Ledové zahrady: 1. Moenia a Nubigena

Anotace: Vím, co řeknete. Nevím nic o lomech. Nevím nic o dřině. Nevím, jaké je utéct z domova. Vím ale, jaké to je stát sám před nemožným úkolem a čelit vlastním dětinským představám i desiluzím.

Někdo se řítil ulicemi města. Blond vlasy, jež zjemňovaly jeho hrubé, až ošklivé rysy v obličeji, za ním vlály a na zádech mu poskakoval velký batoh nacpaný k prasknutí. Na dlaních měl tvrdou, rozpraskanou kůži - snad od velmi těžké práce. Celé tělo mu brázdily hluboké jizvy, zejména ta jedna jediná, jež se táhla od lícní kosti až ke koutku úst a způsobovala mu nehezký úšklebek. Být to dospělý muž, nebyl by tento popis nijak zvláštní, ale vzhledem k tomu, že se jednalo o osmileté dítě... Takto osmileté děti přece obvykle nevypadají.

Audens - tak se ten chlapec jmenoval - byl na útěku z domova.

Utíkal, co mu nohy stačily, aby unikl ze spárů svého trýznivého osudu co nejdříve, když už se k tomu odhodlal. Byl přesvědčen o tom, že uteče navždy, že se nikdy nevrátí zpět, a byl plně připraven na život na útěku. Život plný zoufalství, strádání a samoty. Audens se křečovitě držel svého vzteku, aby nezapomněl, proč utekl. Aby nezapomněl, proč to všechno dělá, a aby si i v pozdějších dnech a snad i letech mohl dodávat kuráž. Měl strach, že kdyby si to všechno řádně rozmyslel, ztratil by motivaci k útěku a musel by se vrátit, a to v žádném případě nechtěl připustit. Zatímco takto přemýšlel, vynořila se mu zpod všeho toho vzteku něžná vzpomínka, jež patřila matce. On ji však ihned zatlačil zpět. Na lítost již bylo pozdě, to Audens dobře věděl.

Město, kam doběhl a kde se později také usadil, neslo název Moenia. Slunce zapadalo a Audens už nemohl dále běžet. Zvolnil svůj krok a trmácel se okolo sídlišť a dětských hřišť. Najednou uviděl něco, o čem si myslel, že by mu mohlo pomoci...

---

Derek Hopkinský, postarší horník v Moenijském lomu, právě končil svou směnu. Byl zpocený, udýchaný a v hlavě mu strašila myšlenka na to, že je už starý a potřeboval by zpomalit. Odložil svůj krumpáč k ostatním a chystal se, společně se svými kolegy, k odchodu. Jeden z nich, mladší muž s brunátným obličejem, se s ním zrovna bavil o fotbale.

Vyšli ven před vchod a uviděli, jak se k nim blíží chlapec. Měl odhodlané kroky a bylo zřejmé, že jsou jeho cílem právě tito muži. Derek se na Audense zadíval a začal mezi syny všech svých kolegů tuto tvář hledat. Shledal však, že chlapce vůbec nezná.

„Dobrý den,” pozdravil Audens hlasitě.

„Do-dobrý den,” vykoktal Derek. Zamyslel se nad svou náhlou nervozitou, zejména její příčinou, a zjistil, že je to tím, že z Audense sálala taková síla, odhodlanost a vztek, až se ho trochu bál. Chtěl něco říct, ale ještě ani pořádně nevěděl co, a už Audens vyhrkl:

„Hledám práci!”

Horníci se po sobě podívali a poté se, s nanejvýš nevěřícným výrazem, otočili zpět na chlapce.

„Hledám práci,” zopakoval. „Věřte mi, že jsem pracoval vždycky, právě v takových lomech, jako je tento.”

Muži zaraženě mlčeli. Jen si Audense prohlíželi, napůl s obdivem a nedůvěrou a napůl s lítostí, a čekali, co o sobě poví dál.

„Pracoval jsem i přes noc,” pokračoval „se svým tátou. Taky je horník.”

„On...” Derek naprázdno polkl. „On tě bral s sebou na směny? Je normální?”

„Normání asi ne, ale myslím, že má pravdu, když říká, že bez práce je člověk hovno.”

„To on tě tu poslal?” zeptal se ho tiše Derek.

„Asi bych tomu chlapovi měl rozbít hubu. Tohle není žádná práce pro děti!” ozval se kolega, jenž stál nejblíže. „Nejspíš mu to pudu pěkně vysvětlit,” dodal se sevřenou pěstí.

„Kde ten tvůj táta bydlí?”

„Tentokrát mě neposlal on!” vyhrkl Audens trochu moc náhle. „Jsem tu na vlastní pěst.”

„Utekl jsi?”

„Jo, a vracet se nebudu, jestli mi chcete namluvit tohle.”

Všichni zmlkli až na jednoho, jenž se po chvíli ozval s návrhem, že by měli chlapce raději zadržet a předat policii.

„Pěkně děkuju!” vyprskl Audens vztekle. „Jestli jsem tu přišel jen kvůli tomu, abyste mi to rozmlouvali, tak to radši hned vypadnu, zůstanu bez práce a pojdu hlady!”

„Tak dobrá, dobrá, uklidni se. Uklidni se a vrať se domů. Život na ulici je určitě ještě mnohem těžší než život otroka,” zkoušel mu domluvit jiný horník.

„Ale přece ho jen tak nepošlem zpátky,” namítl Derek s ustrašeným výrazem. „Nemáme ani páru, jak to v některých domácnostech může vypadat..”

„Tak zařídíme, aby se o něj postaral někdo jiný, ale právní cestou, jinak do toho nejdu,” řekl kdosi.

„Hezký nápad, ale trochu zdlouhavý. Mám lepší - Co kdybych se o sebe postaral sám? Dokážu to, jenom musím sehnat práci!”

„Přece nemůžem pokračovat v tom, co začal tvůj tatík! Dětská práce je zakázaná a já s tím zákazem souhlasím!” zahulákal někdo zezadu.

„Zakázaná nezakázaná, potřebuju ji,” zarazil ho Audens.

„No...” začal opatrně Derek. „Já bych se o něj postaral i bez dřiny. Chudák dítě, vůbec - “

„Nejsem žádný dítě,” zahulákal Audens, čímž Dereka přerušil. „A chudák už vůbec ne. Rozhod jsem se sám! Tak co, dáte mi teda nějakou práci, nebo tady jenom marním čas?”

„Já... Já nevím,” vyrazil ze sebe Derek a nejistě se ohlédl po svých kolezích.

„Jestli mě chcete předat policii, soudům a já nevím čemu ještě, tak vám dopředu říkám: Na to vám kašlu!!”

Rozhostilo se ticho, místy přerušené pouze Audensovým těžkým dechem.

„Hele, klid,” ozval se někdo další. „Necháme si ho tu chvíli a.. Zkrátka si myslím, že to takové malé děcko stejně nemůže vydržet, ať si tvrdí co chce. Zvedne se a půjde zase domů, za to vám ručím.”

Audens se na něj usmál: „Vsadíme se?”

Derek k chlapci přistoupil a položil mu ruku na rameno.

„Myslím, že nebude na škodu, když ti ukážu, jak se zachází s takovým krumpáčem. Co, chlapi?” otočil se na ostatní. „To bude pro kluka dobrý, ne? Jen jako vzdělání. Dřít jako kůň přece nemusí, když je tak malý.”

„Vy mi nevěříte,” zamumlal Audens. „Myslíte si, že jsem krumpáč v životě nedržel...”

Nikdo ho neslyšel - kvůli další dlouhé diskuzi, jež se mezi muži rozpoutala. Trvalo to věčnost, než se Audens dočkal jejího konce.

„Tak fajn. Ale držte huby! Tohle se nesmí provalit.”

„Jasně, šéf by nás vykopnul! To by byl takovej průser!”

„Já bych řek, že ne, není přece tajemství, že pro něj nemá kdo robit. Všichni mladý se stěhujou. Město se vylidňuje.”

„Ale stejně bych o tom radši mlčel.”

„Neříkám, že já ne. Nejsem na to moc hrdej.. A jsem hlavně zvědavej, jak dlouho to potrvá, než se to provalí. Průser by to byl určitě!”

„Průser neprůser, já do toho jdu. Říkám vám - ten kluk si to hodně rychle rozmyslí.”

„Zeptám se znova - vsadíme se?”

---

O týden později, během jedné ze směn, na Dereka zavolali, ať přijde za Audensem, že se přepracoval. Derek okamžitě zanechal činnosti a přiběhl k chlapci.

„Kolikrát ti mám říkat - “ zařval na něj, ale pak, když chlapce viděl, jak sedí na hromadě kamení, zpocený a bledý jako stěna, utnul větu v polovině a začal znovu, o něco mírněji:

„Je mi jedno, kolik jsi toho dělal u tvýho zatracenýho fotra. Jestli chceš pracovat se mnou, tohle už nikdy nechci vidět, rozumíš mi?”

Audens přikývl a Derek si sedl vedle něj.

„Je vedro. Nesmíš se tak přeceňovat a musíš hlavně hodně pít.”

„Jo,” byla jediná odpověď, na kterou se chlapec zmohl.

„Vidím, že pro dnešek máš dost. Díky za spolupráci. Dneska jsi toho udělal fakt hodně, takže ti dám dvakrát tolik. Zítra si vem dovolenou a dej se dokupy.”

„Ale takhle jsem pracoval - “

„To na mě nezkoušej,” zarazil ho Derek s varováním v hlase.

„Prostě jsem takhle pracoval pořád a nikdy mi nic nebylo!”

„Už jsem ti řekl, že mě to nezajímá. Zajímá mě něco docela jiného.”

„A co?” zvedl hlavu chlapec.

Derek pokrčil nonšalantně rameny: „Tak třeba to, jestli máš, kde bydlet.”

„Mám,” odpověděl Audens po krátkém zaváhání.

„Vážně?” nevěřil mu dělník.

Chlapec se na něj otočil:

„Proč se mě na to ptáte? Nemyslím si, že by vám do toho něco bylo.”

Derek se zamračil.

„Tak abys věděl,” ztišil hlas „je mi do toho všechno, vždyť - “

„Mám s sebou stan,” ujistil ho Audens. Derek na to váhavě přikývl.

„Kdyby moc pršelo, kdyby ses bál, kdybys měl hlad, kdybys potřeboval... Zkrátka cokoliv... Vždycky za mnou můžeš přijít. Vždycky, Audensi.”

Pak chlapce poplácal po zádech.

„Víš, chci, abys věděl, že tě tady máme rádi,” dodal povzbudivě.

„Jo, já vás taky,” přiznal neochotně kluk.

„A co se týče mě... Beru tě tak trochu jako syna, jestli mi rozumíš. Takže můžeš kdykoliv přijít. Petra tě sice nezná, ale vsadím se, že kdybych jí řekl o tvojí situaci, vykašlala by se na nějaké znání - neznání a udělala by správnou věc.”

Audens povytáhl obočí a pak se váhavě usmál.

„Díky, pane, ale poradím si sám.”

„Tykej mi a říkej mi Dereku. Prosím.”

„Tak jo, Dereku.”

---

Avšak od té doby, co Derek s Audensem vedl tento rozhovor, se chlapec už nikdy k tomuto tématu nijak nevyjadřoval. Dokonce se zdálo, jakoby se vyhýbal situacím, kdy hrozilo, že budou sami dva.

Derek si ho nenápadně prohlížel, sledoval, jak roste a sílí navzdory krutým podmínkám, v nichž nepochybně musel žít, jak se jeho mysl vyvíjí, díval se, jak Audens dospívá, jak šetří každou korunu a také s ním oslavil osmnácté narozeniny, přestože si to mladík vysloveně nepřál. Zpočátku se zdál být naštvaný, poté, co ho po práci unesli a zavezli do hospody na přichystanou oslavu. Pak ale roztál a i když se skoro s nikým nebavil (jako vždycky), přesto vypadal spokojeně, a když mu kolegové přáli a nosili mu dárky, měl Derek dokonce dojem, že zahlédl Audensovy oči, jak se lesknou slzami dojetí.

Hned den po svých narozeninách zašel Audens za ředitelem lomu, aby ho požádal o plný pracovní úvazek. Když vstupoval do jeho kanceláře, netušil ještě ředitel, zaneprázdněný muž v blankytné košili s bílou kravatou, s kým má tu čest.

„Dále,” zvolal lenivě, když se ozvalo zaklepání.

Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil vysoký, ramenatý muž s blond vlasy. Ředitel k němu ani nezvedl své oči, a tak si nemohl všimnout, jak pozoruhodně působí ten, kdo právě vešel.

„Dobrý den, jmenuji se Audens Victus a pracuji u vás už deset let,” řekl naprosto klidně, jakoby právě oznamoval, kolik je hodin.

„Posaďte se, Audensi,” zamumlal ředitel a ze šuplíku vytáhl štos papírů. Audens se posadil a vyčkával. Ředitel mezitím obracel stránky.

„Audens Victus,” zabručel. „Nezdá se mi, že bych vás tady zapisoval…”

„Možná je čas to změnit,” navrhl Audens klidně. Jeho věta ředitele překvapila natolik, že zvedl hlavu a podíval se na něj. Mírně se zarazil při pohledu na tak zdrsnělou kůži, na tak výrazné obočí, tak velké, téměř kamenné dlaně…

„Vy jste kdo?” vyklouzlo mu, než stačil pobrat rozum.

„Audens Victus, zaměstnanec, který u vás pracuje už deset let, aniž byste o tom měl ponětí. Přišel jsem vás poprosit o plný úvazek, je-li to možné.”

„Láry fáry,” usmál se ředitel, aby zakryl rozpaky. „Kdybyste tu deset let pracoval, přece bych vás tu někde měl napsaného.”

„Možná, že máte, ale nevíte, že jsem v tom započítaný i já,” zamumlal Audens. „Máte tam někde Dereka? Dereka Hopkinského.”

Ředitel znovu prohledal štos papírů a pak jeden z nich vytáhl se slovy:

„Mám ho tady. Derek Hopkinský, jeden z nejlépe pracujících. Opravdu výkonný, v posledních letech na sobě hodně zapracoval.”

„V posledních letech,” napověděl mu Audens. Ředitel se zatvářil nechápavě a netrpělivě.

„No a?” řekl příkře.

„V posledních letech jsem rostl a sílil, můj pracovní výkon se zlepšoval s tím, jak mi rostly kosti a svaly. Derek pracuje pořád stejně. Jsem to já, ten jeho výkon navíc. Já jsem mu v posledních deseti letech pomáhal.”

„Opravdu? Kde je důkaz?” Ředitel už začínal být naštvaný. Myslel si, že si z něj Audens utahuje.

„Snad vám postačí svědectví všech vašich horníků. Skoro všichni o mně ví,” ujistil ho Audens.

„Skvělé, jdu se zeptat!”

Ředitel vstal ze židle a vyběhl z kanceláře, což u něj bylo nevídané. Trochu se pod schody zadýchal, pak ale narazil na Thomase, Derekova brunátného kolegu.

„Řekni mi, jestli jsi už někdy viděl tohohle kluka,” vyprskl na něj hned.

Thomas vypoulil oči. Za ředitelovými zády stál Audens. Thomasovy oči ho nejistě vyhledaly, jakoby se ptal, má-li šéfovi říct pravdu. Audens přikývl a s ním i Thomas.

„Jo, pracuje u nás už pěkně dlouho, proč?”

„Proč?” procedil ředitel skrz zuby. „Protože jste mi o něm nikdy nic neřekli a dneska si ke mně přijde jako král a chce pracovat legálně po deseti letech práce načerno! Proto!”

Thomas nebyl s to jakkoli odpovědět, a tak jen pokrčil rameny a nasadil provinilý výraz. Ředitel si ho chvíli přeměřoval a po chvíli se ozval, zelený zlostí:

„Jaký je?”

„Kdo? Audens?”

„Přesně ten. Jak pracuje?” pídil se.

Thomas se nostalgicky usmál a odpověděl:

„Od prvního dne dře jako kůň. Nevěřil bych, že toho dítě dokáže tolik vydržet. My jsme věděli, že je dětská dřina zakázaná, a taky jsme mu to vehementně rozmlouvali, ale Audens vypadal, že nemá na vybranou. Tak jsme ho zaměstnali. Šli jsme na něj fakt lehce. A před vámi jsme to tajili.”

Když to Audens slyšel, nemohl se ubránit smutnému úsměvu a dál shlížel se schodů na Thomase s takovou důvěrou a úctou, jakou ještě nikdy nikomu neprojevil.

Ředitel přikývl, jakoby se horečně rozmýšlel, jestli má být naštvaný, nebo Audense s úsměvem přijmout. Ještě jednou si mladého muže přeměřil, jakoby hledal tu píli, o které mu Thomas tak nadšeně pověděl. Našel ji hned - v očích, v ramenou, v rukou, v jizvách.

„Dobrá, dobrá..,” mávl rukou „To víte, že u nás můžete pracovat.”

Poté mladíka zavedl zpět do kanceláře.

---

A tak uběhly další čtyři roky, kdy Audens střídavě pracoval a spal. Nedělal nic, při čem by se příliš utrácelo, a tak šetřil a šetřil, až si koupil menší byt a o pár měsíců později i starší auto. Jak pyšný na sebe byl, když se v tom autě poprvé projel! Byla to nejšťastnější chvíle v jeho dosavadním životě. Uvědomoval si totiž, že se z něj stal skutečný dospělý, nezávislý člověk. Nyní žil vyloženě jen sám za sebe a nikoho nepotřeboval, což bylo to, co si celý život přál.

Audensova samota

Seděl v malé, starší kuchyňce, u stolu a poněkud v přítmí. V ruce držel hrnek s čajem, před sebou měl talíř s chlebem. Žvýkal a na nic nemyslel. V celém bytě vládlo naprosté ticho, dokonce ani televize nehrála - tu Audens ani neměl.

Z dnešní směny ho bolelo celé tělo, hlavně ruce a záda. Byl celý propocený a špinavý - ještě ani nestihl sprchu. Těšil se jen na to, až konečně dojí, osprchuje se a ulehne na svou matraci, jež ležela na zemi a sloužila mu místo postele. Byl opravdu unavený. Téměř spal už u toho stolu. Násilím se přemohl, aby neusnul, spolkl poslední sousto a zvedl se.

V koupelně se svlékl, vlezl do staré, zrezivělé vany a pustil vodu. Vodu měl rád, především proto, jak dokázala očistit a uklidnit. Byla mu také balzámem na bolavé svaly. Určitým způsobem se dala přirovnat i k lidskému doteku. Audens se uvolnil a jeho myšlenky, do té chvíle tiché jako myšky, začaly vířit.

I dnes ho chlapi zvali na pivo. A on i tentokrát odmítl. Co by jim asi tak vykládal? Co si mysleli, že od něj uslyší? Vždyť celý den jen pracoval, pak si koupil jídlo a pak seděl doma. A nedej bože, kdyby se ho byli vyptávali na minulost… To by se byl raději zvedl a odešel by. Jak trapné pro obě strany. Navíc nechtěl přiznat, že šetří tak moc, že je pro něj i pivo plýtvání penězi. Na peníze byl vždycky velmi opatrný - to si nesl ještě z doby, kdy neměl ani na chleba.

„Je tu trochu nepořádek,” pomyslel si, když o pět minut později stál v obýváku v osušce a rozhlížel se po nábytku okolo. Nebylo ho moc, jen skříň, pár poliček, stůl, židle a již zmiňovaná matrace. Ale i tak to tu měl rád. Asi proto, že musel.

Položil se do své provizorní postele, nastavil si budík na pátou ráno a zavřel oči. Hlavou mu okamžitě prolétlo dalších tisíc myšlenek a obrazů.

Thomase přišla do práce vyzvednout jeho žena Miri, protože jeli s dětmi k vodě a chtěli tam být co nejdřív. Než konečně odjeli, stihli si dát nejméně padesát pus. Při každé té puse Audens ucítil mírné píchnutí do srdce. Bylo to tady - biologické hodiny, s nimiž ho kolegové vždycky strašili, byly tu a už bily na nejvyšší čas najít si také někoho. Jenže v lomu moc vhodných žen nebylo a nikam jinam prakticky nechodil. Také s žádnou ženou nikdy nemluvil (kromě Anny, své matky).. Kdyby se byla moc ptala, byl by jí musel o sobě všechno vysvětlit. A navíc... Navíc si připadal velice ošklivý, se všemi těmi jizvami. Usoudil, že bude lepší, když zůstane sám.

A s touto myšlenkou usnul.