Babiččin dům - Kapitola 36

Babiččin dům - Kapitola 36

Anotace: ***

Sbírka: Babiččin dům







Zničehonic na mě padla neskutečná únava. Připadalo mi, že jestli okamžitě nevypadnu na čerstvý vzduch, udusím se. Skoro všechno, co jsem potřeboval vědět, bylo řečeno a na další nervy drásající výlevy už jsem prostě neměl sílu.

 

Trochu zahanbeně jsem si uvědomil, že se lituju. Až takhle hluboko jsem klesl. Rochním se tu v sebelítosti, kterýžto nešvar jsem vždycky těžce nesnášel. Ach jo. Měl bych být rád, že se ty staré záležitosti konečně začaly rozplétat... koneckonců jsem kvůli tomu absolvoval už celkem dost fyzického i psychického strádání.

 

Jenže já bych právě teď nejraději ze všeho strčil hlavu do písku a užíval si bezstarostné prázdniny jako předtím, než se to všechno zvrtlo. Nemuset řešit hádanky časů dávno minulých a starat se maximálně o svůj plný žaludek a nerušený spánek, pokud možno nejmíň do oběda. Randit se Skarletou. A třeba se i kočkovat s Kotrbou.

 

Opravdu jsem se za sebe styděl, ale bylo to silnější, než já.

 

 

Babi, jestli ti to nevadí, rád bych si skočil ven trochu protáhnout kosti. Z toho podzemí jsem pořád celej rozlámanej.“

 

Ale jistě,“ podívala se na mě, jako by ji překvapovalo, že tam ještě vůbec jsem. Asi byla taky dost mimo. No, kdo by se jí mohl divit?

 

Jen běžte, děti. Jsem sice ráda, že jste to všechno vyslechli, ale mám taky trochu výčitky. Zavalili jsme vás takovou spoustou nepěkných věcí… Musí toho na vás být příliš. Asi jste si ani jeden z vás takové prázdniny nepředstavovali. A upřímně, já taky ne. Mělo to proběhnout úplně jinak."

 

To nic, babi,“ usmála se na ni Viola. „Někdy věci nevyjdou tak, jak by si člověk zrovna přál. A možná je to takhle nejlepší.“

 

Možná,“ zopakovala babička zamyšleně a Viola rychle dodala: „Já bych tady ještě chvíli zůstala. Jestli ti to nevadí, babičko.“

 

To mě zaskočilo. Překvapeně jsem se po ní ohlédl, ale nevěnovala mi pozornost. Jako bych byl vzduch. Pokrčil jsem tedy rameny a opustil místnost.

 

Od té doby, co jsme s Violou uzavřeli příměří, byla skoro neustále se mnou, jak jsem si nyní mimoděk uvědomil. Z jednoho extrému rovnou do druhého. Takže jsem si teď připadal nějak podivně osamělý. Člověk si zvykne i na šibenici, natož na jednu trochu ujetou, ale jinak nakonec celkem snesitelnou sestřenku. Zvlášť když je to jediná příbuzná mého věku na celém širém světě.

 

Vyšel jsem před vilu a natankoval do plic solidní dávku čerstvého vzduchu. Tady na sluníčku už to všechno vypadalo trochu veseleji. Dějí se přece i horší věci. Pradědeček Filipa nezamordoval. S tím, že to měl v hlavě hozené trochu jinam, než normální smrtelníci, se holt budu muset smířit. Nějaký ten blázen se najde skoro v každé rodině, no ne?

 

Po čase se opět klubala na povrch moje v podstatě bezstarostná povaha i se svými sklony věci bagatelizovat. Už jsem to byl zase já. Víceméně.

 

Nakonec… co se vlastně stalo tak strašného? Jasně, není to zrovna historie k nějakému přehnanému chlubení, ale v té době měla podobného kostlivce ve skříni jistě každá druhá rodina. Pravda, nebýt pradědečka, byli by všichni zúčastnění nejspíš mnohem šťastnější a někteří dokonce možná i naživu, ale… kdyby chyby. Zas by se třeba objevilo něco jiného. Hlavně že nemám zabijácké předky. To je podstatné. Nebezpečí, že mi v budoucnu trochu přeskočí, je možná o něco větší, než u mých kamarádů, ale v současné době už jsou prášky skoro na všechno. Třeba budu roztomilý blázen. A vlastně není ani úplně vyloučeno, že nás pradědečkův genofond v tomto smyslu ušetřil nejhoršího.

 

Coural jsem se po pěšině s úmyslem pohovět si zas jednou v altánku, který jsem jsem až na to dnešní ranní posezení s Violou dlouho zanedbával. O matematice raději ani nemluvě. Reparát se den ode dne blížil a šklebil se na mě jako nahnilá halloweenská dýně. Zakázal jsem si na něj myslet. Nějak bylo, nějak bude.

 

Místo abych odbočil vlevo, zastavil jsem u fontány. Bez důvodu, zcela automaticky. Zíral jsem na tu kamennou holku a myslel na to, co bych se asi dozvěděl, kdyby najednou obživla a mohla mluvit. Ze sochy mi pohled zabloudil vzhůru k obloze, kde právě přelétala letka divokých hus v přísně seskupeném útvaru. Jako vojenská jednotka. Na chvilku mě opustily všechny myšlenky a já si ten osvěžující stav tuze užíval.

 

Dost jsem se proto lekl, když mi někdo položil ruku na rameno. V první chvíli mě dokonce napadlo, že se stal opravdu nějaký zázrak a socha si se mnou přišla pokecat.

 

Byla to Viola. Nic neříkala a tvářila se vážně. Posadila se na lavičku, u které jsme oba stáli a vyzvala mě pohledem k témuž. Sedl jsem si vedle ní a mlčeli jsme unisono. Vydržel jsem to pár předlouhých minut a pak se duchaplně zeptal: „Co je?“

 

„Mám takovej dojem, že čtvrtek,“ odvětila lakonicky a pokračovala v přerušeném mlčení. Zas až tak by mi to nevadilo, kdyby ovšem mlčela normálně. Jenže toto bylo mlčení významné. Napínací. A to nemám rád, jelikož pokaždé, když někdo v mé přítomnosti významně a vyzývavě mlčí, se ve finále něco semele.

 

Tak to vybal!“ nedalo mi to nakonec. Viola na to zjevně čekala, protože promluvila téměř okamžitě. Došel jsem k závěru, že myšlenkové pochody holek asi nikdy nepochopím.

 

Je to všechno tak divný, Marty. Připadám si najednou jako někdo úplně jinej.“

 

Obrátil jsem oči v sloup. Psychologické rozbory mi tedy ještě scházely. Pak jsem se ale překonal: „A to jako proč? Protože máš jinou babičku, než sis myslela? Prosím tě. Jsou lidi, kteří nemají vůbec nikoho. Jedna babička navíc, to není taková tragédie. Hlavně, že jsme zdraví, ne?“

 

Mluvil jsem jako kniha, až jsem si na chvilku připadal jako můj táta. Pane jo, jde to se mnou pěkně z kopce.

 

Viola ale na moje mentorování nereagovala. Zírala na záhon bílých růží, obehnaný kolem dokola nízkým plůtkem z ozdobně kroucených železných prutů. Z mohutného platanu opodál se ozývalo hrdliččino gu-gů-gu, gu-gů-gu, což mi odjakživa tak trochu asociuje hřbitov. Asi že tam pokaždé taky takhle vyvolávají.

 

Sestřenka byla pořád nějaká divná. Začínalo se mě zmocňovat neblahé tušení, že jsem něco dost důležitého propásl.

 

Violo, sakra, mluv! Co se děje?“

 

Naprosto lhostejně, jako by mi oznamovala, že je zítra pátek, pronesla větu, kterou jsem jaksi nepobral. Myslel jsem, že špatně slyším.

 

Můžeš mi to zopakovat, prosím? Já slyšel nějakej nesmysl o kostech a růžích.“

 

Konečně odtrhla zasněné oči od záhonu a podívala se mi do očí. Docela maličko se usmála: „No vždyť jo. Až vyzvednou Filipovy kosti z kaple, pohřbí je právě tady. Do toho záhonu.“

 

Na legraci to bylo kapánek morbidní. Viola ale nevypadala na to, že by jí bylo do smíchu. Zakroutil jsem hlavou: „Kdo ti to nakukal, prosím tě? Když už pohřeb, tak snad na hřbitově, ne? Vinšovi a Keltnerovi mají ve Svatbíně hrobku jako Tádž Mahál. Určitě ho šoupnou tam. Pořád to jsou lidský ostatky. Ne jen nějaký bůhvíjaký kosti. Jsou to Filipovy kosti! To se snad ani nesmí, zahrabat si dědečka, kam tě právě napadne.“

 

On ale musí ležet tady.“

 

Proč?“

 

Představ si, že doktor Vágner měl schovanej Filipův dopis na rozloučenou. Děda ho musel sepsat ve sklepě, těsně před tím, než se zabil. Pradědeček ho nařídil zničit, ale Oskar to neudělal."

 

On existuje dopis? Proč to doktor nevybalil hned?" Zamrzelo mě, že sotva jsem vytáhl paty z domu, už se řešily takové důležité věci. Cítil jsem se jako vyděděnec. Viola byla vnímavá:

 

Hele, netvař se tak."

 

Jak tak?"

 

Ukřivděně. S tebou to nemá nic společnýho. Doktor se vůbec neměl k tomu, aby ten dopis vytáhnul."

 

Fakt? A co ho k tomu nakonec přimělo?"

Já."

 

Ty? A to jako jak?"

 

Koukni, nikdo se nepodřeže jen tak. No... někdo třeba jo, ale ne Filip. V tom jsem si byla jistá. Neptej se mě, jak. Prostě jsem na doktora uhodila a než se vzpamatoval, přiznal barvu."

 

Pobavilo mě to: „Holka, ty se mi snad zdáš. Neuvažuješ náhodou o kariéře policejního vyšetřovatele?"

 

Trhni si," odpálkovala mě. Vrátil jsem se k předmětu naší diskuze: „A v tom dopise se píše, že Filip chce ležet právě tady?"

 

No, takhle doslova zrovna ne, ale něco v tom smyslu."

 

Krucinál, přestaň si hrát na tajemnou a vybal to. Vůbec tomu nerozumím."

 

Ty jsi fakt natvrdlej, Martine. Filip si přál ležet vedle Kateřiny. Co je na tom k nepochopení?"

 

Ale to by znamenalo..."

 

To znamená, že moji pravou babičku pochovali právě tady. Mělo mi to dojít. Ona na něj celou tu dobu čeká.

 

***

 

Neurvalý zvuk mopedu protrhl podivnou atmosféru, která se vznášela ve vzduchu, když dozněla Violina slova. Do zahrady právě vjížděl pan Aubrecht s velkým batohem na zádech. Ráno ho nejspíš čekala nějaká veledůležitá práce a on se tady chystal nocovat, aby neztrácel čas. Na sobě měl tmavomodrou větrovku a na hlavě baret jako paragán. Byl to pohled pro bohy. Odkudsi zpoza domu vyběhla Dita a jala se ho po svém způsobu radostně vítat.

 

Ale di ty! Dej pokoj, ty komedie stará. Člověk by namouduši řek, že se ti stejskalo.

 

I na tu dálku jsem si všiml, že hlučný zahradník podstrčil psovi nějaký pamlsek, který vytáhl z kapsy bundy. Jestli to při svém příjezdu praktikuje pokaždé, nelze se Ditině vítací mánii divit. Ale možná jí křivdím a vítala by i bez úplaty.

 

Aubrecht na nás zamával, když si nás všiml a tím to taky naštěstí skončilo. Dneska se vybavovat nechtěl já tomu byl upřímně rád. Odstrkal svoje vozidlo pryč z našeho zorného úhlu a zároveň s tím jsem ho pustil z hlavy. Měl jsem na přemýšlení důležitější věci.

 

Martine,“ rozprášila sestřenka moje myšlenky, jako když střelí do hejna špačků.

 

Co je?"

 

Myslíš, že teď už budu mít klid?"

 

Přesně jsem věděl, na co naráží. Došlo mi to, když začala s tím čekáním na Filipa.

 

Jo, je to možný. Jasně, řek bych, že už ti dá pokoj. Všechno se vlastně vyřešilo."

 

Viola přikývla a řekla trochu přiškrceně: „Budou zase spolu. Přesně podle přísahy."

 

Pořád mi ale není jasný, kde se vzala právě tady."

 

Pradědečkův nápad. Bylo to její zamilovaný místo. Byla mrtvá. A on nikdy nehodlal přiznat světu, že umřela při porodu nemanželskýho dítěte."

 

Nikdo přece nevěděl, že byla těhotná."

 

Ať jsem to zvažoval horem dolem, stejně jsem to moc nechápal. Nebylo nic jednoduššího, než svést Kateřinino úmrtí třeba na zápal plic. To nebylo v té době určitě nic neobvyklého. Pro starého doktora by jistě zfalšování úmrtního listu nepředstavovalo problém. Řekl jsem to Viole.

 

Ale věděl," odvětila tiše. „Věděla to především její sestra. Babička Evelína."

 

No a?"

 

To je snad jasný. Slyšels to přece přímo od ní. Dokázala se jakžtakž smířit s kukaččím mládětem, i když to pro ni bylo strašně těžký. Jenže tahle dvojitá tragédie... to by na ni už bylo moc. Pradědeček ji svým ujetým způsobem vlastně chránil. I oba kluky. Potřeboval, aby se o ně někdo postaral. A aby zabránil skandálu, samozřejmě. Věděl, že ten útěk jednoho dne přebolí, ale dvojnásobná smrt by ji totálně rozsekala. Nekoukej na mě tak,já jenom říkám, jak to asi bylo, ne že bych to schvalovala. Svým způsobem to i chápu. A nakonec, když už je člověk mrtvej, co záleží na tom, kde leží?"

 

Ušklíbl jsem se na ni. Prostě jsem si nemohl pomoct: „Právě ty bys měla vědět, že na tom občas sakra záleží."

 

Sarkasmus v mém hlase jí neunikl. Uvědomila si, že v tom svém spravedlivém zápalu zapomněla na jednu maličkost. Po tom všem, čím si v posledních několika dnech prošla, to bylo opomenutí dosti tristní.

 

Povzdechla si: „Máš pravdu. Asi bych si měla připadat zneužitá. A fakt jsem ráda, že už bude po všem. Ale nezlobím se na ni. Ani trochu. Věříš?"

 

Věřím," přikývl jsem a pak už jsme jen tak potichu seděli a nad platanem se obloha zvolna začínala barvit do temně ruda.

 

 

 

 

***

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Autor church.666, 19.01.2015
Přečteno 369x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí