Gerda I.

Anotace: Paralelní příběh Gerda, oné slavné postavy.

„Zničte již ty dveře!“ Zaduněl příkaz Gerda, třímající v rukou obrovskou obouručnou válečnou sekeru.
Několik najatých pobudů u narychlo zbudovaného beranidla znaveně zachroptělo.
„No tak! Opřete se o to chlapi“ Povzbuzuje Gerd, chystající se na výpad.
Najednou… Prásk. To jak dveře od domu černokněžníka zapraskala. Než by se jeden nadechl druhá rána a dveře v oblaku prachu letí do stran.
V nově vzniklém otvoru se zablýskne červená záře. Žoldnéři jako ve snu, hypnotizovaní tou světelnou hrou jen nehnutě civí do blba. Ne na dlouho. Záře se proměnila v oheň a v nastalém zmatku všechny smetla ohnivá koule. Masakr…
Gerd nebohé, teď již polomrtvé pohunky ledabyle překročil. Šel jistě. Nemá strach. Nezná strach. On NE.
Další ohnivé kouli se lehce vyhnul. To už stál v místnosti. Naproti němu, v bojovém postoji stojí mág, ruce v plamenech. Na tváři velmi, velmi nasraný výraz.
„Ty…“ Zachroptí mág.
-Švíh-
„Oh…“ To zachroptěl mág. On Gerd obecně není moc na dialogy. Ukončil tedy rozhovor vržením sekery, která se teď mocně zasekla do těla nebohého mága. Stařec s oním již známým „Oh“ spadl na zem.

Gerd se přišoural k tělu umírajícího černokněžníka.
„Překvapen?“ Ptá se s úšklebkem.
Mág chvilku prská krev, která se mu dere do úst. Slábnoucím hlasem, z něhož prchá život, vyslovil pár nezřetelných slov.
„Co to kvákáš?“ Durdí berserk.
Mág s posledních sil chytne Gerda a zašeptá: „Taky se budeš divit.“ A zemřel…
„Hmm, jasně.“ Zamumlá si jen tak pro sebe. „Tak copak to tady máme…“


Byl to dobrý lup. Tolik zlata Gerd neměl ani nepamatoval. S chutí si jej nacpal do teď již naditého měšce.
„Ha… a jak lehký lup to byl.“ Posmíval se teď již spokojeně.
Rázoval si to tedy cestou do nebližší knajpy. Nálevna U Kobyly a praporce nikdy nezklame.

„Jednu noc, prdelko.“ Oslovil Gerd hospodskou a hodil na stů deset septimů.
„Jednu, a neříkej mi prdelko.“ Zahudrovala hospodská a schrábla mince ze stolu.
„Kde to je víš, tak padej.“
„Ale tak se hned nehurdi, křepelko. Nemyslel jsem to zle. Neměla bys tam pro pocestné trochu medoviny?“
„A máš čím zaplatit?“ Pozvedne zkušená žena obočí.
„Tady máš sto septimů. Tak nalejvej.“ S rozjařeným úsměvem vyskládá peníze na stůl.
„Jak si pán přeje.“
S těmi slovy postaví před Gerda tolik medoviny, že průběh noci nemusíme sáhodlouze popisovat. A jestli si vrznul, neví ani on, natož já (krčí vypravěč rameny). Inu záhadně se dostal do svého lože…
A zde náš příběh začíná…


************


„Au.. O bohové.“ Zanaříkal v poledne Gerd. Nemotorně se posadil na kavalec. Svět se točil. Hlava bolela.
„Asi jsem to přehnal. Devítko… Už nikdy, nikdy nebudu pít!“ Hudruje s rukama svírající pulzující hlavu.
Chvíli jen tak seděl. Normálně zvládal kocovinu dobře, dnes však bylo ráno zlé.
„Musím se jít vychcat.“ Oznámil světu. Vstal. Nevěděl, jestli vstal on, nebo se smrštil svět. No… ono to bylo ve své podstatě jedno. Došel ke dveřím. Přepotácel se přes halu a ostatní nešťastníky, kteří podobný stav poznají za chvilku, až se také probudí.
V tomto rozhozeném kroku došel až za hospodu. Opřel se o kamennou zeď a s úlevou oddychuje. Dokázal to. Pomalu rozepl kalhoty. Teď vyndat nádobíčko a zbytek nechat na přírodě.
„Počkat??“
Ruka bleskově šmejdí v kalhotách. Sem a tam. Tam a sem.
Gerd se dokonale probral z opice. Stáhl kalhoty… Dlouze, dlouze prohlédl své slabiny. Pak kalhoty natáhl. Ušel asi tři kroky.

A omdlel.


************


„Slečno, slečno…“ Hlasy ozývající se z veliké dálky přiměly Gerda otevřít oči.
„Slečno, jste v pořádku?“
„Já. Já…“ Zakuňkal Gerd.
„Pojďte se posadit,“ promluvil onen hlas. Veliké, hrubé ruce uchopili Gerda a jako pírko ho odnesly k nějaké lavičce.
„Cítíte se již lépe?“
Gerd se pomalu rozhlíží kolem sebe. Je v Bílém Průsmyku. Otočí hlavu za oním hlasem. Před ním stojí městská stráž. Nikdy mu stráž nepomohla, prolétlo Gerdovi hlavou. Ale co.
„Jo, už je mě líp. Jenom mě bolí hlava. Co bylo v tom pití, sakra?“ (
„To já nevím, slečno. Zdali je vám lépe, prosím, omluvte mne. Musím ještě obejít kus města. Kdyby cokoliv, zavolejte na mě.“ Řekl a odešel.
„Hmm.“ Zabručel Gerd.
„Počkat. Jaká slečna. Je jeblej?“
Na to skloní Gerd pohled na svou hruď.
Tělem mu projel mrazivý pocit. Hruď byla jiná. Jiná… Jakože… Větší.
Ohmatal se. Ale ne. Vstal. Znovu se ohmatal. Boky… Nohy… Zadek… Břicho… Prsa.
„No na mou věru. To není možné.“ A nakonec tvář.
Byl někdo jiný.
On… Se stal ŽENOU.


********************


Vyšel zpoza křoví, co rostlo za Hokynářstvím. Udělat potřebu jako žena byl úkol hodný pro akrobata, ne pro chlapa. Najít těžiště, držet oblečení a k tomu kontrolovat, aby si nepomočil nohy stálo Gerda veškeré úsilí. Byl na dně. Co si počne.
„Proklatý kouzelník.“ Zahudroval. „To se mi pomstil, zmetek. Kdybych to věděl, zabil bych ho hned dvakrát!“
Co ale teď? No co naplat. Musí pro své věci ke Kobyle. Vstoupil tedy dovnitř. Přivítal ho otřesný puch. Divné, nikdy mu to tady nesmrdělo. Ble, špinavá podlaha, začouzená okna.
„Co to?“ Projelo Gerdovi hlavou. Takhle to tu nikdy neviděl. Překročil opilce a vydal se do své místnůstky pro věci. Klíč v oblečení naštěstí našel. Bože, propil jsem sedm set septimů? Zhrozil se, když viděl prázdný váček. Bohové, co jsem to včera dělal.

„Kdo jste?“ Zazněl tvrdý hlas ze dveří.
Gerd se otočil. Hodspodská…
„Čekáš tu na Gerda? Na to hovado?“ Zeptala se, teď už ne tak přísně.
„No já… Jo čekám.“
„Tak se na něj vykašli, holka. Ten parchant včera propil veškeré prachy a nemá už ani septim. Z něho nic nekápne. Sama tu na něj čekám, na holomka. Visí mě ještě dvě stovky. Však já to z něj vymlátím. A ty se zatím pakuj.“
To nemusela říkat dvakrát. Gerd vypadl z hospody dřív, než bys řekl švec.

No ale, co teď? Gerd se tedy začal pomalu procházet po městě. Ještě byl v šoku. Ono, když se vám tohle stane, nebudete zrovna ve své kůži, jak se říká. Tohle si mumlal po cestě. Zastavil u jednoho velkého okna. V jeho odrazu jasně viděl svou postavu. Ohlédl se do všech stran. Byl tam sám.
Shodil ze sebe hadry. Pozorně se prohlédl. No.. Když to vezmeme kolem a kolem, byl teda pořádná kost.
„Hm…“ Zabručel si pod… ehm… pod ústa?
„Není to tak zlé.“

A tu dostal nápad. Ono to není vlastně vůbec zlé.
Oblékl se. A s novou vervou vyrazil do ulic.

Gerd… Ehm… Tedy… Gertruda?... Ger… Ge… G… Ona?


Ona!


***---***---***---***




Bylo příjemné sluneční odpoledne. Belethor, jako ostatně každý den v tento čas právě postavil vodu na čaj. Měl dobrý čaj. Aby ne. Měl všechno. Chlubíval se, že má v obchodě od ponožky po stavební kámen. A byla to pravda. Když někdo potřeboval oblečení, materiál nebo jenom nějaký atip, u Belethora měl jistotu, že to co chce určitě nenajde. Ale Belethor měl zase jistotu, že mu vnutí něco jiného, takže s prázdnou určitě neodejde. Takhle se u Belethora nakupovalo. A světe div se, zatím Belethorovo Hokynářství profitovalo!
Zalil čaj. Vůně levného čaje provoněla zatuchlí obchod.
-Cililink-
Dveře se otevřely. No spíš se rozlétly.
Belethor si až spálil jazyk. Ve dveřích stála ta nejkrásnější dívka, jakou kdy viděl. On toho zatím tedy moc neviděl, ale takhle holka byla fakt kus.
„Přejete si?“ Zeptal se líbezně, jako když másla ukrajují.
„Nějaký hadry na sebe.“ Odpověděla ladným hlasem ona překrásná dívka.
„Jaké oblečení byste si představovala? Já mám tedy vše, ale abych věděl kam sáhnout.“
„Co já vím. Něco přines. Hlavně ať se v tom můžu hejbat.“
„Už běžíííím.“ Zazpíval Belethor a odtančil vedle.

„Velmi vám to sluší. Máte v tom opravdu překrásnou postavu.“ Uznale přitakával obchodník.
Gerd se prohlížel v zrcadle. Lehký korzet, obepínající jeho ňadra ladil s dlouhým rozparkem na boku sukně.
„Vypadám v tom jako nějaká šlapka.“ Zakončil své pozorování.
„Co prosím?“ S nechápavým výrazem nakrčil Belethor nos.
„Ale nic.“ Usmál se Gerd. „To je přesně to co hledám. Kolik mě to bude stát?“ Nahodil nevinný pohled, který si celé dopoledne trénoval před zrcadlem.
„É … no pro vás 50 zlatých.“
„Tolik?“ Zeptal se Gerd s kočičíma očima. Lehce vystrčil nožku a popošel k obchodníkovi, kterému se hned nahrnula krev do… do tváře.
Začal si pohrávat s vlasy.
„No mohl bych vám dát slevu, slečno… Řekněme, dvacet?“
Gerd přišel přímo před hokynáře. Lehce mu pošeptal do ouška: „A nešlo by to jako dárek? Budu vám moc vděčná. Nebudu nic dlužná“
Belethor stál jako opařený. „Noo.“ Polkl. „Vemte to prosím jako dárek.“
„Tak díky.“ Usmál se Gerd. A odešel z obchodu.
Belethor tam stál jako opařený. Ještě chvíli zíral na dveře, jestli se mu to jen nezdá. Když zjistil, že asi nic nebude, odebral se do sklepa se slovy: „Tohle musím uchladit…“

Gerd vyšel před obchod. Ruku položil na bok a prohlížel si muže, chodící okolo. Smál se v duchu, jak zakopávají, protože nekoukají na cestu.
„Hahaha…“ Smál se v duchu.
Zrovna kolem procházel kolem pohůnka, který štípal dříví. Mohl na něm-jí oči nechat.
Gerd se zastavil, usmál se a na místo pozdravu:
„Nečum, blbečku.“
To chudáka tak vykolejilo, že mu topůrko trošku proklouzlo a místo do špalku se sekl do nohy. Spadl na zem chudák a začal se svíjet bolestí.

To už ale Gerd šel dál. Nakonec zastavil u velikého stromu vprostřed malého posezení ležící u svatině Kynaret. Sedl si. Přemýšlel.
Z jeho myšlenek ho probudil kněz, který se zrovna začal vyvolávat svá hesla.
„A on se vrátil. Vrátil se pro nás! Byl člověk, stal se bohem a přes to na nás nezapomněl!“
„Hmm.“ Zahudral. „To stojí za pokus.“
Seděl přímo naproti knězi. Dívali se na sebe. Gerd pomalím pohybem vysunul z rozparku šatů nožku. Kněz přestal mluvit. Teď Gerd nožku vyklonil trochu do strany. Nechal jí ozářit slunkem. Mnich polkl.
Teď povolil šnůrku na korzetu. Knězi přejela po tváři kapka potu. Další šnůrka. Ňadra se pomalu ale jistě drala ven. Zbývala poslední šnůrka. Kněz si otřel zpocené obočí. Poslední šnůrka. Korzet povolil.
Kněz upadl na zem. Omdlel.

„Rychle lékař!“ Volal na pomoc přispěchající strážný. „Zastavilo se mu asi srdce.“
Na to znal Gerd lék. Chrstl džber vody na nebohého starce.
Ten se s výkřikem probral. Rozhlédl se. Jak uviděl Gerda zařval a dal se na útěk. Již ho tu nikdo nikdy neviděl.
Tradovalo se, že odešel do nějaké jeskyně hluboko v lesích. Do konce svých dnů prý kreslil zvláštní malby na zdi u kterých slintal.

Když se Gerd vymanil z hloučku lidí, kteří mu děkovali za záchranu onoho kněze, začal stoupat po schodek k Jorvarsku. Ani nevěděl, co ho tam táhne. Cítil, že zde má šanci. Ono stejně neměl kam jít. Neměl ani floka, v žaludku nic a sekera zůstala v hospodě.
Stál tedy před velkými dubovými vraty Jorkvarsku. Má tam jít. Nemá tam jít?
Nervózně se poškrábal na rozkroku.
Zamračil se.
„Pitomá změna pohlaví.“
Jo Gerde… už to nebude jako dřív. Budeš se s tím muset smířit…





***---***---***---***



Gerd stál před dveřmi Jorkvarsku. Nikam jinak jít nemohl. Sídlo Jarla bylo pro něj zatím nedostižné a bez peněz v kapse si vybírat zrovna nemohl. A u mrtvol spát nechtěl. Tak tedy…

Dveře zavrzaly. Postavy sedící u dlouhého stolu s tázavým výrazem pohlédly na příchozího. Hlukot ustal. Dveře se s dalším zaskřípáním zavřely. Ticho by se dalo krájet.

Gerd přistoupil ke schodišti. Změřil si tázavým výrazem všechny v sálu.
„Hmm. Dědek, vlasáč, pankáč, pokreslená blbka, pěkný kozy, divnej úsměv, rváč, stará rachejtle, a … elf?“ Jeho dedukční schopnosti a vnitřní porozumění byly opravdu… výjimečné.
„Nějakej problém?“ Otázal se mrtvolných pohledů medovým hláskem.

Od stolu se zvedl obr s dvouručným mečem na zádech. Obešel stůl a přistoupil ke Gerdovi na dosah ruky. Dívali se na sebe. Obr přistoupil ještě blíž. Očichal Gerda a podíval se mu hluboko do očí.

„Ty jsi… žena?“

„Geniální postřeh.“ Odpověděl Gerd se zatajeným dechem. A dodal… „Je zde někdo normální, prosím?“

Vstal další chlap. Dlouhé rovné vlasy se mu třpytily v záři svíc. Pomalu obešel stůl a za stálého ticha přistoupil ke Gerdovi. Přiblížil se na dosah ruky. Dlouze jí pohlédl do očí. Pomalu sjížděl pohledem na ramena, prsa, boky… A zas se vrátil k očím.
„Hmm. Máš pravdu, můj bratře,“ odpověděl se zamyšlením, „je to skutečně žena.“

Gerd stál. Nevěřil.

A Vilkas se rozesmál. „Neboj se koloušku. To byla jen taková sranda. Farkas to nemyslel vážně, viď?“
Otočil se na svého viditelně pomalejšího bratra. Ten nechápavě protl mlžně pohled svého bratra a dál se díval Gerdovi do výstřihu.
„Aha…“
Vilkas chytl Farkase a odtáhl ho do přízemí Jorkvarsku.

„Tak tedy…“ začal pomalu Gerd.

„Zadrž!“ Na stůl se postavila drobná žena. Červená vlasy, dlouhé a rovné krásně a něžně obepínaly siluetu jejích ňader. Mírně nahnutá prdelka a zuřivý pohled prozrazovaly, že toto je opravdu „divoška“. Gerdovi se zalíbila.“Třeba je lesbička“. Napadlo ho … :D

„Nejsem Lesba!“ Zařvala na celou síň.

„Šdoka.. Teda, co?“
Gerd nevěřil. Ocitl se v blázinci. Na stole stojící polosvlečená dívka, viditelně na hranici tělesných možností, (alkohol je zhouba), a zbytek osazenstva naháněl přímo hrůzu.
Toto bude hodně drahá noc…

Pomalu předstoupil před onu ženu.

„To myslíš vážně?“
Položil Gerd tvrdě a přímě otázku.
„Opravdu nejsi lesba?“

Žena se viditelně zalekla. Toto nečekala. Pohnula hlavou v rychlém sletu nahoru… Dolů… A usla.

???

„A dost!“ Rozezněl se přísný a autoritativní hlas. Zase jste se ožrali jako dobytek?? Vilkas mě zvrací do bot a Farkas zvrací na Vilkase. Aela usla na jídle a Skjor spí někde venku v chroští, kam se šel … před hodinou. To jste víc zvířata než lidé?“

To promluvil hrůzu nahánějící stařík, který připotácel také notně pod parou z nedaleko přilehlé místnosti. Červený nos prozrazoval, že toto není jeho první přebrání v tomto životě.

„ Ale kdopak jsi ty?“ Začal dialog medovým hláskem s nepřítomně stojícím Gerdem. „Jestli chceš, pojď ke mně do kajuty. Královsky se o tebe postarám, hihi…“ S tím šáhl Gerdovi na zadek.

To bylo již příliš…


**************

Gerd stál na schodech vedoucích z Jorvarsku. Přemýšlel. Asi nezapadl… Ono, praštit toho starýho dědka nebylo takovej problém, jako dát se do pranice se zbytkem těch magorů. No hold…
FUJ…
…Zuby zakouslé do boty…

„NO doprdele…“


„Nehceš práci?“ Přehlušil jeho překvapení vysoký kovový zvuk.
Gerd se ohlédl.
Stál tam Válečník oděný v ebonitu. Energie, jež z něho vyzařovala, plnila okolní vzduch. Neuvěřitelná síla přímo hmotněla kolem onoho válečníka.
„Ptám se, chceš práci?“

„Já… Já..“ Nezmohl se Gerd biť na jediné slovo…

„Hm…“ Zabručel onen hrdina a přiblížil se blíže.

„Jsi přijata. Pojď za mnou. Bude to dlouhá cesta.“