.
Nasucho polkne, ještě prohloubí pohled, lehce mě pohladí po ruce a pak sebejistě řekne: „Bude to skvělá jízda!“ Rozesměju se, spadl mi kámen ze srdce. Takže souhlasí. Teď doufat, že primář napíše lázně celé naší partě a jízda může začít.
„Vy dvě hrdličky už byste měli jít spát.“ upozorní nás sestra. Neprotestujeme. V klidu se zvedneme zasuneme židle a rozejdeme se do svých pokojů. „Tak zítra se ještě domluvíme.“ mrkne na mě. Vezmu na kliku a už myslím jen na dezinfekci rukou.