Babiččin dům - Kapitola 27

Babiččin dům - Kapitola 27

Anotace: ***

Sbírka: Babiččin dům

A tak se stalo, že dva jedinci, kteří ještě včera nemohli jeden druhému přijít na jméno, zasedli k prostřenému stolu bok po boku. Sice ne zrovna v družném rozhovoru, ale víceméně přátelsky. Pokud to babičku zaskočilo, nedala na sobě nic znát. Tedy aspoň na první pohled. Při trochu zkoumavějším pohledu jsem si ale všiml, že jí v očích poskakují veselé jiskřičky a spokojený úsměv se jí taky tak docela nepodařilo zakrýt. Domyslel jsem si, že zřejmě nechce nějakou nedomyšlenou reakcí narušit stav pro ni jistě překvapivého příměří, který jí musel po těch několika ledových dnech připadat jako zázrak. Dojalo mě to. Za tu krátkou dobu pobytu ve vile Dianě jsem si uvědomil pár věcí. Mimo jiné i to, že mám svou babičku moc rád.

Mísa s polévkou už stála na stole a já si uvědomil, že takhle pěkně jsme se při jídle dlouho nesešli. Můj biorytmus vždycky trochu vybočoval z davu. Někdo by to pravděpodobně nazval zlozvykem a snad i nevychovaností. Já tomu říkal ale vznešeněji: individualismus. V praxi to znamenalo, že jsem jedl, když jsem měl právě hlad a s nějakým časovým rozvrhem jsem si příliš hlavu nelámal. Máma to rezignovaně přičítala pubertě a i když se to občas neobešlo bez drobných incidentů, nakonec se s tím smířila. Babička mi tyhle móresy naštěstí taky nevyčítala. Ani se nezdálo, že by jí to nějak mimořádně vadilo. Stačilo jí, že mi u ní chutná, což byla svatá pravda.

Snad právě proto mi dnešní pozdní oběd připadal nějak slavnostnější. Ještě než byla naservírována polévka, dostavil se doktor Vágner. Jako vždy působil velice upraveně a velice důstojně. Teprve při jeho příchodu jsem si vzpomněl, že mě dneska čeká další hodina doučování z matematiky a moje rozjařená nálada doznala nepatrného poklesu.

Babička s doktorem okamžitě zahájili akci „aby řeč nestála", za což jsem jim byl neskonale vděčný. Hlavně že mě nenutili zapojit se, protože na to jsem se absolutně necítil. Nejraději ze všeho bych celé to slavné doučování odsunul na neurčito a někde v soukromí probral s Violou další postup našeho pátrání. Bylo mi totiž jasné, že jsme se do toho oba zapletli natolik, že už to prostě nejde utnout.

Krom toho mě pronásledovalo podezření, že i ty Violiny podivné stavy mají s tím vším nějakou souvislost. Bylo to naprosto bláznivé, ale kdo ví, kde je pravda? Třeba žijeme všichni v iluzi a skutečnost je taková, že by nám z ní vylezly oči z důlků.

Po jídle sklidila Viola ze stolu, babička se usadila do svého milovaného křesla s pletením a paní Elsa se odešla na hodinku natáhnout, jak říkala popolednímu šlofíku. Doktor se posadil k babičce a něco si spolu špitali. Viola napouštěla vodu do dřezu.

Chvíli jsem přemáhal nutkání vzít dráhu, dokud si mě doktor nevšímá, ale potřeboval jsem, aby šla Viola taky. Nějaký kloudný plán jsme mohli vymyslet jedině spolu. Bylo pro mě určitě lepší mít v sestřence spojence, nežli nevyzpytatelného nepřítele.

Sundal jsem tedy z věšáčku kostkovanou utěrku a odebíral Viole od rukou mokré talíře. Tvářila se, jako by ji to nepřekvapilo, ale trochu se na mě usmála. Na oplátku jsem na ni mrkl.

Chvilku jsme zamyšleně pracovali bok po boku, až mě praštilo do uší nečekané ticho. Doktor Vágner na nás zíral, jako by nám narostly králičí uši. Nebylo divu, bylo to poprvé, co nás viděl takhle pohromadě. Verbálně se k tomu ale nevyjádřil. Ještě že tak.

Měli jsme hotovo. Viola nenápadně špitla: „Jdu k sobě, tak se tam pak sejdem. Musím ti něco říct. Je to důležitý!"

A v dalším okamžiku byla pryč. Měl jsem sto chutí jít hned, ale doktor Vágner mi překazil plány. Tak trochu jsem doufal, že se mu nebude chtít měnit babiččinu společnost za tu moji, ale zřejmě s tím neměl problém.

Doktor Vágner byl stará škola a muž pevných zásad. Očividně si umínil, že mi do hlavy něco natluče a té idey se nehodlal vzdát. Měl bych ho za to obdivovat, momentálně mě to však spíš rozladilo. Ještě jsem Violu neznal tak dobře a bylo dost dobře možné, že si to s tím důležitým sdělením mezitím rozmyslí. Neměla mi vůbec nic říkat. Jak se mám teď asi soustředit?

Má předtucha se naplnila za malou chvíli. Byl jsem roztěkaný a nervózní. Doktor Vágner byl sice ten nejtrpělivější člověk, s jakým jsem se kdy setkal, ale i on měl své limity, jak vyšlo nakonec najevo. Zaklapl knihu a upřel na mě oči zpoza brýlí se zlatými obroučkami.

„Tak co se děje, mladíku? Tohle už ti minule tak pěkně šlo. Buď se ti to úplně vykouřilo z hlavy, nebo je dneska matematika to poslední, co tě zajímá. Povíš mi, o co jde?"

Seděli jsme spolu výjimečně v obýváku. Byl tu klid, na můj vkus možná až příliš. Jenže na posezení v besídce foukal dneska moc silný vítr.

Jako z jiného světa se z kuchyně ozýval tlumený mužský hlas. Pan Aubrecht si přišel vypít s babičkou svého odpoledního turka (řečeného smrťák) a nezapomněl si při té příležitosti postěžovat na uvolněnou sklepní mříž. Slovům jsem nerozumněl, ale rozčilený tón byl výmluvný až až. Ach jo. Teď mohu počítat se zvýšeným dozorem. Zloději byli očividně největší noční můrou toho dobrého muže. Nezbývalo už mnoho možností, jak se nepozorovaně dostat ještě jednou do sklepa. Podtrženo a sečteno, nejspíš jedna jediná.

Uvědomil jsem si, že na mě doktor Vágner hovoří. A nejspíš už nějakou dobu. Přepnul jsem příjem na jeho vlnovou délku a zatvářil se kajícně.

„Omlouvám se, pane doktore. Jsem dneska nějak mimo. Asi na mě něco leze."

Přivřel oči: „Martine, matematiku můžeme samozřejmě odložit, ale jestli tě něco trápí, nebylo by lepší se s tím někomu svěřit? Nevypadáš nemocně. Jsem doktor, na mě by sis musel vymyslet originálnější výmluvu."
Chvilku jsem přemýšlel, co bych mu na to měl odpovědět. Nakonec jsem jenom pokrčil rameny.

„No dobrá. Už tě tedy nebudu zdržovat. Doufám, že na tom zítra budeš líp. Pokud tedy hodláš pokračovat. Nerad bych tě do něčeho nutil."

„Ale já jsem opravdu moc rád, že se se mnou učíte. Bez vás bych neměl nejmenší šanci. Jen se dneska nemůžu soustředit."
„To jsem si všiml. Opravdu doufám, že nemáš nějaký vážný problém. Neprovedl jsi něco, za co by ses musel stydět, že ne? To by si babička nezasloužila."

„To vůbec, pane doktore. To jsou jen takový... osobní věci."

Chvilku jsem dumal, jestli je násilné vniknutí do sklepa něco, za co se stydím. Dospěl jsem k závěru, že ani ne.

Doktor se najednou pousmál: „Všiml jsem si, že už se mezi tebou a tvou sestřenkou pročistil vzduch. To je moc dobře. Babičku trápilo, když jste spolu nemluvili. Je vidět, že máte víc rozumu, než..."

Zarazil se. Nechtěně mi ale nahrál na smeč: „Naši tátové, že? Jo, taky jsem rád, že už se Viola srovnala. Stejně je to divný. Můj otec mi neřekl nic. Ani to, že vůbec nějaká sestřenice existuje. Strejda Robert ale musel Viole něco na mýho tátu prásknout. Proč by byla jinak tak naštvaná? Já vím ale pořád velký kulový. Jenom to, že byl táta přitom, když se Robert zmrzačil. A zásadně odmítám věřit tomu, že to udělal naschvál. Tak o co tady jde? Vy o tom přece musíte něco vědět!"

Ztěžka si povzdychl a potom prohodil něco, v co jsem tak trochu doufal: „Říkal jsem babičce, že už by to neměla odkládat. Je mi jasné, že vás ty věci trápí. Co ale nechápu, je to, jak jste na to vůbec narazili. Neočekával bych, že se mladí lidé budou zaobírat takovými starými událostmi. Obzvlášť o prázdninách."

„Jo, taky by mě to nenapadlo. A určitě jsem to neplánoval. Ale stalo se pár věcí, který mě k tomu tak nějak nasměrovaly. A i když je ohledně podobných ujetostí daleko větší nadšenec můj kamarád Riči, ani já nemám rád, když je okolo mě plno všelijakejch náznaků, který by šly možná docela dobře logicky vysvětlit. Hlavně je neumím a ani nechci ignorovat."

Musel jsem se tvářit dost rozčileně, protože doktor Vágner chvíli ani nedutal a jen na mě zíral. Pak se zeptal celkem logicky:

„Ujetosti? Náznaky? Co tím máš na mysli, hochu?"

Neříkal jsem nic. Koukal jsem na něj zpod přivřených víček, čímž jsem ho mínil znejistit. Mělo to znamenat „jen se nedělej, ty moc dobře víš, o co tu jde!"

Mrkl jako první. Byl jsem na sebe pyšný. V téhle disciplíně jsem si obvykle moc dobře nevedl.

Nakonec rezignovaně vzdychl a konečně řekl to, k čemu jsem ho rafinovaně směroval: „ Asi bychom si o tom tedy měli promluvit. Ale ne sami. To jistě chápeš. Nemám právo jednat za zády tvojí babičky."

„No to je dost. Nic jinýho si ani nepřeju. Už delší dobu se jí chci zeptat na jistý věci, který mi vrtají hlavou. A Violu to taky trápí, to mi věřte. Nejsme takový děcka, aby se na nás musely brát nějaký extra ohledy. Sneseme pravdu. Oba. Stejně si myslím, že se tady něco zbytečně nafukuje. I já to dělám. A je to hlavně tím, že si musím spousty věcí domejšlet. Potřebuju vědět pravdu. Věřím, že vy, jako rodinnej přítel, na to dohlídnete."

Okamžitě, jak jsem tohle vypustil z pusy, začalo mi to připadat poněkud přitažené za vlasy. Ale doktor Vágner zachoval kamennou tvář, i když jsem měl podezření, že ho to stojí dost námahy. Odhalil jsem ho. Přesně to si myslel. Že jsme ještě děcka. Doufal jsem, že ho můj bystrozrak trochu nakopnul.

Doktor pak odhodlaně vyrazil za babičkou, aby ji na ten rozhovor šetrně připravil. To se dalo pochopil. Přece jen, vypálit to na ni jen tak od boku, by nemuselo být to pravé ořechové. Taky bylo třeba nějak nenápadně vypoklonkovat pana Aubrechta, jehož bručivý hlas bylo z kuchyně ještě pořád slyšet. Nezdálo se, že by se měl k brzkému odchodu. My s Violou jsme obdrželi pokyn dostavit k audienci za půl hodiny. Předpokládal jsem, že za tu dobu mi stačí sestřenka sdělit, co jí leží na srdci.

Vzrušení mi vlilo do žil čerstvý adrenalin a já rozjařeně vyrazil nahoru. Za chvíli se konečně dozvím pravdu. Potvrdím si svoje teorie a dedukce. A nebo budu naopak překvapený.

Viola na mě čekala ve svém pokoji. Přesně, jak slíbila. Nevypadala moc vesele.

„Tak co se děje?" uvelebil jsem se v ušáku, který už se stačil stát mým oblíbeným kusem nábytku. Už jsem si i pohrával s myšlenkou, že ho Viole zabavím.

„Myslela jsem, že ti to ani nebudu říkat. Ale při obědě se mi to nějak rozleželo. Asi bys to měl vědět."

Zase se odmlčela. Bezva. Tohle mám ze všeho nejradši. Když někdo něco naťukne a pak čeká, že to z něj budu páčit.

„Tak co je? Zjevil se ti duch tvý babičky?" Samozřejmě jsem si dělal legraci, ale když se zatvářila ještě vyděšeněji, napadlo mě, jestli jsem bezděky neuhodil hřebíček na hlavičku. Protože strašidlo bylo to jediné, co nám tady ještě scházelo.

„Ty si musíš ze všeho jen utahovat, co?"
„A co mám dělat? Brečet?"
„Ne! Ale brát to trochu..." zřejmě nemohla najít to správné slovo.

„Jak? Vážněji?" zkoumavě jsem se na ni zadíval. Bledá byla vždycky, takže to jsem za známku mimořádného psychického rozpoložení pokládat nemohl. Ale klepaly se jí ruce a na čele se vyrýsovala napjatá vráska.

„Spíš ohleduplněji," upřesnila po chvíli tiše. „Ty nevíš, jaký to je. Jít si lehnout a netušit, co budeš zase ve spánku vyvádět. Je to šílený pomyšlení. Probírala jsem to ze všech stran a vím na sto procet, že jsem dřív nikdy náměsíčná nebyla. Až tady. Dala bych na to krk. Až tady a teď. To není náhoda, Martine."

„Ne? A co to teda je?"

Tohle byla hodně hloupá otázka, ale i já se cítil dost hloupě. Vůbec jsem netušil, co tím Viola sleduje.

„Jednou jsem viděla takovej film. Podle skutečnýho příběhu. Nějakej americkej kluk vyvraždil svoji rodinu. Normálně vzal flintu a postřílel mámu s tátou i všechny sourozence. V noci, když spali. Pak to došel sám ohlásit na policejní stanici. Jenže tvrdil, že to nebyl on. Rozumíš? Prej ho něco donutilo to udělat. Nějaký zlo, který bylo v tom baráku a probudilo se, když ucítilo vhodnýho hostitele. Pak ten barák koupila další rodina a málem se to celý zopakovalo, kdyby odtamtud včas nezdrhli. Co když... je to se mnou podobný?"

Tak tohle bylo i na mě trochu moc. Náměsíčnost je dost velký úlet sama o sobě. Ještě do toho motat nějakou posedlost? Ale Viola nežertovala, to bylo naprosto zřejmé. Kapku se mi z toho orosilo čelo.

„Violo! Posloucháš se vůbec? Dyť to je naprosto ujetý. To přece nemůžeš brát vážně. Já vím, co myslíš. Ale byl to jen film. Ten mladej DeFeo byl magor. Tu báchorku si vymyslel. A babiččin dům není žádnej Amityville. A kdyby tamto i byla pravda, tady přece nestraší. A ty nikoho nevraždíš. No... tak jednou málem. To ale není nic nadpřirozenýho. Jseš jenom náměsíčná, ne posedlá. Je ti to už jasný?"

Nezdálo se, že bych ji přesvědčil. Chytila se té myšlenky opravdu fest. Všechno měla promyšlené. A musel jsem uznat, že celkem dobře. Logiku by to mělo. Kdyby to ovšem nebyla kapitální hovadina. Už už jsem otvíral pusu, abych jí to nějak šetrně rozmluvil, ale utnula mě zdviženou dlaní. Opět jsem tedy sklapl.

„Hele, já vím, že to zní ujetě. Ještě před chvílí bych se tomu taky vysmála. Jenže se to stalo znova."

„Cože? Myslíš tím..."
„Jo, přesně to myslím. Když jsme se předtím rozešli, hned jsem usnula. Byla jsem děsně utahaná. Jako bych nejmíň půl dne skládala uhlí, fakticky. Vytuhla jsem okamžitě. Zdálo se mi, že někam jdu. Slyšela jsem odbíjet hodiny, jakoby z velký dálky. Věděla jsem, že spím, ale nemohla jsem se probudit. Bylo to fakt divný. Všechno jako v mlze. Zkoušela jsem zaostřit. Nešlo to. Dál nevím nic. Ale určitě to nebyl všechno jen sen. Možná si myslíš, že už mi z toho hrabe, ale jednou věcí jsem si nabeton jistá. Když jsem otevřela oči, stála jsem před zrcadlem. Zírala jsem na sebe a chvíli vůbec netušila, kde jsem. Jo, a nejhorší na tom všem bylo to, že ta osoba v zrcadle jsem nebyla já."

„A kdo to teda byl?"

„Kateřina."

A bylo to venku. Celou dobu jsem tušil, že ta návštěva v mém pokoji se mi nezdála. Ale z Violina vyprávění mi stejně na okamžik naskočila husí kůže. Hlavně z toho závěru. Vypadala totiž naprosto přesvědčeně. Horečně jsem přemýšlel o nějaké rozumné odpovědi. Ale než jsem stačil otevřít pusu, Viola pokračovala:

„Já vím, jak to zní. Ale taky vím, co jsem viděla. Asi to byl ten moment mezi spánkem a bděním, protože už to byly jen takový dozvuky, ale... koukala jsem na sebe a viděla Kateřinu. A zároveň i sebe. Jako bychom se prolínaly. Byla jsem už při smyslech, ale nejspíš jsem ještě trochu i spala. Dost schizofrenní, co? Těžko se to vysvětluje."

„Jak můžeš vědět, že to byla Kateřina?" zmohl jsem se konečně na logickou otázku. „Jste si podobný jako dvojčata."

„Tak úplně zase ne," řekla Viola potichu. „Viděl jsi někdy takový ty pohlednice, jak když je nakloníš do určitýho úhlu, je na nich něco jinýho? Tohle bylo přesně takový."

Zdálo se, že má v rukávu ještě nějaký trumf. A taky že ano. Upřeně se na mě zadívala po malé chvíli se zeptala: „Jaký mám oči?"

„Jaký bys je měla? Docela hezký."
Právě jsem se do nich díval.

Zakroutila hlavou: „Ptám se na barvu a nedělej, že nevíš, jak to myslím!"

Začínal jsem tušit. A vůbec se mi to nelíbilo. „Přece modrý, ne?"

„Ta holka v zrcadle je ale měla zelený."

Z chodby se ozval jasný, kovový hlas zvonku. Babička s doktorem Vágnerem čekali. Celou cestu z patra do obýváku už ani jeden z nás nepromluvil.

Nějak nám došla řeč.




***
Autor church.666, 01.01.2015
Přečteno 383x
Tipy 2
Poslední tipující: Lůca
ikonkaKomentáře (5)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Tedy, jsem vážně překvapená, jednak z toho, že jsi další díl dala již dnes a jednak z toho, co všechno se ve vile začíná dít.. Tak prosím honem další díl :)

01.01.2015 15:29:55 | Lůca

Těší mě, že jsi překvapená :-)... doufám, že těch překvapení ještě pár bude, přece jen už se pomalu blížíme do finále, mělo by být aspoň trošku napínavé. Další díl čeká v pořadí. Jak odbije hodina duchů, je tady v cuku letu. Musím trochu napravit tu dlouhou pauzu, obzvláště když mi moje nejvěrnější čtenářka zůstala věrná a nezdrhla, i když by nebylo divu :-)

01.01.2015 17:37:15 | church.666

Pokud myslíš mě, tak jsem potěšena ;) Ono tu celkem není co číst- pokud tedy člověk nedychtí po básních na pár řádků, mezi které já nepatřím. Těším se vždy na příběhy různých lidí, pořádné zápletky a momenty překvapení :) Takže si tu počkám i na další díl.. :)

01.01.2015 17:40:08 | Lůca

Ano, myslím tebe :-) Je štěstí, že jsem narazila na někoho, kdo má rád příběhy, většina lidí chce číst jen krátké povídky... myslím tedy v jiné, než tištěné formě.

01.01.2015 17:53:29 | church.666

Jo, taky s tím bojuji, ale naštěstí se tu najdou i tací, co nám ten čas věnují :)

01.01.2015 17:55:31 | Lůca

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí