Babiččin dům - Kapitola 28

Babiččin dům - Kapitola 28

Anotace: ***

Sbírka: Babiččin dům

 

 

 

 

Měl jsem ve svých pocitech docela slušný galimatyjáš. Nějak se to na mě valilo a já na ten nápor informací nebyl tak docela připravený. Začínal jsem si připadat jako v nějakém béčkovém filmu. Aranžmá, které nás čekalo dole, ten pocit jenom přiživilo.

 

 

 

Babička i její přítel Oskar se tvářili nezvykle vážně a téměř slavnostně. Skoro jako bychom byli přímými účastníky audience u královského páru. I to úsporné gesto, kterým nám bábi zavelela usadit se na starožitnou, vínově čalouněnou pohovku s ohýbanými dřevěnými područkami, mi připadalo vznešené. Na mysli mi vytanula noblesní atmosféra oněch prvorepublikových filmů, s kterými trávila moje máma většinu nedělních podvečerů.

 

 

 

Co jsem stačil vypozorovat za dobu svého pobytu zde, babička v rozlehlém, starosvětském a ponurém obýváku příliš času netrávila.Jejím královstvím byla hlavně kuchyně, voňavá, prosluněná a veselá místnost, do níž od samého rána otevřenými okny proudil ptačí zpěv a šumění vzrostlých stromů ze zahrady. V kuchyni byla babička v tom pravém slova smyslu babičkou. Starou ženou s tváří plnou vrásek, srdečným úsměvem a bezpečnou náručí.

 

 

 

V tajemném příšeří obýváku se však nyní nějakým zázrakem proměnila v dámu, kterou bývala kdysi... a vlastně byla pořád. Jen ji před námi maskovala, protože do dnešních časů se vznešené dámy příliš nehodí. Tady a teď se tu před námi opět objevila Evelína z těch dávno zašlých dob největší slávy vily Diany. A chystala se před námi poodhalit něco, co se tu tehdy událo. Cosi natolik závažného, aby to poznamenalo životy několika lidí.

 

 

 

Usadila se v jednom ze dvou křesel na protější straně kulatého karetního stolku. To druhé prozatím zůstávalo prázdné. Doktor Vágner byl před naším příchodem vyslán pro jakýsi vlněný pléd. Pokud jsem to dobře pochopil, babička si ho chtěla přehodit přes nohy. Opravdu, odněkud sem táhl průvan. Otřásl jsem se. Ale nebylo to jen zimou. V tom chladném vzduchu visela spousta nezodpovězených otázek. Po odpovědích jsem toužil a zároveň se jich i bál.

 

 

 

Viola ani nemukala, ale taky nebyla ve své kůži, to bylo jasně vidět. Možná už litovala toho, co mi řekla předtím v ložnici. Pokud se ale bála výsměchu, mohla být v klidu. Věřil jsem jí. Dokonce mě tím sdělením paradoxně trochu uklidnila. Tehdy v noci jsem tedy neměl ani halucinace, ani vlčí mlhu.

 

 

 

Jenže to taky znamenalo jinou věc: pokud mé vidění bylo oné noci normální, nenormálního tu muselo být něco jiného. A to tak, že celkem dost. Tím pádem na mě neútočila Viola. V tom případě to bylo ještě zamotanější, než by se mohlo zdát. I kdybych připustil, že má sestřenčinu náměsíčnost na svědomí neklidná duše pratety Kateřiny, proč by šla po mně? Ledaže by v tom nebylo nic osobního a jednoduše mi chtěla jen překazit špehování sestřenky. V tom případě jí logicky musí o něco jít.

 

 

 

Uvědomil jsem si, o čem to vůbec přemýšlím a polilo mě horko. Ještě že myšlenky nejsou slyšet. To je ovšem jediná výhoda. Nevýhoda myšlenek spočívá v tom, že když už tu jednou jsou, jen tak se jich nezbavíte. Nereagují na povely. A můžete si stokrát říkat, že jsou hloupé a bláznivé a směšné. Je jim to fuk.

 

 

 

Doktor se vrátil z babiččina pokoje s károvanou dekou, galantně ji své přítelkyni předal a konečně se usadil i on. Už nic nebránilo tomu, kvůli čemu nás sem babička zavolala. Kdybychom všichni položili ruce s roztaženými prsty na stolek a spojili malíčky, mohla se z toho vyklubat slušná seance. Tušil jsem, kdo z nás by byl médium.

 

 

 

Děti," začala babička, dle mého názoru nepříliš šťastně. Když vás někdo nazve dítětem, tak nějak automaticky předpokládáte, že vás bude chtít opít rohlíkem. Kdo by bral vážně dítě?

 

 

 

Než jsem ale stačil podlehnout deziluzi, pokračovala tichým, trochu zastřeným hlasem, který mi připadal jiný, než obyčejně: „Asi vám už došlo, že jste se tu vy dva nesešli náhodou. Musela jsem si trochu zaintrikařit, abych vás sem dostala. Došla jsem ale k závěru, že už jste oba natolik vyspělí, abyste sami rozhodli, komu je třeba se vyhýbat. A hlavně... je-li to vůbec nutné. Vždycky mi přišlo nefér, že vám vaši tátové upřeli šanci poznat se, vyrůstat spolu, hrát si. Oba jste jedináčci. Náhoda? Osud? Není to vlastně jedno a totéž? Hlavní je, že teď už o sobě víte a já myslím, že jsem neudělala chybu."

 

 

 

Jako úvod to nebylo špatné, i když zatím neřekla nic, co už bych nevěděl. A co bych taky neschvaloval.

 

 

 

Kořeny toho všeho sahají hodně daleko do minulosti. To už taky víte. Tady můj přítel Oskar mi pověděl, že jste se o tu historii zajímali. Že jste také objevili nějaké staré obrazy. Proto ses mě tuhle ptal, kdo maloval ten můj portrét? Zaskočilo mě to. Ve snu by mě nenapadlo, že se zachoval ještě nějaký další Kateřinin obraz. Myslela jsem, že je otec tenkrát zničil úplně všechny."

 

 

 

Zničil? Proč by je měl ničit?" Opravdu jsem to nechápal.

 

 

 

Protože Kateřina provedla něco, co ho nesmírně rozhněvalo. Něco, co pro něho bylo naprosto neakceptovatelné. Obrazy to odnesly místo ní. Vylil si na nich vztek. Možná to tak bylo lepší, jinak by ji snad zabil. Všechny ty nádherné olejomalby, akvarely, perokresby i grafiky skončily v ohni. Taková škoda. Vlastníma rukama je otec vynosil před dům a polil benzínem. Vzpomínám si, jak moc mi tehdy v záři plamenů připomínal inkvizitora.

 

 

 

Jen ten jediný portrét, který sestra namalovala těsně před mou svatbou, jsem dokázala ubránit. Byl můj a otec na něj neměl žádné právo. Pověsila jsem ho do svého pokoje a odmítla mu ho vydat. Zuřil, ale já se mu tehdy snad poprvé v životě vzepřela."

 

 

 

Chápu, že ho asi dost vytočila, ale tohle? Mohl ty obrazy jenom někam schovat, ne? Aby je nikdo neviděl. Mohl poslat Kateřinu někam, kde by nemohla nic vyvádět. Sešla by mu z očí a on by se časem uklidnil. Každej vztek jednou vyprchá. Byl bohatej, určitě by to šlo nějak zařídit. Třeba nějakej penzionát, útulek pro padlý dívky, nebo co já vím. Určitě nebyla jediná, který se něco podobnýho přihodilo. Nemusel ji přece až tak tejrat. Ani zavírat do takovýho hnusnýho kamrlíku."

 

 

 

Zarazil jsem se, protože babička přece nemohla tušit, že víme to, co víme. O Kateřině, Filipovi a jejich románku. Ale možná toho tušila víc, než jsme si mysleli, protože to přešla bez komentáře. Jen na chvíli zavřela oči a několik vteřin mlčela. Klouby na rukou jí zbělely, jak zaťala prsty do opěrek svého křesla. Když se opět uvolnila, nepatrně se pousmála. Nebyl to ale moc veselý úsměv.

 

 

 

Hochu, byla přece úplně jiná doba. Na čest mladých dívek se kladl veliký důraz. Náš otec byl vážený podnikatel, taková aféra by mu zničila pověst. Hříšné dcery se z domu nevyháněly. To by se samosebou všechno provalilo."

 

 

 

A co se s nima teda dělalo?"

 

 

 

Pokusil jsem se představit si život v rodině takového diktátora. Zlatá máma. V duchu jsem se jí omluvil za všechna příkoří, kterých jsem se na ní dopustil. O tátovi ani nemluvě. I když on byl v tomhle ohledu větší flegmatik.

 

 

 

Všechno se řešilo v rámci rodiny. Převýchova, napravení... i když podle mě by bylo stokrát výstižnější jiné slovo."

 

 

 

Babička se na nás nedívala. Upírala pohled kamsi nad naše hlavy. Až za nějakou dobu mi došlo, že portrét mladé Evelíny visí na zdi za námi. Možná pomáhal babičce při návratu do minulosti.

 

 

 

Trest," zašeptala Viola a já sebou překvapeně škubl. Na chvíli jsem úplně zapomněl, že sedí vedle mě.

 

 

 

Babička pomalu sklouzla očima z obrazu a podívala se na nás. Doktor se k ní naklonil ze svého křesla a pohladil ji po hřbetu ruky. Trochu se na něj usmála. Potom poprosila Violu o sklenici vody a ta pro ni odběhla do kuchyně. Když se babička napila, ruka, jíž pokládala sklenici na stolek, se už tolik netřásla. Potom začala konečně vyprávět. Hlas teď měla mnohem pevnější, než prve. Jako by z něj ta voda omyla předchozí emoce. Zněl monotónně a téměř lhostejně. Příběh, který se před námi začal odvíjet, však monotónní nebyl. To ani náhodou.

 

 

 

 

 

***

 

 

 

 

 

 

 

Filipa jsem poznala v roce 1931. Bylo mi tehdy pouhých sedmnáct let. Kateřina byla ještě o tři roky mladší než já. Neměla moc pevné zdraví, ale ani to nedokázalo umlčet její zvonivý smích. Byl to takový rarášek, všude jí bylo plno. Jak mě tehdy mohlo napadnout, že by mě tohle roztomilé dítě mohlo ohrozit?

 

 

 

Maminka ještě žila, i když v té době už vážně stonala. Tatínek se doma zdržoval málo a když přece, zůstával zavřený ve své pracovně. Měly jsme přísný zákaz i jen se k té místnosti přiblížit. Nesměly jsme poblíž ani hlasitě mluvit.

 

 

 

Obě jsme měly své pokoje ve věži. Tam jsme se spolu smály, povídaly si, snily. Náš smích zůstával bezpečně ukrytý za těmi zdmi, stejně jako naivní dívčí plány.

 

 

 

Od určité doby jsme měly jen soukromé učitele, s mnoha vrstevníky jsme se tedy neměly šanci potkat. Otec neschvaloval internátní školy. Snad proto jsme si byly s Katy tak blízké. Každá z nás měla úplně jinou povahu. Dalo by se říct, že jsme se doplňovaly. Já byla uzavřenější, mírnější, nekonfliktní. Přesně, jak se slušelo. Kateřina se mi smála a dobírala si mě kvůli tomu. Ona sama byla naopak do všeho hr. Častokrát jsem si pomyslela, že měla být spíš chlapcem. U dívek nebyla tehdy taková otevřenost a nebojácnost příliš vítaná. Od ženy se neočekával vlastní názor, ale poslušnost.

 

 

 

Potom jednoho dne otec přivedl Filipa. Ani jedna z nás netušila, kdo ten hezký mladík je a proč se tu objevil. Stačilo nám, že se něco dělo, že se ty stojaté vody našeho života trochu rozvířily. Po nějaké době jsme zjistily, že je to syn nějakého otcova starého přítele, snad i obchodního partnera. Tatínek měl s tím mládencem velké plány. Zatím studoval, ale už se mu rýsovala skvělá kariéra. Mělo mě napadnout, že si otec do toho mladíka projektuje svou nesplněnou touhu po synovi. Nám dvěma se nikdy tolik nevěnoval, nikdy se v naší přítomnosti nedokázal tak uvolnit a dokonce žertovat.

 

 

 

Neřešily jsme, proč se ho vlastně ujal. Stačilo nám, že jsme mohly Filipa vídat. V mých očích byl dokonalý. Nevinné dívčí snění konečně dostalo tvář. Bylo to poprvé, co jsem se zamilovala. Začala jsem se těšit na otcovy návraty, protože jsem doufala, že sebou přivede jeho. Občas s námi i poobědval. Ty chvíle byly pro mě štěstím a utrpením zároveň. Měla jsem strach i jen promluvit, abych se před Filipem nezakoktala, abych se před ním nezesměšnila. Ale kdykoliv se na mě podíval, srdce mi bláznilo samým štěstím.

 

 

 

Postupně nám docházelo, že z toho mládence hodlá tatínek vychovat svou pravou ruku a později snad i svého nástupce. K tomu byla ovšem potřeba jedna maličkost: učinit z něho regulérního člena rodiny. Jak jsem řekla, otec se nikdy úplně nesmířil s tím, že nemá syna a i když maminku moc miloval ( koneckonů tuhle vilu s jejím jménem postavil pro ni), v jeho vztahu k ní vězel i pečlivě utajovaný osten hořkosti.

 

 

 

Filip Keltner byl tím synem, po jakém vždycky toužil. Víte, děti, vůbec si nedělám iluze, že kdyby to bývalo jinak, kdyby Filip nebyl tím okouzlujícím mladíkem, ale zlým a šeredným netvorem, že by to cokoli ovlivnilo. Ba ne, i tak by mu otec předložil svou dceru na zlatém podnose jako nějakou věc. Tatínek byl totiž v první řadě obchodník. A dcery na vdávání bývaly v té době cenným artiklem, pokud se našel vážený kupec. Ani nevíte, jak jsem žehnala bohu za to štěstí, že je to právě Filip, s kým se mám zasnoubit. Byla to obrovská úleva. Kdyby se mi totiž nelíbil, nenadělala bych s tím nic. I tak bych si ho musela vzít. Tak to chodilo a já to akceptovala. Měla jsem ale štěstí a čekaly mě zásnuby s tím nejúžasnějším mužem na světě.

 

 

 

Katy se mnou tu radost samozřejmě sdílela, jak by také ne? Ale brzy jsem zpozorovala, že ji něco trápí. Nedokázala své city skrývat, každé hnutí mysli na ní bylo zjevně patrné. Nakonec se mi svěřila, jako pokaždé. Záviděla mi. Věděla jsem, že i jí se Filip líbí, ale byla ještě tak mladičká. Dívala jsem se na to poblouznění shovívavě. Dospívala a potřebovala někoho obdivovat. Bylo to něco podobného, jako když v dnešní době děvčata vzhlížejí k hercům či zpěvákům. Však to znáte. Nemohla jsem tušit, že její láska bude tak pevná a vytrvalá. Že bude léty sílit. A že... že nás všechny jednoho dne přivede do neštěstí."

 

 

 

 

 

***

 

 

 

 

 

Babička se na chvíli odmlčela. Asi pro ni tenhle výlet do vzpomínek nebyl moc jednoduchý. Viola té pauzy pohotově využila k otázce, která mě vlastně taky napadla: „Babičko, ty ses vdávala, když Filip... děda... ještě studoval?"

 

 

 

Ale to víš, že svatba nebyla hned. Tenkrát se s tím nepospíchalo tolik, jako dnes. Čekalo se, až se z Filipa stane inženýr a bude se moci naplno zapojit do otcova podnikání. Hodlal na něho postupně převést správu některých svých firem. Formálně i na mě, samozřejmě. Já ale obchodům nerozumněla. Bylo to pro mě něco nesmírně nudného a otravného. Odvádělo to Filipovu pozornost. Chtěla jsem, aby byl jen se mnou. Mládí je sobecké. Láska je sobecká. Ve své podstatě."

 

 

 

To si opravdu myslíš, Evelíno?" ozval se potichu doktor Vágner. „Já mám na to jiný názor."

 

 

 

Babička neodpověděla. Namísto toho navázala tam, kde ji přerušil. Jako by nic neřekl.

 

 

 

Zásnubní prsten jsem dostala o rok později. Za další rok a půl byla svatba. Katy byla za družičku, jak jinak. Moc jí to slušelo. Toho půltřetího roku stačilo na to, aby se z hubené holčičky vyklubala půvabná mladá dáma. Všichni tvrdili, že nebude nikdy tak krásná, jako já. Možná nebyla. U ní však spočívalo kouzlo osobnosti v něčem jiném. Přišla-li do místnosti, jako by někdo rozhrnul závěsy a vpustil dovnitř slunce. Byl to paradox, protože se svou bledou a citlivou pletí slunečních paprsků příliš neužila. Považovala to za velkou nespravedlnost. Horké letní dny trávila ponejvíce ve stínu besídky. Samozřejmě většinou se štětci a plátnem. Byla vynikající malířka a portréty dokázala malovat dokonce i popaměti. I tenhle můj. Byla se mnou na poslední zkoušce svatebních šatů a načrtla si přitom pár skic.

 

Vyrazila mi tím obrazem dech. Kdybych jí od rána do večera seděla modelem, nemohl by být věrnější. A jí stačilo pár rychlých náčrtků a dokonalá paměť. Dala mi ten portrét jako svatební dar a mě potěšil stokrát víc, než všechny ostatní drahé dary dohromady. Proto jsem si ho nenechala vzít, i když přišla doba, kdy mi pohled na něj působil bolest."

 

 

 

A to byla Kateřina celou tu dobu zamilovaná do Filipa? Tobě to nevadilo? Nezlobila ses na ni? Nežárlila jsi? A on to věděl taky?" Violu taková romantická historie samozřejmě fascinovala. Mě z toho spíš trochu mrazilo. Zvlášť když jsem si vzpomněl na podkrovní pokoj.

 

 

 

Spíš mi jí bylo líto. Nedošlo mi, že to není jen takové obyčejné poblouznění, které za nějaký čas vyprchá. Byla jsem slepá. A Filip taky. Ne, myslím, že mu to dlouho nedocházelo. Muži bývají občas hodně nechápaví. Samozřejmě ji měl moc rád, jako ostatně všichni. Katy si dokázala lidi získat. Tak nějak přirozeně, hlavně svou bezprostředností. Muselo pro ni být hrozně těžké dělat, že se nic neděje. Neuměla se přetvařovat. Začala se tedy Filipovi vyhýbat. Mrzelo ho to, měl strach, že jí něčím ublížil. Snažil se znovu získat její náklonnost. Byl to začarovaný kruh. Kdybych mu tehdy řekla o Kateřininých citech pravdu, třeba by bylo všechno jinak. Mohli jsme se možná i odstěhovat. Ale nemohla jsem zradit její důvěru. A Katy doufala, že se to časem poddá. Že i ona potká někoho, kdo jí vymaže mého muže z mysli.

 

 

 

Naše maminka umřela pár měsíců po mé svatbě. Byla to pro ni úleva. Většinu času už beztak nevěděla o světě. Otec její smrt nesl moc těžce. Byl odjakživa silně věřící, ale od pohřbu se to začalo ještě stupňovat. Dokonce si v domě nechal vybudovat něco jako soukromou kapli, kam se uchyloval večer co večer. Byly dny, kdy tam trávil celé hodiny. Náš rodinný lékař, Oskarův otec, mu častokrát domlouval v obavách o jeho duševní zdraví. Myslím, že mu doporučoval dokonce jakési sanatorium. Otec o tom ale nechtěl ani slyšet a jeho podivínství neustále rostlo.

 

 

 

Do takové atmosféry se narodil tvůj tatínek, Martine. Byl to pěkný, silný chlapec a měl se k světu. Ponurý a smutný dům byl rázem plný života. Jenže otec špatně snášel dětský pláč. Ne, že by svého vnuka neměl rád, spíš nevěděl, co si s ním počít. Tak se mu vyhýbal. A vlastně nám všem. Uzavíral se stále častěji v té svémodlitebně a ven vycházel s podivně zastřeným pohledem. V takových chvílích mě skoro děsil.

 

 

 

Přemluvila jsem Filipa, aby mě s malým odvezl na nějakou dobu k příbuzným do Vídně. Žila tam maminčina sestra s rodinou. Měla tři dcery, které jsem už dlouho neviděla a představa domácnosti, kde se nemusí chodit po špičkách a člověk se smí dokonce nahlas zasmát, mě lákala.

 

 

 

Mimochodem, nejmladší z mých vídeňských sestřenic tu s námi od konce války bydlí. Celá její rodina totiž zahynula v roce 1944 při bombardování Vídně a ona sama přežila jen čirou náhodou. To už je ale jiná historie a Elsa vám ji bude možná někdy sama vyprávět."

 

 

 

To mě překvapilo. Netušil jsem, že je paní Elsa cizinka. Nikdy jsem si nevšiml žádného přízvuku. Je ovšem pravda, že toho moc nenamluvila.

 

 

 

Do Vídně? Na jak dlouho? Jela s tebou i tvá sestra?" Zajímala mě taky spousta dalších věcí. Třeba ta záhadná kaple, kam chodil pradědeček meditovat. Ale na to byl čas.

 

 

 

Já s malým Karlíkem jsme tehdy strávili u tety Sofie víc než čtyři měsíce. A i potom jsme tam často jezdívali. Malý v tom přátelském prostředí prospíval a Filip nás navštěvoval, jak to jen šlo. Musel se ale věnovat podnikům a otec vyžadoval jeho přítomnost, takže to zas nebylo tak často, jak bych si přála. Kateřina zůstávala doma. Psaly jsme si dlouhé dopisy, ale stejně se mi po ní moc stýskalo. Ji otec odmítl pustit. Dokud se nevdá, její místo je prý doma. S odstupem času mi došlo, že ten první odjezd to vlastně všechno odstartoval. Byla to největší chyba mého života. Filip se v tom obrovském, ponurém domě s podivínským tchánem musel cítit bez rodiny čím dál tím víc osamělý. Kdybych zůstala s ním, asi by se všechno odvíjelo úplně jinak. Ale možná taky ne. Osud se ubírá k cíli různými cestami.

 

 

 

Nevím, jestli to bylo jen to jediné uklouznutí ve slabé chvíli, jak mi tvrdil Filip, když už nešlo nevidět, co se stalo. Možná ano, možná ne. V tu chvíli mi to bylo upřímně jedno. Zradili mě dva lidé, kterým jsem na světě nejvíc důvěřovala. Kdybych neměla dítě, snad bych si i sáhla na život. Tenkrát se pro mě změnil návrat domů v tu nejhorší noční můru."

 

 

 

Takže Kateřina otěhotněla, zatímco jsi byla ve Vídni?" zeptala se Viola, podle mého mínění poněkud přihlouple. To je snad jasné, ne?

 

 

 

Ano, malému Karlovi byly právě dva roky, když to zjistila. Já se to dozvěděla přímo od ní. Nedokázala mi lhát. Kdybych měla v tu chvíli po ruce Filipa, vyškrábala bych mu oči. Tak jsem vyváděla, až mi musel pan doktor Vágner píchnout injekci na uklidnění. Z toho šoku a rozčilení jsem až onemocněla. Dva týdny mě sužovaly vysoké horečky a blouznila jsem ze spaní. Kdyby mi to někdo vyprávěl, nevěřila bych tomu. Musel to být nějaký druh hysterické reakce."

 

 

 

Všiml jsem si, že se doktor Vágner v křesle kapku zavrtěl, ale nakonec nic neřekl. Považoval jsem to za moudré. Babička nevypadala, že by zrovna o tomhle chtěla diskutovat.

 

 

 

Otec už to samozřejmě věděl. Milenci pravděpodobně nebyli dost opatrní a některé starší služebné byly vůči svému pánovi až chorobně loajální. Vždycky mi vrtalo hlavou, čím si je mohl tak získat. Ale možná z něj měly jen strach.

 

 

 

Udeřil potom přímo na Kateřinu a ta mu řekla pravdu. Nikdy neuměla lhát. Když jsme pak spolu po nějakém čase znovu mluvily, svěřila se mi, že jí tenkrát otcova reakce doslova vyrazila dech. Sice čekala výbuch zuřivosti, výčitky... ale to, co následovalo, všechna její očekávání ještě předčilo. A když bylo konečně po všem, uzavřel se otec do jakéhosi krunýře mrazivé lhostejnosti. Ten už nikdy v přítomnosti svojí mladší dcery neodložil. Ani když za nějaký čas skončila v podkroví, daleko od zvědavých očí. To když už na ní těhotenství začalo být vidět. Lidem se namluvila nějaká historka o zdravotním pobytu v Itálii, pokud si dobře vzpomínám.

 

 

 

Sotva jsem se trochu vzpamatovala z manželovy a sestřiny zrady, následovala další rána. Otec přišel se svým plánem na záchranu rodinné cti. Nemohla jsem uvěřit, že by něco takového mohl myslet vážně. Jenže on nikdy nežertoval. Zato já si navzdory otcovu hněvu postavila hlavu a odmítla předstírat těhotenství, vycpávat si šaty polštářem a tvářit se před lidmi z městečka jako šťastná budoucí matka, zatímco Kateřina... Samozřejmě jsem netušila, co otec hodlá udělat s ní a ani jsem to nejspíš nechtěla vědět.

 

 

 

Strkat hlavu do písku ale není řešení. Nakonec jsem ustoupila. Jako pokaždé. Nenáviděla jsem se za svou slabost.

 

 

 

Kdybych se tenkrát nenechala zlomit a dokázala otci vzdorovat déle, asi by se nic nezměnilo. Katy by skončila tak jako tak v tom svém vězení, protože otec si vždycky prosadil svou. Ale mohla jsem si ušetřit výčitky svědomí, které mě tíží už takovou spoustu let."

 

 

 

 

 

***

 

 

 

Zatímco babička vyprávěla, za okny se začalo pomalu stmívat. Ani se mi nezdálo, že bychom tu strávili takovou dobu. Ale možná ani moc hodin nebylo. Soumrak přišel dřív díky zamračené obloze. Neslyšel jsem ani zvuk mopedu, na němž jezdíval pan Aubrecht po práci domů. A ten dokázal nadělat opravdu dost rámusu. Vydedukoval jsem z toho, že dneska bude starý zahradník nejspíš nocovat ve svém kumbálu u kotelny.

 

 

 

Hlavou se mi mihla kacířská myšlenka, že by se mohl na noc trochu posilnit něčím ostřejším, aby opět nedošlo k nějakému překvapení, až budu na průzkumu. A že dneska na průzkum vyrazím, jsem byl pevně rozhodnutý. Nastaly sice komplikace s klíčem, ale protože jsem si byl jistý, že mi ho vyfoukla Viola, zas tak beznadějně jsem to neviděl. Už jednou jsem ji přece šmíroval, když nevědomky prozradila jednu ze skrýší, kde by mohl být. No a když nebude... poradím si holt nějak jinak. Prostě ty dveře vypáčím. Nebo vyrazím. Beztak jsem pochyboval, že bych měl po tomhle vyprávění extra klidné spaní.

 

 

 

Babička vypadala unaveně. Viola měla pro změnu oči jako tenisáky. Chápal jsem ji. Teď, když věděla, že Kateřina byla matkou jejího otce, brala všechno ještě daleko osobněji.

 

 

 

Za okny se už úplně setmělo, ale babička si toho nevšímala. Asi to všechno ze sebe potřebovala dostat. Po tolika letech tajností a polopravd. Vyprávění bylo delší, než jsem čekal. Doktor celou dobu mlčel a jen občas pohladil Evelínu po hřbetu ruky, volně spočívající na dřevěné opěrce starodávné lenošky.

 

 

 

Teprve když skončila a nějakou dobu bylo ticho, promluvil i on: „Evelíno, taky musím něco říct. Myslím, že právě teď je ta nejpříhodnější doba. Budeš se zlobit a možná už se mnou nikdy nepromluvíš, ale... už moc dlouho mě ta věc trápí. A jestli je na světě někdo, kdo má právo to vědět, jsi to ty."

 

 

 

Zbystřil jsem. Další tajemství? Podle doktorova výrazu jsem soudil, že to bude něco hodně důležitého. O to víc mě zaskočila babiččina reakce. Prudce otočila hlavu k doktorovi a i v tom šeru jsem zahlédl záblesk v jejích očích. Chvíli se dívali jeden na druhého a pak babička zavrtěla hlavou: „Ne, Oskare. Teď ne. Jsem unavená. Zítra si můžeme promluvit. Dnes už toho bylo dost."

 

 

 

Vstala a my poznali, že audience skončila. Opravdu vypadala vyčerpaně. Doktor Vágner chtěl ještě něco říct, ale zarazila ho prudkým zavrtěním hlavy. Znatelně povadl a já měl sto chutí říct babičce, že ta chvilka navíc už ji nezabije. Byl jsem přesvědčený, že ho měla vyslechnout, protože měl na srdci něco hodně důležitého. A že ho stálo hodně sil, než se k tomu odhodlal. Jenže už bylo pozdě a ta chvíle pominula.

 

 

 

Ani nevím, jak mě to napadlo právě teď, ale byl to jeden z těch okamžiků, kdy člověk dřív něco plácne, než to promyslí.

 

 

 

Babi, ten zamčenej sklep, kam se nesmí chodit... to není jen tak obyčejnej sklep, že ne? Protože kdyby jo, nebylo by nic jednoduššího, než ty schody nechat předělat. Jenže je v tom něco jinýho, viď?"

 

 

 

Přišlo mi, že tuhle otázku čekala. Bál jsem se, že mě taky odbyde, ale kupodivu se to nestalo. Unavené oči opět trochu ožily a jakoby se do nich vloudilo něco jako úleva. Pomalu přikývla: „Máš pravdu, Martine. Jsi chytrý kluk. Ta otcova kaple byla zrovna tam dole. Nikdy jsem v tom sklepení sama nebyla, ani jsem po tom netoužila. Netušila jsem, co tam dělá. A popravdě, ani jsem se po tom nepídila. Nahánělo mi to hrůzu. Tenkrát tam vedly takové bytelné, kované dveře ze zahrady, až později tam dal místo nich vsadit okno s mříží. Taky tam bylo schodiště, ale daleko schůdnější. Nikdy jsem neviděla vcházet tam někoho z kuchyně. Ty příkré schody byla dobrá záminka, proč tam nechodit. Viděla jsem je jen jedinkrát, ale stačilo mi to, abych uvěřila té otcově legendě o tragických pádech. Byly jako past. Nejspíš pro toho, kdo by náhodou objevil klíč. Ale kdo by ho hledal? Možná ani nikdy neexistoval. Kdo ví. Nikdo kromě otce tam dolů nesměl. Služebné se těm dveřím vyhýbaly obloukem. Oběma. Myslím, že tu místnost měly za nějakou třináctou komnatu, nebo něco na ten způsob. Nikdy jsem nepřišla na důvod, proč si svou modlitebnu vybudoval zrovna tam. V domě byly desítky příhodnějších míst."

 

 

 

Cestou do své ložnice jsem to všechno znovu probíral. Dost jsem se zlobil na babičku, že nedovolila doktorovi mluvit. Moc mě zajímalo, co by mohl mít na srdci. Nic veselého ale jistě ne, to by se netvářil tak sklíčeně. Sakra, babi!

 

 

 

Pak jsem se ale zastyděl. Mohu mít babičce za zlé, že se bojí naložit si na záda nějaké další nemilé odhalení? Ať už měl doktor Vágner na srdci cokoliv, moc příjemné to zajisté nebylo. To by s tím tolik let nedělal takové štráchy.

 

 

 

Chudák babička. Tak krásná a bohatá, člověk by si myslel, že její život bude procházka růžovou zahradou. A koukněte se na to. Děs a hrůza.

 

 

 

Stejně jsem se ale nemohl zbavit neblahé předtuchy, že tohle ještě zdaleka není všechno.

 

 

 

 

 

 

 

***

 

 

 

 

 

Autor church.666, 02.01.2015
Přečteno 398x
Tipy 2
Poslední tipující: Lůca
ikonkaKomentáře (3)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Kdybych ti tam mohla nasázet třena deset tipů tak ti je dám, ale nejde to :( . Každopádně jsem při čtení ani nedýchala a čekám na další stejně zajímavý a napínavý díl ..

02.01.2015 15:36:02 | Lůca

Omlouvám se za ty blechy, nějak jsem to tentokrát nevychytala, už je to snad ale lepší. Tipy jsou fajn, neskonale lepší je ale to, že se ti to líbí. Po pravdě jsem měla trochu obavy, aby tyhle retro kapitoly nebyly moc užvaněné. Takže moc díky za pochvalu :-)

02.01.2015 16:52:53 | church.666

Právě, že mi vůbec nepřišly užvaněné, naopak, jednak mám ráda, když se mluví a vypráví, než když se jen popisuje, to mě nebaví a navíc se mi celé babiččino vyprávění odehrávalo před očima.. Takže máš u mě palec nahoru :)

02.01.2015 16:56:15 | Lůca

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí