Stojatá voda XVII.

Anotace: pokračování: cizí pohřeb

Ráno co ráno se probouzím s pocitem, že to všechno byl jen hodně hloupý zlý sen. Že to nemůže být pravda! Vždyť se kolem mě nic nezměnilo. Snad jen to, že konečně se objevil sníh. Teploměr se drží okolo nuly, není moc zima, vzduch voní vlhkem, střechy dostaly těžké duchny a Maria na svém sloupu má místo svatozáře bílou čepici. Ten dům na konci ulice je neochvějně vlídný  a když stoupám po jeho schodech, pořád mě vítá tou svou nezaměnitelnou vůní domova.

 „Mám pohřeb“, pronesl pan Kantor oznamovacím tónem, načež se zasmál: „Tedy ne, že bych už skákal do hrobu! Ostatně radši bych měl svatbu. Ovšem s vámi, Janičko.“

„Musím to rychle dát dohromady“, doložil už věcně.

Vycházím spolu s ním. Před kostelem stojí auto Pohřební služby. Varhaník odemyká vchod na kůr.

„Měla jsem mít hodinu, naši mě nečekají“, odpovídám na jeho tázavý pohled a mířím nahoru.

Veliký Bože náš, shlédni z výšin svých  - vždyť tohle je přece Largo z Novosvětské symfonie! Ale že má taky slova, to jsem nevěděla.

 „Slaďák“, komentuje pan Kantor můj údiv, „někdo to barbarsky vytrhl ze symfonie a udělal z toho doják.“

Přesto pečlivě usměrňuje zpěvačky taktovkou. Zpívá se a capella, bez obvyklého doprovodu varhan. Melodie stoupá, klesá, potom znova stoupá a rozvíjí se, aby nakonec do ztracena utichla. …láskou tvou vesmír jest, žije zachován, láska tvá září nám do nebeských bran.

Samotné lidské hlasy znějí nějak víc bezprostředně, naléhavěji než varhany, doprovod by rušil. Pan děkan slouží smuteční mši a mně najednou přijde zvláštní, co tady dělám, na cizím pohřbu. Co tu pohledávám. Snad jsem tady naschvál, co já vím. Po tom, co mě paní Kantorová tak důrazně varovala. Zrovna ona, pořád se mi tomu nechce věřit… Když nemám chodit na mši, tak na pohřeb snad můžu.  To se snad ještě smí! I když tu paní Smolíkovou (nebo snad Šmolíkovou?) jsem vůbec neznala. Původně jsem chtěla jen  postát na kůru u zábradlí a nechat si zdát, že náš svět je v pořádku. Ale to už mě obklopily zpěvačky.

Paní Vlčková mezi nimi není. Postála dole u rakve a potom si sedla do první lavice, mezi jiné tmavé postavy. Vlasy má nacpané do staromódního klobouku s černým závojíčkem. Ten černý flaušák si asi od někoho půjčila, vůbec jí nesedí, má v něm narvané boky a břicho, je jí dlouhý a přitom tak těsný, že se na úrovni kolenou rozvírá, div že neuletí knoflík. Paní má totiž nohy do O. Je to pohřeb její matky, vysvětlil mi pan Kantor, slavný pohřeb, i s chrámovým sborem, ta zemřelá paní totiž bývala choralistka, to znamená, že kdysi, dřív, zpívala při velké mši chorál. Tehdy bylo všechno latinsky a choralisté, ti něco znamenali. Moc tomu nerozumím, ale pan Kantor jenom zabručel: „Dneska už to máte jedno, Janičko, to všechno odnesl čas.“

Pohřeb do země jsem ještě nikdy neviděla zblízka, jenom kdysi v Nezvěsticích mi babička ukázala pohřební průvod. Tenkrát to vypadalo jinak, to si vzpomínám.  Teď už se nejde pěšky, rakev šoupli do pohřebního vozu hned na prahu kostela, aby nikdo nešel ani těch pár kroků po chodníku k autu. Protože by to nebylo optimistické. A kromě toho: tohle je církevní obřad a s tím se nesmí vyjít před kostel

„Oni to mají čím dál tím promyšlenější“, zakončil pan Kantor vysvětlování.

 Autobus šplhá příkrou zatáčkou silnice, mezi smrky a buky, až nahoru, na Návrší. Les se zrcadlí v hladině zimního koupaliště, temné a tajemné.Návrší nemá druhý svah, lesopark tam nahoře přechází v pole a louky. Jedna z těch luk je vojenské letiště, takže tam je vstup zakázán. Hned vedle je hřbitovní zeď.

Pan děkan mluví nad otevřeným hrobem. O věčném životě a vzkříšení. To má znamenat, že nevěřící zůstane navždycky zahrabaný v hlíně? Nebo se mu stane ještě něco horšího? Ne, já nemyslím, že by přišel do pekla, to ne, ale – najednou může nebýt.  Co znamená „nebýt“?  Snad to, že kdo není, ten už vůbec nic nepotřebuje, ani to naše vzpomínání – a tak jestli já vzpomínám na babičku nebo ne, pro ni to vyjde nastejno, všechno je jí jedno, k nikomu nic necítí a nikdo ji nemůže mít rád, protože ona už není. A proto nemá ani smysl nějak moc vzpomínat.

Není to hezký zvuk, tahle dopadající hlína. Ovšem ta pojízdná rakev v krematoriu, to zase není hezký pohled. Ne, babičku jsem neviděla ujíždět na věčnost.  Nic mi neřekli, byla jsem malá a nepřišlo mi divné, že jsem na Vánoce v Nezvěsticích. Sdělili mi to až když bylo po všem, na Silvestra. A hned mě začali utěšovat: „Nesmíš plakat, Janinko, babička je v nebíčku a pořád tě vidí a slyší.“ Věřila jsem jim. Přišlo mi to úplně normální, povídat si s babičkou, vyprávět jí oknem do nebe všechno možné. Vydrželo mi to až do druhé třídy. Pak se mi babička začala pomalu vzdalovat do toho, co kdysi možná bylo, ale teď už není a nikdy nebude. Unikala mi čím dál tím víc a časem se o ní doma přestalo mluvit, jak jinak, když všechny vzpomínky se už skrz naskrz probraly. Bylo – nebylo.

Jednou jsem tak začala o babičce v nebi, ale to už z toho byly jen rozpaky a maminka se dokonce trochu zamračila, a že jsem na takové povídání velká. A tak mi babička nakonec odplula někam do dálky, snad do říše pohádek, ty přece taky začínají „bylo – nebylo“.

Pan děkan ale mluví o víře, která dává život věčný. A já chci být věřící, abych nemusela jednou přestat existovat. Abych nebyla mrtvá.

Hrob je zasypaný. Lednové slunce se schovalo a najednou je pronikavě chladno.

„Snad nám nechají aspoň ty pohřby, dokud nevymřeme“, poznamenal kdosi.

„Oni jsou schopni zavést povinnou kremaci“, zasmál se pan Kantor nevesele, ale jeho paní vpadla skoro uličnicky:

„My snad ještě přindeme pod kytičky  - a kdyby ne, tož nás z teho hlava boleť nebude, k Pánu Bohu se dostaneme tak jako tak. Ale komóši vyletijó komínem – však víme kam! Však právě proto tolik chtějí to krematorium, aby to měli rychléší.“

Koukám, že mě ten její smích už vůbec nebere. A že by měla v očích hvězdičky? Ale kdeže! Co se mi to jenom zdálo…

S nastávajícím večerem padá mokré chladno. Lidi se rozcházejí, tu a tam se tvoří malé hloučky, je tady několik aut a opodál čeká autobus.

Lesopark se rozbíhá mezi vily a vilky, útulně ztracené v zahradách. Vila Olga, Vila Jarka, Vila Růžena. Z oken se rozlévá měkké světlo. Za záclonou se tu a tam mihne stín. Je čas vzít konvici a nalít čaj, horký a vonící čaj. A já nemám kam jít. Domů?  Tam se mi nechce, maminka bude stejně zase jenom brečet. Už po třetí  jí zamítli výjezdní doložku.