Babiččin dům - Kapitola 39

Babiččin dům - Kapitola 39

Anotace: A máme tu poslední kapitolu... Těm, kteří to nevzdali a dospěli až sem, vzdávám hold a děkuji za drahocenný čas, věnovaný mým hrdinům. Pokud vás toto vyprávění alespoň trochu pobavilo, účel byl splněn :-) Co víc si přát?

Sbírka: Babiččin dům





Muž, který seděl na lavičce u fontány, byl Robert. Došlo mi to hned, jak jsem ho uviděl. Byl ke mně otočený zády, ale poznal jsem, že se dívá směrem k růžovému záhonu. Věděl už, že právě tam pochovali ostatky jeho otce? Nebo to byla jen náhoda?

 

Nepředpokládal jsem, že o mně ví, proto jsem nadskočil leknutím, když zničehonic promluvil: „Bůh ví, že jsem se tomu bránil. Neměl jsem vůbec v úmyslu přijet. Ale on je velmi přesvědčivý."

 

Netušil jsem, koho tím myslí. Nebo možná tušil, ale odmítal jsem tu myšlenku vzít na vědomí. Byla příliš absurdní.

 

Zdálo se, že Robert na odpověď nečeká. Možná o mně opravdu nevěděl. Přemýšlel jsem, co dělat. Dát o sobě vědět? Nenápadně odejít? Nechtěl jsem ho vyplašit.

 

Robert moje dilema vzápětí vyřešil: „Jsi Martin, viď? Ode mě to zní asi hloupě, ale rád tě poznávám. Opravdu."

 

Konečně se otočil tváří ke mně. Vypadal přesně tak, jak jsem si ho představoval. To znamená jako Viola. Stejně bledá pleť, stejně černé vlasy, v Robertově případě už malinko prokvetlé.

 

Jen oči neměl modré, ale zelené. Jako jeho matka, Kateřina.

 

Byl oblečený v plátěném obleku světle hnědé barvy a v bílé košili s rozhalenkou. Na hlavě měl slaměný klobouk. Kupodivu mu to slušelo, vypadal jako elegáni ze starých filmů. Francouzské hole měl opřené zezadu o lavičku. Ani jsem si jich v první chvíli nevšiml.

 

Taky vás rád poznávám. A vždycky jsem vás chtěl poznat."

 

Nemusíš mi vykat, přece jsi můj synovec. Viola mi o tobě vyprávěla."

 

Vážně? A kdy?"

 

Usmál se: „Občas si zavoláme. To je celá ona, když chce, dokáže být tajemná jako hrad v Karpatech. O tobě jsem se ale dozvěděl spoustu věcí."

 

Polkl jsem. To mě zaskočilo. Žil jsem s představou Roberta jako bezmála patologického introverta, zakonzervovaného ve svém vlastním světě, kam nějaký Martin Keltner nemá povolený přístup. Ale jak se zdá, mýlil jsem se.

 

Bylo mi všelijak, ale musel jsem se zeptat: „A co vám... ti... o mně říkala?"

 

Spoustu věcí. Ale hlavně to, že jsi správný kluk. Férový. A to je v dnešní době poměrně vzácné. Vlastně... nejen v té dnešní."

 

Úsměv mu trochu povadl a já netušil, co na to říct. Znal jsem ho sotva pár minut, ale na to, abych poznal, že jsou některé jeho rány dosud nezahojené, to stačilo. Mlčení se protahovalo a i když mi to v hlavě šrotovalo jako o život, nemohl jsem přijít na to, co říct a nebýt trapný.

 

Robert mě z toho zmatku po několika minutách vysvobodil. Jenže to, co řekl, mi na klidu nepřidalo. To tedy vůbec ne.

 

Je to tak zvláštní. Když přišla tvoje babička s tím nápadem... že by mohla Viola přijet na prázdniny... zároveň s tebou, nelíbilo se mi to. Ale děti za svoje rodiče nemohou. Nemají na výběr. Ani já neměl... A tak jsem nakonec souhlasil. Zdá se, že jsem udělal dobře. Vypadá to, že jste si vy dva k sobě našli cestu."

 

Zase se usmál tím malinko křivým úsměvem, tentokrát ale bez té hořkosti, co v něm byla prve.

 

Rozhodl jsem se být k němu upřímný: „Nebylo to ze začátku jednoduchý. Občas mi děsně lezla na nervy."

 

K mému údivu se tomu zasmál: „Jo, to se jí podobá. Viola je samorost. Vybírá si hodně pečlivě, koho si pustí k tělu."

 

Spolkl jsem to, co už jsem měl na jazyku a místo toho se Roberta zeptal: „Říkal jsi, žes nechtěl přijet. Co tě nakonec přesvědčilo?"

 

Povzdychl si. Pak sáhl po holích a vstal. Došel k fontáně, opřel se o kamennou nádržku a nastavil obě ruce proudu vody ze džbánu kamenné dívky. Opláchl si obličej. Když se znovu obrátil ke mně, teprve teď jsem si všiml, jaké má kruhy pod očima. Jako by několik nocí nespal. A pak řekl něco, z čeho mě zamrazilo.

 

Mám prý pohřbít staré křivdy, protože život je příliš krátký na to, aby ho člověk prožil v nenávisti."

 

Opět se posadil vedle mě a založil si ruce na hrudi. Pohyboval se navzdory holím s jistým půvabem. Řekl bych dokonce, že se s nimi sžil natolik, že se staly téměř součástí jeho těla. Snad si je už ani neuvědomoval.

 

Nespouštěl oči z růžového záhonu, když tichým hlasem pokračoval: „Byl to jen sen. Ale tak živý a zvláštní, že na něj do smrti nezapomenu. Poslední dobou se mi zdával každou noc.

 

Přišel v něm za mnou můj otec. Nikdy jsem ho neviděl, ani jeho podobiznu, nic... ale v tom snu jsem ho poznal. Natahoval ke mně ruku, chtěl, abych šel s ním. Říkal mi pořád to samé: Pochovej staré křivdy, Roberte... pochovej je jednou provždy. Život není černobílý a nenávist se nakonec vždycky obrátí proti tomu, kdo ji nosí v srdci.

 

V tom snu jsem byl pokaždé malým klukem a Filip... můj otec... měl na sobě sněhobílý oblek. Vypadal jako anděl, ale tak smutný. Moc smutný. Nikdy jsem s ním nešel. Nepodal jsem mu ruku. Měl jsem strach. Z čeho? Možná z odpuštění. Že když se vzdám svojí nenávisti, nebudu mít pro co žít. Hloupé, co?"

 

Dech se mi zadrhl v hrdle. Tohle mi bylo povědomé. Až na to, že to byl čirý nesmysl. Nebo že by ne? Každopádně mi to nedalo: „Ale nakonec... nakonec jsi s ním šel. Je to tak?"

 

Kývl hlavou tak nepatrně, že jsem si nebyl jistý, jestli se mi to nezdálo. Pak si sundal klobouk a prohrábl si rukou vlasy. A potom se na mě podíval.

 

Ano, nakonec jsem mu tu ruku podal. Nevím, jak to říct, ale jako by ze mě sejmul strašnou tíhu. Byl jsem najednou šťastný. A on taky. Ten malý kluk, uvězněný někde hluboko ve mně konečně poznal, že nebyl nechtěný, že by ho býval jeho otec miloval, kdyby dostal šanci. Celý život jsem si myslel, že mnou opovrhoval natolik, že raději utekl, aby se mě zbavil."

 

Robert se zase odmlčel, ale já ani nedutal. Chtěl jsem, aby mluvil dál, protože takovéhle chvíle se neopakují. Netušil jsem, čím jsem si tu důvěru vysloužil, možná by stejně dobře posloužil i kdokoliv jiný... ale bylo mi to jedno. Hlavní bylo, že se to dělo.

 

A Robert po krátké pauze opravdu pokračoval: „Když mi přišel telegram o jeho pohřbu, nevěřil jsem tomu. Nechápal jsem. A pak mě navštívil doktor Vágner. Babička ho poslala, aby mě přesvědčil. Když jsem zase odmítl, řekl mi všechno. Tak jsem se konečně dozvěděl celou pravdu. Spousta věcí se vysvětlila."

 

Přesto jsi nechtěl přijet na pohřeb... Proč?"

Protože jsem zbabělec. Proto. Není lehké to přiznat, ale je to tak."

Ale teď jsi tu. Myslím, že nejsi zbabělý. Jen jsi hodně vytrpěl."

Co ty o tom můžeš vědět?"

Taky jsem se dozvěděl spoustu věcí, stejně jako ty."

 

Tohle bylo trochu na hraně, protože jsem ho tím mohl taky pěkně naštvat. Rychle jsem tedy dodal: „Některý věci změnit nemůžeš, ale spoustu jich můžeš napravit."

 

Chvíli si mě zamyšleně měřil pohledem, ale pak se k mé úlevě usmál: „Nejsi na takové filozofování moc mladý?"

 

Možná jo, ale mluvím z vlastní zkušenosti. Kolikrát já se choval jako vůl..."

 

Přemýšlel jsem o tom, jestli mu mám povědět, co jsem viděl v noci oknem. Pak jsem ale tu myšlenku zavrhl. Sám jsem neměl tušení, co se to tu vlastně dělo. Jestli mi nějaký divný zázrak umožnil sdílet Robertův sen, či to byl opravdu Filipův přízrak, který dokázal osvobodit z duše mladšího syna jeho dětské, ukřivděné já, přivést ho k svému hrobu a předat mu jistotu svojí lásky... kdoví. Hlavní je, že to splnilo svůj účel. Nic už nebránilo tomu, aby se rodina dala zase dohromady.

 

Robert před chvílí zmínil, že za ním přijel doktor Vágner. Pokud mu opravdu řekl všechno, musel už Robert vědět i o Kateřině. Proč o ní vůbec nemluvil? Hovořil o Filipovi, ale jméno své pravé matky nevyslovil. Proč? Usoudil jsem, že snad nic nepokazím, když se zeptám.

 

Jenže Robert zavrtěl hlavou a zdálo se, že se opět stáhl do ulity. Oba jsme mlčeli. Já vyčkávavě, on zarytě. Až když už jsem to pomalu vzdával, zhluboka si vzdychl: „Je to asi zvláštní, ale pořád si na tu skutečnost nemohu zvyknout. Bude to nejspíš tím, že matka mi na rozdíl od otce nikdy nechyběla. Tvoje babička byla... a pořád je... laskavá a moudrá žena. Nikdy nedělala rozdíly mezi mnou a tvým otcem. Ona ne."

 

Ale někdo jiný ano, napadlo mě. Pradědeček. Proto Robert tolik zazlíval Filipovi ten údajný útěk. V jeho očích to byla zrada. Otec se na něho vykašlal a nechal ho v rukou fanatického despoty, který ho celé dětství psychicky a dost možná i fyzicky týral.

 

Zvláštní... V životě by mě nenapadlo, že zrovna já budu tím, komu se uzavřený Robert bude svěřovat. Ne že bych si nějak fandil a bral to jako osobní poctu... prostě jsem byl zrovna po ruce. Do psychologa mám ale hodně daleko. Vůbec mě nenapadalo, co mu říct, aby to nevyznělo trapně. Mohl by se pak zase uzavřít a to jsem nechtěl.

 

Dalších několik minut jsme tedy svorně mlčeli. Když to ticho začínalo být už hodně tíživé, zaslechl jsem hlas pana Aubrechta. Volal mě.

 

 

***

 

 

Nechtělo se mi odcházet od Roberta. I když jsem nebyl v jeho přítomnosti tak docela ve své kůži, pořád byl pro mě záhadou, která mě přitahovala jako plamen můru. Tušil jsem, že se tahle šance nebude opakovat. Vždyť už to, že vůbec dorazil, byl malý zázrak. Měl jsem strach, že když ho spustím z očí, už tu nebude, až se vrátím.

 

Moje dilema vyřešil sám Robert: „Jen běž, já si tu ještě chvíli posedím. Potřebuju si urovnat myšlenky."

 

A tak jsem tedy vstal a obešel změť jasmínových keřů, které fontánu v půlkruhu obrůstaly a také úspěšně zakrývaly před nepovolanýma očima.

 

Protože jsem si už od toho podivného snu připadal poněkud mimo realitu, ani mě příliš nepřekvapilo, že mi od vily přichází naproti táta. Rozběhl jsem se k němu.

 

Byl trochu udýchaný a mluvil tlumeným hlasem: „Představ si, Martine, že jsem tady zapomněl klíče od redakce. Zjistil jsem to čirou náhodou u Elsy ve špitále. Ještěže tak, vracet se až z Prahy by se mi opravdu nechtělo. Nevíš náhodou, kde by mohly být?"

 

Hrklo ve mně. Ty klíče! Měl jsem opravdu v úmyslu předat mu je hned, jak se vrátí z hospody. Bylo mi totiž jasné, jak by to dopadlo. Můj táta neustále něco hledá, jelikož je roztržitý a zapomětlivý.

 

Chybička se ovšem vloudila a tentokrát jsem to byl já, kdo to poněkud překombinoval. Klíče si lebedily v šuplíku mého psacího stolu. Chvíli jsem se potýkal s pokušením zatloukat, nakonec ale zvítězilo moje lepší já. Zároveň mě napadlo ještě něco. Bylo to riskantní a zavánělo to průšvihem. Přesto jsem to musel zkusit.

 

Náhodou vím. Když chvilku počkáš, skočím ti pro ně. Můžeš si zatím sednout tamhle k fontáně, je tam krásně."

 

Z místa, kde jsme stáli, nebylo na Robertovu lavičku vidět. Bylo mi jasné, že posílám nic netušícího tátu do jámy lvové, ale vhodnější příležitost už se třeba nemusí naskytnout.

Zaváhal. Nechtělo se mu, to bylo jasné.

 

Tati, mám ty klíče u sebe v pokoji. Bude to chvíli trvat, než se vrátím. Jestli nechceš jít se mnou nahoru, klidně se posaď u tý fontány, tam ti to čekání uteče, že nebudeš vědět, jak. Mám to vyzkoušený."

 

Hele, ty kecko, kdybys nežvanil, mohl jsi být už dávno zpátky. Už jsem se s babičkou jednou rozloučil, počkám tady. Znáš ji. Už prve nemohla přenést přes srdce, že odjíždím bez oběda. Tak šup šup, za necelé dvě hodiny mám v Praze důležitou schůzku. Nemůžu si dovolit nepřijít, vždyť jsem ti to včera říkal."

 

Táta začínal být nervózní. Pokud jsem to nechtěl ještě zhoršit, musel jsem si pospíšit. Nějak to dopadne. Víc jsem udělat nemohl.

 

Vydal jsem se k domu. Namísto do svého pokoje jsem ale zamířil do věže. Ani jsem nemusel klepat, Viola měla dveře dokořán. Tenhle její zvyk jsem taky nikdy nepochopil. Dveře jsou přece od toho, aby se zavíraly a občas i zamkly. Tahle skutečnost zjevně zůstala mé sestřence utajená.

 

Malířský stojan byl složený a na Violině posteli leželo plátno, stočené do ruličky. Obraz byl dokončený. Právě teď mě ale vůbec nezajímal. Ignoroval jsem Violin překvapený výraz, když jsem jako velká voda vtrhl do pokoje a nahrnul se k oknu. Jedině odtud jsem měl fontánu a její okolí jako na dlani.

 

Co tady chceš? Byl jsi u kašny?"

 

Byl. A číhej, tohle je historická událost!" Kývnul jsem na ni prstem, ať se jde taky podívat. Stoupla si vedle mě a pak už jsme oba pozorovali tátu, jak nervózně přešlapuje na cestičce a dívá se směrem k domu. Kdyby zvedl oči nahoru k věžičce, asi by se nestačil divit.

 

Kde se tady vzal? Já myslela, že už dávno odjel."

Taky jo, ale něco tady zapomněl."

A proč si to teda nevezme?" Viola zjevně nechápala.

Čeká, až mu to přinesu. Znáš babičku, nejspíš by ho zdržovala na oběd a on strašně pospíchá. Chtěl zachovat inkognito."

V tom případě nechápu, co děláš tady." Viola těkala pohledem z mého otce ke mně a najednou se jí rozsvítilo.

 

Ahá! Asi už to chápu! Ty chceš..."

Přesně. Jinak táta odjede a takováhle šance už se nemusí naskytnout."

 

Jenže věci se nevyvíjely přesně podle mého plánu. Poté, co se táta několikrát za sebou podíval na hodinky, rozhodl se k činu. A posezení u fontány to nebylo. Místo toho se vydal k domu. Potichu jsem zaklel.

 

A právě když už jsem začínal propadat trudnomyslnosti, ozval se odněkud zdola babiččin hlas. Volala z kuchyňské verandy pana Aubrechta na polévku. Protože jsem nespouštěl oči z táty, viděl jsem, jak sebou leknutím škubl a vzal zpátečku. Díky, babi!

 

Potom už jsme jen sledovali, jak se přbližuje k hradbě keřů, která ho dělila od Roberta. Ještě chvíle napětí... a potom se to konečně stalo.

 

Robert vstal a trochu se zapotácel, alespoň mi to tak připadalo, protože se chytil opěradla lavičky a zašmátral po holích.

 

Táta ztuhl na místě a nemusel jsem být ani jasnovidec, abych na něm poznal, že by byl nejraději někde úplně jinde. Byl to můj táta a už jsem ho za ty roky trochu znal.

 

Mrkl jsem po Viole. I ona byla nervózní. Vydechl jsem. Nic jiného se dělat nedalo. Buď naši tátové konečně zakopou válečnou sekeru, nebo spolu nebudou mluvit do smrti. Jiná alternativa není.

 

Asi bysme na ně neměli koukat," zašeptala Viola.

Nevidí nás."

To je jedno, ale mohli bysme to nějak... já nevím... ovlivnit!"

To je pitomost," zabručel jsem opovržlivě, ale přece jen jsem sestřenku následoval a odstoupil od okna. Sedli jsme si na její postel. Připadal jsem si jako ve škole před zkoušením. Jako nácvik na reparát to ušlo.

 

Odpoledne odjíždím," prolomila Viola ticho. „Táta si to přeje. A co... dneska nebo za tejden, to už zas není takovej rozdíl. Nechci ho moc dráždit, když je teď takovej docela naměkko."

 

Chápal jsem to. I když se mi to moc nelíbilo.

 

Rozhlédl jsem se po místnosti. Všechno vypadalo jako jindy, žádné sbalené tašky, nic.

 

Pochopila. Usmála se na mě jako Mona Lisa a vzala do ruky stočené plátno. To, se kterým dělala takové tajnosti.

 

Ještě jsem neměla čas si sbalit. Potřebovala jsem dodělat tohle."

 

Co je to?"

Můj dárek. Pro tebe."

 

Překvapilo mě to. Ale že namalovala zrovna můj portrét, mě dostalo ještě daleko víc. V takových rozpacích jsem už dlouho nebyl.

 

Byla opravdu dobrá malířka. To jsem sice už nějakou dobu věděl, ale přesto mi preciznost a věrnost malby vyrazila dech.

 

Opravdu jsem to byl já. Ale zároveň nebyl. Namalovala mě totiž v obleku. Tvářil jsem se vážně a celkově jsem připomínal spíš nějakého mladého gentlemana, než rozjíveného kluka z Jižňáku, za něhož jsem se pořád považoval. Opravdu mě Viola viděla takhle?

 

Nevěděl jsem, co říct. A ani jsem chvíli nic říct nemohl, protože jsem měl v krku knedlík.

 

Viola si moje mlčení vyložila po svém: „Tobě se to nelíbí, viď? Přehnala jsem to?"

 

Zněla trochu přiškrceně a mně došlo, jakou asi musela mít trému.

 

Je to skvělý, Violo! Jen jsi mi trochu vyrazila dech, to je všechno. Vůbec jsem netušil, že mě maluješ."

 

Udělala jsem si pár skic, pak už to šlo samo. Dobře se na tobě pracovalo," konečně se usmála, jako by jí spadl kámen ze srdce.

 

A proč ten oblek? Vždyť já žádnej ani nemám. Zatím."

Seděl mi k tobě. Víš, jak v něm vypadáš?"

Jak?"

Jako Filip."

 

Cože?" zadíval jsem se znovu na obraz. Když to Viola řekla, musel jsem uznat, že na tom možná opravdu něco je. Třeba právě proto na mě měla Kateřina tak spadeno. Kdoví... Teď už je to jedno.

 

Vstal jsem a přistoupil k oknu. V rozčilení z nečekaného dárku jsem skoro zapomněl na drama, které se mezitím odehrávalo u fontány. Skoro jsem se bál toho, co uvidím.

 

Robert seděl pořád na té samé lavičce, co předtím. Jen si sundal z hlavy slamák. Táta vedle něj. Vypadalo to, že spolu něco probírají, protože u toho živě gestikulovali. Podíval jsem se vyjeveně na Violu. Praštila mě do zad, až jsem zalapal po dechu.

 

Tobě se to povedlo! Fakt se ti to povedlo, chlape!" A aby toho nebylo málo, vlepila mi pusu na tvář.

 

Nonono... jen se moc neukvapuj. Nevíme, co se z toho vyklube. Třeba se domlouvají na tom, že spolu nebudou mluvit dalších dvacet let."

Kdepak. Teď už bude všechno jiný, já mám na to čuch!"

 

 

 

***

 

 

 

I když jsem trochu doufal, že se teď táta zdrží o trochu déle, odjel hned, jak jsem mu donesl klíče. Ale co, ledy snad už byly prolomeny, aspoň částečně, soudě podle toho, že si s Robertem podali na rozloučenou ruku. Už to byl obrovský pokrok. Takové věci se nedají uspěchat. Z cizinců se nestanou opět bratři jen tak, lusknutím prstů. I když teď mají vlastně motivaci navíc: mě a Violu. Budeme záškodničit tak dlouho, dokud nedostanou definitivně rozum.

 

Odpoledne mě čekalo další loučení. Najednou jsem si uvědomil, jak tu bude bez Violy prázdno. Strávili jsme spolu pouhých pár týdnů, ale jako bychom se znali odjakživa. Věděl jsem, že se mi bude stýskat. Jak já nesnáším tyhle stavy, kdy jsem naměkko.

 

Byli jsme opět ve Violině pokoji. I když zmizelo jen pár jejích tretek, vypadala teď místnost jaksi opuštěně.

 

Viola vytáhla z kapsy bílou obálku. Bylo na ní jediné slovo: Ríša.

 

Dal bys mu to, prosím?"

Jasně, na mě se můžeš spolehnout," usmál jsem se na ni. Ani mě nenapadlo teď si z ní utahovat, i když se toho možná obávala. Nebyla vhodná chvíle.

 

Viola mi úsměv oplatila, ale hned zase zvážněla: „Já vím, že můžu. A jsem ráda, že jsem měla šanci to poznat. Že jsem měla šanci poznat tebe."

 

Bylo mi jasné, že jestli to neutnu, bude brečet. Už se jí začínaly lesknout oči. Dojáky nemám rád, ničí mi totiž mou image tvrdého muže.

 

Změnil jsem proto rychle téma: „Ještě než odjedeš, chci se tě na něco zeptat."

 

Zvedla vyčkávavě obočí.

 

Ten obrázek, cos mi dala... je krásnej, to jo, ale do našeho panelákovýho bytu je ho škoda. Ani se tam nehodí. Tak mě napadlo... ta galerie dole, to jsou vlastně skoro samí nebožtíci. Asi by nebylo marný trochu to omladit. Takže kdybys měla chuť namalovat tentokrát třeba autoportrét, mohli bysme tam viset spolu. Co ty na to?"

 

Zablesklo se jí v očích: „No teda, to je geniální nápad. A babička bude mít určitě radost. Ale... nebudeme si tam mezi tou sešlostí připadat divně?"

 

Ne, proč taky? Potřebujou čerstvou krev, aby se trochu odvázali."

 

Oba jsme se té představě zasmáli a sentimentální nálada byla zažehnána. Ještě chvíli jsme vtipkovali na účet nebohých předků, když se odněkud z domu ozvala rána. V mých uších byla přímo hromová. Následovala série dalších, už o něco tlumenějších úderů, které se pomalu vzdalovaly, až umlkly úplně.

 

Co to bylo?" zašeptala Viola.

Nemám tušení, ale asi bysme to měli zjistit."

 

Když jsme otevřeli dveře na schodiště, první, čeho jsme si všimli, byla vyplašená babička dole pod schody. Vedle ní stál Robert a oba vyjeveně zírali na něco, co bylo očividně původcem onoho rámusu. Podíval jsem se taky tím směrem. Bylo to tak překvapující, že jsem ani nevnímal, když mě Viola chytla za rukáv. Asi jí to taky vyrazilo dech.

 

Skoro přesně uprostřed schodiště ležel pradědečkův portrét, rozlámaný a zdeformovaný svou vlastní vahou. Musel spadnout ze zdi a sesunout se po schodech dolů. Jak se to mohlo stát, jsem netušil. A nepřišel na to ani nikdo jiný. Byla to prostě záhada.

 

Důležité bylo, že už ho nikdy nikdo na jeho místo nepověsil. Skončil kdesi v garáži, mezi pavučinami a lahvemi s terpentýnem. Závěť nezávěť. Vláda podivínského starce se stala definitivní minulostí.

 

Na jeho místo nechala babička umístit jiné obrazy. Ty, které jsem jednoho odpoledne objevil v zapadlém podkrovním pokojíku.

Bylo to znamení, že ona už se s minulostí vypořádala.

 

Čestné místo nad schody nyní zaujala Kateřina s Filipem.

A bylo to tak dobře. Protože si po všech těch letech svoje místo na slunci zasloužili.

 

 

***

 

 

Po Violině odjezdu jsem se s babiččiným souhlasem nastěhoval do opuštěného pokoje ve věži. Už dávno jsem zjistil, že ho mám mnohem raději, než ten svůj původní. Hlavně ta vyhlídka neměla konkurenci.

 

Dokonce jsem měl povoleno přijímat v něm dámské návštěvy. Samozřejmě ve vší počestnosti. Moje nebe bylo bez mráčku a do budoucnosti jsem se díval se znovu nabytým optimismem.

 

Jen občas se mi stane, že se zničehonic v noci vzbudím. A když pak vyhlédnu z okna, abych se nadechl svěžího nočního vzduchu, zahlédnu na lavičce u fontány siluety dvou postav. Muže a ženy.

 

Nevěřím, že jsou to pouhé dozvuky snu či hříčka potměšilého podvědomí. Pravda je, že když zavřu oči, napočítám do deseti a pak opět tím směrem pohlédnu, už tam nevidím nic.

 

Ale já vím své. Život je plný proměn. A stejně tak i smrt. Mělas pravdu, Kateřino.

 

Smrtí nic nekončí.

 

Mors principium est...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Konec

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Autor church.666, 23.01.2015
Přečteno 336x
Tipy 2
Poslední tipující: Lůca
ikonkaKomentáře (10)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Já ti moc děkuji za skvělý příběh( i s tou dlouhou pauzou). Konec byl fajn. Doufám, že se tu zase brzy objevíš s nějakým dalším příběhem plným napětí, akce a zježených chlupů na zátylku :)

24.01.2015 12:32:27 | Lůca

Ahoj Lůco :-) Opravdu klobouk dolů, žes to se mnou nevzdala a i přes to moje neomluvitelné lajdáctví vydržela až do konce. Palec nahoru!
Mám rozepsané volné pokračování Rubínů z pekla, takže pokud ti byli aspoň trochu sympatičtí mí hrdinové ze Starého Hradiště, jejich nová dobrodružství na sebe nenechají už dlouho čekat :-) A už teď ti mohu slíbit, že ani tentokrát nebude nouze o nějakou tu hororovou zápletku :-)

24.01.2015 13:24:35 | church.666

No super! Sem s Rubíny!! Už se těším :)

24.01.2015 15:58:38 | Lůca

Už to nebudou Rubíny, pracovní název je zatím Dargelinova kniha, ale asi to změním, až vymyslím lepší. Zatím to vypadá celkem dobře, uvidíme, jestli se do toho moc nezamotám. Každopádně Staré Hradiště je plné dalších potenciálních hrdinů, kteří by si taky zasloužili nějaký ten příběh :-)

24.01.2015 18:37:20 | church.666

Jsem zvědavá a natěšená na jakéhokoliv tvého hrdinu, jak kladného, tak i záporného :) Hlavně aby to bylo brzy..

24.01.2015 18:40:19 | Lůca

Bude, bude, neboj. Abych pravdu řekla, mám sto chutí už začít vkládat, i když to mám ještě rozepsané. Na jednu stranu je to velký závazek (co když to zamrzne na mrtvém bodě?), na druhou by mě to ale mohlo popohánět ke psaní. Co si o tom myslíš ty?

24.01.2015 20:06:13 | church.666

Já osobně napíšu první díl( občas třeba dva)a vložím ho sem.To mě donutí v tom pokračovat, protože kdybych to nevložila, zapadlo by to někam do počítače a zůstalo by to tam hodně dlouho.. Navíc mi přijde nefér vůči čtenářům to utnout někde v půlce, zvlášť když už věnovali svůj čas nějakému začátku..Nemám ráda, když někdo publikuje nějaké dílo na pokračování, já si je oblíbím a pak to nedodělá..To bych vraždila...

24.01.2015 20:14:44 | Lůca

No právě... tak mi rozumíš :-) Strach o život je docela dobrá motivace ke psaní, takže do toho asi půjdu. Aspoň uvidím dle zpětné vazby, jestli to má vůbec smysl.

24.01.2015 20:26:21 | church.666

Přesně tak. Ode mě budeš mít zpětnou vazbu určitě.. Jsem zakladatelka tvého fanklubu :D

24.01.2015 20:32:47 | Lůca

No toto! To si snad ani nezasloužím :-) Vynasnažím se tedy, abych svou nejvěrnější (a dost možná i jedinou) fanynku nezklamala :-)

24.01.2015 21:25:53 | church.666

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí