Stojatá voda IXX

Anotace: pokračování - po úpravě. Ještě jedna drobná úprava

       

     Uplynul jeden den, druhý, třetí. Dopis nosím všude sebou a nevím, co s ním. Poštovní schránku jsem zavrhla hned. Pošťákům by bylo divné, proč někdo posílá psaní, když ho přece může donést sám, vždyť naše město není nijak velké. Už jenom proto by to byla podezřelá zásilka. Tím víc, že adresovaná knězi, na děkanský úřad.  O listovním tajemství si už dávno nedělám iluze. Stačí vzpomenout na naši doručovatelku, jak u Brodských popíjí kafe, ulizuje nějaký tlamolep a důležitě vykládá, kolik toho ještě musí roznést. Přitom přebírá v rukou dopisy jako karty. Maminka se trpce usmívá. A že by za to nedala krk, kdyby se paní Brodská tu a tam na nějaké zajímavé psaníčko nepodívala zblízka. Vždyť to není až takové umění, rozlepit obálku nad párou. Jak známo, naše paní sousedka je zadobře s celou fízlárnou. Ach jo, já už taky pomalu slyším trávu růst. Jak jinak, když tyhle povzbudivé úvahy slyším od mámy dnes a denně. Zkrátka a dobře: pošta radši ne.

     Takže musím dopis doručit sama. Nejspíš hodit do schránky na faře. Nebo přinést do sakristie a poprosit pana Pechouška, aby ho předal. Jenomže… Po tom hororu s bábou Skřivankou si už netroufám ani na ten chodník u kostela. Maminka má tentokrát výjimečně pravdu.  Není dobré být středem pozornosti kvůli pošahaným cvokům a pomatencům. A jak včera podotkla paní Kadlecová:

     „Opatrnosti není nikdy dost. Pozor na Janičku, ona si to ještě nepřipouští. Naše Lilinka už o tom dávno ví své.“

     Jenomže tato brilantní úvaha té chytré paní má jednu chybu: vždyť ona (a snad ani nikdo jiný) - naštěstí! – nemůže tušit, že ta pomatená babča měla pro ten svůj šílený výlev docela reálný podklad. A já to málem vyžvanila magistře, když mě vezla domů!  Ona byla ovšem tak zaujatá tím mým nehorázným přáním mluvit s paterem Františkem, že jí tohle uniklo. Nebo to nepovažuje za důležité, kdo ví, kolik má ona sama másla na hlavě Vždyť vím, a nejen od vševěda Kantora, že toho má za sebou víc než dost, s tím „páterem Dlouhým“. Teď jí zbyly už akorát ty obřady, jako vzpomínka. Asi proto je v kostele víc než doma…. do háje, stojí mi to všechno vůbec za to???   Co když naši už zase mají pravdu – že je to všechno jenom takovej paskvil?

     Vytahuji dopis z tašky. Nevím, co s ním. Obálka je uválená a mastná, jak jsem ji strčila do tašky vedle svačiny. Tak mě napadá: Neměla bych to psaní rovnou spláchnout do záchoda? Jako tu přihlášku do SSM...Je to všechno vůbec k něčemu? Přemýšlím nahoru a dolů. Nakonec přidávám další řádku:

     „Jde o pana Kantora, chová se ke mně moc divně, zrovna v kostele.“

     Chtěla jsem napsat, že je kostel možná znesvěcený, ale to nedokážu vidět černé na bílém.

     Nasoukala jsem svůj výtvor do čisté obálky. A zase ji tahám jako kočka kotě. Občas ji strčím do sešitu nebo do učebnice, nejspíš do dějáku, to je tlustá bichle na celé čtyři roky, ale většinou ji hodím jen tak na dno aktovky, abych se náhodou nespletla a někdo ji neobjevil. Nosím ji všude sebou, v kabelce i v batůžku a dokonce jsem ji strčila i do tašky s notami. Musela jsem se zasmát – aby tak pan Kantor věděl, co mám sebou! No ovšem, byla jsem na hodině. Co mi asi tak zbývalo, když maminka vyšla se mnou.

„Musíme dělat jakoby nic|“, vysvětlila mi, „tu babku určitě pošlou brzo domů, jen co ji zklidní. Ta už nikomu nestojí za to, tu už nebudou léčit.  Tak aby pak někdo nebral ty její kecy vážně.“ 

„Ale mami – proto snad se mnou nemusíš chodit!“, namítla jsem.

Maminka pokrčila rameny.

„Bude to tak lepší. Jdu s tebou, takže si nikdo nemůže nic myslet."

Podívala se na mě pátravě a doložila: „A aspoň budu mít jistotu, že jdeš rovnou na hodinu a nikam jinam.“

Pan Kantor byl nervák sám. Musel mě celou dobu vyhlížet z okna, protože se hned objevil na schodech. Na to jak je tlustý, seběhl dolů jako zajíc a horlivě spustil.

„Dobrý den, paní Nováková, vítám vás u nás!“

Oči mu přitom nervózně rejdily sem a tam.

      Maminka vysvětlovala, že měla cestu do města, a tak vyšla spolu se mnou. Neznělo to moc přesvědčivě – vždyť co by měla co dělat na konci ulice, kde je už jenom stadión a hned za ním výjezd na příbramskou silnici.  Nedalo se zakamuflovat, že mě vede jako blbečka.

     „Prosím, pojďte na chvilku nahoru, k nám. Rád bych vám ukázal program jarních koncertů.  Je to inspirováno Pražským jarem, aspoň trochu kultury v té naší poušti. Šňůra koncertů, především sice v Plzni, ale i tady, takové Podbrdské jaro, dá se to tak nazvat. Tedy s nadsázkou, neboť v téhle díře chcíp pes.“

     Maminka rozpačitě přešlápla, ale nakonec si dala říct. Stoupaly jsme po schodech a pan Kantor na nás sypal informace – že koncert sice bude bez varhan, protože národní výbor je ještě nepořídil a do kostela se s tím nesmí, ale i tak to bude něco jedinečného, koncert přímo v obřadní síni na radnici, no a další bude v sokolovně a pak ještě jeden komorní, na Střelnici.  A kromě toho bude i nádherný, skvělý koncert v Mariánských Lázních, až v květnu, to už bude hezky, a to by bylo na výlet, takže pozvání pro Janičku i pro maminku…

    Z hodiny tentokrát nic nebylo, pan Kantor jenom zběžně přehlédl, co mi dal posledně za úkol. Přitom mámě horlivě vykládal, jaké dělám pokroky. Ale že musím ještě přidat, Luisina polka chce kromě techniky i lehký, hravý přednes – náš gympl se přece zase chystá na Slovensko, a to by byla pro mě příležitost…

      Mě tak rodiče někam pustí, že jo – ani s Marcelou do Plzně, natož na Slovensko, i když se školou...Mohla bych dojít úhony, snad dokonce přijít o panenství, nebo se rovnou někde zabít, darmo myslet, to je na nic. Nehledě k tomu, že teď bych se nezmohla na lehký a hravý přednes. Kromě toho se už dávno ví, že s Luisinou polkou pojede Alice Janotů. Ne z protekce, ona si to vážně zaslouží, je mnohem lepší než já –  pan Kantor dělá blbýho, jako by to nevěděl. Družební setkání s kysuckým gymnáziem má být ve znamení Bedřicha Smetany. Další skladbu si chystá Alena Zajícová, ona je sice plašan, takovej zajíc, správně se tak jmenuje, ale cvičí do úmoru, nakonec všechno nacvičí, a ta Vzpomínka na Plzeň jí zní jako zvonečky. Kdepak mně…

Paní Kantorová tiše vklouzla do pokoje se šálkem kávy. Pan Kantor sedl ke klavíru.

     „Tohle bude Janička hrát, naučí se to a určitě to někde uplatní.  když si teď musí dát u varhan přestávku, nebude to na škodu. Bach se nehraje jen v kostele – abych přiznal, zrovna tam ho hraji docela nerad. Pro ty báby je ho škoda!“

     Maminka velmi živě přikývla na souhlas a on si s úlevou otřel kapky potu z toho svého vysokého čela, jak rád říká, aby se vyhnul slovu pleš. Škodolibě mě napadlo, že až do téhle chvíle mu asi nebylo moc dobře po těle. Pokoj ovládly tóny Bachova preludia.  Když zmlkly, maminka vzdychla, jaká je to nádhera – a pak vytáhla sentimentalitu nejtěžšího kalibru:

     „Jak sprška deště prudká, živá, jež padá do vyprahlých hrud, tak v duši lidskou hudba splývá a splachuje z ní zemský rmut“.

      Znělo to falešně, tak křečovitě vedle, jako by někdo brečel na nesprávném hrobě. Došlo mi, že se za mámu stydím.

     „Hudba nán zůstává,“ pronesl pan Kantor, "hudba je věčná, i v té dnešní bídě.  i v té dnešní bídě. Kdepak kostel – tam se v téhle tristní době stahují akorát blázni.“

     „A ty nebeské kozy, tož, ty nadělajó moc nebezpečné drby“, doložila paní Kantorová významně. Zjevila se jako duch ve dveřích, aby odnesla prázdný šálek od kávy

      Pan Kantor se ještě zmínil o případném návratu báby Skřivanky a že by se to pak ještě muselo řešit, aby nebyly klepy. Třeba by mě nějakou dobu mohla učit Ivana Hladíková z Janova,  je šikovná muzikantka a dobrá kantorka, jeho bývalá žákyně. Bylo by to jen přechodně, to se rozumí. Ale to je teď předčasné, ještě se uvidí."

      Dědkovi se to povedlo, vyvlíkl se z průšvihu jako had. Ta špatná jsem nakonec já, vždyť jsem hulákala a hysterčila pro jeden jediný bohémský polibek. Málem bych se rozesmála, kdyby tady bylo něco k smíchu: pan Kantor snad tomu sám uvěřil, přesvědčil sám sebe!

      Kuchyní jsem prošla s pohledem obráceným k zemi. Na Matku krásného milování se jsem se podívat nechtěla, musela bych brečet. Na schodišti útulně zavonělo jádrové mýdlo, polévka a káva. Jakoby nic...

      „Nepojedeš ani na Kysucu, ani do Mariánek, ani do Plzně", řekla maminka tiše, ale důrazně. Zmohla jsem se jen na upozornění, že je mi skoro sedmnáct.

     „Tím hůř“, procedila maminka mezi zuby."

      Naštěstí mám v červnu jet do Lidic, to už je dojednáno, budu recitovat na tryzně. Musím si totiž vylepšit svůj mizerný kádrový profil. Mámě je ovšem jasné, na co právě myslím,

      "A do těch Lidic pojedu s tebou" oznámila mi jako hotovku.

      Krátce se zamyslela a dodala: "Nelíbí se mi to. To všechno, a tak.."

     Zamířily jsme na náměstí, tou poklidnou, starosvětskou, tak nějak útulně otlučenou ulicí. Moravské uzeniny hlásá opadající reklama  na slepé zdi. Jako pozdrav starých časů, kdy svět byl podle všeho normální a přívětivý. Řeklo by se idylka - i to, jak tak jdeme spolu, maminka a já. Připadám si jako ve snu - všechno je tak a tak, ale ve skutečnosti docela jinak... A už zase si musím vzpomenout na čisté dlaždice s červeným kobercem. A pod nimi krypta, ponuré podzemí plné nebožtíků, hnijících nebo vysušených. Pane Bože, kdybys nebyl, tak teda nevím. Fakt nevím. Co by byl náš život? Snad jenom nějaký vesmírný omyl. Maminka je milující, pečlivá, já ji mám ráda - ale pod povrchem je tolik napětí, nedorozumění a nechtěných ublížení... Všichni jsou neskuteční: seriózní starší pán, varhaník, skladatel - a stačí s ním zůstat o samotě, aby se ukázal...Krásná Rybova mše a zpěvačky ze sboru, co si nabízejí ulepené bonbóny, na zpívání si akorát hrajou, s těmi svými vyšeptalými hlasy. Kdyby to nedrželo pár profíků, tak je to ubohost. Skutečná je snad jen ta holka, ta Darinka. No a samozřejmě pan farář František...

Jsme uprostřed náměstí, tam, kde se fronta domů otevírá ke kostelu. Ve výloze dámských oděvů se zrcadlí mariánský sloup.

"Prosím tě, nekoukej na ty hadry, Slávinka ti pošle něco lepšího", ozvala se maminka. "Mnohem lepšího, to se vůbec nedá srovnávat", dodala důrazně, když jsem  se nepohnula. Ve skle výkladu se totiž odráží i modrý Fiat. A mamince to neušlo.

Rychle jsem se otočila na patě. Auto stojí u okraje chodníku, pan farář asi na někoho čeká. Kývám na pozdrav.

Stáhl okénko.  "Pozdrav Pán Bůh, děvčátko!"

Jsem jen dva kroky od něho, škoda, že nejsem sama, všechno bych mu řekla - a takhle nemůžu ani vytáhnout ten dopis. Maminka se postavila přede mě, zády k vozovce a postrkává mě pryč. Najednou má náramně naspěch.

V Nádražní ulici se ještě vrací k plánovanému výletu do Lidic:

"Pojedu s tebou -samozřejmě! Už proto, že je to blízko Kladna. Aby tě náhodou nenapadlo vyhledat toho... toho jezovitu!"