Stojatá voda XXII.

Anotace: pokračování

     Co je s tím mým dopisem, to nevím. Paní Kolářovou nějak nepotkávám a ke kostelu si netroufám. Dny plynou jeden jako druhý, každý z nich je odměřený ranním, poledním a večerním vyzváněním. Jakoby nic. Jako kdyby svět byl v pořádku.  Maminka má za hotovku, že Skřivanku co nevidět přivezou zpátky.  Nacpou ji prášky a vyklopí doma, a ať si vykřikuje, co chce. Leda snad že by se zbláznila natolik, aby to bylo na Dobřany, na pavilón řečený odklaďák. Naše bezplatné, úžasné zdravotnictví má zájem jen na perspektivních pacientech. S takovou nějakou babkou se nikdo nebude mazat.   -  Jano, poslyš, dej si pozor, abys aby z tebe nebyla zrovna taková podhorská figurka. Lidi se ti diví už teď…

     Klíče od vchodu na kůr ještě pořád visí v předsíni, vedle klíčů od baráku a bytu. Pan Kantor si nevzpomněl, že by je chtěl zpátky a naši si jich nevšimli. Měla bych je vrátit. Ale nepospíchám s tím. Ostatně – na hodině u Kantora jsem dvakrát nebyla, jednou se omluvil sám a podruhé zase já. Teda spíš vymluvila – na schůzi SSM, kde nejsem. Což ovšem nevědí ani naši. U nás ve třídě je nás už jenom pět, co odoláváme. Teď tam vlezla i Marcela, která nepomýšlí na vysokou. Musím uznat, že rodiče mě dost dlouho nenutili. Teprve nedávno přišli s tím, že je to existenční nutnost. Maminka se onehdy ptala, jestli už mám průkazku. Aby tak věděla, že jsem tu přihlášku spláchla do záchoda!

     Na hodinu jsem měla přijít ve čtvrtek.A hned druhý den, v pátek, se Kantor objevil o velké přestávce ve škole.  Aby se neřeklo, trapně předváděl, že hledá jinou svou žákyni, Evu Cajthamlovou z prváku. Byl s tím průhlednej jako igelit.

    „Děvucho, Janičko, vy se vymlouváte“, spustil tiše a jakoby důvěrně, „já vím od Petra – on do toho dost dělá – že v SSM nejste a na schůzi jste nebyla. Ostatně včera ani  žádnou schůzi neměli. Petr byl u nás. Poslyšte, to není rozumné –  ani jedno ani druhé. Nebýt v SSM a nepřijít na hodinu. Proč to všechno? Vy se mě snad bojíte?“

    Zmohla jsem se jen na pokrčení rameny.

    „Já se na vás nezlobím za toho odporného dědka, kdepak, vůbec ne, nakonec jsem si to zasloužil. Bohužel, ve vašich mladých očích nic jiného nejsem a ani nemohu být. Ach jo, je to na světě blbě zařízeno…Zapomeneme na to, na to všechno, že ano?“

     Opět jsem jenom pokrčila rameny, nic jiného mě nenapadlo.

     „Žádný strach, já vás neshodím, vaši se ode mě nedozvědí, že jste nebyla ani na schůzi, ani na hodině. Ale teď už přijďte! Je to důležité. Víte, lidi by jinak mohli mít zbytečné řeči a domněnky.“

     Zeptala jsem se na babiznu Skřivanku, ale on jen mávl rukou. A že vlastně ani neví, zatím ji není vidět a on se po ní neptá. A že mě to nakonec ani nemusí zajímat, vždyť do kostela už chodit nebudu.

    „Ale to pásmo k Lidicím tam natočíme, s varhanami, to se bát nemusíte. -Ani Skřivanky, ani režimu.“

      "Vždyť já se nebojím ani ani jednoho, ani druhýho", zasyčela jsem. Ale pak jsem se zarazila: "Já se bojím...něčeho...někoho jinýho."

     "A koho? Snad ne mě?"

     "Ne. Ne-e. Já se bojím...rodičů."

     Sama jsem se lekla, co to ze mě vypadlo.

     "Proboha - snad jste jim něco neřekla???"

    "Ne, to ne", ujistila jsem ho. Vlastně i sebe. Protože ji vůbec nejsem jistá, že se nějak neprozradím.

   Ten starý tlustý pán ovšem myslí na všechno:

"Domluvíme se na řešení, to se rozumí dočasném řešení " - tu dočasnost zdůraznil. "Nějakou dobu, řekněme do konce školního roku, by vás mohla učit Ivana Hladíková. Do Janova to není daleko. Zajdu za vašimi rodiči, vždyť mamince jsem tuhle možnost už nadhodil."

Odkašlal si. "Na kůr přijdete tím spíš. Na natočení toho lidického pásma.." 

Usmál se, rádoby povzbudivě: "A v červnu pojedeme do Lidic spolu! Procvičujte si recitaci, pak to bude naživo - jak se teď říká lajf!"