Stojatá voda IV.

Anotace: pokračování

Další skleněná koule vybalená z hedvábného papíru je zlatá jako srpnové slunce.

Ano, pak nastal srpen a prázdniny se přehouply do druhé půlky.

 Přijeli Bergerovi z NDR. Seznámili jsme se s nimi předloni, na Baltu. Jenomže na co, když s tou jejich Kerstin nic není!  Od předloni se nezměnila ani za mák. Ta holka snad vyskočila ze stránek nějaké učebnice, jak je nudná! A její rodiče nejspíš vylezli z konverzační příručky. Ta spousta dárků a drobných pozorností, nekonečné hovory o všem možném, jedině ne o politice. Problémy se nekonají. Na co si kazit pohodu. Na večer se ohlásila paní profesorka Malá, angličtinářka. Ona totiž strašně ráda navazuje kontakty s cizinci. Taková dovolená v Saském Švýcarsku by přece nebyla zrovna k zahození, kdyby jí nedali výjezdní doložku do skutečného Švýcarska.

Maminka byla samý úsměv, ale cítila jsem v tom takovou nějakou křeč. V kuchyni jí ujel tichý povzdech:

„Bože, proč jenom je takový vedro? To byla neskutečná práce, sehnat telecí! Tak se s tím dělám a na co mi to je, když v tom horku nikomu ani pořádně nechutná!”

”Je to tak důležitý?”, zeptala jsem se.

Maminka na mě vrhla zdrcující pohled. Vtom vešla Frau Berger a sháněla se po zástěře. Máma byla nervózní, že bude mít k vaření  německou konverzaci, ale přece jí stálo za to vyjít do haly, aby mě upozornila, že se musím věnovat Kerstin, i když na všechno říká jenom ja a nein. A že napřesrok to budu já, kdo bude chtít na dovolenou do zahraničí, ona i táta by se bez toho docela dobře obešli, na Západ nás nepustí a NDR je zrovna tak vohrazenej slepičí dvorek jako Československo.

„Du spielst Orgel?”, ptala se Kerstin se zdvořilým úsměvem. Zajímalo ji to asi tak jako navigace parníků.

„Ja, ich spiele Orgel”, odpověděla jsem hlubokomyslně.

„Sind Sie vielleicht Katholiken?” zeptal se pan Berger.

Jako ve snu ke mně doléhala  jednotlivá slova tatínkovy odpovědi:„…schon vor dem Krieg nur eine Formalität...ohne Bedeutung... die Partei macht Problem, das bei uns nie existierte..

"...nur Rentnerinnen“, zaslechla jsem do toho maminku, která začala nosit na stůl, „ die Jugend hat gar kein Interesse…“

 Chtěla jsem se ozvat, že jsem v kostele neviděla jenom důchodkyně, ale vycítila jsem, že pro to asi není ten nejvhodnější okamžik.

Zatímco maminka horlivě doporučovala hostům, aby si polévku ochutili vorčestrem, napadlo mě úplně nelogicky: Jsme snad na světě jenom proto, že máme hrát nějakou nepodařenou roli? A nezkazit nalinkovaný scénář? A čí scénář? Přece ne Boží, když  Pána Boha neuznáváme…

Prázdniny odšuměly. Na chmel jsem nejela, naši sehnali potvrzení, že jsem alergická. Doktor Stašek z Plzně pro ně udělá všechno, napíše jim cokoli. Tak je to i s tou mou údajnou alergií. Nicméně se mi zdá, že maminka tomu ve finále věří. Podle ní bych totiž třeba mohla být alergická, a to už je, jako kdybych doopravdy byla. Z brambor mě ovšem vyreklamovat nemohli, to už by bylo příliš. Do půl září se čas vlekl jako ty naplněné pytle, ke klavíru jsem se nedostala a k varhanám teprve ne.

Na hodinu jsem mohla přijít až třetí týden v září.  Nehrálo se mi dobře. Pan Kantor to přičítal té dlouhé přestávce Ale ne, to bylo kvůli něčemu jinému. Přesněji někomu jinému. Petrovi. Když jsem přišla, seděl v kuchyni – u Kantorů totiž  kuchyně funguje jako obývák -  a byl zrovna v plném proudu vyprávění. Prováděl doma ve sklepě paneláku jakýsi chemický pokus a málem se mu podařilo vyhodit ten barák do povětří. Je v průšvihu, kouká z toho ředitelská důtka.

Chápu, chemik Zachar, ten cvok. Loni mi taky napařil důtku, naštěstí jenom třídní. Já žádné pokusy nepodnikám, to ne. Jenom jsem s ním diskutovala. Celá třída se bavila a najednou z toho byla důtka.  Naši se mnou měsíc nemluvili a půl roku bědovali, že se kvůli takové blbosti nemusím dostat na vysokou. To ale Petrovi nehrozí. Ani omylem.

„Fotřík to spraví“, prohodil napůl huby a paní Kantorová se tomu vesele zasmála. Ona se umí smát skoro rozpustile a právě to mám u ní normálně moc ráda, jenomže tenkrát to mělo jednu chybu…ten její milovaný vnuk Péťa je ročníkovej předseda SSM a moc dobře ví, kam až může zajít. A jeho táta, nejstarší Kantorovic syn, je velký zvíře v železárnách a určitě je v partaji. A ti další tři – ti možná taky. Je to divné a nejdivnější je, že se nad tím nikdo nepozastavuje, dokonce ani sama paní Kantorová. Naopak; celá se rozzářila babičkovskou pýchou.

Tak tohle já neumím, jako Petr, bohužel. Rozsvítit v očích svých nejbližších takové ohníčky. Maminka říká, že jsem jedno jediné trápení. Snad právě proto jsem se najednou nemohla koukat ani na Petra, ani na jeho babičku, a tak se stalo, že se můj pohled zastavil nad rámem dveří, na obrázku Panny Marie s Ježíškem. Matko krásného milování, oroduj za nás do skonání.