Ošetřovatelka - VII.

Anotace: Moc, moc, moc se omlouvám za tu nehoráznou pauzu, ale nešlo to jinak. Dávám tedy alespoň kousek. Snad mi to čekání odpustíte... Hezké čtení

VII.

                    Ještě téhož odpoledne se šokovaná Lauren dostavila k mladému doktorovi Morganovi. William jí samozřejmě dělal doprovod.
 ,,Tak co Lauren, jaká byla první noc bez Margarette?“
 ,,Strašná! Celou noc kašlala jako tuberák,“ řekl William.
 ,,No, vidím, že vám není nejlépe. Vyšetřím vás. Wille, běž prosím ven,“ vykázal ho doktor Morgan na chodbu a Lauren vyšetřil.
 ,,Máte bronchitidu. Dám vám antibiotika. Chce to ležet, být v klidu a hlavně v teple a suchu. Dům Traidové nebude to ideální.“
 ,,Jo, já vím. Ve sklepech je dost plísně na zdech. Divím se, že tam Margarette vydržela tak dlouho.“
 ,,Ano, já jsem jí tolik času rozhodně nedával. Měla dostat pečovatelku už dávno. Od té doby, co jste přišla se výrazně zlepšila. Nejen zdravotně, ale také psychicky a kdyby vydržela ještě pár týdnů, tak i ty dekubity by se jí téměř zahojily.“
 ,,Bohužel k tomu ale nedošlo.“
 ,,S Margarette to nebylo jednoduché. Báli jsme se, aby vás vůbec přijala. Kromě toho jednoho incidentu na vás ale dala.“
 ,,Pane doktore, myslím si, že během toho incidentu nebyla při smyslech. Mluvila na mě německy a k tomu měla výraz plný prázdnoty a šílenství.“
 ,,Přesto jste se o ní ale starala dál a moc dobře. Velmi se mi vaše práce líbí a protože jsem teď bez zdravotní sestry, tak jsem se chtěl zeptat, jestli byste tu chtěla zůstat.“
 ,,Zůstat? Tady ve vesnici? No, je toho nějak moc najednou. To jsem vůbec nečekala.“
 ,,Nechte si to projí hlavou a po víkendu až přijdete na kontrolu, tak mi můžete říct, jak jste se rozhodla.“
 ,,Ehm, pane doktore, kdybych se náhodou rozhodla že to přijmu, tak bych ale neměla kde bydlet. V domě po Margarette nemám už co dělat.“
 ,,Čistě teoreticky jsem na to myslel a tady nad ordinací je takový malý byt. Dvě místnosti, koupelna a kuchyně. Je volný, zařízený a ihned k nastěhování.“
 ,,Tak vy tedy víte, jak nasadit člověku brouka do hlavy. Dobře, v pondělí přijdu a řeknu jak jsem se rozhodla.“
 ,,Budu rád, když tu zůstanete. No a teď zavoláme dovnitř Willa,“ řekl doktor a šel otevřít dveře.
 ,,Tak co? Co je s Lauren?“ ptal se hned jak vešel, ale jeho otázku ztlumil Laurenin kašel.
 ,,Má bronchitidu, zánět průdušek. Musí brát antibiotika, být v teple, ne ve vlhkém starém domě.“
 ,,No to je jasný, jde ke mně,“ řekl Will.
 ,,No, počkej,“ chtěla mít Lauren výhrady, ale doktor poznal o co jde. Jen se usmál a pak řekl: ,,No to je skvělý nápad. Wille, postarej se mi o ní dobře. Dost možná to bude má kolegyně.“

 ,,Kolegyně? Nabídl jste Lauren místo? No, tak to je skvělé. Nebojte doktore, zapracuji na ní.“
 ,,No, to jste mu něco řekl. Takže v pondělí se uvidíme a děkuju,“ řekla a zamávala krabičkou s léky a odcházela s Willem v patách ordinace.
          ,,To je skvělý. Já se bál, že odejdeš a ty tu dostaneš hned práci,“ byl Will u vytržení, když odvážel Lauren zpět do domu.
 ,,No, jenže já nevím jestli to mám vzít.“
 ,,A proč ne? Já si myslím, že je to super. Morganovi si své pracovníky vždy předcházeli a měli s nimi dobré vztahy. Tu sestru, za kterou hledá mladý Morgan náhradu dostal od svého táty. Tedy, když on skončil, sestra přešla k mladému doktorovi a to u toho starého byla snad od mládí. Chápeš mě?“
 ,,Jo, chápu tě. Mám víkend na rozmyšlení. Zavolám sestře a promluvím si s ní. Vždy mi dobře poradila.“
 ,,Tak fajn,“ řekl a odvezl Lauren do domu. Tam jí jen nechal aby si vzala potřebné věci a odvážel jí pro změnu k sobě domů.

               ,,Lepší jsem nejedla,“ říkala Lauren, když jí Joanna, Williamovo máma, přinesla až do postele, rozestlané pohovky, rebarborový koláč a hrnek čaje.
 ,,To mě těší. Ještě vám přinesu, až to sníte.“
 ,,Děkuju, další do sebe nedostanu,“ řekla Lauren s plnou pusou.
 ,,Všimla jsem si, že Will s vámi tráví každou volnou chvilku,“ začala Joanna a prohlížela si své nehty. ,,Líbíte se mu.“
 ,,Ano, já vím. Řekl mi to.“
 ,,Zbil kvůli vám prý starostu.“
 ,,Bohužel, to vím také. Will mi to řekl. Použil slova dívka snů.“
 ,,Will je moc hodný kluk. Udělá, co vám na očích uvidí.“
 ,,Ano, je hodný, hezký a je mi s ním dobře, ale nechci mezi námi něco začínat, když teď netuším jak to bude. V pondělí se zastavím za starostou a domluvím se s ním co a jak dál,“ řekla Lauren a za okny zastavilo auto.
 ,,Myslím, že ani nebudete muset,“ řekla Joanna a šla ke dveřím.
          ,,Ahoj Lauren, slyšel jsem, že jste nám onemocněla,“ řekl Michael když vešel do pokoje.
 ,,Dobrý den, Michaele. Bohužel je to tak,“ snažila se si tónem svého hlasu držet odstup. Dát mu najevo, aby se i on držel dál.
 ,,To mě mrzí. Každopádně jsem vám jen přišel říct, že v pondělí bude správní řízení, kvůli pozůstalosti paní Traidové. Bude se to konat v devět hodin ráno u mě v kanceláři. Bylo by dobré, kdybyste tam byla.“
 ,,Aha, sice nevím proč,“ řekla a začala kašlat,,ale přijdu.“
 ,,Tak fajn. No, já raději už půjdu, abych taky neonemocněl. Joanno, až ti onemocní Will, tak budeš vědět od koho to má,“ řekl a Lauren do něj zabodla pomyslnou kudlu svým pohledem.

               ,,Dobré ráno,“ usmál se William na Lauren a hned jí sáhl na čelo.
 ,,Co blbneš?“
 ,,Zkouším, jestli máš teplotu.“
 ,,Aha. No, snad už ne tak velkou, už se cítím lépe.“
 ,,Vidíš, jak ti moje péče prospěla? A jestli dnes kývneš Morganovi na tu práci, tak bych se o tebe mohl starat déle. A třeba napořád.“
 ,,Wille, neděs mě. Za to nemůžeš ty, ale rebarborový koláč tvé mámy.“
 ,,No, tak ho můžete s Morganem předepisovat jako lék.“
 ,,Jo, můžeme to zkusit.“
 ,,Já nebudu moc jít dnes s tebou. Mám moc práce. Ale máš řidičák, že jo?“
 ,,No samozřejmě. Proč?“
 ,,Protože tě nemůžu odvézt k tobě a pak zpět, tak tady máš,“ řekl a hodil Lauren klíčky.
 ,,Od čeho jsou?“
 ,,Oblíkni se a pojď se mnou,“ řekl a když se Lauren oblékla, tak ji vzal do garáže a stáhl plachtu ze skůtru.
     ,,Na tom jsem neseděla ani nepamatuju.“
 ,,To dáš,“ řekl Will.
 ,,Co když se s ním něco stane?“
 ,,Hlavně, ať se nestane nic s tebou,“ řekl a přišel k ní blíž, aby jí pohladil po tváři. ,,Vážně mi na tobě záleží a moc bych tě chtěl políbit, ale nechci mít tu tvou tuberu,“ řekl a odcházel zpět do domu.

               ,,Dobrý den,“pozdravila Lauren, když vešla do ordinace k doktoru Marganovi.
 ,,Áh, Lauren, dobrý den. Už vypadáte mnohem líp. I hlas už je lepší.“
 ,,Víkend s kuchařským uměním paní Brooksové mě postavil na nohy.“
 ,,Jo, Joanna a její koláče. Ty jsou blahodárné,“ řekl a prohlédl jí.
 ,,Tak co myslíte, doberu antibiotika a bude to stačit? Už se cítím vážně dobře.“
 ,,Jo, souhlasím. No a teď mi řekněte, jak jste se rozhodla.“
 ,,Já to místo vezmu, pokud mě chcete.“
 ,,Chci? Já vás potřebuji! Jsem moc rád a určitě se nám bude spolupracovat moc dobře. Ehm, byl někdo v čekárně?“
 ,,Ne, nikdo.“
 ,,Tak co kdybych vám ukázal ten byt v patře?“
 ,,Tak fajn,“ řekla Lauren a po prohlídce bytu se s lékařem domluvila na druhý den, aby se zaučila a potom sedla na vypůjčený skůtr a přesunula se o kus dál, na obecní úřad.

               V zasedací místnosti obecního úřadu byl přítomný notář, šedivý pán kolem pětašedesáti let v šedém, kostkovaném obleku, pak samozřejmě Michael, starosta s nagelovanou kšticí, Joanna, která se na přicházející Lauren usmála, Joanin bratr John a starý doktor Morgan. Nechyběla sličná slečna sekretářka v minisukni.
 ,,Kávu, pane starosto?“ předklonila se k Michaelovi a strčila mu před obličej hrnek s kávou a s nimisvá prsa.
 ,,Děkuju,“ řekl a hrnek si od ní převzal.
 ,,Dobrý den. Kafe?“ zeptala se i Lauren.
 ,,Dobrý den i vám. Ne, děkuji, nedám si kávu,“ odmítla Lauren s provokativním úsměvem a posadila se na židli vedle Joanny.
 ,,Tak, pokud již jsme všichni, tak začneme,“ řekl notář. Chvíli mluvil o čistě notářských věcech, kterým Lauren nerozuměla a tak poslouchala jen na půl slova.
 ,,Margarette Traidová svou závěť pozměnila po smrti svého manžela jen jednou a to tento rok v dubnu. U sepsání jejího posledního přání byl přítomný i pan doktor Morgan,“ řekl a kývl směrem k doktorovi. ,,Cituji přání paní Traidové,“ řekl notář, odkašlal si a začal: ,,Můj velký dík patří všem, kteří se o mě starali a to Joanně Brooksové, Johnu Whitmanov a starosti Michaelovi Elborowovi. Děkuji, že jste mi dali najíst, napít a občas jste mě umyli. Leč prokoukla jsem vás a když jste zjistili kdo jsem a co bych u sebe mohla mít, dělali jste to jen z vypočítavosti. Proto veškerý svůj majetek, což je dům se všemi pozemky, finance uložené na mém kontě v bance a především vše, co se najde v mém domě od uzamčeného sklepa až po půdu, připadne osobě, která bude bdít v mé poslední dny u mého lůžka. Osobě, která mi pomůže přetrpět mé poslední chvíle v klidu, bez bolestí, uzavřenou jen se svými vzpomínkami, kterých se nikdy, ani po smrti nezbavím,“ dočetl notář a všichni se podívali na Lauren.
,,Slečno Millerová, vy jste byla ta poslední, o které se Margarette Traidová zmiňovala v závěti. Dosvědčil mi to doktor Morgan, paní Brooksová i pan starosta. Jste tedy dědicem pozůstalosti paní Traidové,“ řekl notář a Lauren byla ráda, že seděla, jinak by snad omdlela na místě. Po nabytí právni moci se díky Margarette Traidové, vlastním jménem Margareta von Traub, stane majitelkou obrovského domu, pozemků, tučného konta a spousty nacistických věcí ve sklepě. To byl pro ní poměrně velký skok z pečovatelky na majitelku.