Stojatá voda XI.

Anotace: pokračování: prosinec, cesta do Prahy

Za skly trabantu ubíhá krajina v prosincovém stmívání. Jedeme do Prahy, na koncert. Předvánoční. Na plakátech totiž nesmí stát adventní, protože slovo advent se neuznává. Auto dosud voní novotou. Tedy pokud se trabant dá nazývat autem.

„Paní magistro, snad nebudete pomlouvat svůj koráb silnic“, zasmál se pan Kantor.

„Manželka je pecivál”, vysvětlil oběma paním Vránovým, které na mě koukaly – no, jako vrány!

”Nikam se jí nechtělo. Že je unavená a musí hlídat vánočky, jestli řádně kynou. Puta jedna domácí! Tak jsem vzal Janičku.“

Marie má čerstvý řidičák, křečovitě svírá volant v  rukavicích bez prstů. Než nastartovala, upřela pohled kamsi do mraků a rozmáchle se pokřižovala. Helena, její švagrová, se trochu toporně vsunula dozadu vedle mě a pečlivě srovnala svůj fialový klobouk. Má tak širokou krempu, že ze strany vidím jenom špičatý nos a tenké rty. Jsou sevřenější než kdy jindy. Z vánočního rozhlasového pořadu totiž nebude nic. Sólistce není přáno vyjít z kostelních zdí. Zákaz přišel na poslední chvíli, když už se všichni těšili na vysílání.

„To se nám to po volbách pěkně vybarvilo”, poznamenala Marie, poté, co šťastně zvládla dvojitou zatáčku a přehoupla se na bezpečný úsek přímé silnice.

„Zvolili jsme si samý esa,” zasmál se pan Kantor, ale tak nějak nevesele, „zajisté - volby jsou jak známo dobrovolné a tajné, že ano.“

Helena si dělá starosti, aby na půlnoční přišli všichni pozvaní hosté a pan Kantor vyslovil její obavy naplno: „Kdo ví, kdo všechno ještě na poslední chvíli odřekne. V divadle jsou intriky, sólisté si musí dávat pozor, aby je někdo kádrově neoznačkoval.“

”Klid, spolehněte na mě. Já myslím na všecko,” zasmála se od volantu magistra, ”už jsem zajistila náhradníky, dva kluky ze sboru. Teda kluky, už mají taky padesátku na krku a kde nic tu nic, pořád jenom dělají křoví. Pro ty by naše Rybovka mohla znamenat příležitost.“

„Kdo to je?”, zajímá se pan Kantor.

„No jo, ti nemají co ztratit“, broukl, když slyšel jména.

Z nízkého nebe padá drobný déšť. Řidička spustila stěrače. Rosu dejte nebesa z hůry…Ráda se dívám na usínající krajinu. Je to zajímavé, když v prosinci není sníh, jak se příroda zbarví do hněda, snad všemi odstíny. Žlutohnědá, té je nejvíc, přechází přes rezavou, až do smolné barvy zoraných polí.

„Koukněte, už jsme u Koliby“, ozvala se Marie živě.

Střecha má příkrý sklon, jako to bývá u chalup na horách. Ale vždyť naše Brdy jsou taky hory! Akorát bez turistů a sjezdovek, jenom s běžkařskou stopou. A právě proto je mám tolik ráda!

„„Paní magistro, vy projevujete podezřelou znalost všech osvěžoven široko daleko”, pousmál se pan Kantor.

Marie se hlučně zachechtala.

„Ti Slováci tady na Kolibě slavili svatbu,” dodala na vysvětlenou, „málo platný, oni jsou úplně jinačí než my. Takoví bezprostřední, dovedou se napít a zazpívat. - Éééj veru nebudem na tej stráni líhať“, zanotovala hlučně a rozpustile.

A pak dodala: „Já jsem totiž děsnej vodvaz, jestli to ještě nevíte. V sobotu jsem se tady rozšoupla!!“

„Oni se potřebovali zahřát zvenku i zevnitř”, uchechtl se varhaník, „v kostele jak v márnici, je to taky nápad, no řekněte, teď v prosinci. To už mohli vlézt rovnou do lednice.“

Rozsvícené okno vylévá do předvánočního stmívání vlídně teplou záři. Dům teď věrně připomíná kolibu v horách. Hučící kamna, vysoko nastlaná postel. Z horkého čaje stoupá pára. Zastávka na cestě do Betléma, pro odpočinek a zahřátí. Už jen pár kroků, jenom nesejít z cesty. Pak ať se venku děje co chce, třeba ať si tam uhání divoká honba, jako v té pověsti z Brd. Poutník je v bezpečí.

„Takže Andrejka si vzala krajana“, poznamenala Helena.

„A dokonce taky Východniara”, upřesňuje Marie, ” holka se narodila už u nás, ale krev není voda. Do Sabinova se jí ovšem nechce. Pochopitelně.“

„Ještě že sem železárny přitáhly Slováky, jinak by v kostele zbyly akorát ty báby,“ podotkl pan Kantor. Pootočil se dozadu, jak jen mu to dovolil stísněný prostor:

„V Podhoří chcípnul pes. Žádná kultura, žádná budoucnost. Slyšíte, Janičko? A proto: pryč z Podhoří!“

„Jenom aby na půlnoční přišlo dost lidí,” strachuje se sólistka Helena Vránová.

„Kterej vůl nám to tak posr- teda pohnojil?”, medituje její švagrová, ”Někdo na partaji nebo ňákej nově zvolenej vůl?”

Pan Kantor si rád zakládá na tom, co všechno ví. (A mému tátovi se to zdá podezřelé).

„To máte tak, paní magistro”, vysvětluje důležitě, ”ono by to na partaji možná bývalo prošlo. Janota mi několikrát naznačil, že oni to berou jako kulturní hodnotu. A já pak o tom debatil  i s církevním tajemníkem. Vítr fouká odjinud - přímo z města. Nový předseda národního výboru. Jelen.“

„Do prdele střelen,” zahalekala magistra pohotově. „A copak je v civilu – kovář, řezník?“

„Elektrikář” odpověděl pan Kantor zasvěceně. ”Dříve estébák“, upřesnil ještě.

„A co ten nový církevní tajemník,” zajímá se Helena, ”kdo to vlastně je?“

„Pingl, domovník, kanálpucr“, pochechtává se Marie

„Učitel ze Zbořence,” odpovídá varhaník vážně. ”Naštěstí muzikální. Předložil jsem mu celý program až do Nového roku, Rybu, Brixiho i Führera. Do ničeho nerejpal, naopak, zaujalo ho to. Dokonce mě požádal o nahrávku.“

Fialový klobouk vydechl. Hvězdě chrámového sboru se viditelně ulehčilo.

Venku tiše a měkce padá tma. Stačí jenom maličko přimhouřit oči a z předních světel trabantu jsou lucerny poutníků. Jedeme tajemným adventním podvečerem, putujeme krajem, městečky a vesnicemi, jejichž okna vlídně a teple probleskují do houstnoucí tmy. Naším cílem je Praha, město rozzářené tisíci světel. Jsme věřící a jedeme na adventní koncert. Je tady snad něco v nepořádku?

„Jsem zvědavá na Mařenku Cajsovou“, ozvala se magistra od volantu.

„Zastavila se u nás cestou do Plzně“, oživl pan Kantor. - Víte, Jani, to je ta paní Horáková, bude zpívat sopránové sólo”, pootočil se s vysvětlením ke mně.

„Pořád mi to přijde jako včera”, doložil zamyšleně, „ten čas, kdy u nás bydlela. Taková šikovná děvucha. A vůbec to neměla snadné, v Plzni studovat nemohla, chtěli ji otrávit dojížděním.“

„Tihle lidé mají ovšem obrovskou výhodu,” míní magistra Vránová, ”oni pevně spoléhají na Boží pomoc...”

A už je tu Praha. Paní magistra vydechla poděkování svatému Josefovi, ochránci poutníků. Parkujeme na Náměstí Republiky. Po cestě si dáme kávu v krásné secesní kavárně. Sedím za mramorovým stolkem, naproti panu Kantorovi, a přitom myslím na jeho vnuka Petra. Zavírám oči a představuji si, že si tady připíjíme vínem, červeným jako prosincové stmívání. Je to blbost, já vím, Petr by do téhle kavárny ani nenakoukl, byla by pro něho staromódní.

A pak už stoupáme po širokém schodišti, které přesně tak jako v pohádce vede do sálů plných nádhery. Pan Kantor vstoupil do Smetanovy síně docela jinak než do kostela, plný rozechvělé úcty. Je úplně pohlcen svým světem, světem hudby. Já zase hned vidím, že tohle místo, tenhle dům, má duši. Jenomže - jako  bych slyšela maminku:  Kde je tomu všemu konec, dvě války a tenhle režim, nula od nuly pojde. Ale ne, maminko, nebuď takový škarohlíd! Ty to vážně nevidíš, co všechno se schovalo do všech těch květinových lustrů, ornamentů, fontánek a soch?

Pospíchejme k Betlému, místu přeblaženému…

Soprán se hravě proplétá s altem. Kdepak paní Vránová s tím svým vymačkaným hlasem! Vždyť já tu Rybovku poznávám teprve teď, díky té paní Marii Horákové.

O přestávce se způsobně procházím vedle pana Kantora, dnes nezvykle spokojeného a sdílného. Cantores pragenses, což je vlastně Svatojakubský sbor, ten má tradici, v šedesátých letech si k Jakubu zvykla chodit mládež, víte, vysokoškoláci a inteligence, byly to skvělé koncerty, liturgie se tehdy ještě do všeho necpala, nerušila muziku, probíhala docela tiše, u hlavního oltáře a ne u „tam toho ponku“…

Z té záplavy slov mi jde až hlava kolem. Rozpačitě si beru nabízený bonbón. Jakpak je to všechno doopravdy? Jak jsem se přesvědčila, doma, v hloubi ložnice, ve spodní zásuvce tak řečeného veškosnu, je plochá krabice a v ní doklady, co se nikdy nevytahují -  maminčin dávno prošlý řidičák, její válečná občanka zvaná Kennkarte a ve yvláštní obálce tři papíry s razítkem Arciděkanského úřadu u svatého Bartoloměje; to jsou křestní listy rodičů a moje potvrzení o křtu. Sice se o tom nikdy nemluví, nicméně to je. A každý den máme ve schránce Lidovou demokracii, kde je vždycky uveden i svátek z církevního kalendáře. Varhaník hraje při bohoslužbách, řídí chrámový sbor, taky ovšem se svou taktovkou zajišťuje zdárný průběh každé manifestace. Jasně, to jinak nejde. Tak jako nejde nechodit na záchod. Nakonec se nic moc neděje. Takže je asi všechno v pořádku. Akorát se o tom nemluví. Ono je to totiž neslušné, jak se zdá….

”To je instrument,” vzdychá pan Kantor roztouženě, „rozumíte, Janičko - instrument! A představte si, pořád ve stálé teplotě. Není vystaven mrazům ani vlhkosti - věřte, už mě to nebaví, donekonečna řešit, kudy by mohlo na kruchtu zatékat.“

Po koncertu pronikáme na posvátné území, za sametové závěsy pódia. Vítá nás výdech kalafuny a ohmataného papíru partitur, spolu se stopami potu a parfému. Pan Kantor je ve svém světě. Rozšířenými nosními dírkami nasává tu směs vůní a očima přímo hladí veliké varhany.

Tiskne si ruku s manželi Horákovými a pak mě představuje. Pán se musí sklonit z té své snad dvoumetrové výšky. Je vážný a zamyšlený, s daleko ustupujícím čelem. Zdá se mi jako nějaký přísný profesor. Zato jeho paní mi vedle něho připomíná takovou vzornou studentku, jaké bývaly dřív, aspoň na starých maturitních fotkách.  Skoro jí závidím ty její vlasy, sepnuté do hladkého a hebkého uzlu. Já na dlouhé vlasy můžu zapomenout, protože se mi sveřepě mastí. Je to sice už dávno, co odmaturovala na našem gymplu, podle všeho ten rok, co jsem se narodila, ale vypadá mladě, vážně a čistě. Ovšem i trochu uzavřeně a taky chladně. I podaná ruka je chladivá jako kapka kolínské vody. Musím si vzpomenout na Zelené pleso v Tatrách, průzračně čisté a neochvějně ledové i v červnovém poledni. Cítím dotek jiného světa, do kterého smím nakouknout jen klíčovou dírkou. A kde asi nejsem zrovna moc vítána…

        Ve vestibulu čeká štíhlá Sněhurka v bělostném, přiléhavém kožíšku.

”Ahoj Lilinko, ty moje dítě zlatý”, vyráží nadšeně magistra a ohlíží se po nás i po cizích, tak, jak to dělají snad všechny bezdětné starší paní. Všichni okolo musí vidět, že tohle nádherné děvče patří k ní.

Platinová blondýnka se hezky usmívá. Maminka má nakonec pravdu, Lilina se umí chovat a vždycky pozná, co se od ní očekává. To dychtivé objetí přece nemůže být ani za mák příjemné a ona se mu poddává bez ucuknutí, s milým úsměvem si nechá dýchat za krk.

Magistra uhání k autu, otevírá kufr, kde má pečlivě připravený a opatrovaný balíček.

„Tak, aby mojí holčičce nic nechybělo!“

Loučí se s ní spoustou mlaskavých polibků.

 „Lilinko, kočičko, už se nemůžu dočkat svátků, kvůli tobě. Tolik se na tebe těším!“

Sladká Lilina se roztomile rozloučila a zmizela ve tmě prosincového večera jako sněhová vločka.

Magistra navlékla rukavice bez prstů a pokřižovala se.

S nastupující nocí se ochladilo a z mrholení se stal mrznoucí déšť. Nezkušená řidička se poroučí do ochrany svatému Kryštofovi. Na výpadovce pak i svatému Josefovi, ochránci poutníků. Prý pro jistotu. Zrovna tak jako její sestřenice paní Kadlecová, Lilinina máma, co hledí dobře vycházet s tím i oním okresním funkcionářem.   Pro jistotu.  Zvláštní, jak to vyjde nastejno, uvažuji několik dalších kilometrů.  Že by měl tatínek zase pravdu? Prý ať církev nebo partaj, obojí vyšlo ze stejného základu. Ale ne, tatínek nemusí a snad ani nemůže mít pravdu úplně ve všem! Magistra Marie Vránová je jinak úplně normální paní. Žádná nebeská koza -  vždyť pracuje v lékárně, řídí auto, vykládá vtipy a nevyhýbá se ani takovým slovům, co se ve školních slovnících nevyskytují. Má ráda svou neteř Lilinu, která o kostel ani nezavadí - to znamená, že je snášenlivá! A že má, nebo snad měla… ehm… něco s tím knězem, co tu byl dřív, s tím nějakým páterem Dlouhým? Pan Kantor to párkrát dost jízlivě nadhodil. Pozor, o tom se nepřemýšlí, to je tabu!  Není to takhle náhodou hřích? Asi ano, ale nesmí se o tom mluvit. A o čem se nemluví, to není…

Motor tiše vrčí, ve tmě se míhají shluky světel, města a osady jako ostrovy v moři tmy a mlhy. Jsme věřící a vracíme se z adventního koncertu. Doma najdu sobotní Lidovku a za týden budou Vánoce. Svět je v pořádku.

Česká krajina. Kostelíček s věží nízkou…

„Pryč z Podhoří“, pronesl pan Kantor do ticha.

Prosím tě, co blbneš s tou českou krajinou, zeptala se maminka, když jsem psala písemku o Erbenovi, a dodala, že svět je veliký a já bohužel nemám možnost nic poznat.

”Pryč z Podhoří,” opakuje pan Kantor, „rozumíte, Janičko? V Podhoří chcípnul pes. A ne jeden, ale nejmíň tři!“

„V Praze to všechno vypadá docela jinak”, ozvala se zatrpkle Helena Vránová.

Pan Kantor moudře přikyvuje:

 „Zajisté. Ve velkém městě je pořád ještě možnost kulturně žít. Ale v  Kocourkově - darmo se rozčilovat! Tady kdekterej partajní piškuntál slyší trávu růst.”

Pootočil se dozadu:

   „Mám o vás starost, dívenko. Pamatujte si – pryč z Podhoří! Hned po maturitě se sebrat a horempádem pryč!“

   „Já vím“, přikyvuji ze zvyku, protože není zdvořilé odporovat starým lidem. Ve skutečnosti jsem ale někde docela jinde. Nezáří tam někde v dálce světlo, takové měkké, teplé světlo?