Vlčí smečka / Kapitola 11.- Šťastné a veselé!

Anotace: Po hodně dlouhém čekání jsme se konečně dostaly do ordinace....

Po hodně dlouhém čekání jsme se konečně dostaly do ordinace. Holčička měla velmi zavázanou nohu obvazem a všem spadl kámen ze srdce. „Uf!“ Oddychneme si. „Poslyš, jak ti říkají?“ Zeptám se holčičky. „Říkají mi Rose.“ Řekne ještě holčička vzlykáním. Sedneme si k ní a obejmeme jí. Rose nadšením vyskočí a zapomene na nohu. Postavila se i na tu svou a bolestí spadne dolů. „Není ti nic?“ Vyskočí doktor z židle. Okamžitě jsme jí vzali a položili na lehátko. „To je dobré.“ Řekne Rose bolestivě. „Proč tě ten pán postřelil? Ten pán může jít klidně do vězení za to, že ti ublížil.“ Řekl doktor. Všechny sestry kývly což mě, zarazilo, jelikož jsem myslela, že nás neposlouchají. „Poslyš Rose. Nebo jak ti to říkají. Co kdybys, si šla na svůj připravený pokoj. Teď si chvíli poležíš a za týden už bys mohla jít domů.“ Řekne nemile sestra. Kývnu a snažíme vzít Rose na vozíček. Vše proběhlo rychle. V pokoji už čekala milá sestřička, která se o ni fakt dobře postarala. „Tak kdo tě zranil?“ Zeptá se nedočkavě Elena. „No… Byl to náš soused. Od začátku co jsme se tady přistěhovali se nám, zdál nějaký divný. A tak se to stalo. Šla jsem, abych něco nakoupila na ty vánoce a tak jsem pana souseda slušně pozdravila a on se na mě zamračil, vytáhl pistol a střelil mě do nohy. Potom se ještě zasmál a šel dál.“ Řekne opět vzlykáním Rose. „Teď už to je dobré.“ Řekne mile Sabina a přisedne si k Rose. „Pššššt.“ Přisedne si i Elena a snaží se jí utišit.

Byla jsem na Sabinu a Elenu pyšná. Dokázaly se postarat o jedenácti letou Rose, která si nemohla donést ani čaj. Celý týden jsme, sní, byli v nemocnici. Nastala neděle den odjezdu z nemocnice. „Teď si musíš ještě zvyknout na berličky. Co kdybychom tě donesli až domů?“ Navrhnu. Rose krčí rameny. Nakonec jsem vzala jen berle. Sabina a Elena vzali Rose a přitom jí nesli ještě její čaj. „Hele nechcete vzít Rose? Ať nedostanete kýlu.“ Řeknu. Sabina a Elena kývají nesouhlasně hlavou. „Když myslíte.“ Řeknu. Asi po 10 min jsme byli doma, kde rodiči byli rádi, že vidí svoji malou holčičku Rose. „Děkujeme vám za to, že jste se o Rose postarali. Co pro vás můžeme udělat?“ Zeptá se Matka. „Tu čokoládu na stromečku!“ Vykřikne Elena. Celá rodina se na nás podívala a nevěřícně na nás mrká. Cítila jsem jak mi rudnou tváře. „Ona chtěla říct, že nic nechceme. Jsou vánoce tak si šetřete na dárky.“ Řeknu na poslední chvíli, kdy matka chtěla utrhnout čokoládu ze stromečku. Cítila jsem, jak se obou rodičem ulevilo. To mě trochu překvapilo, neboť měli čokolády dost. Asi jsou chudí. „Tak my už půjdeme.“ Řeknu a rozloučíme se. „Ještě jednou vám moc děkujeme.“ Řekne maminka. Odešli jsme z domu. Jdeme po chodníku a přemýšlíme, kde byl můj dům. „Ty si to nepamatuješ?!“ Vyjede na mě Elena. „Hele starej se o své věci.“ Zasyčím na Elenu. „Nehádejte se!“ Křičí Sabina. Po malé hádce jsme se dostali k velikému stromečku.

Malé děti tam zpívaly koledy a rozdávaly se tam dárky. Vmáčkli jsme se mezi lidi, ať vidíme co se děje. „Kolikátého je vůbec dneska?“ Zeptá se Sabina. Pokrčím rameny. Zrovna vedle mě stála babička. „Dobrý den.“ Pozdravím slušně. „Mohu se zeptat kolikátého je dneska?“ Ptám se. „Dneska je štědrý den!“ Řekne babička. Polknu na sucho. Vtom mi podá dárek skřítek, který rozdával dárky u stromečku. „Děkuju.“ Řeknu mu. Dá dárek taky Sabině a Eleně. Hezky poděkují a jdeme hledat můj dům. Počkat! Tenhle strom znám! Jsme kousek od našeho domu. Asi po 10 min. jsme byli doma. Uvařila jsem jim teplou polévku na večeři a taky jsme měli rybu. Potom jsme si zpívali u stromečku a rozbalili naše dárky. „Jéé! Dostala jsem knihu!“ Křičí nadšením Sabina. „Já jsem dostala šátek, podívejte.“ Řekne Elena. „A já jsem dostala svetr. To je, zajímavé trefil moje číslo.“ Řeknu. Všechny tři jsme byly spokojeny. Když, byl večer každé jsem, dala pusinku na čelo a šly jsme spát. Ráno jsem, jim, udělala snídani, měli chleba ve vajíčku. „Chutná?“ Zeptám se. Sabina i Elena zakývaly hlavou. „Výborné!“ Řekne Sabina. „Děkuju.“ Odpovím. „Hele a budeme chodit do školy nebo ne?“ Zeptá se Elena. „To ještě nevím, ale slibuju, jestli to chcete tak se budu snažit to splnit.“ Řeknu. „Tohle jsou super vánoce!“ Řekne Elena. „Jo to jsou.“ Odpoví Sabina. „Jsem ráda, že jste spokojení.“ Řeknu a pohladím je po čele. „Nejdeme si hrát ven? Začíná tam sněžit!“ Řekne Elena. Pokrčím rameny, ale nakonec jsme se teple oblékly a šly ven.

*Pokračování příště.*