Babiččin dům - Kapitola 37

Babiččin dům - Kapitola 37

Anotace: ***

Sbírka: Babiččin dům





Události dalších několika dnů nabraly poněkud hektický spád. Z kaple byly diskrétně vyzvednuty Filipovy ostatky a opatrně poskládány do nádherné starožitné truhlice, která musela mít dle mého mínění obrovskou cenu. Babička soudila, že schránka Filipova posledního odpočinku by měla být pokud možno důstojná. Já na to měl trochu jiný názor, ale prozřetelně jsem držel ústa.

 

Provizorní rakev vyčkávala prozatím v zamčené a nepovolaným osobám zapovězené garáži. Nechápal jsem jsem ty průtahy. Já osobně bych pohřbil Filipa hned. Babička k tomu ale jistě měla nějaký důvod.

 

Na její přání zajistil doktor Vágner malou zednickou partu, která se měla postarat o rekonstrukci sklepení. S krkolomnými schody nebyl problém. Horší bylo, když předák uviděl prostory bývalé pradědečkovy kaple. Okamžitě prohlásil, že je mu líto, ale z babiččina přání zazdít vchod a navždycky tím kapli odříznout od zbytku domu, nebude nic. Tohle prostě musí vidět památkáři a archeologové a kdoví kdo ještě.

 

A protože inkriminované předměty byly dávno odklizeny do bezpečí, babička s tím nakonec souhlasila. Ono jí vlastně ani nic jiného nezbývalo. A zatímco se čekalo na verdikt akademiků, my dva s Violou jsme se oklepali ze všech těch neobvyklých zážitků a konečně začali i trochu žít. Babička nám to nezazlívala, naopak... měla radost, že na nás ty stíny minulosti nezanechaly žádné stopy (její vlastní slova). Byla to vlastně pravda, naše regenerační schopnosti se ukázaly býti překvapivě dobré.

 

Jelikož Filipův druhý, rovněž poněkud netradiční pohřeb ještě neproběhl, trochu jsem se obával Kateřinina hněvu. Ale Viola spala jako mimino a po nocích strašil ve vile už jen pradědečkův portrét. Pokaždé, když jsem šel kolem něho, měl jsem sto chutí udělat na něj dlouhý nos a vypláznout jazyk, což jsem v několika případech dokonce i zrealizoval. Dětinské, já vím.

 

Vyrazili jsme konečně i na ten Jakubem Nerudou tolik opěvovaný parket. Skarleta se na mě trochu mračila, jelikož jsem ji poslední dobou dost zanedbával, ale dlouho jí to nevydrželo. Neměla to v povaze. Desperáti hráli celkem přijatelně a já se seznámil s dalším vzorkem svatbínské omladiny, včetně Kotrbových nohsledů.

Možná jsem byl ovlivněn tím prvním dojmem, který na mě tehdy u jezera udělali, ale nemohl jsem si pomoct. Pořád na mě působili jako jedinci poněkud mdlého rozumu. Ale aspoň už se se mnou nechtěli prát.

 

S Kotrbou jsme dokonce dali pár panáků. Když ne přímo na přátelství, tak aspoň na klid zbraní. Stejně jsem ho podezíral, že se stáhl jenom proto, že v skrytu duše doufal v můj brzký odjezd do Prahy a v to, že Skarleta pak svoje citové priority přehodnotí. Samozřejmě v jeho prospěch. Musel jsem Kotrbovu taktiku chtě nechtě ocenit. Přece jen to možná nebude takový primitiv, za jakého jsem ho dlouho považoval. Ze srdce jsem si přál, aby mu to nevyšlo, ale kdo může vědět, co bude za půl roku? Jsem realista. Pustil jsem na chvíli všechny chmury z hlavy. Přesně to jsem totiž už nějakou dobu potřeboval. Budoucnost byla prozatím odsunuta na druhou kolej.

 

Místo toho jsem si dosyta užíval přítomnosti a pocitu euforie z dobře vykonané práce. Modré nebe jen občas zastínil mráček v podobě doktorova varovně vztyčeného prstu, kterým mi hrozíval, když jsem při našich znovu obnovených sezeních myslel na něco jiného, než na matematiku. Celkově se mnou ale nebyl úplně nespokojen. Blýskalo se na lepší časy.

 

Památkáři nakonec babičce s definitivní platností zatrhli veškeré neschválené aktivity ohledně kaple, z které se skutečně vyklubala součást unikátního komplexu podzemních chodeb a sálů, jejichž vznik se datoval nějakých šest, sedm století nazpátek.

 

Opravdu tady kdysi stála pozdně gotická stavba, to jsme s Violou trefili. Ne sice přímo hrad, ale dosti rozlehlý klášter. Byli jsme se dokonce podívat v městském muzeu na jeho maketu. Než ho někdy v roce 1421 jakási cizácká sebranka vypálila a srovnala se zemí, musela to být vcelku reprezentativní dominanta zdejšího kraje.

 

 

***

 

 

Sbalil jsem si věci na koupání a právě jsem sbíhal po schodech do haly, kde na mě čekala Viola, když zazvonil telefon. Sestřenka zvedla sluchátko. Zvolnil jsem krok, abych ji nerušil a zároveň jsem si všiml, že se rozzářila jako sluníčko. Roztržitě omotala šňůru kolem zápěstí a stočila ke mně hlavu. Pak zakryla dlaní sluchátko a oznámila mi slavnostně: „To je můj kluk."

 

A sakra! Chudák Riči. Věděl jsem, že se mu Viola líbila. A to tak, že hodně. Taky se na ni při těch několika telefonátech, které jsme spolu měli, nezapomněl nikdy zeptat. Měl jsem dojem, že je to vzájemné. Zdá se, že jsem se spletl. Škoda, docela by se k sobě hodili.

 

Já jsem tak ráda, že voláš. Mám pro tebe dobrý zprávy," šveholila Viola do sluchátka a kroutila přitom šňůrou tak vehementně, až jsem dostal strach, že ji přetrhne. Chvíli poslouchala a pak pokračovala: „Jo, přesně tak. Já vím, žes to říkal. Máš zkrátka tu... intuici. To se u kluků zas tak často nevidí."

 

A zase ten telecí úsměv. No, u toho teda být nemusím. Zrovna když jsem bral dráhu směr venkovní dveře, říkala Viola neznámému narušiteli: „To víš, že se uvidíme. Už brzy."

 

To mi stačilo. Byl jsem naštvaný a ještě k tomu jsem si připadal jako šmírák. Už jsem bral za kliku, když v tu chvíli prohodila Viola něco, co mě zastavilo na fleku.

 

Jo, to víš, že jo. Je tady. Předám ti ho. Tak pa a zase se ozvi, ano?"

 

S úsměvem Mony Lisy mi podávala sluchátko. No to snad ne! Co si mám, sakra, asi tak povídat s jejím klukem? A hlavně proč?

 

Tak dělej, stojí to prachy," popoháněla mě.

 

Neochotně jsem od ní převzal sluchátko, aniž bych tušil, proč to vlastně dělám. Přitiskl jsem si ho k uchu a vzápětí sebou poplašeně škubl, když se z něj ozvalo hurónské: „Překvapení!"

 

No, bylo to tedy opravdu překvapení, jen co je pravda. Riči se chechtal jako blázen a já měl na Violu ještě větší vztek, než předtím. Takhle mě tahat za fusekli.

 

Co je, ty Jidáši?"

Marty, nedělej vlny. Přiznej si, že ses nechal nachytat a přestaň se šklebit."

Jak můžeš vědět, že se šklebím?"

Já vím věcí, to by ses divil. Nezapomeň, že mám tu... intucii!"

Tak za prvé se říká intuici a za druhý pochybuju, že víš, co to je."

Ha, ha, ha... moc vtipný! Hele, Marty, vím všechno. Viola mi psala. Hustý, člověče! Věděl jsem, že je to něco velkýho, ale s tou Violinou babičkou to je síla, co? Škoda, že jsme museli tak brzy vypadnout. Strašně rád bych viděl to podzemí. Určitě tam někde bude vchod do těch chodeb. Dokážeš si to představit? To by bylo maso!"

Brzdi, Riči! Já budu jedině rád, když to tam už nikdy neuvidím. A chodby taky oželím. Kdybys viděl Violu v tom transu, nebo co to bylo... brrr!"

 

Riči zvážněl: „Chudinka malá! Muselo to pro ni bejt hrozný. Hele, přijede do Prahy, co ty na to?"

Cože? Kdo přijede do Prahy?"

No Viola přece. Aspoň na tejden. Už jsme se domluvili. Paráda, ne?"

Jo, přímo skvělý. A kde bude spát? U tebe doma, jo?" Viděl jsem v živých barvách, jak by se asi na něco takového tvářila paní Kociánová.

Proč u mně? Má přece na Jižňáku příbuzný, ne? Vaši ji určitě rádi poznají, taky už je načase."

 

Fíha, to mě nenapadlo. Viola na Jižňáku? U nás doma? No a proč vlastně ne? Jsme rodina. Můžeme společně zapařit v Šabo. Riči bude v sedmém nebi. A Irena se bude před cizí holkou krotit. Možná.

Ještě chvíli jsme to s Ričim probírali a pak jsem to ukončil s pocitem, že letošní prázdniny zdaleka nekončí a budou ještě hodně zajímavé.

 

 

***

 

 

Hele, můžeš ty vůbec na sluníčko?"

Proč bych nemohla?" Viola se opřela o loket a strčila si do pusy stéblo trávy. Ukázal jsem na něj: „Bejt tebou, tohle radši nedělám. Před chvilkou tady brousil Samson."

 

Už asi hodinu jsme se Violou slunili u jezera. Byla z toho malebného zákoutí u vytržení. Vždyť za celou dobu svého pobytu ve Svatbíně skoro nevytáhla paty z baráku. Měl jsem dobrý pocit z toho, že jsem jí trochu rozšířil obzory.

 

Kdo je Samson?" zeptala se ostražitě a ohlédla se do lesa, jako by z něj měl každou chvíli někdo vyskočit.

Támhleten ratlík. U tý paní, co pod ní není vidět deka," nenápadně jsem ukázal bradou.

Aha... a proč ses ptal, jestli můžu na sluníčko?" Viola se na mě zamračila: „Já nejsem jako ona! Nejsem Kateřina, jestli sis nevšim!"

Tak promiň, takhle jsem to nemyslel. Já jen, že bys to neměla přehánět, když jsi skoro ještě nevylezla ze stínu. Já vím, co to je, bejt spálenej."

Nepovídej," odsekla trochu sarkasticky. „Já myslela, že typy jako ty jsou geneticky zvýhodněný. Vypadáš jako kovboj z reklamy na cigára."

Proč tě vlastně tak míchá, když ti někdo připomene, jak jste si podobný?"

 

Podívala se na mě o trochu míň zamračeně: „Tebe by bavilo bejt jen něčí kopie? Já viděla, jak se tvářil tvůj táta. Jako by uviděl ducha. A to byl tehdy batole."

 

Táta dorazil do Svatbína včera večer. Nepřekvapilo mě to. Babička chtěla mít u Filipova pohřbu oba jeho syny. Nevím, co si myslela, když volala Robertovi, ale kdyby se předem zeptala mně, mohl jsem jí poradit, ať si ušetří námahu. Roberta jsem sice osobně neznal, ale bylo mi jasné, že tohle neklapne. Babičce asi taky, přesto trvala na tom, že s tím pohřbíváním počkáme do zítřka, aby měl Robert čas případně si to rozmyslet. Viola neodporovala, ale bylo na ní vidět, co si o tom myslí. Mně to bylo celkem šumák. Neviděl jsem strejdu osmnáct let, klidně to ještě chvíli vydržím.

 

Zase jsem se uvelebil, zakryl obličej stetsonem a vypnul myšlenky. Probralo mě až zaškrábání na střechu klobouku. Nadzvedl jsem ho a zamžoural do světla. Chvíli jsem neviděl vůbec nic a potom tmavý flek, který začal nabírat obrysy zároveň s tím, jak jsem se rozkoukával.

 

Heleme se, plejboj chytá bronz. Myslíš, že pak budeš ještě neodolatelnější, co?"

Zklidni hormon, Kotrbo. Chceš mi něco? Jestli ne, tak si dej odchod, stíníš mi."

 

Ahoj Marty!"

 

To mě definitivně zvedlo do sedu. Skarleta! A dorazila s Kotrbou. Jasně, že se přišel pochlubit, bídák. Tvářil se jako myslivec, který právě odpráskl škodnou. Nechtěl jsem mu udělat radost, tudíž jsem dělal, že jsem si nevšiml, jak chytil Skarletu za ruku. Ne že by mu ji přímo vyškubla, ale vykroutila ji tak diskrétně, že ani nevěděl jak. To mě zahřálo u srdce. Věnoval jsem mu zářivý úsměv Marlboro Mana.

 

A co ty tady? Dneska se nefachčí?"

Nejen prací živ je člověk," sdělil mi vzletně. „Člověk totiž musí taky někdy vypnout. A věnovat se svý holce. Nemyslíš?"

Aha... a kdepak máš tu šťastnou?"

 

Úsměv mu poněkud ztuhl na rtech. Ale nakonec se rozhodl, že moji drzost velkoryse přehlédne. Koneckonců trumfy měl v ruce on. Znovu zašmátral po Skarletině ruce. Ona už ale vedle něj nestála. Stála opodál na pláži a sledovala Violu, která právě kraulovala ke břehu. Ani jsem nepostřehl, kdy se sestřenka zvedla z deky. Co se týče společnic, byli jsme na tom se všímavostí s Kotrbou podobně.

 

Holky se pak uvelebily vedle sebe do vyhřátého písku a něco potichu probíraly. Už na zábavě si padly do oka. Jak jsem je tak pozoroval, vzpomněl jsem si, jak chladně mě před pár týdny Viola přivítala ve svém životě a musel jsem uznat, že od té doby vykázala značný pokrok.

 

A hele, ty tady máš taky dámskou společnost... " Kotrba ztišil hlas, i když holky byly dost daleko na to, aby něco zaslechly: „Ta tvoje sestřenka taky není k zahození. Takovej zvláštní typ, ale něco do sebe má, to zase jo."

 

Od Violy se drž radši dál, jestli ti můžu radit. Její táta je dost vostrej."

To bych se dost divil. Slyšel jsem, že je to spíš cvok."

Lidi toho napovídaj. Já bych to měl snad vědět, ne? Je to můj strejda."

 

Nemusí přece vědět, že jsem toho strejdu nikdy v životě neviděl.

 

Holky se konečně zvedly a zamířily k nám.

 

Nepůjdete s náma do vody, kluci?" zeptala se Viola. Černé vlasy se jí mokře leskly a obvykle bledou tvář měla zardělou. Všiml jsem si, jak na ni Kotrba zírá. Taky jsem viděl, že na mě nenápadně mrkla.

 

Je úplně báječná, jako kafe. Marty..."

 

Teď nejdu, chytám bronz," použil jsem Kotrbova slova.„Běžte, holky, spolu."

 

Taky se mi teď moc nechce. Nejdřív se musím chvíli smažit," Skarleta si roztáhla vedle naší deky ručník a přetáhla přes hlavu brčálově zelené tílko.

 

Viola si nešťastně vzdychla. Až moc nešťastně, jak jsem si všiml. Byla přesvědčivá.

 

Teda, vy jste... se na mě všichni vykašlete, jo? S váma je teda zábava."

 

Kotrba zareagoval přesně podle očekávání: „Počkej... já neřek, že nejdu. Jestli teda můžu."

 

Usmála se tak zářivě, že by jí neodolal ani ten největší tvrďák. Což Kotrba nebyl, i když se tak často tvářil.

 

Když spolu po hollywoodsku vhopsali do vln, obrátil jsem se ke Skarletě: „Tak vidím, že se Kotrbovi nakonec ta vytrvalost vyplatila."

 

Jak to myslíš?"

 

Prej jseš jeho holka."

 

Hele, víš ty co? Dejte mi pokoj oba. Nejsem ničí majetek. Co si kdo myslí, za to já nemůžu."

 

Tak se nerozčiluj. Mně je jasný, že je to s náma dvěma dost nereálný. Ty tady, já v Praze... Ale nějakou šanci jsme tomu dát mohli, ne?"

 

Ty bys chtěl?"

 

Co to je za otázku? To je snad jasný, ne? Je to sice trochu z ruky, ale proč to rovnou odepisovat? Jestli mi někdo stojí za nějaký nepohodlí, jseš to ty!"

 

Asi to nebylo zrovna nejromantičtější vyznání, ale Skarleta vypadala potěšeně. Začali jsme spolu spřádat plány, které se posléze zvrhly v dost šílené konstrukce, doprovázené hurónským smíchem. Docent Chocholoušek by z nás měl radost. Uvědomil jsem si, že jsem se se všema svýma holkama dohromady nenachechtal tolik, jako se Skarletou za tu krátkou dobu naší známosti. Nechtěl jsem o to přijít, fakt ne.

 

Zítra pohřbíme důkazy naší divné minulosti jednou provždy. Mrtvým dopřejeme jejich klid a živým... Kdoví, co čeká nás?

 

Jediná jistota živých je vlastně zas jen smrt. Právě teď mě to vůbec, ale vůbec netrápilo.

 

 

 

 

***

 

 

 

 

 

 

 

 

Autor church.666, 20.01.2015
Přečteno 358x
Tipy 2
Poslední tipující: Lůca
ikonkaKomentáře (3)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Tak kolik ještě? Jeden či dva díly?? Jsem zvědavá, jestli se Robert se svým bratrem usmíří..

21.01.2015 14:57:10 | Lůca

Ještě dva :-)

21.01.2015 15:03:27 | church.666

Skvělé! Už se těším.

21.01.2015 16:41:55 | Lůca

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí