Ledové zahrady: 5. Abiturus

Anotace: Lořini bratři spatřují v Desperatovi slabocha. Jsou příliš chudí na to, aby ho uživili a navíc se jim nelíbí představa, že by Lora chodila s někým tak slabým. Proto se odhodlají k radikálnímu kroku. A já, Utěšitel, mám radost. Mohu ho vést dále do Zahrad.

Desperatus spal vedle Lory, když v tom ucítil, jak ho někdo surově popotáhl po zemi.

„Vzbuď se, ty srabe!“ uslyšel.

Když otevřel oči, spatřil nad sebou tmu a v té tmě úšklebek někoho, kdo se nad ním skláněl. Byl to Gabriel. Zvedl chlapce za vlasy a zacpal mu ústa, aby nemohl křičet. Pak mu zkroutil ruku za záda, div mu nevykloubil rameno, a odvedl ho ven před obydlí, hluboko do noci.

Tam už čekal Kuba a křupal si klouby.

„Tak co, skrčku? Spí se ti dobře, ty srabe?“

Desperatus ztuhl strachy, takže nebyl schopen odpovědět. Bratři se pro sebe ušklíbli a chytili ho za krk. Chlapec začal panikařit a trhat sebou, kričet ale nemohl, protože ho umlčeli dlaní.

„Teď poslouchej, ty hromado sraček! Teď hned si sbalíš saky paky a vypadneš, jó?“ křičel na něj Kuba.

„P-prosím vás, t-to n-ne..“

„A hele, von mluví!“ zasmál se Kuba.

„No jo, ale nějak zasekle, né?“ na to Gábi.

„Já bych mu zaseknul jednu do prdele!“

A Kuba se napřáhl a vší silou do chlapce kopl. Desperatus vykřikl a spadl do trávy. Toto se opakovalo ještě několikrát.

„Jestli hned vypadneš, necháme tě odejít živýho!“

„Jo! A jestli ne...“

„Vidíš támhle tu sekeru?“

„Tak tu ti naserem do lebky! Slyšíš, mámrde?“

„P-proč,“ vzlykal Desperatus. „P-proč mám j-jít p-pryč? J-já vám n-nic ned-dělám!!“

„Protože nás nikdo nebude vyžírat a píchat nám ségru! Proto!“ odpověděl Kuba.

„J-já jsem n-nikdy nechtěl... M-mám jídlo...“

„Jo? Tak NAVAL!“

„A potom vypadni!“

„Máš na to pět minut, tak hejbni zadkem, nebo zhebneš!“

Desperatus se odpotácel do domu. Když dorazil do pokoje se spacáky a vařičem, vzal do ruky svůj kufr a ohlédl se na Loru. Spala a ruku měla nataženou přes jeho prázdný spacák. Chlapec se pro sebe usmál, neodolal a pohladil ji po vlasech, čehož vzápětí zalitoval. Lora se zavrtěla a otevřela své dva kaštany.

„P-půjdu s-se n-na chvíli p-projít,“ zašeptal.

„Ty mluvíš?“

„J-jak vidíš, t-tak moc ne. H-hrozně ko-koktám, víš?“

„Desperate, ty brečíš?“ zvolala a prudce se posadila.

„Co-cože? T-to ne, já j-jsem nebrečel, p-přísahám!“ bránil se a zatlačil ji zpátky doležata.

„Já myslím, že spím. Spím, nebo ne?“

„S-spíš,“ přisvědčil honem Desperatus.

„V tom případě...“ začala Lora a políbila ho na rty.

„V tom případě se tohle nestalo, že?“

„N-ne..“ přikývl, ve tváři rudý jako rajče, což naštěstí, díky tmě, nebylo až tak vidět. Lora zavřela oči.

„Desperate?“

„Hm?“

„Mám tě ráda.“

„J-já tě ta-taky, ale už m-musím jít.“

„A kam?“

„Dál.“

„A tohle se mi taky zdá?“

„U-určitě.“

„Tak v tom případě ahoj,“ zašeptala a poslepu ho pohladila po ruce.

„Ahoj,“ vydechl Desperatus a vyšel i s kufrem ven.