Ohnivá Přísaha - 1. Vlak

Anotace: Alex je na první pohled normální chlapec, ale ve vlaku zažije neuvěřitelné dobrodružství. Ani vlastní otec mu nevěří!

 

...Kdo žil v srdcích těch,

které opustil,

ten nezemřel.

 

A

lex už snad po tisící dočetl poslední řádky epitafu. Byly to už dva roky. Dva dlouhé roky plné bolesti. Alex se od smrti matky dočista změnil, nikdo v něm už neviděl toho vtipálka, věčně veselého a bezstarostného. Přestal se bavit s ostatními, uzavřel se hluboko do svého nitra, před kamarády, blízkými, dokonce i před otcem. Výjimkou byl Alexův spolužák Adam, malý a křehký blonďák, který nikdy nepoznal svého otce.

 

       Alexovo mladé srdce naplnila zášť a ukrutná touha po pomstě. Chlapec ve svých čtrnácti letech žil jen s jedním cílem. Cílem zabít vraha své matky, který ji doslova roztrhal na kusy, jako nějaké zvíře. Dodnes nebyl dopaden a Alex věděl, že to je teď jeho povinnost.

 

       „Tak už pojď, Alexi,“ řekl nervózně pan Bob. „Chceš, aby nám ujel i ten poslední vlak?“

 

       Alex neodpověděl, jen se naposledy podíval na hrob a následoval otce k rezavé bráně hřbitova. Pomalu si uvědomil, že už je podvečer a nebe plné rudých červánků. Nešťastně vydechl teplý letní vzduch a nechal hřbitov za zády.

 

       Když jeli vlakem domů, Brno už bylo ponořené pod rouškou tmy. Pan Bob si na mobilu pročítal nové zprávy z práce, které se mu během toho ponurého výletu nakupili, jak houby po dešti. Alex nalepený na okno sledoval noční krajinu, která rychle míjela kilometr za kilometrem.

 

       Po chvíli to Alexe začalo nudit. Jakmile odlepil obličej ze skla, všiml si v odrazu okna, jak ho někdo pozoruje. Alex se prudce otočil, ale v sousedním kupé nikdo nebyl.

 

       „Tati, tati, viděl jsi, kdo seděl vedle nás?!“ vykřikl vyděšeně Alex a třesoucí se rukou ukazoval na místo, kde viděl tu záhadnou postavu.

 

       „Ne,“ odpověděl zaraženě pan Bob. „Pokud vím, tak vedle nás celou cestu nikdo neseděl.“ Docela ho překvapilo, co mohlo Alexe tak vylekat, většinou jen zamlkle seděl a zíral z okna, nebo na sedadlo před sebou.

 

       „Ta postava seděla přímo támhle,“ kňoural Alex. „Musel si ji vidět, zírala přímo na mě!“

 

       „Asi jsi na chvíli usnul a něco se ti zdálo,“ prohodil trochu podrážděně pan Bob. „A přestaň tu vyřvávat na celý vagón.“

 

       Alex nemohl uvěřit, že ho otec nebere vážně a znechuceně se od něj odvrátil. Celou cestu domů se snažil vybavit, jak ta záhadná postava vypadala, ale ať se snažil sebevíc, nedokázal to.

 

       „Vystupujeme,“ zvolal hlubokým hlasem pan Bob, vstal a protáhl si unavené tělo.

 

       Alex se rozhlédl po vagónu, jestli náhodou nespatří osobu, která ho pozorovala, ale nikdo tam už nebyl. Rychle vstal a spěchal za otcem, který už dávno vystoupil z vlaku.

 

       „Á, tady je náš Alex,“ zvolal pan Bob a usmál se na muže po svém boku. „Už jsem myslel, že nevystoupíš. Pozdrav přece pana Kosíka.“

 

       „Stačí jen Petr,“ zasmál se muž v černém obleku. Když se Alex stále neměl k pozdravu, Petr jen pokrčil rameny a otočil se k Bobovi.

 

       Ale ten to nechtěl jen tak přejít. „Říkal jsem, že pozdravíš,“ řekl ostře.

 

       „To je v pořádku, Bobe,“ poznamenal mírně pan Petr. „Chlapec je jistě unavený po cestě a těší se do postele.“

 

       „To ale neomlouvá jeho chování,“ opáčil Bob metodicky. „Teď pěkně pozdravíš, Alexi, jinak máš na dva týdny zaracha!“

 

       Alex ještě rozhořčený, že mu otec ve vlaku nevěřil, schválně dál mlčel.

 

       „Alexi, nebudu to opakovat,“ zařval pan Bob.  „Copak chceš dělat mamince ostudu, že tě se mnou špatně vychovala?“

 

       „Matku sem netahej!“ vyštěkl Alex a rozběhl se pryč od otce.

 

       Ostatní lidé na nádraží se nestačili divit a jen kroutili hlavami a šeptali si něco ve smyslu “Ach ta dnešní mládež“. Pan Bob se snažil uklidnit a v duchu si přísahal, že dostane Alex dva týdny domácí vězení.

 

       „Jsem rád, že jsem tě viděl,“ řekl rychle pan Petr.  „A nebuď na chlapce moc přísný, určitě to nemá po tom všem, co se stalo lehké… Tak se měj a zase někdy jindy.“

 

        Než pan Bob stačil odpovědět, stál už na nádraží sám. Smutně zatřepal hlavou a vydal se do černé noci směrem k domovu.

 

       Alex utíkal ještě dlouho poté, co ho začaly pálit plíce. Jakmile doběhl na svoji ulici, zarazil se. Něco tu bylo špatně, pomyslel si – v tom mu to došlo. Všude byla tma. Rychle se ohlédl za sebe na cestu, po které přiběhl. Nic. Žádná lampa nesvítila, dokonce jako kdyby přestala jezdit všechna auta.

 

       Alex Pohlédl vzhůru na temnou oblohu. Na nebi nesvítila ani jedna hvězda, měsíc, který měl být v úplňku, jakoby přestal existovat.

 

       „To je fakt den blbec,“ povzdechl si pro sebe a vydal se pomalu směrem k domu, který od něj stál pouhých 300 kroků.

 

       Alex nevěřil, že může být ve městě tak hluboká tma. Spíše jak město, mu to teď připomínalo jakési strašidelné pohřebiště, stovky kilometrů vzdálené od jakékoliv civilizace. Při vzpomínce na pohřebiště, si vzpomněl na postavu z vlaku. Při hádce s otcem na ni docela zapomněl, ale teď, teď si ji vybavil do posledního detailu. Jako když má člověk něco na jazyku a nemůže si za Boha vzpomenout, co chtěl vlastně říct – ve chvíli kdy začne myslet na něco jiného, mu myšlenka sama od sebe vyplave na povrch.

 

       I přes to, že ji spatřil na pouhé dvě vteřiny, dokázal by ji na místě do puntíku popsat. Nejpodivnější na ní byl ten plášť. Plášť černý jako noc, jako by byl utkaný z vláken temnoty a snažil se vysát okolní světlo do sebe. Podivuhodné zlaté runy zdobily černočerný plášť, a ve světle vagónu odrážely třpytivý lesk na celé kupé. Kapuce pláště působila nejděsivěji. Pokud byla spodní část utkána opravdu z vláken temnoty, kapuce ztělesňovala temnotu sama. Alexe přeběhl mráz po zádech. Teď si uvědomil, že neviděl žádný obličej, kapuce jako by pohltila obličej do své bezedné temnoty.

 

       „A dost!“ zavrčel Alex. „Teď na to nemysli, ty blbe.“ Alex si dál mluvil pro sebe, tak jak to dělají vyděšení lidé, jen aby se uklidnil a přišel na jiné myšlenky.

 

       Zbývalo posledních 60 kroků k útulnému domku, který se v téhle temné noci jevil jako jediný světlý bod široko daleko. Alex se zaradoval, jelikož se rozestoupily tmavé mraky a veliký měsíc zalil ulici stříbrným světlem. Ulice vypadala ve světle měsíce přízračně. Zdálo se, že vše vydává slabý stříbrný svit.

 

       Radost ve vteřině vystřídal šok. Byla tu. Naproti sobě uviděl kráčet postavu z vlaku. Šla pomalu přímo k němu. Dělilo je necelých 200 kroků.

 

       Alex ztuhl na místě hrůzou, nohy mu vypověděly službu, strach ochromil celé tělo i mozek, který nebyl schopen rozumně přemýšlet.

 

       180 kroků. Po dlouhých vteřinách si uvědomil co se děje. Jde si pro něj.

 

       Alex dál nečekal ani chvíli, vystřelil jako šipka směrem k domu, který se nacházel už tak lákavě blízko.

 

       Postava naproti zrychlila také, ale nevypadalo to, že běží. Jako kdyby se vznášela kousíček nad zemí a plula až příliš rychle jeho směrem.

 

       Alex si příliš pozdě uvědomil svoji chybu. Nikdy neměl utíkat k domu a tím pádem přímo do náruče záhadné postavě v plášti. Teď už ji viděl zřetelně, přesně tak, jak si ji před chvílí vybavoval.

 

       Posledních 20 kroků ho dělilo od prahu dveří, Alex šíleně zařval, jako šelma zahnaná do kouta. Zrychlil. Nikdy v životě neběžel ještě tak rychle. Nikdy v životě, by nevěřil, že dokáže běžet tak rychle.

 

       Dělilo ho posledních deset kroků od postavy, ale to už Alex v setině vytáhl klíče, odemkl dveře, skočil dovnitř a okamžitě za sebou zabouchl. Alex se třásl na podlaze, chvíli se nic neozývalo, když v tom to uslyšel.

 

       Ťuk, ťuk.

 

       Alex vyjekl, uskočil od dveří a děsil se, co bude následovat.

 

       PRÁSK, PRÁSK! Ohlušující třískání bylo na Alexe příliš, ve chvilce omdlel s poslední myšlenkou na nevyhnutelnou smrt.

 

 

 

 

 

„Alexi! No tak, Alexi!“ křičel zoufalým hlasem pan Bob, jak se snažil probudit svého syna, jehož obličej byl smrtelně bledý.

 

       „Co- co se to děje?“ zoufale ječel Alex a začal kolem sebe kopat, div netrefil otce do obličeje.

 

       „To mi řekni ty,“ zabručel otec. „Přijdu domů a ty tu ležíš jak mrtvola. Asi se ti jen udělalo špatně,“ konejšil ho dál otec.

 

       Alex doufal, že to všechno byl jen ošklivý sen, třeba jen upadl do bezvědomí po ráně do hlavy, nebo se-

 

       „A můžeš mi ksakru říct, co jsi dělal s těmi dveřmi?“ řekl rozzlobeně otec. „Jsou roztřískané na padrť. Tohle tě přijde draho.“

 

       V Alexovi by se krve nedořezal. Z obličeje mu vyprchala všechna barva a záda zalil studený pot. Nebyl to sen.

 

       „Tak řekneš mi, co se tu stalo?“ naléhal mírněji otec, když viděl, že mu ještě není dobře.

 

       „Já-“ Alex musel polknout, než se zmohl na další slovo. „Já-ono mě to pronásledovalo až sem! Ta postava z vlaku si přišla pro mě, táto!“

 

       „Dobře, Alexi,“ zašeptal mrazivým hlasem pan Bob. „Jestli si myslíš, že ze mě budeš dělat blázna a projde ti to všechno… To se teda pěkně pleteš. Rozkopat dveře je jedna věc, ale neumět se přiznat k tomu a ještě mi tu nalhávat pohádky, to už je opravdu příliš. Dva měsíce domácího vězení tě naučí. A ty dveře si zaplatíš.“

 

       „Ale, ale to je pravda,“ vzlykal Alex. „Já ti nelžu!“ zařval.

 

       „Tak ty nepřestaneš?“ sykl, už podrážděný otec. „Jak chceš, dva měsíce bez počítače a televize.“ Vstal, zamračil se na něj a odešel do svého pokoje.

 

       Za pár minut se otřesený chlapec zvedl z podlahy. Pomalu se vlekl se do svého malého pokoje s myšlenkami na hrůzu, kterou právě prožil. V pokoji za sebou zamkl dveře, zatáhl rolety a vlezl si do postele. Nedokázal však ani oka zamhouřit. Vždy, když se o to pokusil, uviděl tu děsivou postavu v plášti, jak je kousíček od něj a natahuje k němu své zkroucené pařáty.

 

       Každá vteřina se vlekla pomalu jako celé hodiny. K ránu, až začalo slunce prosvítat skrz škvíry rolet, se mu konečně podařilo na pár minut usnout. Bylo by však pro něj lépe, kdyby nikdy neusnul. I během těch pár minut co spal, se mu začala zdát ta největší noční můra.

 

      

 

„Alexi, musím ti něco říct,“ zašeptal pomalu pan Bob. „Maminka už tu s námi není….“

 

       „Jak to myslíš, táto?“ zeptal se zvědavě malý nezbeda Alex.

 

       „Víš,“ řekl otec a rozplakal se. „Umřela, Alexi. Měla autonehodu a nepřežila.“ Po těch slovech ho objal a tiskl si ho k hrudi tak silně, že ho div neudusil.

 

       O pár dní později Alex tajně vyslechl rozhovor otce a policisty. Nemohl uvěřit tomu, co zaslechl. Jakmile šel otec doprovodit policisty ze dveří, Alex vyběhl z poza rohu a zastavil se před stolem, kde se před chvílí dva dospěláci bavili.

 

       Na stole ležely fotografie Alexovy maminky. Nebo spíše to, co z ní zbylo. Jeho milovaná maminka na nich ležela roztrhaná na kusy.

 

 

 

       Alex se celý třásl, jak se snažil vymanit z osidel své nejhorší noční můry. Dnes mu ale nebylo dopřáno spásné procitnutí. Sen se změnil a Alex s hrůzou znovu zažíval události předešlého dne.

 

 

 

       Když se Alex rozběhl ke dveřím, zachvátila ho stejná panika jako předtím, že to nestihne. Snažil se znovu vyvolat to ohromné zrychlení, které následovalo po mocném výkřiku. Ale tentokrát se mu to nepodařilo.

 

       Byla rychlejší. Postava v hluboké kapuci bez obličeje se zastavila přede dveřmi Alexova domu a měřila si ho.

 

       Alex stál s hrůzou na místě a čekal, co bude následovat.

 

       „A mám tě,“ ozval se chraplavý hlas z kapuce.

 

       V mžiku skočila po Alexovi a chytila jej pevně za ruku svým ohavným pařátem.

 

 

 

       „Uááá,“ vyjekl Alex, když se konečně probral. Udýchaně si sedl na postel, která byla celá od potu, jenž z něj tekl proudem.

 

       Až teď si všiml, že mu nesnesitelně brní ruka. Ruka, kterou mu tiskl ve snu ohavný pařát.