Babiččin dům - Kapitola 29

Babiččin dům - Kapitola 29

Anotace: ***

Sbírka: Babiččin dům

 

 

 

 

 

 

 

 

Do postele jsem se dostal kolem jedenácté. Černá hodinka (potmě se opravdu líp poslouchá) v parádním babiččině obýváku skončila teprve před půl hodinou. Stejně jako pan Aubrecht, tak i doktor zůstal spát ve vile. Babička ho odmítla vypustit do temné noci. Netušil jsem, kam ho uložila, ale čeho byl v tomhle domě opravdu dostatek, byly pokoje, takže jsem si o něj starosti nedělal.

 

Budíka jsem nařídil na půl třetí. Viola udělala ve svém pokoji to samé. Aspoň jsem to předpokládal. Pokud zapomene, její mínus, přijde o výpravu do tajemné pradědečkovy zašívárny. Stejně to bylo docela psycho, líčit na vetřelce vražednou past v podobě krkolomných schodů zrovna tam, kde se pořádaly sedánky s bohem. I když, kdoví, s kým tam ten šílený stařec vlastně hovořil, že?

 

Ležel jsem v posteli a usilovně se snažil přivolat spánek. Marně. Před očima se mi neustále odvíjel příběh, který se mi dostal pod kůži víc, než jsem byl ochoten přiznat sám sobě...

 

 

***

 

Když se pradědeček dozvěděl o hanbě, kterou Kateřina způsobila celé rodině, zuřil tak strašně, až se Evelína bála, že svou mladší dceru zabije. Hned co z něj opadl největší vztek, uchýlil se do svojí svatyně, kde nejspíš vzniklou situaci konzultoval s nějakou tou vyšší mocností. Ven vyšel s již hotovým plánem. I když jsem si to probíral v hlavě ze všech stran, neviděl jsem na něm vůbec nic geniálního. Spíš to bylo dosti zrůdné a pokud to pradědečkovi opravdu někdo vnukl, netipoval bych to na boha, ale na něco z úplně jiného soudku. Třeba takovou pěknou, zdárně se rozvíjející psychiatrickou diagnózu.

 

Uvědomil si, že i když by bylo ze všeho nejlepší, aby se ten důkaz hříchu vůbec nenarodil, jeho bůh by něco takového asi nepřekousl. Úplně bez ztráty kytičky z té situace vybruslit nemohl, takže zvolil menší ze dvou zel, a to lež. Dalo by se tomu taky říkat podvod. V každém případě to bylo spojeno s omezováním osobní svobody, vydíráním, ublížením na zdraví a zatajování významných skutečností. Řekl bych, že toho bylo dost na pěkně teplé místečko někde v pekelné kotelně.

 

Pradědeček to ovšem viděl úplně jinak. A ten jeho bůh mu to nakonec samozřejmě schválil. Vždyť to všechno podnikal pro dobrou věc a krom toho mu nic jiného ani nezbývalo. Zkrátka v té době byla neposkvrněná pověst k nezaplacení.

 

Stalo se tedy, co si umanul a Kateřina skončila v podkrovním pokoji, kde měla o samotě, v bezútěšně ponurém příšeří čekat na porod a rozjímat přitom o svém hříšném chování. Už jen ta představa byla šílená. Babička sice říkala, že ten pokoj vypadal tenkrát o trochu líp, než dnes, ale i kdyby to bylo prezidentské apartmá, pořád to bylo vězení. A přestože byla Kateřina díky nedostatku pigmentu citlivá na slunce, chyběl jí čerstvý vzduch a hlavně psychická pohoda. Pravidelnou stravu jí otec sice neupíral, ve finále to ovšem vyšlo skoro nastejno. Zároveň se svobodou ztratila totiž Kateřina i chuť k jídlu. Trápily ji výčitky svědomí vůči Evelíně a zároveň se jí stýskalo po Filipovi.

 

Ten paradoxně jako jediný dosud nevěděl, co se stalo, protože těsně před babiččiným návratem z Vídně ho tchán odeslal na dlouhou služební cestu kamsi do ciziny. Babička měla dokonce v úmyslu manželovi napsat a povolat ho zpátky, jenže to pradědeček striktně zakázal. Už měl vymyšlený plán a Filip by mu ho mohl narušit.

 

Bylo mi divné, že služebnictvo nic neodhalilo, ale babička mi objasnila, že do věže měli všichni zapovězený přístup. I ona. Jenom jedna spolehlivá a hlavně mlčenlivá stará služka docházela každý den za Kateřinou, aby jí pomohla s hygienou a jinými nezbytnými věcmi. Jídlo nosil do mansardy sám otec a nezapomněl přitom pokaždé přečíst dceři nějaký úryvek z bible. Nedělal jsem si iluze o jeho výběru. Určitě to nic optimistického nebylo.

 

Evelína se mezitím snažila zapomenout, že má sestru. Po nějaké době marných pokusů to ale vzdala. Nedokázala to. Nebylo v jejích silách nařídit si nenávist, kterou ve skutečnosti necítila. Byla nešťastná, zklamaná a zoufalá, svou sestru ale nezavrhla.

 

Několikrát se jí dokonce podařilo proklouznout tajně do věže a promluvit s ní. Veškerý svůj hněv postupně obrátila proti manželovi. Vždycky přece věděla, že je Kateřina do Filipa zamilovaná. Její sestra byla jako otevřená kniha. A taky mladá, nezkušená a naivní. To Filip měl mít rozum za oba.

 

Evelína přestala odpovídat na jeho dopisy a pokoušela se strávit návrh, který jí předložil otec. Měla předstírat těhotenství a až její mladší sestra utajeně porodí, převzít miminko do péče. Společně s Filipem dítě vychovat jako vlastní. Popravdě to ani nebyl žádný návrh, ale hotová věc. Aspoň z otcova pohledu. Dceřiny námitky ho nezajímaly. Nejspíš si ani nepřipouštěl, že by si mohla dovolit vůbec nějaké mít.

 

Malý Robert se narodil jedné bouřlivé letní noci. Z oblohy se valily proudy vody a vítr ohýbal vzrostlé stromy jako vrbové proutky. Burácení hromů tlumilo Kateřinin nářek. Počasí hrálo pradědečkovi do karet. Služebnictvo nemělo ani tušení, co se děje. Okenice zůstaly zavřené a dům byl jako nedobytná pevnost.

 

Doktor Vágner dorazil i se synem Oskarem, který právě dostudoval medicínu a chystal se postupně převzít otcovu praxi.

 

Babička Evelína jejich příjezd viděla. Nespala totiž, jak se pradědeček mylně domníval. Jak by taky mohla? Byla v zahradě. Promočená se třásla zimou na jedné z laviček, které stály mezi jasmínovými keři nedaleko od fontány a zoufale plakala.

 

Její malá sestřička právě rodila Filipovo dítě. Živý následek zrady dvou lidí, které na světě nejvíc milovala. Nedokázala si představit, že už zítra bude muset být tomu dítěti matkou. Necítila k němu nic. Nemělo se vůbec narodit. Bylo nechtěné a nevítané. Ale Evelína věděla, že nemá na vybranou.

 

Dítě jí přinesli hned druhý den. Nechápala, proč matce chlapečka sebrali tak brzy, ale podle otce to bylo Kateřinino přání. Nechtěla v sobě živit mateřské city, když se měla dítěte vzdát. To se dalo pochopit.

 

Museli pak malého krmit kapátkem, odmítal totiž láhev. Evelína s ním probděla spoustu nocí, neboť neustále usedavě plakal.

 

A bylo taky několik prchavých okamžiků, kdy si přála, aby ztichl navždycky.

 

 

***

 

Ano, i s tímhle se nám babička svěřila. Muselo to pro ni být hrozně těžké, ani jsem si nedokázal představit, jak moc. A obdivoval jsem její odvahu. Říct něco takového před Robertovou dcerou znamenalo jistě nemalé riziko. Taky se mohla vůči babičce zatvrdit. Sám jsem se přesvědčil, že paličatá na to byla dost.

 

Viola se ale zachovala skvěle. Vstala a mlčky objala babičku kolem ramen. Představil jsem si, že mám na hlavě svého stetsona a pak jsem ho pomyslně smekl. Moje sestřenka se nezdála, ale nebyla to žádná pipka.

 

Převalil jsem se na druhou stranu a usilovně se snažil udržet oči zavřené. Všechno marné. Počítal jsem do sta, pak do tisíce, recitoval šeptem Polednici, zkoušel si vsugerovat, že za chvíli vstávám do školy. Nebyl jsem o nic víc ospalejší, než předtím.

 

Nakonec jsem to vzdal. Nedíval jsem se na hodinky, ale už bylo určitě po půlnoci. Ospalý jsem nebyl o nic víc, než před hodinou. Jen jsem marnil čas. Odhodil jsem přikrývku, vklouzl do kalhot a trika, trochu se v koupelně ošplouchl a přitom se mi v hlavě vylíhl alternativní plán. Mrknu k Viole a jestli taky ještě nespí, nebudeme už čekat. Nějakou dobu taky zabere hledání klíče. No a jestli spí... budu doufat, že aspoň v posteli.

 

Odpovědi na tuto otázku se mi dostalo záhy. Sotva jsem totiž vyšel z pokoje, málem jsem o ni zakopl. Seděla na zemi hned vedle mých dveří a zády se opírala o zeď. Když jsem otevřel, leknutím vyjekla a vyskočila na nohy. Chytil jsem ji za ruku a vtáhl do místnosti.

 

Pssst! Co blázníš? Chceš vzbudit celej barák?"

 

O nefalšovaném úleku svědčil zrychlený dech a vykulené oči. Když se trochu uklidnila, sedla si na neustlanou postel a ještě poněkud roztřeseným hlasem začala vysvětlovat: „Promiň. Vím, že je brzo, ale já nemohla usnout. Nebo jsem spíš ani nechtěla. Co kdyby se to zase stalo a já nebyla v pokoji, až by zazvonil budík? Nechtěla jsem to riskovat, tak jsem si řekla, že tady na tebe počkám."

 

Tos nemohla zaklepat?"

Nechtěla jsem tě budit."

Kdybych spal, obyčejný klepání by mě nevzbudilo. To bys musela přinejmenším kopat do dveří."

Hm, ale to já nemůžu vědět. Zas tak dobře tě neznám, pokud jsi zapomněl."

 

Zato já ji za tu krátkou dobu stačil poznat tak dobře, abych na ní poznal, že se nachází ve velmi podobném rozpoložení jako já. Pořád jí leželo v hlavě to babičino vyprávění. Taky nebylo divu. Některé jeho části nám doslova vyrazily dech.

 

Víš, že je vlastně dobře, že jseš tady?" Pověděl jsem jí o ztraceném klíči a o svém podezření ohledně její návštěvy.

 

Ty myslíš, že jsem ho sebrala já?"

A kdo jinej? Hele, já vím, že si to nepamatuješ, ale zkus popřemejšlet. Musíme ho najít. Jinak to bude hrozně komplikovaný."

Asi teda bude nejlepší, když prohledáme můj pokoj. Protože já opravdu nevím, kde by ten klíč mohl bejt. Přísahám."

 

Věřil jsem jí. Bylo i v jejím zájmu dobrat se konečně celé pravdy. Když ten klíč brala, nebyla to ona, to už jsem dávno věděl. No co, v jejím pokoji zas tolik schovávaček nebude. Najdeme ho cobydup.

 

Jenže to jsem se spletl. Obrátili jsme ložnici doslova vzhůru nohama a nic. Viola začínala být kapku podrážděná. Za prvé kvůli ztracenému klíči a za druhé při představě, že bude muset zítra uklidit ten nehorázný binec. To mi bylo jasné. S jistou dávkou sebezapření jsem jí nabídl pomoc s úklidem. Koneckonců jsem se na tom brajglu podílel taky. A celkem podstatně.

 

Zbývala tedy poslední možnost. Vyklouzli jsme ven z domu. Opět jsem děkoval prozřetelnosti, že si Dita nepotrpí na štěkání. Takhle se jen vyřítila ze tmy a srazila samým nadšením Violu k zemi. Pro nezúčastněného pozorovatele by to byla nejspíš scénka k popukání. Viola na zádech, já jí tisknu dlaň na pusu, aby neřvala nahlas a funící pes jí přitom olizuje nos. Teprve když se rozjařená hlídačka zklidnila, mohli jsme pokračovat v cestě za klíčem.

 

Jestli nebude ve džbánu, jsme v koncích. Protože potom by mohl být naprosto kdekoliv. A než hledat klíč po celém domě, to už by byla snad lepší ta jehla v kupce sena. Tam by byla aspoň nějaká šance, že se člověku při přehrabování zapíchne do prstu.

 

Plížili jsme se podél stěny domu, aby nás nikdo nezahlédl, pokud by náhodou vyhlédl z okna. Neznali jsme doktorovy zvyky. Co když trpí nespavostí? Nebo má tak slabé spaní, že ho vzbudí zapraskání štěrku na cestičce? Bylo to nepříliš pravděpodobné, ale nehodlal jsem to riskovat.

 

Bezděky jsme tím zabili dvě mouchy jednou ranou, protože tahle cesta vedla shodou okolností kolem suterénního okna, za nímž se nacházela nouzová ložnice pana Aubrechta. Vybledlý závěs nebyl zatažený, mohl jsem tedy nakouknout dovnitř. Svérázný zahradník ležel naznak na starém otomanu a na stolku vedle trůnila jakási hranatá láhev. Viděl jsem sice jen obrys, ale nepředpokládal jsem, že by to byla limonáda. No, tím líp. Překvapení z téhle strany se obávat nemusíme. Ukázal jsem Viole zvednutý palec a ona spokojeně kývla. Pokračovali jsme k fontáně a do rytmu naší chůze se ozývalo tlumené chrápání pana Aubrechta. Musel se mezitím otočit vítr, protože předtím to slyšet nebylo.

 

Někdy během noci se vyjasnilo, protože se v kašně zrcadlily hvězdy. A bylo jich hodně. Viola se naklonila nad hladinu a zírala do vody, jako by tam něco vyhlížela.

 

Poklepal jsem jí na rameno. Trhla sebou a zamrkala leknutím. Zakroutil jsem hlavou. Tohle místo mou sestřenku zjevně fascinovalo. Toho jsem si všiml už dávno.

 

Vylezeš tam, nebo mám já?" zeptal jsem se tlumeně.

Radši ty. Nechci bejt mokrá."

Fajn."

 

Byly doby, kdy jí to nevadilo, vzpomněl jsem si na jednu podobnou noc. To jsme si ještě jeli každý po své lajně. Jo, časy se mění. Vylezl jsem tedy na kamenný okraj fontány a chvilku dost zoufale balancoval. Ten obrubník byl totiž dost úzký. Poslední, po čem bych momentálně toužil, bylo zahučet do studené vody a dost možná si přitom rozbít hlavu o kámen mělké nádržky. Naštěstí jsem na to nebyl sám. Viola hbitě přiskočila a chytla mě za nohy. Znovu jsem získal stabilitu.

 

Natáhl jsem se ke džbánku. Bylo to složitější, než bych očekával. Musel jsem na špičky. Studená voda už mi vnikla za triko a teď mi stékala po zádech. Za chvilku jsem byl durch, jako tenkrát Viola. Není divu, že se jí do toho nechtělo.

 

Bohužel jsem všechno to nepohodlí podstoupil zbytečně. Ve džbánku nebyl ani klíč, ani cokoliv jiného. Tak trochu jsem to čekal, ale stejně mě to rozladilo. A jsme víš kde, milá sestřenko.

 

Věděla. Ani jsem jí to nemusel říkat. A ona ani nemusela promluvit, aby se zeptala. Sama byla ztělesněná otázka. Pokrčil jsem rameny. No co, tady venku už nám pšenka nepokvete. Klíč musí být někde v domě. Moje noční můra v celé své kráse. Ploužil jsem se navenek jako tělo bez duše, ale v hlavě mi šrotovalo.

 

A než jsme s Violou dorazili k domovním dveřím, měl jsem vymyšlený další vychytralý plán.

 

 

 

***

 










 

Autor church.666, 03.01.2015
Přečteno 398x
Tipy 2
Poslední tipující: Lůca
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí