Ošetřovatelka - VI.

Anotace: Dveře jsou otevřené a tajemství vyjde na světlo. Pro Leňulu ( a i těm ostatním, kterým se to líbí) :)Přeji příjemné počteníčko ;)

VI.

                    ,,Wille! Přišla ti zpráva na mobil!“ volala Joanna a snažila se překřičet sprchu.
 ,,Cože?“ zastavil vodu aby matku slyšel.
 ,,Přišla ti smska. A teď další.“
 ,,Od koho?“
 ,,Je tu napsáno Lauren,“ řekla a ze dveří do koupelny vylezla jen Willovo mokrá ruka.
První sms obsahovala sdělení: M zemřela. Ve druhé bylo: Přijeď prosím.
William nelenil, zběžně ze sebe otřel pěnu, navlékl se do bílého trička, protože bylo první čisté po ruce, natáhl si džíny a z koupelny vyběhl. Psa nechal doma, skočil do auta a jel k Lauren.
          Zaparkoval vedle auta pohřební služby a když se vřítil do domu, tak málem srazil členy pohřební služby, kteří tělo Margarette vynášeli ven.
 ,,Lauren, co se stalo? Jsi v pořádku?“ zeptal se a spěchal k ní.
 ,,Jo, měla celkem důstojnou smrt,“ řekla a nechala se obejmout. ,,Mluvila se mnou. V letargii a německy,“ pronesla Lauren tak tiše, aby to slyšel jen William.
 ,,Lauren, vidím, že jste v dobrých rukou, takže já půjdu. Vůbec nic si nevyčítejte. Byla jste pro ni to nejlepší, co ve svých posledních týdnech mohla mít. Zítra se u mě zastavte. Dobrou noc,“ řekl lékař a odešel z domu.
     ,,Co se stalo?“ ptal se William.
 ,,Začala mi kolísat s tlakem, byla mimo, vůbec nereagovala. Až když jsem na ní promluvila německy, tak mi řekla, že jsem její anděl, že se mi omlouvá a že všechno je tam za těmi dveřmi a že to všechno je moje,“ řekla Lauren a zakašlala si.
 ,,Za těmi dveřmi?“
 ,,Jo. Musíme je otevřít. Dřív než si sem nakráčí váš povedený starosta.“
 ,,Ten má teď asi jiné starosti.“
 ,,Wille?“ zvedla k němu Lauren obličej s podezíravým výrazem.
 ,,Vím, že jsem řekl, že mu nic neudělám, ale když jsem ho viděl, jak si ve veselé náladě vychází z hospody, tak jsem mu jednu vrazil.“
 ,,Wille!“
 ,,No a pak řekl o tobě pár nepěkných slov, tak jsem mu vrazil ještě jednu. Ale to už bylo všechno. Má jen zlomený nos.“
 ,,Ach jo. Jste jako malé děti.“
 ,,Nemohl jsem dovolit, aby dívku mých snů ohmatával, dělal jí modřiny a chtěl jí jen využít.“
 ,,Dívku tvých snů? Budu dělat, že jsem to neslyšela. Teď pojď, musíme otevřít ty zatracené dveře,“ řekla a opět si zakašlala.

Asi hodinu strávili tím, že hledali po domě různé klíče a ty zkoušeli do zámku. Žádný do zámku ale nepasoval, a že jich našli hodně.
Za okny začala slabá bouřka.
 ,,Takhle bychom tu mohli být do soudného dne. Já tu nebudu čekat než se nám ty dveře otevřou sami,“řekl William a otočil se k odchodu. Lauren zakašlala. ,,To máš z těch cigaret!“
 ,,Kam jdeš?“
 ,,Hned jsem zpět,“ řekl Will a skutečně se za chvilku vrátil. Tričko měl mokré od deště a v ruce nesl obrovskou sekeru.
 ,,Sakra! Zbláznil jsi se?“ zírala na něj Lauren.
 ,,Jestli jsi k těm dveřím zjistila heslo, tak je otevři.“
 ,,Nemůžeš Margarette rozsekat dveře.“
 ,,Lór, Margarette už je asi těžko otevře, nemyslíš?“
 ,,Tak fajn. Ukaž se,“ odstoupila a nechala Williama třískat sekerou do dveří. Dřevo bylo tvrdé a silné a sekera měla své nejlepší časy dávno za sebou. Přesto se po nějaké chvíli povedlo dveře rozbít tak moc, až se dali celé vyvrátit a projít jimi.
 ,,No jo, chlap. To se pozná,“ řekla Lauren a pokračovala v kašlání.
 ,,Příště si zase můžeš zakouřit, očividně ti to prospívá“ řekl William s velkou dávkou ironie.
 ,,To není z kouření. Měla jsem dnes jednu po čtvrt roce. Už nějakou dobu mě škrábe v krku. Jsem jen nastydlá.“
William si Lauren prohlédl od hlavy až k patě. Na sobě měla pyžamové kalhoty, tílko na slabá ramínka, pod kterým nebyla podprsenka a na nohou měla jen pantofle.
 ,,Padej si pro ponožky a svetr. A najdi nějakou baterku,“ řekl, když odcházela do svého pokoje. Když se vrátila, tak měla dvě baterky, mobil, ponožky, svetr a tenisky. William k ní vyslal spokojený pohled.
     ,,Připravená?“ zeptal se a rozsvítil jednu z baterek. Snažil se na zdi najít vypínač, kterým by si rozsvítili, ale nikde nic.
 ,,Jo, jdeme,“ řekla Lauren a vydala se pomalu za Williamem. Kolem nich byla černočerná tma a pod nohama se jim točily schody.
 ,,Dávej pozor, je to tu dost strmé,“ řekl a za sebou uslyšel jen žuchnutí. ,,Lór?“
 ,,Au, narazila jsem si zadek. Smýkla se mi noha,“ řekla a přijala Williamovu ruku, kterou ji nabídl.
 ,,Říkal jsem, abys dávala pozor. Jestli spadneš a srazíš mě, tak si zlámeme oba dva vaz.“
 ,,Ale umřeš s dívkou tvých snů. To není špatný, ne?“ popíchla ho Lauren.
 ,,Raději bych s ní dělal něco jiného, než umřel.“
 ,,Ehm, to jsem jako neslyšela,“ řekla Lauren a baterkou si svítila i po stěnách. Byly hrubé, tmavé a vlhké. Lauren se opět rozkašlala.
 ,,Víš co uděláš hned jak se vrátíme nahoru? Vlezeš si do postele a budeš mít horký čaj.“
 ,,Ano tati,“ protočila Lauren oči. ,,Končí ty schody vůbec?“ zeptala se Lauren, neboť jí schodiště přišlo nekonečné.
 ,,Řekl bych, že už vidím konec,“ řekl William a po posledních několika schodech se ocitl na rovné podlaze. ,,Hurá, konec,“ řekl a baterkou svítil okolo sebe, aby viděl, kde je.
 ,,Jak jsme asi hluboko?“ ptala se Lauren a i ona svítila po místnosti.
 ,,To netuším. Ale určitě jsme dost pod domem. Je to nějaký sklep,“ řekl a přešel k protilehlé zdi, na které byl dřevěný regál. ,,No páni. Margarette si před smrtí chtěla asi cvaknout, když tak stála u těch dveří,“ řekl a z regálu vyndal láhev. Regál byl různými lahvemi plný. ,,No tedy, tak to je skvost.“
 ,,Co to máš?“
 ,,Francouzský koňak z roku čtyřicet tři,“ přečetl z etikety a láhev vrátil. ,,A tady je whisky z roku čtyřicet pět. Tak to je vážně něco. Fajnšmekři by ti za to utrhali ruce,“ říkal William. ,,Lauren, to ti vyléčí i ten tvůj kašel,“ otočil se na ní, ale ona za ním nestála. ,,Lauren? Lauren!“
 ,,Tady jsem!“ ozvala se a zamávala baterkou, aby viděl, kde je. Lauren totiž našla v místnosti malá dřevěná dvířka, která nebyla zamčená a tak tam vešla. Byla to další místnost, ale celkem malá a napěchována krabicemi. Některé byly dřevěné, jiné obyčejné papírové a některé byly bytelné plechové boxy.
 ,,Ehm, co myslíš, že tam bude?“ zeptal se Will.
 ,,Nevím. Podívám se,“ řekla a jednu papírovou krabici otevřela.
 ,,Co tam je?“ byl Will zvědavý.
 ,,Nějaké knihy. Jsou německé“ řekla a krabici zase zavřela.
 ,,Asi je to všechno to, co během života už nahoře v domě nepotřebovala, tak to dala sem,“ řekl a také jednu bednu otevřel a posvítil si tam.  ,,Hmm, nějaké hadry,“ řekl a bednu zase zavřel. Prohledal ještě několik beden, ale nic zajímavého nenašel. Za to Lauren byla úplně zticha. Nebylo slyšet ani žádné štrachání v bednách.
     ,,Oh, můj bože,“ řekla Lauren do tica.
 ,,Co je?“ zvedl k ní Will hlavu.
 ,,Našla jsem její deník a jiné další doklady. Dá se to i docela dobře přečíst.“
 ,,Doklady?“
 ,,Jo. Na jméno Margareta von Traub.“
 ,,Kdo je Margareta von Traub.“
 ,,Naše Margarette Traidová.“
 ,,Takže to je ještě za svobodna?“
 ,,Ne. Rozená byla Margareta Mahlerová, narozená roku devatenáct set osmnáct v Berlíně.“
 ,,Tak proto mluvila německy. Ona se tam narodila.“
 ,,Hans von Traub byl její manžel.“
 ,,Ale její manžel byl Henry. Henry Traid.“ byl z toho William zmatený.
 ,,Margarette nebyla tím, za koho jí všichni měli. Posviť mi, chci vzít všechny její deníky a všechny věci o ní nahoru. Tady mě to dusí,“ řekla a William jí pomáhal.

      Když ze sklepení vyšli, tak za okny domu zuřila bouře. Dům se nořil do tmy.
 ,,Nejde elektřina,“ řekl William, když se pokusil rozsvítit.
 ,,To je běžné?“
 ,,Když je bouřka, tak to vždycky spadne,“ řekl William.
 ,,Sakra, takhle si to nemůžeme přečíst.“
 ,,Počkáme do rána. Stejně je pozdě,“ řekl a podíval se na mobil. Ukazoval čas půl druhé ráno.
 ,,Já si myslím, že to nevydržím, zvědavostí puknu.“
 ,,Ale vydržíš Lór. A víš proč?“
 ,,Proč?“
 ,,Protože si teď vezmeš něco na kašel a půjdeš si lehnout. A nebudeš se mnou diskutovat.“
 ,,Ještě, že je to všechno německy, tak si to nemůžeš zatím přečíst, když já budu spát. Usteleš si zase vedle v pokoji?“ zeptala se Lauren a zívla si.
 ,,Jasně. Běž si lehnout, měla jsi toho za ten den víc, než dost. Dobrou noc.“
 ,,Dobrou,“ řekla Lauren a odcházela do svého pokoje. Byla sice nesmírně zvědavá, ale hned jak dopadla do postele, tak usnula.

          Ráno, když se Lauren probudila krásně svítilo slunce. Sice jí bolelo v krku a kašel byl ještě horší, ale hned jak se probrala k čilosti, tak vyšla na chodbu, kde na dřevěné stoličce stála krabice, kterou ze sklepa v noci přinesli. Dotáhla si jí do postele a začala číst deníky. Byla jich spousta, tak se Lauren rozhodla začít hezky od začátku. Prolistovala snad úplně všechny, než našla ten první. Bylo to v němčině, samozřejmě psané rukou a zub času některá slova poničil tak, že to nebylo k přečtení. Pak také Laurenina slovní zásoba nebyla v německém jazyce tak bohatá, ale většinu věcí zvládla a zbytek si logicky domyslela. Seděla ve své posteli a přečetla si asi tři deníky. Byla z nich v šoku. Vstala a šla do pokoje, kde zemřela Margarette Traidová, její pacientka.
     ,,Lór? Co tu děláš?“ uslyšela za sebou. Seděla v křesle v jejím pokoji, kolena skrčená až pod bradu a rukama si je objímala. ,,Lauren,“ položil jí William ruku na rameno a ona se ho polekala. ,,Lauren, jak dlouho už jsi vzhůru?“ zeptal se jí. Podívala se na hodiny na zdi a odpověděla: ,,Tři hodiny. Pojď se mnou,“ řekla, vzala ho za ruku a vedla do svého pokoje.
 ,,Přečetla jsem si nějaké ty deníky. Zvládla jsem jen tři a pak jsem musela přestat. Je to strašné.“
 ,,Co se tam píše? Přečti mi něco,“ pobídl jí William a oba se usadili na Laureninu postel.
 ,,Náš nový dům je krásný. Máme zahradu a dokonce i bazén. To jsme v Berlíně neměli. Jen ten vzduch je příšerný. Hned, jak jsem vystoupila z vozu, jsem se z toho pozvracela. Jeden mladý důstojník, který bydlí kousek od nás mi řekl, že si na to zvyknu. Myslím, že na ten vzduch si nezvyknu, ale na společnost toho mladého důstojníka ano. Je velmi hezký a jmenuje se Hans.
Na večer máme návštěvu a já se smím obléct do slavnostních šatů. Hans prý přijde také,“ přečetla Lauren.
 ,,To je docela hezký. Poznala asi svého budoucího manžela, ne?“
 ,,Jo. Tenhle začátek je docela v pohodě. Je z listopadu třicet devět. Dlouho tam popisuje tu večeři a tak. Ale počkej, tohle je zajímavý,“ řekla Lauren a zalistovala někde uprostřed deníku.
,,Jsem velmi šťastná. Velitel mi dal práci. Budu mít na starosti blok tři. Dostala jsem krásnou uniformu a psa. Je to ostrý pes a lidi rozsápe jako nic. Mám na opasku připevněnou zbraň. Cítím se s ní velmi dobře a budu se s ní cítit dobře i zítra, až půjdu mez ty zavšivené špinavce. Oh, jak já je nenávidím,“ dokončila Lauren.
 ,,Blok tři?“
 ,,Tohle je leden čtyřicet.“
 ,,Pokračuj Lór, prosím,“ byl William zvědavý a Lauren pokračovala dál ve čtení.
 ,,Matce se nelíbí, že v táboře pracuji, ale mě se tam moc líbí. Panuje tam řád a pevná ruka. Dnes jsem pracovala s Hansem. Všechny ty ženské z mého bloku nazýval děvkami a ony se ho bály. Budu to dělat také tak. Chci, aby se mě také bály. Potřebuji, aby ze mě měly velký strach, až přijede na inspekci náš vůdce.“
 ,,Kdy to psala?“
 ,,Únor čtyřicet jedna. Přečtu ti něco z pozdější doby. Po tomhle píše jak je vůdce úžasný. Tady je to,“ řekla, když našla požadovanou stranu v deníku. ,,Dnes jsem byla dohlížet na stavebních pracích na nových budovách. V tom příšerném horku mi začínalo být špatně. Zápach z mrtvých i živých je příšerný. Nutili jsme vězně v těchto horkých dnech stavět nový blok a nedali jsme jim vůbec žádnou vodu. Hans říkal, že by pak pořád chodili pít a nepracovali by. Jeden z vězňů se tam zhroutil. Prosil o vodu a nebyl schopný se postavit. Hans na něj křičel a pak mi dal do ruky svou pistoli. Stál u mě a díval se, jak to dělám. Bylo to zvláštní a krásné. Ulevila jsem našemu táboru o jednoho špinavého žida. Zastřelila jsem ho. Měl číslo devět set sedm.“
 ,,Oh můj bože,“ řekl William. ,,Číslo devět set sedm je na těch dveřích.“
 ,,Jo. Myslím, že se tady v těch denících dočteme i o těch ostatních číslech.“
 ,,Ty už jsi to tušila včera, že jo?“ zeptal se William.
 ,,Co? Že naše Margarette byla nacistkou dozorkyní? Jo. Jeden deník, který jsem tam dole otevřela měl na jedné straně napsáno Heil Hitler.“