Stojatá voda XV,

Anotace: pokračování: po Vánocích

V kostele je i nadále vánočně hezky. V chladnu jehličí hned tak neopadá, a tak smrčky kolem zářících jesliček jsou zrovna tak pěkné jako na Štědrý večer.

Že ještě není po Vánocích, to jsem se dozvěděla z ukořistěných Katolických novin. Pořád máme „dobu vánoční“. A ta skončí teprve zítra, v neděli. To se mi uvolil vysvětlit i pan Kantor. Ovšem proč se ten den slaví „Křest Páně“, to už mi neprozradil. Sice netuším, co to má znamenat, proč by měl Pán Ježíš být pokřtěn, ale mám radost. Už mi přestalo vadit, že uplynulé sváteční dny patřily jenom halasným návštěvám a vzájemnému předvádění umělé pohody.

 „Zítra teda bych snad mohla hrát, jsou to přece samý koledy, každá sloka je vlastně známá koleda, že ano?“

„Myslíte?“ zeptal se pan Kantor nejistě.

„Ano! Přece jsme ty koledy nacvičovali už dávno.“

„Vědí o tom vaši?“

„Co by ne“, zarazila jsem se.

No, věděli – nevěděli. Jak se to vezme. Maminka povytáhla nevěřícně obočí, přece už je po Vánocích, tak co blbnu, paní Brodská se diví, co to, že jsou od nás pořád slyšet koledy, teď, po svátcích.

„Jaký vánoční období, ale jdi, to já nevím“, opakovala nevěřícně. A že možná přijde, aspoň uvidí, co mě tam tak táhne. Nakecala jsem jí totiž, že to vlastně je vánoční koncert, akorát se tomu nesmí tak říkat. Proto je až po svátcích, v době, kdy „normálně“ už Vánoce nejsou.

Ano, chtěla jsem hrát. Při mši. Abych se osvobodila od všech těch ustrašených, co svou opatrnost váží doslova na lékárnických vážkách. Jako ta smutná paní magistra z Doubravky.

Slyšte, slyšte pastuškové, jaké znějí zpěvy nové, v  této noční hodině u betlémské jeskyně…

Ach jo…Melodie se rozkouskovala do ostrůvků z falešných akordů. Napřed jsem nezvládla pedál, chtěla jsem ho vůbec vynechat, ale pan Kantor tvrdil, že bez pedálu to nejde.  Zahysterčila  jsem, zapomněla na vázání tónů. Pak už to bylo všechno kdesi.

Co tady vůbec pohledávám? Zrovna já? Tak třeba Vladěna v životě nebyla v kostele - a vypadá snad proto nějak nešťastně? A mohlo by se někomu zdát, že Míše něco chybí, když u nich doma je neslušné mluvit o Bohu? Určitě ne! To jenom já se tady pro nic za nic ztrapňuju. Pro něco, co třeba ani není.

Snad maminka nakonec nepřišla, zadoufala jsem. Z kůru jsem ji nezahlédla a ani potom, mezi lidmi po mši. Zato se ke mně přiřítila paní Skřivanová, aby všem hezky nahlas sdělila, jak „vostouším“ mši svatou.

Vostoušet – co je to za slovo? Myslela jsem, že „plzeňštinu“ znám dokonale, ale vypadá to, že ne. Je to zvláštní, jak při katastrofách ujedou myšlenky na úplně vedlejší kolej…

 Nemluvila ke mně, jenom k lidem okolo, ukazovala na mě křivým prstem, co je to za „škandál“, že mě Kantor nechá lézt na kůr. A že si mám jít provokovat někam jinam, zabodovala nakonec. Zírala jsem pár vteřin na tu její vypelichanou lišku a zvedl se mi žaludek z naftalínového oparu. Jako ve snu jsem vnímala hloučky lidí, všechny ty tváře a oči, a došlo mi, jak je to zvláštní, vždyť až dosud nikoho z kostela neznám, kromě zpěvaček ze sboru.

Babka Skřivanka se nadechla a zasyčela: „Je na nás nasazená!”

Naftalínová liška se podobá zmiji.

Varhaník šermuje rukama: „Buďte zticha, zavřete tu svou nectnou hubu, vy…vy…nejste dobrá v hlavě… teda vy jste ale drzá bába! Do  Dobřan patříte, už dávno jste tam měla bejt, v blázinci!“

Jenomže babka se nenechá mýlit. Hrozí pěstmi a v očích má najednou nesmírně zlý záblesk.  Něco moc nebezpečného.

„Satan se raduje!“, vykřikla.

Pan Kantor se zarazil a viditelně zbledl. Bába se totiž nadechla k dalšímu útoku.

Naštěstí se ozvala nějaká paní: „No tak, paní Skřivanová, pamatujte se přece!”

 Rázně se postavila mezi mě a tu běsnící babiznu.

„Pamatujte se, paní Skřivanová, no tak ”, opakovala tlumeně a naléhavě. „Nekřičte, pssst, pro všechno na světě, jenom ticho! Vždyť nevíte, kdo…“

Opřela jsem se o ten konejšivý hlas. Chtěla jsem poděkovat, aspoň očima – jenomže nebylo komu.  Ta paní totiž koukala skrze mě. Jako bych byla vzduch. Došlo mi, že jí nejde o nic jiného, než umlčet tu bláznivku. Několik lidí se přidalo, takovým tím hlubokým hlasem, co přechází v šepot a nejvíc v tom syčí ostré S. V tom jejich psssst…

V jednom ze zámeckých oken radnice se pohnul krajkový závoj, na dálku bych řekla, že je to nevěsta, ale vždyť v neděli se neoddává! Ale kdepak, to je jenom naškrobená záclona. Asi tam mají odněkud pěkný průvan. Je to s podivem, když všechna okna jsou zavřená.

 Kdosi ozval, jenom o něco málo víc nahlas, zato tím naléhavěji: Lidi, mějte rozum! Nehoufujte se zrovna tady!”

 A všichni tak nějak rychle, jen tak po straně, koukli k radnici.

První se oddělili Šišolákovi, stejně celou dobu stáli až vzadu. Odcházejí spořádaně a klidně, s oběma dcerkami. Ta starší, Darina, bere malou Anetku za ručičku, pečlivá maminka za druhou a rozvážně vyhlížející tatínek jako by je ochraňoval zezadu. Před kým? Snad ne přede mnou???

Chtěla bych se rozběhnout za tou vzdalující se rodinkou, tak pevně, bezpečně spolu…A chtěla bych jim říct…. Co vlastně? Vždyť já přece nemám, co bych jim řekla!

Pan Kantor zatěkal koutkem oka k  průčelí radnice. Naškrobená záclona se zase maličko zavlnila.  Lidi se rozcházejí, mlčky a spěšně. Šisolákovi už taky zmizeli za kterýmsi rohem. Najednou tu stojím sama, na nedělně pustém náměstí.

Musím se pohnout, přece tady nebudu přešlapovat, profukuje mě vítr, na dlažbě se honí drobné krupičky.

„Ta babizna je blázen. Zlý blázen“, ozval se pan Kantor.

„Tihle zlí blázni mají ovšem čich. Zatracenej čich.“, dodal zamyšleně.