Aztécký poklad: Kapitola dvacátá osmá

Anotace: "Profesore! Pane profesore, jste v pořádku?" profesor Hugo Schwarz pomalu...

Sbírka: Aztécký poklad

"Profesore! Pane profesore, jste v pořádku?" profesor Hugo Schwarz pomalu otevřel oči. Bolela ho hlava a měl strašnou žízeň. Nad ním se skláněla Jeannet a utírala mu kapesníkem pot z čela. 
"Vodu!" zasténal profesor a posadil se. Jeannet se otočila a podala mu láhev s vodou. Jakmile jen trochu svlažil hrdlo, vytáhl z náprsní kapsy svého pláště placatici a lokl si. 
"Áchachá,pravá Mexická Tequila!" zatřásl se profesor, "Ta má říz. Co se to tu, u všech všudy, vlastně stalo?" otočil se na Kryštofa. 
"Jak bych to…" začal zeširoka Kryštof, "Nemám tušení! Hned, jak jste tam dal tu sošku, objevilo se tu to světlo a pak… Pak nic!" 
"A co obřad? Proběhl alespoň ten?" zeptal se s nadějí v hlase profesor. 
"Nevím, jak přesně měl ten obřad vypadat, ale soudím asi ,že ne. Podle mě jsme jenom s něčím hnuli a tím rozhýbali ty mince. Proto to světlo, nic víc!" odpověděl Kryštof a zklamaně se zadíval na protější stavbu. Profesor se zatvářil zrovna tak, jako zmoklé štěně a znovu si lokl z placatice. 
"Máte sochu?" zeptal se. Kryštof si poklepal na brašnu. Profesor kývl a zvedl se na nohy. Rozhlédl se kolem sebe. Teotihuacán vypadal pořád stejně. Jen se zdál tak trochu… Mladší. Vzal do ruky vycházkovou hůl a pomalu začal scházet po schodech z pyramidy. Slunce se pomalu blížilo k poledni. Profesor měl podivný pocit, že to už dneska taky jednou zažil. Ale to byl naprostý nesmysl. 
"Haló! Tak je tam krucifix někdo?!" ozval se z vysílače pronikavý a trochu zoufalý Peterův hlas. Kryštof se ponejprv lekl, ale hned na to stiskl tlačítko pro příjem a odpověděl: "Jo jsme tu! Jdeme z pyramidy dolů. Kde jsou teda ty schody?" 
"Můžete mě říct, co jste tam dělali?" 
"Co myslíte?" 
"To zpropadený světlo myslím! Tady se to na chvíli celý rozsvítilo a hned na to se nám splašil kompas a všechny ty elektronický serepetičky na řídícím pultě. Lejf se ještě teď pokouší nahodit počítač. Jen tak, tak zprovoznili vysílačku!" profesor se okamžitě otočil a bleskurychle vytrhl Kryštofovi z ruky vysilač. 
"To světlo tam bylo taky?" zeptal se. 
"Jo, a šlo ze shora. proč? Co se děje?"
Profesor odložil vysílač. Peter do něj ještě chvíli mluvil a nadával, že ho vůbec nikdo nebere vážně, i přesto, že on je kapitán a on to vede a vůbec, ale pak přestal. Profesor potřásl hlavou a zamyslel se. Všechno mu to připadalo podivné. Podivné světlo, poledne (na poledni nebylo nic zvláštního, ale teoreticky mělo být něco kolem osmé hodiny večer), Teotihuacán samotný… 
Bylo to divné, ale on nebyl schopen přijít na to, proč. Ne! teď ještě není pravý čas. Ještě nemá dost na to, aby tohle rozluštil. Otočil se a vzal si vysílač. 
"Já jsem tu kapitán, mám loď a je to moje loď. Vy nemáte loď, já jo!" 
"Petere." 
"Kdo z vás tady má loď! Ukažte mi jednoho z vás kdo…!" 
"Petere!" 
"Jo?" 
"Funguje vám už kompas?" 
"No? Ale jo!" 
"Kterým směrem jsou ty schody?" 
"Vpravo." 
"Světová strana?" 
"Jo tak, na sever." 
"Dobře! Počkejte tam, za chvíli jsme u vás.“ řekl profesor a zavěsil. Vytáhl buzolu a zorientoval se. 
"Jestli to světlo šlo kolmo od pyramidy a objevilo se dole, znamená to, že ta jeskyně je těsně pod pyramidou!" zauvažoval nahlas a rozběhl se ze schodů. Jeannet s Kryštofem těsně za ním. profesor odběhl asi deset metrů od pyramidy a prohlédl si jí. Než k němu dorazil Kryštof s Jeannet, rozběhl se zase k pyramidě. Došel až k úpatí a začal oťukávat kameny. Kryštof došel až k němu a sedl si. Jeannet to vzdala a vydala se fotit motýla. Profesor už oťukal tři kameny a zastavil se u čtvrtého. Ten ohmatal a oprášil, kývl na Kryštofa, ať mu jde pomoct a strčil ruce pod kamen. Oba dva zabrali a pohnuli s kamenem. Podařilo se jim ho odsunout stranou. Za ním byl vchod do podzemní chodby. 
"Kryštofe máte baterku?" ,řekl profesor a natáhl ruku. Kryštof vytáhl svítilnu a podal mu ji. 
"Dobrá. Vy teď půjdete poslední, abyste zastrčil zpátky ten kámen." Řekl a vlezl do chodby. Chvíli se nic nedělo, pak se ozvala tupá rána a profesor si rozsvítil baterku. Jeannet už měla dost nepovedených fotek, a tak trhla rameny a vlezla za profesorem do díry. Kryštof zkontroloval, jestli mají všechno a jestli tu nebyl někdo, kdo by je viděl. Pak vlezl do chodby a zasunul za sebou kámen. Chodba byla vlhká a tmavá. Asi po pěti metrech se rozšířila a dalo se v ní poměrně dobře jít. Profesor dorazil až na konec chodby. Rozhlédl se a zjistil, že v podlaze byl vysekán tunel někam dolů. Posvítil do něj a všiml se, že na konci trčí něco jako schody. Nečekal na nic a skočil dovnitř. Dopadl na schody, které vedli až k břehu nějakého podzemního jezera. Tam kotvil nafukovací člun. 
"Petere?! Jste to vy?!" zakřičel profesor do tmy. 
"Profesor! Tady u člunu, chcete pomoct?" odpověděl mu ze tmy Philipův hlas. Profesor počkal na Kryštofa a Jeannet a pak se spolu vydali ke člunu. Tam už na ně čekal Philip. Všichni nasedli do člunu a odrazili od břehu. 
"Tak se vám to povedlo?" zeptal se Philip hned, jak nasedli na člun. 
"To bych neřekl." Řekl Kryštof, když uviděl, jak profesor zesmutněl, "Jenom jsme to celý nějakým způsobem rozsvítili." 
"To jsme si všimli." Pokýval hlavou Philip. Vrátili se na loď.