Aztécký poklad: Kapitola dvacátá prvá

Anotace: Dobrých patnáct minut leželi všichni bez hnutí na zemi. Soška jemně poblikávala...

Sbírka: Aztécký poklad

Dobrých patnáct minut leželi všichni bez hnutí na zemi. Soška jemně poblikávala a v místnosti se držela mlha, která byla cítit po cínu. Jako první se probrala Jeannet. Rozhlédla se a protřela si oči. Opatrně se zvadla a po čtyřech dolezla ke Kryštofovi. Ten se probral ještě chvíli před tím, než s ním potřásla. Rozhlédl se po místnosti a sedl si.
"Tak přesně tohle jsem udělat nechtěl." řekl jen tak do větru, ale profesor ho přece jenom slyšel.
"Chtěl jste vědět, co jsem udělal? Chtěl! Tak si nestěžujte." odsekl mu, i když věděl, že to možná přece jenom dělat neměl. Mezitím se probral i Lejf.
"To bylo dobrý, ne?" otočil se na ostatní. Když ale uviděl, že nikdo další jeho nadšení nesdílí, vstal a tak trochu uraženě začal hodnotit škody. Nebylo jich moc. Soška se ještě nestačila pořádně projevit.
"A pane profesore co to vůbec bylo?" zeptala se Jeannet.
"Destilace magie, děvenko." řekl profesor a podíval se přitom na Kryštofa. Ten se zoufale podíval na Lejfa, který, protože neměl na koho dalšího by se podíval, se podíval na Jeannet a ta se podívala z okna.
Jeannet Leonová byla zvláštní osoba. Člověk málokdy poznal, jestli to, co řekla myslela z legrace, nebo vážně. A odhady lidí byly, při většině případů, špatné. Jeannet byla taková malá a hubená. Vtipná, usměvavá a chytrá. Ale taky dost urážlivá. A dost naivní. Jinak holka do nepohody. Milovala dobrodružství, avšak jen v případě, že měla kvalitní a spolehlivé zázemí. A další věc, kterou měla ráda, byla zvířata. Jeannet zbožňovala všechny druhy zvířat. Na světě existovala snad dvě zvířata, která Jeannet neměla ráda. Morčata a vepřový. Morčata, protože prý dělají svinčík, ale že vepřový není zvíře, to už jí nikdo nepřesvědčil. Ne, že by ho nejedla, neměla ho ráda jako takové. Tedy, ona vepřové vlastně nejedla. Ne tak docela. Prase si dala s chutí, ale vepřové ne. Snad jen bůh ví, kde se zrodila tato geniální filozofie, ke které se Jeannet hlásila. Nikdo se nikdy neodvážil, se jí na to zeptat.
Kryštof se rozhodl, uzavřít kapitolu o destilaci magie a radši otevřel okno, aby do místnosti vpustil trochu čerstvého vzduchu. Jakmile tak učinil, zaslechl z paluby rozčílené hlasy. Něco se stalo. To už pochopili i ostatní, protože hlasy byli dosti hlasité. Kryštof se podíval na Lejfa a ten mu pohled opětoval. Vyšli ven z kajuty a zamířili na palubu. Na chodbě potkali Petera.
"Co se tu, u všech všudy, stalo? Nevíte?" otočil se na Petera Lejf.
"Philip mi přiběhl říct jenom to, že se něco děje na palubě. Víc nic nevím!" odpověděl Peter a podíval se směrem k východu. Za ním přiběhl Philip. Peter se rozhlédl po přítomných a vyšel ven. Na palubě leželo tělo Patricka Simona. Nad ním stál Bernard a tvářil se vyděšeně. Kolem pobíhala Marta a svolávala všechny svaté.
"Do háje, rychle lékárničku!" rozkřikl se Peter a vrhl se k tělu.
"Ten už je na pravdě boží, můj ty svatej Martine, co se to stalo? co se to stalo?" brečela Marta.
"Našel jsem ho dole v podpalubí." promluvil Bernard.
"Kristepane, kdo mu tohle mohl udělat?" klesl na kolena profesor, když ho uviděl. Než stačil promluvit někdo další, ozvala se lodní siréna. Peter se napřímil. Zvuk vydávala Santa Lucie. Standarta plula až nebezpečně blízko Frederica. Peter uviděl, že se Santa Lucie přibližuje. Zastavil tedy loď a čekal, až se k nim přiblíží. Jakmile se loď jen trochu přiblížila, všiml si Peter, že na palubě Santa Lucie stojí i Duval. A kolem něj nějak moc lidí. Frederic zastavil úplně a spolu s ním i zbývající dvě lodě. Posádka Lucie přehodila k Fredericovi lana a přikotvila. Duc, spolu s dalšími lidmi, přelezl na palubu Frederica. Teď teprve si Peter všiml, že téměř všichni z Ducovy posádka mají zbraně. Podíval se po zbytku své posádky. Nikdo z nich zbraně neměl. Bernard si sundal sluneční brýle a zpod kabátu vytáhl pistoli. Mezitím už dorazil Duc.
"Bravo, pane Bernard!" promluvil, "Odvedl jste dobrou práci."
"Co to k čertu povídáte?!" vybuchla Jeannet, "K čemu vám bylo ho zabít?!" Duc se usmál a podíval na Jeannet.
"Zatímco vy jste se starali o mrtvolu tady toho muže, my jsme mezitím obsadili Standartu. Už chápete slečno?"
"Já vůbec ničemu nerozumím." ozval se profesor.
"O co vám jde?" zeptal se podezřívavě Peter. Marta úplně zbledla, když si uvědomila, že je teď všechny možná zastřelí. Rozbrečela se.
"Nechceme vám ublížit." řekl Duc, "Chceme jen to, co vlastní tady pan profesor. Nuže pane," otočil se na profesora, "vydáte nám sošku boha Huitzilopochtli a deník Hernanda Cortése dobrovolně?"
Profesor se lekl. Podíval se na Kryštofa. V jeho očích nalezl strach. Nechtěl mu sošku dát. Věděl však, že se tak stejně stane. Jen tak ze zvědavosti se zeptal: "Proč?"
V první chvíli to vypadalo, že ho Duc zastřelí, ale pak mu odpověděl.
"Tato soška i s deníkem patří jednomu muži. Sledujeme vás, na jeho příkaz, už z Marseille. Ví přesně, co chcete udělat. Ví, kam máte namířeno. A taky ví, že jste chytrý člověk, pane profesore, a že byste mu nevědomky pomohl rozluštit nejasnosti, obklopující tuto sošku."
"Ani nevíte, jak daleko už jsem se dostal." pronesl pyšně profesor.
"Ale víme!" usmál se Duc, "A právě proto vám ji bereme. Jsme vám vděčni, za to, co jste pro nás udělal, ale v nejlepším se má přestat, že? Tak teď bych prosil tu sošku." řekl a zvážněl. Profesor pořád nechtěl, ale pak letmo zahlédl Lejfův výraz. Jasně z něj vyčetl všechno, co potřeboval a co mu chtěl Lejf říct.
"Nu což," řekl najednou, "tak když je to pro vás tak důležité, tak si to tedy vezměte, jenom mě ještě povězte, jak že se ten váš pán jmenuje!"
"Stačí vám znát, že si nechává říkat Tkanička." řekl Duc a mávl rukou. Jeho lidé se chopili všech na palubě Frederica a odvedli je na Santa Lucii.