neÚspěšná 1

Anotace: prostě tak nějak o všem a ničem

Někdy si to psaní možná moc komplikuju. Vždycky chci napsat něco co má poslání, děj něco co bude smysluplný a při tom, v hloubi duše toužím jenom tláskat svoje pocity na papír nebo bezhlavě tlouct do písmen na klávesnici. Jako dneska chápete, on mi nevolá. Jenže píšu, protože se právě snažím zachránit. Pořád jen čekám a on nesmí už vědět, že já pořád čekám a že jsem z něj celá pryč. Víte, pořád mě podezřívá, že o něm píšu knížku. Kdepák píšu vždycky o sobě. A když už mě začal podezřívat, řekla jsem si proč ne. Možná i on přemýšlel stejně, když mě tehdy začal podvádět. A to máte jedno. Já ani nevím, jestli to chci teďka vytahovat, chtělo se mi psát tak píšu. Potřebuju si ulevit. Dneska jsem viděla dokument o dokonalé ženě. Vlastně všechny jsme svým způsobem dokonalé, jen máme blbej úhel pohledu. Místo, abychom si prohlížely své klady a přednosti, koukáme na to, co nám chybí nebo přebývá a hlavně si to prohlížíme na ostatních. Když si vzpomínám, kolikrát jsem chtěla být někým jiným. No až se stydím. Teď se učím. Ten poslední rozchod mě učí být sama sebou. Někdy si říkám, jestli na to není pozdě ve dvaceti pěti. Blbost. Jsem ještě mládě, jak by řekla babička. Prožívám teď děsnej rozpor mezi hlavou a srdcem. Jako by to byla pseudo puberta. Hlava ví, co má dělat a ví, jak co má být, ale srdce si dělá, co chce. Tenhle poslední mě toho naučil fakt strašně moc. Vedle něj jsem dospěla. A teprve teď se začínám transformovat v ženu. V ženu, se vším všudy. Do teď bych se přirovnala k takovému telátku, co skáče všude dokola a ještě pohazuje zadníma nožičkama. Teď už sice nepohazuju, ale pořád si připadám tak nějak neúplně. Někdy si před ním sama šlapu po důstojnosti a vím to. To je Vám divný pocit. Hlava a srdce jdou proti sobě jako dva berani. A výsledek? Předtím jsem ležela v posteli a brečela. Teď píšu.

Kolikrát si venku říkám, jak bych jakou situaci popsala a odkud bych začala. Furt o něčem jen mluvím a teď jsem si řekla, že si konečně sednu k počítači a napíšu to. Tohle bych řekla, že je taková spisovatelská aura. Jenže když na ní házíte bobek, zakrní jako všechno ostatní co netrénujete a proto se snažím znovu to rozjet. Chtěla bych Vám vyprávět o něm a o své práci. O tom jak žiju a o tom, jaké mám sny. Možná se bojím, až to budou číst známí a zase mě klepat po ramínku. Třeba si řeknou, že mám těžkej život. Nebojte, vždycky někde v půlce knížky se to zvrtne a začnu si vymýšlet. Ale lhala bych, kdybych tvrdila, že prostě do toho ten autor něco jen vymýšlí. Vždycky Vám daruje kus sebe. A ačkoliv se okolo všichni podivují, ty si napsala knížku. Já se za to tak nějak stydím. Jdu z kůží na trh. Nemám ráda chválu, a ani když to někdo někde vytáhne. Chtěla bych tichého čtenáře, kterého kniha pohladí po duši a řekne mu, to bude dobrý. Nebo s tebou jsem strávil, strávila hodně času a ty jo bylo to fakt dobrý. Ale velkolepé ovace já vám nevím. Taky si říkám dosud jsem žádnou knížku nekřtila, ale už vím, že chci tuhle pokřtít. Bude to obroda nejen mě samotné ale mého psaní a hlavně moji přátelé se nesejdou jinak, než když bude kus jídla a pití zadarmo a nějakej humbunk rozumíte? Víte, ráda bych je viděla. A pak v bouřlivé ovaci v naší malé hospůdce budu ten večer za hvězdu a všichni si budou myslet, že ten humbunk miluji. A já budu mít tiše své malé tajemství. Moment jdu si uvařit čaj.

Asi zase začnu jinde, ale to jsem celá já. Hektická a je mě všude plno. Tolik mě to celé bolí. Prý problémy si všichni děláme sami, protože danou situaci, či věc problémem nazveme. Měli bychom změnit úhel pohledu. Jenže tuhle celou situaci už asi po milionté obcházím jako šafář svůj dvoreček a neshledávám nic moc nového. I když občas najdu něco nového, čemu jsem se přiučila. Těma svinstvama ze mě udělal lepšího člověka. Uvědomila jsem si jak se chovat ke druhému a o čem podvádění je. Do té doby jsem si v předchozích vztazích se spoustou věcí nelámala hlavu. Nevěra a důvěra pro mě byli jen slovíčka. Nepoznala jsem jejich významu. Dneska bych kromě toho mohla ještě pracovat u soukromého očka jak poznat a kde hledat cizí ženské vlasy. Zaručeně jestli u Vás doma hvězda nocuje, poznáte z odpadu v koupelně. Také vím, že nejlepší na chytání vlasů je krepové povlečení. A vždycky když ten cizí vlas najdete, projede vámi tak hnusnej pocit. Jakoby do vás vráželi tisíce nožů najednou. Na závěr ubohé výmluvy bez konstrukce, kterým chcete věřit. A vy bezmezně věříte a díváte se kupředu. Blbí je být sociální pracovník tak trochu psycholog a být sám sobě klientem. Věřte, to by, jste si nafackovali. Ale stejně jako u normálního klienta o fackách nemůže být ani řeč. Představte si, že si sednete u sebe v kanceláři do křesla a na druhé křeslo posadíte sebe. Jako pracovník zřetelně vidíte fatální chyby a celkem jednoduchá řešení. Jako klient se v tom všem plácáte a přijde Vám situace neřešitelná. Prostě sedět na dvou židlích nikdy moc nejde. I to mě naučil on. Často jsem už od dětství měla rozpor s tím jak se chovat. Co je správné a jestli to dělat, nebo dělat to co správné není, abych získala nějaké bonusy nebo výhody. Mamka mě vždycky vedla k tomu, že boží mlýny melou. Taky k tomu, že bůh za to, co Vám vezme, Vám zase něco dá. Často, to přes mlhu bolesti nemusíme vidět ale někde je to pomalu cítit a pak se to ukáže a vy jste o něco šťastnější nebo silnější.

Připadá mi to, nebo se ponořuji do těžké filosofie. Tady na stole mám citát o tom, že stačí být sám sebou. Nic víc není potřeba. No jakou hloubku to má tenhle citát. Takovou, že do ní padám, až se ztrácím. Proč je to tak těžké. Ze strachu před světem nosíme masky a často nás některé situace nutí si na něco hrát. Vzpomínám si, jak jsem zkoušela hrát si na to, že ho nemiluju. Divadlo, kdy klaunovi držíte na jevišti křečovitý úsměv. A kolem srdce Vás objímá nezměrná bolest. Pak se dozvíte pravdu, dotýkal se jí. Líbal ji a šeptal hezká slůvka jako mě. Ráno kouzlo prasklo jako mýdlová bublina a on je zpátky doma. Kdybychom alespoň měli nějaké problémy, ale všechno bylo možná až moc dokonalé. Jenže zdání klame. Nebyl spokojený. Něco mu chybělo. Nestačila jsem mu. Další blbí citát. Pravá láska se prý pozná tak, že cítíte touhu pořád být s milovanou osobou. To já mám. Ale kde to ztratil on? Vypadlo mu to z kapsy? Proč o to aspoň nebrknul debil. Možná jsem moc tlustá. Někdy si připadám trošku jako Halina Pavlowská. Hlody mám dobrý, obličej šmrncovní, hadry kupuju podle poslední mody, ale stejně všude všichni viděj jen mojí zavalitou postavu a koukají, jak by Vás shodili či pomluvili. Mimochodem víte, proč vymysleli širokoúhlé televize? No protože věděli, že Halina bude mít vlastní pořad. No přátelé, můžeme si stokrát udělat legraci, ale ta ženská to někam dotáhla a já se nechci degradovat mezi blbečky, co si z ní dělají legraci.
Dneska už toho nechám. Možná ještě něco napíšu večer.
Došel mi čaj.