Ranyt: Proměna; Část XXXVII.

Anotace: Temná psychologická fantasy mapující cestu duše posednuté temným bohem.

Sbírka: Ranyt: Proměna

Ranyt: Proměna je má prvotina, která nedávno vyšla pod hlavičkou nakladatelství Viking

---

Scházeli do hlubin podzemí. Elf ani nevěděl, co má hledat, přesto se bezhlavě pustil do neprozkoumaných prostor. Nebylo to poprvé, kdy si za svou unáhlenost vynadal. Sešli po schodech, nyní se před nimi táhla dlouhá temná chodba. Pokračovali dál. Stěny byly opracované, úplně hladké. Celá pasáž měla čtverhranný tvar a byla postavena z kamenů tmavě šedé barvy. Na cestu jim svítilo jen slabé zelené světlo, které druidka držela mezi dlaněmi.

Zatím neminuli žádnou odbočku, až o několik kroků dál jednu spatřili. Neměli kam jinam uhnout, pokračovali tedy vlevo. Dokonce i podlaha zde byla úplně rovná. A hladká. Až nyní si všiml, že celou dobu kráčí po krásně lesklé zemi. Stavba – nevěděl, jak jinak to má nazvat – musela být v minulosti jistě používána. Ale nemohl přijít na to, k jakým účelům sloužila, přitom nebyla široká víc než několik stop.

Již po pár krocích se mu naskytla odpověď. Došli k dalšímu schodišti. Vedlo opět několik desítek sáhů pod ně, tady už však byla vidět síň obřích rozměrů. Po obou stranách protékala voda, nebo jim to jako voda alespoň připadalo. Na opačném konci vedlo další nahoru do dalšího průchodu.

Obezřetně kráčeli po velkých lesklých dlaždicích. Uzavřeným prostorem se rozléhal hukot potoků, které tekly okolo nich. Připadalo jim zvláštní, že nikde jinde předtím hluk vody neslyšel, musela přece téct blízko míst, kudy se právě pohybovali.

Uprostřed spodní části stála jakási socha. Došli blíž, aby si ji mohli v klidu prohlédnout. Nebyli schopni určit, co měla znázorňovat. Byla to humanoidní postava oblečená v brnění, nedržela však žádnou zbraň, jen něco, co vypadalo jako obřadní dýka, která se za skutečnou zbraň považovat nedala. Podnět k přemýšlení o významu sochy jim dal i šupinatý ocas, který vylézal zpod kamenného pláště a kroutil se kolem nohou podivné figury.

Nikde nebyl žádný nápis, nápověda, nic. Nemohli dělat nic jiného, než sochu ponechat svému osudu a pokračovat. V další části chodby na druhé straně byly hladké stěny popsané. Ranyt nedokázal runy rozluštit, všiml si však, že ani nebyly psané v řádcích nebo sloupcích. Spíš mu připadalo, jako by...

Poodstoupil stranou a zadíval se na zeď. Byly to obrazy! Tajemné znaky měly tvořit jednak nápis, ale zároveň i obrazce. Viděl zde znázorněnou nějakou bitvu nebo souboj. Ne, teď viděl hejno ptáků letících oblohou. Scéna se znovu změnila, nyní pozoroval hořící les. Koruny stromů padaly v plamenech k zemi, ta se začala propadat do hlubin. I on jakoby padal dlouhým pádem dolů, než se zastavil v horoucích peklech. Žár byl tak silný, že si musel zakrýt ústa a nos, aby vůbec mohl dýchat a aby mu horký vzduch nespálil dutiny. Všude kolem byl takový hluk!

Hrůzné scény se zase změnily, nyní stál mezi dvěma titány. Viděl jen kusy jejich nohou. Pohybující se chodidla mu však prozradila, že se jedná o souboj. Musel před nimi uhýbat, aby ho nezašlápli. Nebyl však dostatečně rychlý, utíkal na stranu, stále však nad sebou viděl obrovskou nohu, která se přibližovala. Byla jen několik palců nad ním, cítil už poryv větru, jež těleso vyvolalo, než zmizel. Hleděl na hořící oblohu. Kolem něj zuřila bitva, zřejmě se teď nacházeli u nějakých hradeb. Nebyl schopen určit, zda bojuje mezi obránci, nebo dobyvateli.

Pouze se bil na všechny strany, slyšel všude kolem výkřiky umírajících, nepřátel bylo snad nekonečné množství. Z nebe pršel oheň, země se zbarvila krví. Hluk způsobený posledním křikem umírajících nabral ohlušující hlasitost. Nebyl schopen vnímat nic jiného, upustil zbraň a padl na kolena. Krvácel z uší, zvrátil obličej k nebesům. Z úst mu vyšel odporný zvuk, pokoušel se ulevit si řevem, ten byl však utopen v proudu krve, jež mu vytryskla z úst.

Otvírala se před ním sluj plná zlata. Nikdy nic podobného neviděl, všechny myšlenky na bolest, pomstu, smutek byly ty tam. Nic víc nepotřeboval, procházel se po zlatých kopcích. Blyštivý kov jej doslova oslepoval. Po hmatu našel trůn, na nějž se posadil. Udělal to však, aby si odpočinul, ne aby se vyvyšoval. Schoval si oči do dlaní, nemohl nic z té falešné krásy již ani vidět. Když konečně sebral síly na další pohled, zvedl hlavu.

Už nebyl obklopen bohatstvím, místo toho se nacházel mezi městskými žebráky. Díval se na své šaty, i on patřil k této lůze. Kručelo mu v břiše, hrdlo měl vyschlé a sužovala ho zima. Přitáhl si kus špinavé látky pevněji k tělu, nic jiného neměl, a v bosých nohách se vydal po dlážděných ulicích plných rozmáčené břečky. Sklopil oči k zemi. Poznával tyto parkety, těkal pohledem sem a tam. Byl ve svém pokoji. Odvedle slyšel křik. Byla to jeho matka, rozrazil dveře do místnosti, přišel však už pozdě. Oba jeho rodiče leželi v kaluži krve přesně tak, jak je naposledy našel.

Zprudka se posadil. Druidka mu utírala zpocené čelo kusem látky. Několik prvních chvil si myslel, že je to jen další iluze. Poznával místní chodby, i malby na zdi, na které se už radši nekoukal. Ucítil v ústech pachuť krve. Palcem si otřel koutek úst a pohlédl na košili – byla zmáčená pramínky krve vytékajících mu z úst.

Potřeboval se opřít zády o chladnou stěnu. Těžce oddychoval. Dívka mu podávala měch na vodu, vděčně jej přijal. Zhluboka se napil. „Pomoz,“ zašeptal tichounce. Vztyčil pravou ruku nad sebe, aby ho mohla zvednout. Sotva se však postavil na nohy, zase mu vypověděly službu a podél zdi se svezl k zemi. Mohl pouze šeptat. „Já... Co to je?“ dožadoval se odpovědi, ale věděl, že marně. Spíše se rozmluvou uklidňoval, než že by od ní čekal nějaký rozumný závěr o tom, co se právě přihodilo.

Potřebovali jít, odpočívat mohl až v sedle svého pantera. Neměl tedy na vybranou. Tak ještě jednou... Řekl v mysli s kyselým úsměvem. Během okamžiku cítil příval energie. Bolest i slabost ustoupily. Srdce mu bušilo jako o závod. Bez problémů se postavil na nohy, ani nečekal na Daniru. Překvapená jeho náhlým zotavením chvilku jen na něj s otevřenými ústy nevěřícně zírala, než se rozběhla uličkou za ním, aby ho dohnala.

Nyní již přesně věděl, kam má jít. Ujde dvacet kroků, poté zahne doprava, po dalších padesáti doleva... V mysli měl jasně naplánovanou cestu, po níž šel. Věnoval jen letmý pohled osobě za sebou, jen aby se ujistil, že je s ním.

---

Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi buď zde či u Vašeho oblíbeného knihkupce.

Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu!

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz