Babiččin dům - Kapitola 34

Babiččin dům - Kapitola 34

Anotace: ***

Sbírka: Babiččin dům



Napadala mě spousta jiných způsobů, jak zabít čas. Všechny do jednoho byly lepší než tohle a to včetně návštěvy u zubaře. Nejsem vůbec expert na řešení krizových situací a přiznám se bez mučení, že kdyby tu byla ta možnost, zdrhal bych odtud jak namydlený blesk a nad tím podivným výjevem bych dumal z pěkně bezpečné vzdálenosti. Kombinace děsuplného prostředí a sestřenčina zelenookého alter ega byla vskutku vražedná. Jenže nebylo úniku. Musel jsem neobvyklou situaci řešit hned teď.

 

Říká se sice, že náměsíčníci by se neměli natvrdo probouzet, ale ruku na srdce: byla Viola vůbec náměsíčná? A ještě hůř: byla to vůbec Viola? Tak či onak, musel jsem to risknout. Už v minulosti jsem postřehl jisté indicie, že Violina babička Kateřina nepatří zrovna k mému fanklubu. Neměl jsem sice nejmenší tušení, proč by na mě měla mít pifku, ale bylo to tak a já s tím musel počítat. Možná se všichni duchové chovají občas iracionálně. A jelikož jsou z lidského hlediska sami iracionální, mají na to plné právo.

 

Bylo tedy třeba sestřenku probudit. Jinými slovy: vymýtit z ní Kateřinu. Aspoň dočasně.

 

Postoupil jsem opatrně o několik krůčků dopředu. Zdálo se, že si toho ani nevšimla. Stále upírala pohled na lebku a když jsem popošel ještě maličko blíž, všiml jsem si, že jí po tvářích tečou slzy jako hráchy. Ramena se jí otřásala tichými vzlyky a poraněné prsty obou rukou stále krvácely. Zdálo se, že necítí bolest, alespoň ne tu fyzickou.

 

Zvedl jsem svíčku k jejímu obličeji a blikající plamínek vdechl mrtvolné bledosti trochu života. Sklopené řasy v tom osvětlení vrhaly na Violiny tváře dlouhé stíny.

 

Nervozitou mi přeskočil hlas, když jsem ji oslovil. Nereagovala. Nic jiného jsem ani nečekal. Bylo jasné, že bude třeba přitvrdit. Musel jsem se k tomu sice přemlouvat, ale nakonec jsem to udělal. Natáhl jsem ruku a dotkl se jejího předloktí. Kůži měla jako led. Podvědomě jsem ruku stáhl. Podruhé už jsem sebral trochu víc odvahy. Stiskl jsem její paži o něco citelněji a trochu jí zatřásl: „Violo! Prober se!"

 

Podívala se na mě. Bez sebemenšího pohybu hlavy, jen tak zvedla ty svoje dlouhé řasy a zabodla do mě oči. Skoro doslova, protože mi ten pohled přímo projel mozkem. Vyschlo mi v krku. Opravdu jsem čekal, že se na mě každou chvilku vrhne. V očekávání něčeho strašlivého jsem zavřel oči.

 

Nic se nestalo. Žádné prsty mi nesevřely krk, nikdo mi kamenem nerozmlátil hlavu. Když jsem zase oči otevřel, stála Viola v úplně stejné pozici, jako předtím. Pořád svírala lebku, pořád na mě zírala. Ale už jsem z ní necítil ten divný chlad.

 

Protože svíčka pořád ještě hořela a já ji ani v tom chvilkovém záchvatu paniky neupustil, viděl jsem Violiny oči velice dobře. Dělo se s nimi cosi zvláštního. Začaly se měnit. Zorničky se jí rozšířily tak, že zcela zakryly zelenou barvu duhovek. Oči teď byly obrovské a černé jako dehet. Světlo svíčky tančilo po jejich povrchu, přesto v nich ale nedokázalo zažehnout žádnou jiskru. V těch očích scházel život.

 

Tenhle stav trval jen malou chvilku, naštěstí pro mě, protože jsem z toho pohledu začínal být mírně hysterický. Ještě nikdy jsem nic děsivějšího neviděl. Později jsem se velice snažil uvěřit tomu, že si se mnou ošklivě pohrála zjitřená fantazie, podvědomí jsem ale ošulit nedokázal. Čas od času mi pak tu zbabělou lež vracelo v podobě opravdu ošklivých snů.

 

Po té hororové chvilce se k mé úlevě Violiny oči vrátily do normálu, to znamená, že nabraly svou obvyklou modrou barvu. Kateřina byla pryč. Viola na mě ještě pořád zírala, ale teď už spíš zmateně, než nenávistně. Pak se zřejmě ozvaly poraněné ruce, protože nasadila bolestnou grimasu a sklopila k nim hlavu. A když uviděla jejich obsah, začala ječet.

 

 

Tohle byla pravá Viola. Díkybohu! Po nekonečně dlouhé chvíli nervydrásajícího jekotu mrskla nešťastným lidským ostatkem co nejdál od sebe a štítivě si otírala ruce o kalhoty. Když jsem viděl ty krvavé fleky, napadlo mě, že tohle jen tak nevypere. Ne že by právě teď záleželo na nějakých hadřících.

 

Panebože!" zasípala, jako by měla taky sucho v krku. „Co to mělo bejt?"

 

To jsi snad viděla sama, ne? Před chvilkou jsi to vyhrabala ze země," odpověděl jsem po pravdě a navzdory vážnosti situace mi to přišlo celkem vtipné. Možná se takto ohlašuje začínající nervový záchvat.

 

Viola při pohledu na můj telecí výraz znechuceně zavrtěla hlavou: „Kdyby ses teď viděl. Vypadáš jak sjetej okenou. A proč je tady taková tma?"

 

Ty si toho asi moc nepamatuješ, co?"

 

Co tím myslíš?"

 

Seděli jsme tamhle nahoře na schodech. Pak jsme nejspíš usnuli. Nebo aspoň já. A ty sis mezitím odskočila vyhrabat lebku. To je asi tak v kostce všechno."

 

Proč bych měla něco vyhrabávat?"

 

Zírala na mě, jako by mě viděla poprvé v životě. Potom jí to asi docvaklo. Zprudka se nadechla a přitiskla si dlaň na ústa. Sjela pohledem z mé maličkosti a zadívala se směrem letové dráhy lebky.

 

Já naopak přidržel svíčku v místě, kde předtím klečela. Vše nasvědčovalo tomu, že se pustila do hrabání opravdu s vervou. Vrstvy odházené hlíny ležely po obou stranách oválné prohlubně, v níž se něco podezřele bělalo.

 

To je..." Viola ukázala prstem do díry.

Jo. To je kostra. A teď díky tobě dokonce bezhlavá," potvrdil jsem Viole její podezření. „A neptej se mě, jak jsi o ní věděla, nebo začnu vážně pochybovat o tvý inteligenci."

 

Jasně, pane chytrej! Tobě se to kecá, když se to neděje tobě. Víš, jaký to je, když s tebou někdo manipuluje a ty s tím nemůžeš vůbec nic dělat?"

 

Neboj, mám takovej pocit, že se ti to stalo naposledy."

 

Proč myslíš?"

 

Otevřel jsem pusu, abych jí odpověděl, když vtom jsem něco uslyšel. Opravdu, nějaký tlumený hlas nás volal jménem. Vzápětí mi došlo, že se nejspíš z nemocnice vrátila babička s doktorem. Otevřené dveře pradědečkova sklepa je určitě musely překvapit. Jen jsem doufal, že doktora nenapadne zkusit slézt po těch zabijáckých schodech. Zlomenina krčku stehenní kosti by v tom případě nebylo zdaleka to nejhorší, co by ho mohlo potkat. Nechtěl jsem ho mít na svědomí.

 

Jenže ani doktor, ani babička nebyli dnešní, aby jim nedošlo, že naše nepřítomnost a ty dveře spolu souvisí. Opravdu jsem netušil, co teď.

 

Moje dilema vyřešila Viola. Vyběhla po schodech až k padacím dveřím a než jsem jí v tom stačil zabránit, zařvala z plných plic: „Babíííí! My jsme tady! Pomóóóc!"

 

Z mnohem větší blízkosti, než prve, se ozvalo: „Děti, vy jste tam dole?"

 

No tedy, starý pán měl lepší kondičku, než bych byl předpokládal. V duchu jsem se mu omluvil. Zdálo se, že máme vyhráno. Odpověděli jsme s Violou téměř unisono. Docela rád jsem za sebou nechal pradědečkovu divnou kapli a vyšplhal za Violou nahoru k poklopu.

 

Byl jsem docela zvědavý, jak si doktor poradí s padacími dveřmi. Samozřejmě i já jsem hodlal napnout všechny síly a pomoci mu je odklopit, i když dle mého mínění vážily nejmíň tunu. Nějaký tenký, ale dost potměšilý hlásek mi však našeptával, že se ty dveře otevřou bez problémů... Pokud budou chtít. Nedávalo to sice smysl, ale to teď bylo vedlejší.

 

Viola se najednou prosmýkla kolem mě a začala sestupovat zpátky do kaple. Chytil jsem ji za paži: „Hele, co si myslíš, že teď děláš?"

 

Pusť! Musím dojít pro tu lebku!"

 

Zbláznila ses? Proč jako?"

 

Tobě to nedochází? Je to přece důkaz!"

 

Hele, ta kostra už tady může ležet bůhvíjak dlouho. Třeba od války. Nebo i dýl. Ještě chvíli to vydrží. "

 

Snažil jsem se Violu uklidnit, já sám s tím měl ale docela problém. Někde v hloubi duše jsem tušil, že naše přítomnost zde není vůbec náhodná. A že ty staré kosti s tím nějak souvisí. Vůbec se mi ale nechtělo zpátky k pradědečkovu oltáři a už vůbec ne sahat na něco tak odporného, jako je lidská lebka. Nebo jakákoliv jiná člověčí kost. V případě, že by Viola trvala na svém, by mi ovšem nic jiného nezbývalo. Nenechal bych ji jít samotnou. A ona to věděla.

 

Okamžitě mě pusť! Nebo uvidíš!" zasyčela na mě jako vzteklá kobra.

 

Jo? A co když ne? Co bys mi asi tak mohla udělat, princezno?"

 

Fakt to chceš vědět? Tak sleduj!" Bleskurychle sklopila hlavu k mé ruce a zakousla se mi do zápěstí. Celou paží mi projela palčivá bolest. Reflexivně jsem ucukl a zároveň uvolnil sevření. Pohledem jsem sjel k inkriminovanému místu, v kterém mi škubalo bolestí. Protože lidské zuby nejsou na takovýto druh útoku dostatečně uzpůsobené, kůže zůstala naštěstí neporušená, ovšem hluboké otisky Violiných řezáků se rychle začínaly podlévat krví. Bolelo to jak čert. Až se mi z toho orosilo čelo.Hbitě mojí indispozice využila a vzala dráhu. Zatímco jsem ji častoval nevybíravými výrazy, vydal jsem se s už notně ohořelou svíčkou za ní. Dostihl jsem ji právě ve chvíli, kdy se chystala znovu sebrat pohozenou lebku.

 

Nech toho!" houkl jsem naštvaně a popadl paličatou sestřenku tentokrát za rameno. Asi jsem do toho chvatu vložil o trochu víc síly, než bylo třeba, protože bolestí hekla. Hned se ale vzpamatovala a začala se znovu vzpouzet. Já ale nepovolil. Obvykle se s holkama neperu, ale tohle byla mimořádná situace. Chvíli se se mnou strkala, ale pak musela uznat, že na mě prostě nestačí. Nakonec došlo i na slzy.

 

Ty idiote pošahanej! Nechápeš, že se tady asi stala vražda? Musíme něco dělat! Ten mrtvej si nezaslouží, abysme se na něj vykašlali!"

 

Uklidni se! Na nikoho se nevykašlem. Ale tahat tu lebku sebou nahoru je pěkná pitomost. Chceš mít babičku na svědomí? Nebo myslíš, že o tomhle tady něco ví? Sotva skončila ve špitále Elsa, ty chceš, aby tam s infarktem skončila i babička? Máš rozum? Tenhle člověk už nám nikam neuteče, tím si můžeš bejt jistá."

 

Ještě než jsem dokončil svou plamennou řeč, věděl jsem, že mám vyhráno. Viola teď působila poněkud schlíplým dojmem. Uvolnil jsem sevření a zůstal pro jistotu v pohotovosti, kdyby jí náhodou zase přeskočilo.

 

Loupla okem po mé zraněné ruce a špitla: „Prosím tě, promiň to kousnutí! Já se neovládla, no. Bolí to moc?"

 

Co bys řekla? Máš štěstí, že jsem takovej kliďas. Kdokoliv jinej by tě už dávno zaškrtil, ty kozo!"

 

Jestli si ale myslela, že jí to projde tak hladce, to se tedy šeredně pletla. Měl jsem v úmyslu zúčtovat jí všechna prodělaná příkoří i s úroky. Ale ne teď. Teď na to nebyl čas. Padací dveře nad schody se totiž otevřely. Právě ve chvíli, kdy Viola opatrně položila lebku zpátky na místo, kde ležela takovou spoustu let a jemně na ni nahrnula hlínu. Sice neochotně, ale pečlivě.

 

Bylo zvláštní vidět Oskara Vágnera na takovémto místě. Připadalo mi to jako zjevení z jiného světa. Klečel u dveří na zemi a shlížel na nás shora. Oči za kulatými skly brýlí měl doširoka rozevřené a ztěžka dýchal. Na otevření dveří musel určitě vynaložit hodně námahy. Doufal jsem, že má zdravé srdce, protože taková fyzická i psychická zátěž by se mu taky nemusela vyplatit.

 

Nervózním pohledem přelétl temnou kapli a potom k nám natáhl ruku: „Tak pojďte. Tohle není vhodné místo na hraní."

 

První vylezla ven Viola. Doktor Vágner na ni přitom dohlížel. Já jeho pomocnou ruku odmítl. Posledních pár schodů jsem zdolal s nepěkným pocitem, že mě každou chvíli něco zezadu popadne za nohu. Když jsem byl konečně celý venku, vydechl jsem úlevou.

 

Doktor měl sebou petrolejku, takže v horním sklepě bylo poměrně dobře vidět. Zamřížovaným oknem jsem viděl, že se už brzy začne šeřit. No páni, to jsme tedy dole museli strávit pěkných pár hodin. Určitě aspoň půl dne. Babička s doktorem se ve městě ale taky zdrželi. Jindy by mě zaručeně zajímalo, co tam celou tu dobu dělali, v tuhle chvíli mi však nebylo příliš do řeči. Neměl jsem náladu na špatné zprávy.

 

Doktor to vyřešil za mě: „Elsa je v pořádku, kdyby vás to náhodou zajímalo. Pár dní si poleží v nemocnici, ale to je spíš jen pro jistotu. Teď mi ale prozraďte, vážení, co jste pohledávali na tom místě."

 

Myslíte v pradědečkově kapli?" upřesnil jsem.

 

Ano, to myslím," odpověděl doktor podezřele nevzrušeně.

Jak jste ji vůbec našli?"

 

To Viola," prohlásil jsem skromně. Doktor se na sestřenku pátravě zadíval. Neřekl ale nic. Jen pokýval hlavou, jako by se mu potvrdilo něco, co už dávno tušil.

 

Tak šup, šup!" popoháněl nás. „Víte, že jste vyděsili babičku k smrti? Ještě že ona má srdce jako zvon. Dovedete si představit, jak se lekla, když uviděla ty otevřené dveře? Asi ne, co? No jistě, proč byste brali nějaké ohledy, že? Myslím, že není tak těžké si uvědomit, že tohle místo v sobě skrývá mnoho bolestných vzpomínek. Museli jste za každou cenu jitřit ty staré rány? Zapomněli jste snad, co vám babička vyprávěla? Uvědomujete si vůbec, jak to pro ni bylo těžké? Chcete ji dál trápit?"

 

Viola zarytě mlčela, ale já už ji za těch pár dnů naší známosti celkem prokouknul. Měla co dělat, aby nevybuchla. I já toho měl spoustu na srdci a jedna z těch věcí byl vztek na tajnosnubného doktora. Musel vědět, co je tam dole. On a nejspíš i babička. Nic neřekli. Tohle je doména takzvaných dospělých: něco nakousnout, ale to nejdůležitější si stejně nechat pro sebe. Mohli jsme si ušetřit spoustu nepříjemností a nečekaných šoků. Babička a doktor věděli o kapli, budou určitě vědět i to, čí mrtvolu vyhrabala Viola. A jestli to čirou náhodou nevědí, stejně jim to nebudu věřit. A zavinili si to sami.

 

Doktor Vágner už naštěstí v hartusení nepokračoval a soustředil se na schody, což bylo rozumné. Šel totiž první a kdyby ztratil rovnováhu, smetl by nás sebou raz dva. Stejně to od něho byl na jeho věk úctyhodný výkon. Ani se moc nezadýchal.

 

Babička na nás čekala u kuchyňského stolu. Spojenýma rukama si podpírala zamyšleně hlavu. Na sobě měla stále šaty, které si oblékla do města, jen klobouk už odložila. Několik pramenů bílých vlasů jí vyklouzlo z uzlu a splývalo po ramenou. To, že je nezastrčila nazpátek, o něčem svědčilo. Nejspíš o tom, že se nachází momentálně v takovém rozpoložení, že je jí to šumafuk.

 

Doktor počkal, až budeme oba v kuchyni a pečlivě za námi zavřel dveře. Beze slova ukázal ke stolu a my se tedy usadili naproti babičce. Jako první to dusivé ticho přerušila Viola. Přímo a bez servítků uhodila na babičku: „Dole v tý kapli je pohřbená mrtvola. Předpokládám, že víš, kdo to je."

 

Babička zalapala po dechu. Z tváří jí vymizela veškerá barva a její pleť získala nezdravý vzhled starého pergamenu. Tato reakce, doprovázená nechápavým pohledem, který obrátila na doktora, byla výmluvná. I pro ni to bylo překvapení.

 

Oskar Vágner si ztěžka a poraženecky vzdychl a zvolna se posadil ke stolu naproti babičce. Dlouhou chvíli na ni hleděl a zdálo se, že hledá vhodná slova. My s Violou ani nedutali. Něco viselo ve vzduchu a my to nechtěli za žádnou cenu propást.

 

Ne Violo, babička o tom nic neví," prohlásil nakonec doktor tiše, ale zřetelně. Nespouštěl ale přitom oči z babičky, která na něj zírala bez jediného mrknutí. Čekala vysvětlení a my taky.

 

Evelíno, kdysi jsem dal slib a ten mi celou tu dobu visel na krku jako závaží. Myslel jsem, že si to tajemství vezmu sebou do hrobu, ale všechno se to tak zvrtlo... "

 

Babička na něj pořád zírala, jako by právě spadl z nebe. Až po několika hodně dlouhých minutách se trochu vzpamatovala.

 

Kdo je to, Oskare?" Její hlas byl dutý, jakoby bez emocí. Snažila se ovládat. Jen oči ji zrazovaly. Z těch létaly hotové blesky.

 

Pochop mě, slíbil jsem to. Přísahal jsem!"

 

Kdo je to?" opakovala babička, jako by doktora neslyšela. „Ptám se tě jasně a chci jasnou odpověď. Neměj strach, unesu to. Ale chci vysvětlení. Hned!"

 

Otřel si složeným kapesníkem orosené čelo a já se na chvilku lekl, že by mohl třeba dostat infarkt. Ale bylo to asi jenom z nervů. Když potom promluvil, díval se už zase babičce pevně do očí: „Tam dole je pohřbený tvůj manžel Filip, Evelíno. Bůh mi to odpusť."

 

 

 

 

***

 

 

 

 

 

 

 

Autor church.666, 10.01.2015
Přečteno 333x
Tipy 2
Poslední tipující: Lůca
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí