Zápisky mnohostranné pirulety pana Shakespeara

Anotace: Klid před bouří a reflexe zkušenosti ve Slováckem divadle během generálního týdne nové hry Mnoho povyku pro nic v režii Z. Duška

I.             Pondělí. Zlost, derivace deprivace, sensoricka frustrace, spánkovy deficit. Klasický benefit spánku ve volném dni mi nedává spát v den následující, kdy máme nástup na pul sedmou ke stavbě kulis nové zkoušející hry. Jen jednu hodinu jsem oka zahmouril a poté tapal a potacel se v mnoha hodinovém víru bdění, myšlenek a pochybnosti, urážka majestatu spánku během pritomne vynucené insomnie. Mnoho veršů proletlo synestezii mé hlavy, spletity spletenec interasantnich povah a idejí, snů a manzet zhmotnujicich se přání odpovídajících na kreativní vůli budoucnosti.

Bdění nabývá zvláštní půvab tajemné hlubinné cesty při poslechu temně ambientni prostorové hudby, jenž stvořili pánové z Lyonskeho Ultimae. Hlubinná cesta, jak po stránce texturalni kontinuiity, ambientniho neutichajiciho vzlynani, krystalicky zglitchovanych techno beatů. Aes Dana a Miktek jsou moji noví hrdinové deepovejsiho spektra poslechové a taneční chilloutove elektroniky a je můj sen je letos slyšet na Ozore spolu s další psychedelickou plejadou tvůrců z Ultimae i jiných labelu a kontinentu planety.

Ale zpátky k divadelní práci na pondělní zkoušce, stavba proběhla dle očekávání a v poklidu asi během čtyřiceti minut. Poté se kulisaci rozprchli na snídani a já šel vyventilovat mysl s dalšími plavebnymi skladbami, jejichž zimomriva vestecka jasnovidnost a tajuplná stedrost podvedomych proroctví mi připadala půvabné a nevyslovne vymluvna. Jak se první paprsky odrazely nad mrazivou hladinou, odrážející první úsvitne cervanky ve svetle oranžové jezero textur zrcadlicich něco z necasove dimenze mimo prostor. Ten pocit uniknout z nebezpečné, přehlcene a do sebe se stimulujici reality, do nadčasovosti hudebního zjevení, do abstraktního prostoru mysli, který hudba těchto tvůrců probouzí v imaginaci, v obrazosnovem oku vesmírné existence.

Okruhem kolem řeky zamířil do nedaleké pekárny, všímaje si lidi jichž potkal na cestě. Žena v černé bundě pokurujici před vlasovym studiem pozorujic mne jak se plizim jako přízrak ulici do centra. Na náměstí se významy srocovaly do upenlive klíčicich trojúhelníku a město, které je mi blízké a kde jsem byl zrozen, pojednou se rodilo jako nahé a zářivější v novém světle, pod rouškou každodenních starostí a pohledu skryto, v detailu hudebního okénka, pronikajiciho zrakem jedinečné přítomnosti k podstatě skutečnosti. Probudil se zde duch literární pozůstalosti nějakého prozaika? Vzpomněl jsem si na nejednoho surrealistickeho velikána a starý antikvariát na druhém náměstí, pod nímž je kavárna a bar, před kterým jsou křídou namalovany hodiny ukazující čas věcne kávy a ginu, který pijí princeznini mládenci, dosud imaginární a na koních ujizdejici ke stále stejným větrným klinum.

Vchazim do průchodu starého antikvariátu, kde na ocelových staflik natěrač ve středních letech se spachtli serezava opryskanou okrovou omítku v barvě o dvě oktavy výš. Na schodech si všímám velkoformátové fotografie vysoké a štíhlé černovláse modelky nastávající boky a pás slunci a k ní zezadu vstřícně přicházející mládenec se svými surovymi a nízkými pohnutkami, vetka ji vystřelovací úd do soustav, které jsou pro to stvoreny a vysnoreny. Dveře starého antikvariátu jsou uzavřeny pohledům smrtelníků, vedle otevřené dveře do šatny ve které je rozsviceno. Vracím se zpátky a zamirim do oblíbené pekárny, dole v kavárně si pricuchuji k vunim starých vzpomínek, kdy s blízkou duši probíráme naše rozvijejici dílo, dnes již dokončené.

Vchazim do pekárny z mrazivého průchodu ulice, kde si objednávám kávu a ovocný koblih a ještě jeden karamelovy, můj oblíbený, ve kterém se chuťove pohárky roztekaji jako holandský sýr z Daliho obrazu. V očekávání, že mi paní ve středních letech v pekárně udělá kávu, ale mají tam samoobslužný automat. Nicméně, pokračuji na vlně psychedelicky ambientniho soundtracku, pomalými, tahlymi kroky se presouvam zpátky do divadla, krátce před osmou hodinou ranní, ve stále, neutichajici bdělosti a zrychlenych a statických myslenkovych pochodech. 

--- 

II.     Popoledni přestávka mne zavala do blízké restaurace, kde při čekání na menu komponuji další slovní reflexe předešlých události dne, pro případ,  že by je někdo měl zájem číst jako vnitřní dokument o povaze skutečnosti, interpretovane interpersonalnim viděním snilka a tvůrce odkudsi z nitra tvárné hmoty tváře vesmíru. Divadelní ruch a jeho okresky zkoušení, lidské pohnutky, těla, udy, vzdychani, úzkost na hrudi, nervozita, zmatek, cit slouceny s rozhodnosti, svepravnosti a sublimnou povahou času, zachycenou za oponou myšlenkové abstrakce. 

V nirvane slunečních paprsků objevují životní princip pozitivního rozjímání proti entropii, srsti odporu, strnule rezignace, roztavene letargie. Mezitím v kulisarne se probírá prdohlt a jiné jazykové odnože lyrickych buranskych nožů. Ranní volání na prvotni choreografii, průvodní fluidum se z textu poobedoveho vytrácí, ale zjitrele myšlenkové pochody pokračuji a na jevišti se dále zkouší. Od rána jsme projeli první poloviny s několika zastavenimi, mohl bych komentovat deni a rojení, možné záblesky a útrapy a fantazie v myslích a imaginaci kolegu kulisaku a hereček a herců, ale především, že se v tom cítím jako by svůj, až strašně nesvuj v kontrastu v běžným životem a mohu jen říci, že jsem tajuplne a příkre vděčen za svou práci a kam až mne divadelní provoz a toto zaměstnání v uměleckém sektoru dostalo. 

V krátkosti rozeberu konfiguralni geometrii tance naproti smrti, je to oslava životu, je to oslava vůle, vítězství, malá vítězství před velkými cily. Je půl desáté dopoledne, celý Shakespearuv ansabl Slováckého divadla se dostává do pozoru, již všichni v kostýmech a líčení. Z tlampace se ozývá 'hubu drž' právě se zkouší scéna soudrznych strážců, jež odhalují zločince, v krutoprisne režii naší kulisacke crew. 

 Pozoruji režiséra Duška jak předává pokyny koleguv, ohledně hraní a hledání ve tmě, jak je hledají a nacházejí. V kulisarne se mezitím očekává, další obraz, Peťa si měří výšku europalet a zjišťuje jejich hmotnost pro nový byt. Po je mi ve vzpomínkách drahe a průzračné jsou pruzory mého literárního okénka na ženy, které zde hrají. Mladá Tereza Hrabalova, jež opouští své panenské teritorium a pouští se do lásky z Claudiem, kde je následně ocernena zlým Donem, pukne ji z toho srdce, v plné síle nasazení odvahy se vzepre s pomocí své mocné sestry Beatrice v podání Kláry Vojtkove. Klarin výstřední projev a extravagantní outfit jsou vystizeny jako sny, zaskuby v nitru, spanilé spalování touhy, shoreni triků ve tmě, požár uhaseny a liturgický, strepiny nahých sedin, živoucí artefakty divadelního pohybu, kde je ta performace, střílení šípů od srdce, anatomie zla, choutky prenatalniho člověka, primitivniho padoucha, chameleona životu a tváři, gest a tvarů, slov a úsloví zastrenych v úderné sekvencí výjevy ze života fraktalni kaleidoskopie srdce.

Všechna ta marná sláva 

Všechny ty průzračné touhy 

Všechna ta pýcha, smutek,

právo na lásku až za hrob,

Nevyhnutelnost smrti i strnuti,

válka podvědomí proti vale životu,

neutisitelne jizvy a křivdy na duši,

rozporcovane iluminace Skulptur noci.

Živé myšlení na autora všech dramat,

všech skupenství a tvarů,

vášne, nostalgie, euforie ctnosti,

smilnost, milování, živlů tkání.

Paměti zde doznane a uznání tam vyrcene,

deziluze ze tvorby obsahu,

opojnost slibne manifestace,

vyrvani se z područí slova emanace.

Už jen Utišit, zjemnit, prostrit,

na hostinu srdce, prošetřit prostory,

zajmout vězně, zatknout strachy,

pretavit je v lásku, v pojetí hlubinné modří.

Jak pravis Ty, milovaná,

milující, nechť jsou desy

a noční můry a obavy,

pruvodcemi cestou nás samých.