Návštěvnost
Zápisky jevistniho technika....
Zápisky jevistniho technika....
Rána do hlavy, vakuum a maelstrom ospalku. Ehm. Uh. Uff. Ryzí energie je zhola pryc. Ve snech? Vzpomínkách. Nic. Vůbec nic. Včerejšek...po práci jsme vyrazili s Pipinem na Mír na jedno, potkal jsem tam kamaráda Farmiho, bavili jsme se o filmech, vzpomínkách a zážitcích na Brno. Potahl jsem si zase po delší době z cigarety. Přišli prelevane pocity z marihuany. Zjistuji ze k ní mam již odpor i respekt, se slastí přichází bezmoc. Odcházím po půlnoci, ještě si čtu o DMT v nove legalizaci. Pisi báseň, hoří mi na hrudi báseň o tom jak si vylevam cit na papír.
Bavili jsme se s Premou o te nové věci, skladbě. Planuji pro ni něco nahrát přímo v divadle. Lehce to upravit a zakomponovat do ambientniho tracku, myslím, že by mohli fungovat ruchy a obrácené nizkoprahove, krátké zvukové segmenty. Ony liminalni momenty. Navrhl jsem, že k tomu l udělám skladbě vizuálni klip, napadá mne strihova diskontinuita, multiexpozice, nahodne uryvky psane na stroji vyjevujici slova skladby pres cerveno cernobily podklad jako stimulus divakovi obraznost. Paměť tělo času a hmota. Doba a prostor Zpověď kreativní mysli. Tvor. V kulisarne tikaji hodiny.
Ranní kolize. Námraza na povrchu. Rozespala Kuze. Cesta k autu kluzistem, skrabu ledove plochy a ambientni paláce pocitu rozechvenych v čase. Nastartuji fiata. Sjizdim. Lidské bytosti tanci mucive na ledu. Bouračka u komína. Mam štěstí. Vjíždim při odbocovani na patnik. Při troše klidu zaparkuji. Zena: ,číslo na policii je 158?` ano, volá, že se dostala do smyku a napalila to do bílého auta.
V kulisarne nikdo, scéna postavena, na vratnici se bavíme : ,neměla jste problémy s namrazou?` ne to začalo az po sedmé. Vsypavame ryzi na plac hned jakmile se ukáže Roman, zapojíme vodu. Poté vylezu nahoru na železný ochoz a zapojím konektor do ryzovaciho mechanismu. Chvíli se venuji psaní poznámek. Poté jdu nahoru na misi, vezmu recorder, chlupatou hlavu, a malý stativ do náprsní kapsy.
Vybehnu do třetího patra, omrknu prostor za červenými závěsy, kde je mala kuchyňka. Otevřu dveře na pudu, hledám možnosti prostoru a textur, spore světlo dopadá do pulky pudy, je to rozsahly pudorosovy prostor, uprostřed je komín, s vezickou, při pohledu na něj mne napadlo, že je to ztraceny sakrální prostor, obřadní liturgie se z divadla vytraceji, nastupuje strana hádanky. Jsem tu dnes kvůli zvuku, divam se po povrchu podlahy, textur, izolační materiály trubek a kartonove ryhovani dole pod podrážkou. Nezvestne ticho. Jen zespodu hlasy herců a dolehajici tlumena hudba. Místo pro tvou fantazii. Potrubí které přenáší lidský hlas režiséra. Poprvé zapinam recorder v zadní části. Snažím se dělat preryvane vlny na draperii izolačního tenkého materiálu. Zvuk se siri v prostoru, prostě je, existuje. Vroubkovani na kartonove vystelce, kolovratek se zpozdenou nuanci vteřin. Vytahuji z náprsní kapsy u košile malý stativ, drhnu jejim zoubkovanym kotoučem po kartotece. Pohyb mysli a film textur. Zajímá mne jak to zni, prehravam to, rukou vytvářena interakce budí dojem tichého zvláštního selestu. Stativem pak nervózního přejíždění, jeli dostatecne rychle, potom má povahu az kontrastních ruchu, distorzivnich samplu neupravenych v prostoru.Posouvam se dále, nacházím polystyren, vsouvam do něj nožičky stativu, tato činnost vytváří napětí, uvnitř formy, recorder nahrává.Dlouhé, tahle, vznetlive...tzzzzc...nejsou pro to slovní ekvivalenty, zvuk existuje, vyjadřuje sám sebe, slova jsou obalena v konceptu významu, mizí z povahy versality zvukové existence. Ostrou dřevěnou chlopní, vystelkem do britu na konci, rotují v mori polystyrenových sluncí, otacim ebenovym kormidlem ve tmě, když zvuk inspiruje slova a ty nic neříká. Ničím jeho okraje, destrukci tak podstatu přítomného byti. Herci dole zkoušejí scénu z druhého dějství. Nemam obskurní tušení kolik má život, tvůj život dějství, ani když je rentgenovanou básní. Přecházím dále, do polystyrenu bodam již dále. Konvulze a eroze zrníček. Světlo se odráželo ve tmě.
Nedaleko chodby ven...na podlaze další tenký karton, vytváří chvění, prystici skřípání, az levitujici z pod podrážky sportovní boty. Vedle hřebíček, uchopim jej, prozezavam postupne závity kartonovou strukturou, jako po schodišti tahu, snažím se vytvořit plynulou texturu. Poté doplňuji tento okamžik slinovitym toboganem uhnute jazykove expozice. Poté povrch pod dverma a zaves u kuchynky rozvibrovany na maximum.
Roman se mne ptal zdali s nim půjdu na obed. Zasli jsme na net. Dal jsem si smaženy sýr a on kuřecí. Vse v pořádku, chutnalo i s desitkou pivinkem. Poté na plac, rozebrat draka postavit bratry, potom hned domu nahrát samply, poupravit je, pro třídit, nakopírovat do segmentu, zajímavých kompozic, po sobě jdoucích ukazcich samplu.
Pak navrat do divadla, po cestě poslech nové věci od Kursy, draperie pohybu, muzikál počtvrté, vycházím na pudu, usmyslel jsem si, že budu přepisovat poznamky a nápady k novému albu které chystám na konci zimy nebo jara, spolu s romanem, bude to konceptuální album, musím do něj vložit mnoho poznatků o sobě, scifi idejich, i matematice a architektonických skvostech ve vesmíru i jeho imaginacia abych nezapomněl, onen prvek přesahu, dosah magicna.
Prvne však napíši jen úryvky a možné prostory videneho příběhu, návaznost soudržnost, prumet, prostor živoucího myšlenkového, chrupavciteho kmene.
Než hra skonci, presunu se do kulisarny, než sbalime bratry a postavíme draka je jedenáct hodin, basskytarisrlta ještě čeká až jej někdo hodi domu. Tak se postupne rozpustíme. Předtím co so Maza s Petou porad nadávají do židů, resi ty nejnicotnejsi věci a dekadentní myšlenky, má duše to musí trpět, mnoho potlačit, uvolnit se, probudit lásku, probudit něhu, rozkoš svíce milenky znovuzrozene.
Poté vyjdu z divadla. Pustim si skladbu Portrait má první elektronika roku 2016, Procházím se proti proudu řeky Moravy a hádám kde mají myšlenky, čas, hudba, přítomnost svuj konec i pocatek. Ta hudba je delikatne intuitivne vystavena, obsahuje melancholickou hloubku svými nenápadnými podtóny, repetitivni synteticka harfa ji dodává na lyrickem unaseni, a nenapadne prostory v dálce, jemna a podmaniva kolaz, hudba moji mysli, ale co hloubka srdce, tu vyjadrit jinak než slovem, poezii, malbou, symfonii?
Zaparkuji a poslouchám Cybernetiku, průkopníka dvou fuzi, psytrancu a drum and bassu, jak v kosmické fugami nechává unášet mysl, poslouchám jak stoupa žár, jak se hledají vzdálené hvezdne prostory a sbližují nepreklenutelne dálky v jediny svetelny nanoblok mrknutí l, kapky v dešti jsou jako zmrzeny v zrcadle myšlenky a tvoří se ve vzajemnem okori l, tak jako dohasinajici pocit z jednoho dne, z jedné noci, na okraji budoucnosti, na straně tvořivého Já, nejnicotnejsi přízraku z nicotnych, ať je hudba tvůj lék a každý z nás ať má muziku svou.
Ta vyléčí všechen smutek a hlavně duši bolavou.
přes nove výzvy k malý počátkům.
Neb velke věci mají male začátky.
tak jako ty.
Tvůrce.
Ucto k extázi.
Laskom
Bavili jsme se s Premou o te nové věci, skladbě. Planuji pro ni něco nahrát přímo v divadle. Lehce to upravit a zakomponovat do ambientniho tracku, myslím, že by mohli fungovat ruchy a obrácené nizkoprahove, krátké zvukové segmenty. Ony liminalni momenty. Navrhl jsem, že k tomu l udělám skladbě vizuálni klip, napadá mne strihova diskontinuita, multiexpozice, nahodne uryvky psane na stroji vyjevujici slova skladby pres cerveno cernobily podklad jako stimulus divakovi obraznost. Paměť tělo času a hmota. Doba a prostor Zpověď kreativní mysli. Tvor. V kulisarne tikaji hodiny.
Ranní kolize. Námraza na povrchu. Rozespala Kuze. Cesta k autu kluzistem, skrabu ledove plochy a ambientni paláce pocitu rozechvenych v čase. Nastartuji fiata. Sjizdim. Lidské bytosti tanci mucive na ledu. Bouračka u komína. Mam štěstí. Vjíždim při odbocovani na patnik. Při troše klidu zaparkuji. Zena: ,číslo na policii je 158?` ano, volá, že se dostala do smyku a napalila to do bílého auta.
V kulisarne nikdo, scéna postavena, na vratnici se bavíme : ,neměla jste problémy s namrazou?` ne to začalo az po sedmé. Vsypavame ryzi na plac hned jakmile se ukáže Roman, zapojíme vodu. Poté vylezu nahoru na železný ochoz a zapojím konektor do ryzovaciho mechanismu. Chvíli se venuji psaní poznámek. Poté jdu nahoru na misi, vezmu recorder, chlupatou hlavu, a malý stativ do náprsní kapsy.
Vybehnu do třetího patra, omrknu prostor za červenými závěsy, kde je mala kuchyňka. Otevřu dveře na pudu, hledám možnosti prostoru a textur, spore světlo dopadá do pulky pudy, je to rozsahly pudorosovy prostor, uprostřed je komín, s vezickou, při pohledu na něj mne napadlo, že je to ztraceny sakrální prostor, obřadní liturgie se z divadla vytraceji, nastupuje strana hádanky. Jsem tu dnes kvůli zvuku, divam se po povrchu podlahy, textur, izolační materiály trubek a kartonove ryhovani dole pod podrážkou. Nezvestne ticho. Jen zespodu hlasy herců a dolehajici tlumena hudba. Místo pro tvou fantazii. Potrubí které přenáší lidský hlas režiséra. Poprvé zapinam recorder v zadní části. Snažím se dělat preryvane vlny na draperii izolačního tenkého materiálu. Zvuk se siri v prostoru, prostě je, existuje. Vroubkovani na kartonove vystelce, kolovratek se zpozdenou nuanci vteřin. Vytahuji z náprsní kapsy u košile malý stativ, drhnu jejim zoubkovanym kotoučem po kartotece. Pohyb mysli a film textur. Zajímá mne jak to zni, prehravam to, rukou vytvářena interakce budí dojem tichého zvláštního selestu. Stativem pak nervózního přejíždění, jeli dostatecne rychle, potom má povahu az kontrastních ruchu, distorzivnich samplu neupravenych v prostoru.Posouvam se dále, nacházím polystyren, vsouvam do něj nožičky stativu, tato činnost vytváří napětí, uvnitř formy, recorder nahrává.Dlouhé, tahle, vznetlive...tzzzzc...nejsou pro to slovní ekvivalenty, zvuk existuje, vyjadřuje sám sebe, slova jsou obalena v konceptu významu, mizí z povahy versality zvukové existence. Ostrou dřevěnou chlopní, vystelkem do britu na konci, rotují v mori polystyrenových sluncí, otacim ebenovym kormidlem ve tmě, když zvuk inspiruje slova a ty nic neříká. Ničím jeho okraje, destrukci tak podstatu přítomného byti. Herci dole zkoušejí scénu z druhého dějství. Nemam obskurní tušení kolik má život, tvůj život dějství, ani když je rentgenovanou básní. Přecházím dále, do polystyrenu bodam již dále. Konvulze a eroze zrníček. Světlo se odráželo ve tmě.
Nedaleko chodby ven...na podlaze další tenký karton, vytváří chvění, prystici skřípání, az levitujici z pod podrážky sportovní boty. Vedle hřebíček, uchopim jej, prozezavam postupne závity kartonovou strukturou, jako po schodišti tahu, snažím se vytvořit plynulou texturu. Poté doplňuji tento okamžik slinovitym toboganem uhnute jazykove expozice. Poté povrch pod dverma a zaves u kuchynky rozvibrovany na maximum.
Roman se mne ptal zdali s nim půjdu na obed. Zasli jsme na net. Dal jsem si smaženy sýr a on kuřecí. Vse v pořádku, chutnalo i s desitkou pivinkem. Poté na plac, rozebrat draka postavit bratry, potom hned domu nahrát samply, poupravit je, pro třídit, nakopírovat do segmentu, zajímavých kompozic, po sobě jdoucích ukazcich samplu.
Pak navrat do divadla, po cestě poslech nové věci od Kursy, draperie pohybu, muzikál počtvrté, vycházím na pudu, usmyslel jsem si, že budu přepisovat poznamky a nápady k novému albu které chystám na konci zimy nebo jara, spolu s romanem, bude to konceptuální album, musím do něj vložit mnoho poznatků o sobě, scifi idejich, i matematice a architektonických skvostech ve vesmíru i jeho imaginacia abych nezapomněl, onen prvek přesahu, dosah magicna.
Prvne však napíši jen úryvky a možné prostory videneho příběhu, návaznost soudržnost, prumet, prostor živoucího myšlenkového, chrupavciteho kmene.
Než hra skonci, presunu se do kulisarny, než sbalime bratry a postavíme draka je jedenáct hodin, basskytarisrlta ještě čeká až jej někdo hodi domu. Tak se postupne rozpustíme. Předtím co so Maza s Petou porad nadávají do židů, resi ty nejnicotnejsi věci a dekadentní myšlenky, má duše to musí trpět, mnoho potlačit, uvolnit se, probudit lásku, probudit něhu, rozkoš svíce milenky znovuzrozene.
Poté vyjdu z divadla. Pustim si skladbu Portrait má první elektronika roku 2016, Procházím se proti proudu řeky Moravy a hádám kde mají myšlenky, čas, hudba, přítomnost svuj konec i pocatek. Ta hudba je delikatne intuitivne vystavena, obsahuje melancholickou hloubku svými nenápadnými podtóny, repetitivni synteticka harfa ji dodává na lyrickem unaseni, a nenapadne prostory v dálce, jemna a podmaniva kolaz, hudba moji mysli, ale co hloubka srdce, tu vyjadrit jinak než slovem, poezii, malbou, symfonii?
Zaparkuji a poslouchám Cybernetiku, průkopníka dvou fuzi, psytrancu a drum and bassu, jak v kosmické fugami nechává unášet mysl, poslouchám jak stoupa žár, jak se hledají vzdálené hvezdne prostory a sbližují nepreklenutelne dálky v jediny svetelny nanoblok mrknutí l, kapky v dešti jsou jako zmrzeny v zrcadle myšlenky a tvoří se ve vzajemnem okori l, tak jako dohasinajici pocit z jednoho dne, z jedné noci, na okraji budoucnosti, na straně tvořivého Já, nejnicotnejsi přízraku z nicotnych, ať je hudba tvůj lék a každý z nás ať má muziku svou.
Ta vyléčí všechen smutek a hlavně duši bolavou.
přes nove výzvy k malý počátkům.
Neb velke věci mají male začátky.
tak jako ty.
Tvůrce.
Ucto k extázi.
Laskom
Komentáře (0)
Doporučit
TiskKomentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.