Eskapista

Anotace: Sebereferenční model. Konstruktivní próza na pokračování. Experimentální úryvky

Bližší informace ke změně, vysadit, najít rovnováhu, sama sebe bez berliček, prostředků. Být silným pánem svého těla i mysli. Opevnit vůli.

Najít prostředek poslechu, vystavět cestu k divákovi, posluchači, obecenstvu, světu tam venku, umělec si vždycky najde cestu, cit je hlavní zdroj tvé obživy.

Žij citem, srdcem, jsi do toho naplno, neboj se, neměj zábrany,
...





O.

Zrod nula bod před zrozením. Odkaz na odkazovém řádku. Vidíme postavu. Přichází blíž. Zvukový kód. Breakbeat. Bod zlomu. Milovaná nástupní energie. Stav před tím vším, než nastane změna. Obrat k novému poli.

V poslední době mám chuť psát úryvky. Nikdy bych si nemyslel, že napíši celou knihu v próze. Nyní mám jiné mínění, zkušenost dozrála, charakter trne, prožitek se dá situovat jinak. K věci.

Dobré na tom je, že chci pokračovat ve studiu, dát se znovu na dálkové studium, tedy úplné poprvé, jaké to je a jak se to vysvětluje. Začal jsem s psaním. Jaký mám nápad na další teoretické studium. Ve Zlíně, je to blízko a je v tom ten záměr.

Jít dál, probouzet se a najít se znovu. Jenže, co by ti ta škola dala, co v tobě má co objevit, mimo to co už o sobě víš, a co sis objevil pro sebe. Potřebuješ disciplínu a motivaci, aby jsi našel novou práci, novou energii, vyhnal se za koloběh závislostí a stínů, jež ti zabraňují poznat pravdu o sobě samém

A ty nejsi schopný studií plně a tvůrčích možností plně poznat a prozkoumat pokud budeš žít v nepravdě o sobě samém, v nížinách svého ega, pořád padáš do propasti, jen tam zabředáváš, nauč se nově nadechnout, vynechat závislosti, drogy, jen psát a být tím čím jsi.

Zajel se podívat na ateliér audiovizuální tvorby, zeptat se tam na pár informací,
zjistit jak jsi na tom, z čeho se to skládá, poslat přihlášku, když je ta možnost,
jenomže tomu by jsi musel objetovat víkendy a to rozhodně nechceš, ale zase je to jistá budoucnost a může to být i tvé povolání..

Navíc by se to dobře doplňovalo s tím co dělá tvůj kamarád, potřebuješ účinný kolektiv pozitivních lidí, do kterého by jsi měl co přidat. Tak s tím začni už dnes.




I.

Na odkazovém řádku pulzovala další nehorázně dlouhá rovnice. Numiciózně se skládala do sebe znovu a znovu. Uprostřed pokoje kouřila vonná svíčka. Pod oknem se váleli desítky elektronických zařízení. V nich se otevřené obvody otevřeně přiznávali ke své nefunkčnosti.

Ve zprávách běžela zpráva o muži, který přeskočil hranice a běžel stále dál. Žena v ulici neustále opakovala nutnost tvrzení sjednat si novou schůzku. Ergonomické plavidla křižovala oblohu a utvářela nový letecký memofond kalendárií nového příběhu.


V pokoji se křižovala mladá dívka. Ve vedlejší místnosti nás napadlo číst příběh samotného čtenáře. Čtenář se čte sám aniž to ví. Je to jeho styl, nedává nám žádný návod k upotřebení nějaké metody nebo písma. Vše už bylo vymyšleno před námi. Čtenář čte příběh sebereferenční metodou.

Postava se koncentrovala na to aby se dostala mezi řádky, které vyvolávali její halucinaci. Autor čte ve svém nitru a vyvolává postavy, které se zděšením s opravdovým zděšením zjišťujeme, že je napsala nějaká loutka. Loutka, která znala oblast kosmického smetiště.

----------------------------------------------------------------------

V potemnělé místnosti je sloučena postava cyborga a člověka. Oba mají zachovalé původní vlastnosti organizmu, kybernetického i uhlíkového. Uhlíkový organismus má blíže k patternacím snění a příme kontaminace realistické hrozby. U kybernetické a syntetické slitiny se jedná o analytické a post racionální kvantum rekurzivních křivek a aparátů.

Za dveřmi pokoje zuří masivní požár. Jedná se o první požár v patře tohoto roku. A to už zde vyhořela celá řada superinteligentních počítačových funkcí a obvodů. Po požárním schodišti sbíhají těla, živá i mrtvá. Do jednoho uhodí blesk, to jej roztrhne a bílé cáry letí pod purpurovou oblohou.

Uvnitř hlavy dvojmo se dělícího hudebního nadšence se objeví malá trhlina. Dalo by se to nazvat objektem proláklinou, kdyby nevstřebávala okolní molekuly a nepřetvářela je do podoby svých dříve neanimózně projektovaných představ. Jizva po operaci chirurgického droida napovídá cosi o možné způsobilosti napříč spektry dimenzí.

Organické chapadla se vlévají do jiného časoprostoru. Virtuální funkce a takty jsou zažehnány a poslány na další oběhnou dráhu uvnitř systémové organizace. Tvářnost současné politické strany se stana neúnosnou a lidé se stále vzpamatovávají z nedostatku oběhové energie, které jim slíbila organizace pro futurizování mas a segmentární planetární Přítomnost.

------------------------- -----------------------------------------------

Ve skutečném románu eskapista se nedočteme k žádnému závěru, modelová próza je zde kontaminována skutečným účinkem dopadu. Poetické selektování se řazeno až na poslední kolej, elastická racionaliza vlákna představ a myšlenek vládne a dotýká se každé strany pokoje.

Pokoj je zde estetické cvičení, neboť kterýkoliv směr může být vytvořen a kterákoliv hra s vlákny se může projevit na budoucím manifestování se do pokoje. Je to jako by spisovatel přemýšlel o čtenáři a poté se naučil psát pochody samotného čtenáře. Ve skutečnosti je pouhá iluze nazírat do hlavy někoho kdo není připojení na stanici kolektivního vědomí, řízeného superiorními vlákny z jiné dimenze.

Do této dimenze přenášíme smysl veškeré lidské tenze. Tenze zobrazené na monitoru počítačového věku, o kterém se mnoho napsalo, avšak málo učilo. Je tady hrozba, stálá a neopakovatelná. Vířená sterým materiálem. Nové výpočetní metody byly zahrnuty do skládání příběhové linie.

Mimo pokoj je zde důležitá linie město-architektura, tento model byl mnohokrát rozpracován na jiné téma, opravdová báseň na podobný motiv však nevznikla. Je to eidetické zařízení, které se schovává v nadčasové paměti a ovládá svět za oponou imaginace. Jakmile je napsáno příliš, podmínky se zjevně obrací a prostor čtenářovi projektované představivosti se zvětší, což je vesmírně kuprospěšné.

------------------------------------------------------------------------

Hudebně se postavy lišili o celou váhu vesmírného pozorování. Skutečnost se tak mohla zhmotnit a naše povaha namířit zájem k úspěchu. Tolik toho četla a vstřebala o principech touhy a hmoty, že nyní již bylo otázkou času a využitého potenciálu, jak dopadne tento stav výsledné silokřivky.

Silokřivky objevující se na první pohled jen jako siluleta mnohem ohromitějších let přilétajících na kurzor současného dění. Program doby se utvářel na pozadí mnoha mocenských sil a struktur, rozplétané tkanivo našich mozků a myslí se stále dostává do kontrastu s mnoha strukturami a hierarchickými dutinami světa. Světa, který jsme postavili za posledních deset tisíc let našimi myšlenkami a z nich je stavěn dál jejich excentrickými modulacemi.

Veškeré modulace se odehrávali první v místnosti pod zemí, pod zakázaným městem, zbořeným komínem a spletitým dobrodružstvím přesouvacích se ulic, kdy vždy když do jedné z nich čtenář či posluchač vstoupí tak dostane ten správný signál z druhé strany města nebo vesmíru.

Tak nepopsatelné bylo to město a navždy zůstane v Imaginaci takové jaké jsem jej sám zažil, ty momenty a jejich hloubka, rychlost, divokost a dynamika celé kinetické sítě myšlenek, jazykových verbalismů, mutagenních pohybů inteligentního centra, všechna divotvorná jitra toho zítřka, pro které jsi ochoten jít dál než dnes.



Další naplnění, propojení záměru a situace. Čím se ve skutečnosti chceš stát, proč jsi myslíš že jsi se narodil/a pro co jsi tady a pro co žiješ skutečně ve své podstatě ? Není to jen racionalizace touhy a neschopnost dovést do konce myšlenku na něco nového a nepodmíněného, jako je skladba, film, nebo alespoň román.

Jsou to přeci nové začátky, máš věk na to něco dokázat, stále v tobě něco dřímá jako dřív, pozitivní stimulace organismu, ten silný impuls dostávat se do 'zóny' za zónu v určitý okamžik tomu podlehnout a pak se vrátit na světlo vědomí. Dopřát si dostatečného tréningu simulačního módu.

V poslední době zjišťuje, že pro něj marihuana není vhodná, nepříliš vhodná pro tvorbu a dostávání se do 'zóny' v kapiláriu napádů a představ, jakoby zakaluje, nebo alespoň odsouvá skutečnou tvůrčí šťávu a motivaci na druhou kolej, a z toho je třeba se vymanit, je to pouze mentální koincidence, nebo je to vlastnost organismu a genů.

V tom určitě podporující je tvrzení, že psaní podporuje mentální stimulaci a výtrysky intelektu a roj prožité energie se tak vstřebává do nových souvislostí....



---


Zdálo se, že postava má dost toho všeho aby se dokázala vypořádat se novými juxtapozicemi. Byla věcná, střízlivá, utilitární, jako jeho nová próza s programovatelným genofondem. V civilním řádu se zdálo, že obrázky mají jen smysl s podobnostmi, ale veškerá produkce tak šla jaksi ladem.


Na Zemi, vyměřitelný čas mezi subjektivitou čtenáře, jeho spontaneitou a progresivním aktem upozaděným v myšlení. On, postava z diáře se přehoupla přes okraj stránky do reálného světa. Hlubiny světa se přes koberce a prahy dostaly až k nám, na plošné oko obrazovek a mobilních telefonů.


V mezidobí, kdy vysadil akt psaní se mohlo stát mnoho věcí, které se skládali s příběhu a roviny odkazující na text. Jak vidíme postava interpretuje psaní básně a přitom se skládá jen z povrchních vlastností pisatele. Na příjmu jsou mnohé nevyřešené myšlenkové paradoxy a my přitom tady sedíme a obědváme nová pojednání o přáních o odpovědích.


Je to nevyběhaná sebereflexe a rytmus datlování, jež tě činí tvorem uschopněným pro tuto činnost tento oběžník řádků a tento cyklus samopohyblivého myšlenkového materiálu, ovšem bez konvulce citu a jeho přetékání na papír a do tvorby, je vše jen odehranou hrou někam do offsajdu. A v umění jsou zásahy z offsajdu obzvlášť povoleny.

------


Uvědomujeme si, že mezi escapistou z Ventremorta a postavou čtoucí román v rozjetém nočním vlaku je jistá souvislost, jdoucí za většinové rozumové zdůvodnění. Kapiláry prostřených myšlenek se vyslali na cestu a nyní hledají koho polapit do své předem vytvořené sítě. Sítě z holých vět a provolávajících přirovnání jako o narozeninách ctitelky, která usedla na pavlači a usnula svůj sen.


Přiznej si to, nevíš jak začít, kniha po které prahneš je odrazový bod, stále nedostupný. Svět si tě tak označuje jako svou spanilou kurvičku, raději uteč nebo se přidej k nějakému chrabrému bratrství. Vše má délku jen jednoho života, jsi příliš hloupý, než by jsi udělal něco proti tomu, aby jsi jej promrhal.

Zanecháš stopy, dobrá, k čemu to všechno, maskuješ se pod rouškou zdánlivého příběhu, nepíšeš ani svůj život, neumíš být dost kritický na to aby jsi začal se svou vlastní kariérou, se svým životem naložil podle očekávání cílevědomého muže, dobrodruha z povolání, cvičence ve zbrani a bojových uměních, jsi jen plačtivý odraz toho o čem sníš.

Ve své podstatě jsi neudělal mnoho dobrého, ta kniha je soudná, je to kniha tvojeho života, to že se staneš spisovatelem, nebo tím, kdo se o něj snaží rozhodne tvá disciplinovanost, tvá agenda pro budoucnost a smysl pro ambióznost a vyvýženost pracovního a volného času a ty jsi přece v té fázi dost úskočný a prchlivý, máš jen omezené množství potenciálu k promněnění kvůli neblahým vlastnostem své nemoci.


----------- -----------------------------

Ta nemoc se jmenuje post moderní zaujetí vlastní kreativitou, je to dotek sebezahledění, neschopnost zdatně reflektovat a manifestovat své básně v jinak než vyměřených úsecích politých světlem čerstvé romantické a surrealistické polohy, celý směr se ubírá tam kam ty nikdy nedojdeš, jsi pouhý červ a sloužíš jen myšlenkám druhých, nikdy jsi nevymyslel nic vskutku originálního.

Když už je řeč o originalitě, nic takového není, celý vesmír je plagiát něčí zvěčnělé mysli, ta ohromná tapisérie budoucností je jen pozlátko možnosti, státní pesimismus, zvučná jména, mocenské korbele a přiznání malých ovcí, to všechno propukne v mnohem větší bouří než čekáš a nejsi jediný.


Jediná je touha, která tě žene, jenomže pro tebe ani rozeznat touhu, falešnou a příkrou své vlastní váhy, svojich rozhodnutí, celá ta etapa udolat své první známé dětátko, vyslat do světa báseň nebo knihu, ba celý román, to se zdá nad tvé skromné síly, jen jednou jsi byl schopen pokračovat v tvořivé práci přes noc.

V pravdě je všechno jen zmínkou přítomné okolnosti a síly vůle, jsi jediný syn, skutečný a odvážný a zmůžeš se ještě na opravdové a pořádné věci. Velké věci jsou výsadou statných a pevných lidí dobré vůle a silných rozhodnutích. Stát pevně na svých nohách a uvěřit ještě v to co ses nenaučil, že jsi toho schopen.


------------ -----------------------------------

Nyní kdy toužíš být tam, vyslovit se proti vlastní podstatě a příčině všeho zmaru, vydobýt zase sílu vítězství ve výraz, ve znalost sama sebe a dopřání si volné chvíle k tvorbě jak pyšné je toto tělo, jak mohutná je vášeň, která nachází čtenáře nepřipraveného, opojeníchtivého matadora těchto vteřin. Kdo by dočetl až sem?


Vstoupila do místnosti, jsme znovu u pokoje tří přání. Ventremort zasedl do mahagonového křesla s kostěnými opěrátky vykládanými stříbrem a drahými kameny. S čela jeho hlavy se vysunul chodník a ten připojil telekinetické vznášedlo. Jak mohl akcentovat, že ještě existují papírové knihy, v době snímačů a čteček, bavlna a papír vyhořeli na tisíc let.


Už se konečně chtěl projevit jako by vzal do ruky poprvé onen manuskript. Tvrz toho přesvědčení dostávala vrcholů. Vrcholící rozkoš na líci, z toho, že bude moci otevřít knihu na kterou dlouho čekal, tak dlouho, že její životnost měla být delší než smrtelníkova představa o věčnosti.


Mezi papírovou hlavou a přípravami na knihu už nezbýval čas myslet na otevřené tkanivo nové budoucnosti, která by mu připravila cestu, umožnila mu najít si práci, otevřít si malý krámek s vinyly, nebo s ilegálním materiálem, podle kterého se bude dát alespoň trochu na úrovni žít.


--------------------------- ------

Jenže žít tu chtěl kde kdo. A těch peněz co si lidé vysnili, až to ani hrůzné nebylo. Jen srdečně smutečné. A Tak měl přijít na scénu skutečný horor. Černý horor se vylil na kámen úrazu. Dodatečná bassová struktura se objevovala a drtila koňské římské cesty. Znovu rozbíhavé myšlení. Předmět doličný nenalezen. A tohle že má být próza. Styďte se, ať už jste kdokoliv.

A nemyslete si, že vás nemohu zpochybnit, vy jako autor, nebo čtenář, nebo řekněme roditel subjektivního kontinua jste povinen nás přerušit kdykoliv a takové přerušení má klíčovou hodnotu. Nebude smeteno ze stolu vědomí, jen povrchně pulzující autor se chytá stébla a nemá o čem psát. Život je královská látka k tématu a zpracování. Všichni hledají surovinu, tanec ve hvězdách, hvězdný tanec, dynamo hvězd.

Hvězdné dynamo tance, tanec ve hvězdách, báseň, báseň to je tvá poloho, kam se hnát za eruptivní prózou, když ji nebudeš cítit v plicích, v hrdle, v zásuvnících tvojeho života a tvé smrti. Začíná se ti chtít spát, čas povolat dvojníka, který za mne bude tvořit, znovu mne někdo oslovil první osobou druhého jména. Zmatek v osobnostech ? Tři dny po vysazení adiktivní terminologie, fraktální obsese, galvanizace pozornosti a další střídavé památečné rozněty hyperaktivní představivosti.

Čas zaměřit se na další témata, pro které je spánek přirozeností, například jak tak dát do temného ambientního hlasu další hlas a o čem tento hlas má být, co takhle přijít s něčím novým, neotřelým o tom jak se lidé učí poslouchat své slyšení, své hudební myšlení, nastupování a vystupování ze svojí hlavy, to věčné ohlupování tady a na úřadě, tam venku a tady uvnitř.

--- --- ----
X.

Jak víme hlava je úřad špatných rozhodnutí, otevřená do světa, správně napsaná do světa přístavu, černobílého a neskonale hypnotického. Pulzující základna všech dětských přání a říkanek. Jenomže zombie koťátka ještě nenarodila svá poslední slévání nad osudem hrotových hran anekdot a přání. Čas skončit tuhle pohádku.

Hlas se vyloupne z hlasu a k němu se přimkne další hlas. Hlas se vyloupne z hlasu a k němu se přimkne další hlas. To všechno pro tragédii v božím městě. Ventremort vstoupí do smrti románového tazatele. Mezi stránkami nejvíce napínavými je přemostění. Vybíhá do reálného světa, otisky za jeho tělem nabývají nemístných rozměrů a rozplývají se v zápětí do prostoru, ten je úplně chromantický, lidé v něm uvízli jako v zamrzajících cifernících.

Poslední nadějí je stánek s občerstvením, vyhnat knihkupce do ulic, najít si práci mezi lůzou prodávající poezii, takové jsou vyhlídky pochybného poety a sladkokyselého génia, jež si sotva umí zavázat tkaničky. Všem bych rozdal houbičky a pak se smál, že na mě nezbylo. Takové je zmrtvýchvstání smíchu, Znovu porodit svou šibalskou činčilovatělou osobnost do prózy tekutého druhu. Takové je vítězství.


Vítězství rozpolceného vraha lásky a radosti. Vítězství překrásných stinných. Vítězství poezie na konci dne nad všemi činnostmi, modloslužebničení vyššímu řádu slovo, o to zde běží, takový je závod s časem, přizpůsobit imaginaci jistým cílům, které jsou i samotnému bohu nezvěstné, lidské cíle celé posádky, tvořivého kolektivu, nabídnout se těm místům, o kterých dnes ještě ani vzácní bystří netuší.


---