Babiččin dům - Kapitola 32

Babiččin dům - Kapitola 32

Anotace: ***

Sbírka: Babiččin dům

 

 

 



Tak sem se chodil pradědeček zašívat a radit se svým bohem. Zde čerpal inspiraci pro své prapodivné aktivity. Tady mu taky pravděpodobně přeskočilo.

 

Byl tu dokonce i oltář, pokrytý nějakou bílou látkou, která připomínala prostěradlo. Splývala až k zemi, tudíž nebylo vidět, z jakého materiálu stůl je. Tipoval jsem to spíš na dřevo, protože jsem si nedokázal představit, jak by se sem do té hloubky rval někdo s tunovým žulovým blokem.

 

Na stěně za oltářem visel krucifix úctyhodných rozměrů. Takhle velikého Ježíše jsem na vlastní oči ještě nikdy neviděl. Ve světle svíček vypadal hodně realisticky. Dlouhé vlasy slepené krví, vytékající zpod trnové koruny. Svaly na těle napjaté nepřirozenou polohou, rysy obličeje zrůzněné bolestí. Hlavu nakloněnou k levému rameni a pod napolo zavřenými víčky podivuhodně živý pohled. Vyčítavý pohled. Jako bychom to byli my, kdo ho dostal do této nezáviděníhodné situace.

 

Bezděky jsem se otřásl. Socha ukřižovaného muže opravdu působila znepokojivě živě. Chvilku jsem byl dokonce v pokušení sáhnout mu na nohu, abych se zbavil toho divného pocitu. Pak jsem si ale všiml několika míst s oprýskanou barvou. Už poněkolikáté jsem byl nucen zamyslet se sám nad sebou.

 

Mou sestřenku taková hloupost samozřejmě ani nenapadla. Dokonce si na Ježíše posvítila svíčkou.

 

No fuj, to je ale pěkně morbidní. Nezdá se ti?"

Vlastně jo. To je docela výstižný. Celý náboženství je ve svý podstatě morbidní."

 

A je tohle vlastně ještě náboženství?"

 

A co by to bylo jinýho?"

 

Nevím," Viola nespouštěla oči z ukřižovaného muže. „Pobožní lidi chodí do kostela, poslouchají faráře, modlí se... dohromady, chápeš? Ale tohle je něco jinýho. Jako by tady ten člověk prováděl něco, co bylo třeba utajit. Něco nepatřičnýho. Nemyslíš? Proč by se schovával v podzemí, kdyby měl čistý svědomí?"

 

Viola to moc řešila. Už dřív jsem si všiml, že ráda kombinuje a domýšlí si. Bylo to normální, umělci musí oplývat fantazií. A Viola byla dobrá malířka. Samozřejmě ne tak, jako její babička, ale dobrá byla. To se dalo poznat i z těch několika jednoduchých skic, které byla ochotná mi ukázat.

 

Já žádné umělecambice nevykazoval. Přesto jsem byl na chvilku ochotný věřit tomu, že tady na tom kříži visí opravdická mrtvola. Moje fantazie se zlepšovala. Tříbila. Zrála. Nebyl jsem si ale jistý, zda z toho mám mít radost.

 

Poklepal jsem kloubem ukazováčku na oltář. No jasně, dřevo. Stál na něm masivní kovový svícen se třemi svícemi. Byly tlusté a zjevně je ještě nikdy nikdo nezapálil. Teď jsem to tedy udělal já. Rázem tu bylo nesrovnatelně větší světlo. Odhalilo, že ten ubrus není vůbec bílý, ale zažloutlý stářím. Připomínal mi svou barvou žluklé máslo. Chvilku jsem podumal nad tím, jestli jsem vůbec někdy žluklé máslo viděl a pokud ne, jak mě to vůbec napadlo. Nepřišel jsem na nic.

 

Na několika místech toho žluklého ubrusu byly drobné hnědavé skvrnky. Vypadaly jako od kávy. Jako by někdo bryndal z hrnku kafe přímo nad tím stolem. Pardon... oltářem. Na jednom místě se ty skvrnky spojily v jeden podlouhlý, tmavší flek. Tady asi někdo toho kafe vyšplíchl trochu víc. Skvrny od kávy se nacházely i na jedné boční straně oltáře, v záhybech splývavé látky. A pokračovaly až úplně dolů. Sledoval jsem je pohledem a nakonec mě bůhvíproč napadlo nadzvednout zažloutlou tkaninu, sahající k zemi. Možná jsem hledal ten hrnek, v kterém bývala kdysi káva. Bylo to spíš impulzivní, než promyšlené gesto.

 

Hrnek jsem nenašel. Místo něj ležela pod oltářem pořádná kudla. Pustil jsem ubrus, jako by se změnil v jedovatého hada a napřímil se. Jelikož ty hnědé fleky byly i na noži, konečně mi došlo, že to asi káva nebude.

 

Viola musela coby umělkyně disponovat nějakým šestým smyslem, protože vzápětí opustila vzdálený kout místnosti, který zkoumala se svíčkou v ruce a svižnou chůzí přispěchala ke mně.

 

Děje se něco?" zeptala se celkem zbytečně. Bylo to na mně vidět na první pohled. Aspoň podle toho, jak se tvářila. Jako by viděla ducha.

 

Martine, co je s tebou?" pokračovala nervózně, když jsem dlouho neodpovídal. V duchu jsem si totiž právě přehrával scénu krvavého satanského rituálu s lidskou obětí.

 

Teprve když mě popadla za ramena a protřepala mě jako Bondův drink, poněkud jsem se vzpamatoval. Hned jsem se také za svou neadekvátní reakci zastyděl. Zase maluju čerta na zeď. Chtě nechtě jsem musel kápnout božskou. Ukázal jsem pod stůl.

 

Co to má bejt?" vydechla Viola poněkud nesmyslně, když spatřila povalující se nůž. Na odpověď nečekala, sebrala kudlu ze země a prohlížela si ji ve světle tlustých bílých svíček. Měl jsem sto chutí na ni zařvat, ať na to nesahá, dokud z toho policajti nesejmou otisky, ale nezmohl jsem se na slovo. Nezdálo se, že by se mnou sestřenka sdílela mé podezření. Její fantazie se očividně ubírala jiným směrem, než ta moje. Psycholog by měl možná jasno. Jsem latentní zločinec. A Viola? Čistému vše čisté.

 

Tak co je? Prozradíš mi konečně, co se ti stalo? A neříkej, že nic, protože to bych ti nezbaštila. Jseš zelenej jak sedma."

 

Už jsem se vracel do normálu. A dost mě štvalo, že mě tak prokoukla.

 

A ty si myslíš, že při těch svíčkách vypadáš líp? Neplácej koniny. Jsem v pohodě. Jen jsem si na něco vzpomněl."

 

Jo? A na co asi?"

 

Že nikdo není doma a my nechali všechny dveře dokořán. Co když do vily někdo vleze, když je Aubrecht i s Ditou pryč? Dokážeš si představit ten mazec?"

 

Prosím tě, kdo by sem zrovna dneska lez? Myslíš, že mají ty zloději nějakej radar? Že na dálku zjistěj, kam mají jít? To jako že se najednou začne kouřit z komína a ten kouř napíše ve vzduchu:pojďte si vzít, co potřebujete, nikdo není doma? Tobě asi fakt hrabe. Ba ne, v tom je něco jinýho. Tak kápni božskou!"

 

Viola byla jak zimnice. Nakonec jsem jí prozradil, co mě napadlo při pohledu na nůž. Nezačala se mi smát, jak jsem se obával. Místo toho se podívala na onen nástroj s novým zájmem.

No teda... ty fakt myslíš... Jo?"

 

Já nevím. Ale koukni na ty fleky. Tobě to nepřipadá jako zaschlá krev?"

 

No vlastně... teď když to říkáš. A víš, že jo? Hned mi to nedošlo, když jsou ty fleky hnědý a ne červený. Páni! Co když tady fakt někdo někoho zabil?"

 

Asi bysme měli vypadnout. Už jsme viděli dost. I kdyby tady opravdu někdo někoho zamordoval, bude to už strašná spousta let. Už tu dávno není ani vrah, ani mrtvola."

 

Jak to víš?"

Co?"

Jak víš, že tady není mrtvola?"

 

Asi jsem se netvářil zrovna inteligentně, protože si při pohledu na můj výraz pohrdavě odfrkla. Potom udělala rukou takový ten krouživý pohyb, jaký používají průvodkyně v hradech při prezentaci historických památek: „Koukni na to. Myslíš, že bys našel lepší místo k ukrytí mrtvoly? Je to tu dokonalý. Pochybuju, že o tomhle babička ví. Že o tom kdokoliv ví!"

 

Nechci ti brát iluze, ale o pradědečkově kapli nám řekli právě babička s doktorem."

 

A neříkala babička taky něco o tom, že v tý kapli nikdy nebyla? Vsadím boty, že o tomhle sklepě pod sklepem nemá ani páru. Myslela si, že se její táta chodil modlit tam nahoru. Možná to tak ze začátku bylo, než objevil tohle. A vybudoval si tady tu svoji slavnou kapli, protože tohle místo je k tomu jako dělaný. Mohlo to tak klidně bejt, ne? Vždyť tahle podzemní místnost tu musí bejt už stovky let. Koukni na ty klenby a dlažbu. Už jsi někdy něco takovýho viděl? Nepřipadá mi, že by se to stavělo zároveň s vilou Dianou. Třeba tady stál kdysi nějakej zámek, nebo klášter, či co já vím. Místo by se na to hodilo."

 

Nebo gotickej hrad," přidal jsem svou trošku do mlýna. Violino nadšení bylo nakažlivé.

Jasně! Je to tu vážně jako v Draculově hradu. Ty jo, to je super!"

 

Nechápu, co je na tom tak skvělýho. Mně z toho spíš běhá mráz po zádech."

 

To mně taky. Je to takový tajuplný, viď?"

 

Opravdu jsem nesdílel Violino nadšení. Už jsem předeslal, že mám raději komiksy a akčňáky, než duchařinu a horory. Tohle bych si s chutí odpustil. Doufal jsem, že Viola upustí od hledání zakopané mrtvoly. Mé původní pátrací nadšení mě kvapem opouštělo a nejraději ze všeho bych se už viděl někde venku, na sluníčku. Tady to bylo jako v jiném světě. A vůbec se mi to nelíbilo.

 

Víš co? Půjdeme teď nahoru a počkáme na babičku a doktora. Můžou se vrátit každou chvíli. Najdou prázdnej barák a bude průšvih. Nemyslím, že by měla babička právě dneska náladu na nějaký diskuze kolem těch starých událostí. Bude vynervovaná kvůli Else a já ji nechci ještě víc stresovat."

 

Viola se zamyslela. Nakonec k mé úlevě kývla na souhlas: „Jo, myslím, že máš pravdu. Až sem půjdem příště, aspoň budeme vědět, do čeho jdem. Vezmem si pořádnou baterku, nebo tu petrolejku, co má bábinka na verandě. A taky tu tvoji slavnou lopatku."

 

To klidně můžem, ale jak tady chceš hrabat? Jsou tu přece ty šutry."

 

To už nech na mě," usmála se líbezně a já měl zase pocit, že jsem o několik koňských délek za svou sestřenkou. Zjevně měla nějaký vychytralý plán. Na rozdíl od mé maličkosti. Ale hlavní bylo, že nic nenamítala a souhlasila s odchodem. Popravdě, už jsem se nemohl dočkat, až odtud vypadnu. V tom druhém sklepě jsem se tak bídně necítil. Zvláštní věc. Ale možná to je jenom přirozený důsledek všech těch podivných informací, které se na nás navalily. V tom případě je Viola daleko odolnější, než já. Co nadělám.

 

Byli jsme asi tak na půli cesty k otevřeným padacím dveřím, když jsem si uvědomil, že jsme nesfoukli svíčky, které stále ještě plápolaly po celé místnosti.

 

Nech to bejt. Tady přece nemůže nic chytnout. Je to tady samej mokrej kámen." Viola s tím byla hned hotová. Já se ale zdráhal opustit místnost, kde hořel otevřený oheň. I když to byly obyčejné svíčky.

 

Počkej na mě, hned jsem zpátky," oznámil jsem přes rameno Viole a tak rychle, jak to jen šlo, jsem seběhl ze schodů. Sebral jsem jednu svíčku, abych nezůstal ve tmě, až zhasnu všechny ostatní. Začal jsem s těmi ve svícnu na oltáři. Místností se začal šířit zápach čadících knotů. Znatelně se setmělo.

 

Pak se to stalo. Přistoupil jsem k první ze svíček, které zde rozmístila moje sestřenka. Jenže dřív, než jsem stačil nabrat vzduch, abych ji sfouknul, začal se její plamen divoce zmítat. Po krku mi přejel průvan jako studený jazyk neviditelné příšery. Rozklepal jsem se zimou, která mě ovinula jako mokrá chaluha. Svíčka zhasla. Sama od sebe, bez mého přičinění. Sakra, kde se tady ten průvan vzal? Zaclonil jsem dlaní plamen svojí svíčky, abych ji ochránil. Neklidný oheň mi olizoval dlaň, já ale ruku nestáhl. Víc než bolesti jsem se bál tmy. Speciálně na tomto podivném místě jsem o poslední zdroj světla nehodlal přijít.

 

Vyplašeně jsem zalétl pohledem ke schodišti, na němž stála Viola jak solný sloup a upírala na mě vyděšené oči. I ona se snažila udržet naživu plamínek svíčky a vlasy jí v tom průvanu divoce vlály. V kombinaci s prostředím to byla scéna jak vystřižená z nějakého béčkového hororu.

 

Zhasly už všechny svíčky, kromě těch dvou, které jsme s Violou chránili doslova vlastním tělem. Bál jsem se pohnout. Plamínek byl velmi zranitelný, nechtěl jsem riskovat. Beztak se mi zdálo, že se ten průvan pomalu uklidňuje.

 

A právě v tom okamžiku, kdy jsem chtěl zavolat na Violu, že je po všem a že už jdu, přibouchly se s velikánskou ránou padací dveře nad její hlavou.

 

Zůstali jsme uvěznění v klenutém sklepě s realisticky vyhlížejícím Ježíšem v životní velikosti a oltářem, na kterém kdysi dávno ulpěly krvavé skvrny. A taky s nožem, který měl tu krev s největší pravděpodobností na svědomí.

 

 

 

 

***

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Autor church.666, 06.01.2015
Přečteno 412x
Tipy 2
Poslední tipující: Lůca
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Začíná jít do tuhého. To je super..Těším se na další díl ..

07.01.2015 18:10:55 | Lůca

Už se také pomalu blížíme ke konci. Dost často mě při četbě nějaké knížky konec zklamal. Takže mám trochu obavy, abys na tom nebyla podobně :-) Každopádně děkuji!!!

09.01.2015 00:31:26 | church.666

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí