Za trnitými strunami

Anotace: Příběh na počátku 90. let ...Drugs, sex and rock´n´roll ... Pokračování XXII. Detox duše alkoholem

  S těžkým srdcem a hlavou jsem vyběhla na ulici. Chtěla jsem pryč, okamžitě zmizet.
Stála jsem uprostřed jako naprostý blázen.
Hlava se mi točila a moje oči ronily slzy proudem.
Jak mi tohle mohl ksakru udělat?
Lapala jsem po dechu a snažila se vstřebat celou situaci, která se právě udála. Vše se seběhlo tak rychle, bylo to jako pád ze zvrhlé houpačky.
Odchytila jsem si taxi, abych tu nedělala lidem šaška a okamžitě zmizela z této prokleté ulice.
V autě jsem se usedavě rozplakala jako malé dítě. 
Ještě před chvílí jsem byla ve Villově náručí, plánoval se mnou výlet do lázní. Vše, každý náš moment, každý prožitek. A nyní je lusknutím prstu s jinou dívkou.
Jako bych ani neexistovala.

 Detox jsem vyměnila za nonstop alkoholový opar. Slzy mi nepřestávaly téci proudem. Jen jsem seděla na zemi opřená o zeď a zírala do prázdna.
Proklínala jsem den, kdy jsem na něj narazila na chodbě. Kam jsem se podívala, všude jsem jej viděla. Každou píseň nebo činnost jsem měla spojenou s ním.
Usínala jsem pouze v opilosti, jinak to nebylo možné.
Moje oči byly malé, těžké a neustále nateklé.
Prožívala jsem peklo na zemi. Koncertní šňůra skončila, nastala pauza a já přišla o někoho, koho jsem milovala.
Zůstala jsem sama v opuštěném bytě. Nevnímala jsem hodiny, ani dny.
Myslela jsem pouze na to, jak mi to mohl udělat. A že si to teď někde rozdává s nějakou blbou nánou, kterou znal určitě chvíli.

Nemohla jsem jíst ani pořádně stát. Žaludek jsem měla neustále na vodě. Telefonní sluchátko jsem nechala vyvěšené, jelikož mi z něj řinčela hlava, když zazvonilo.
Zhruba pátý den jsem jej vzala do ruky a vytočila číslo na Alice. Ozývalo se pravidelné vyzvánění a já si promnula těžké spánky.
,, Ano?“ Zaslechla jsem její typický arogantní hlas.
Přes všechen údiv na světě jsem byla nesmírně ráda, že ji slyším.
,, Alice,“ odmlčela jsem se, abych polkla slzy. Bylo to poprvé, co jsme s někým mluvila ze ty dny.
,, Jo?“ Poznala mě. ,, Snažím se ti dovolat nejméně dva dny v kuse!“ Okřikla mě. Neudržela jsem slzy a tiše plakala, aby to Alice neslyšela.
,, Jsi tam, Jo?“ Ozvala se znovu.
,, Alice, potřebuji od tebe malou laskavost,“ snažila jsem se působit klidně.
,, Poslouchám.“ Odpověděla a čekala.
,, Mohla by si zařídit, aby s námi už nekoncertovali žádné začátečnické kapely?“ 
,, Bože,“ špitla na druhém konci.
,, Co ti ten hajzl udělal?“ Řekla soucitně.
Rozbrečela jsem se jí do sluchátka jako malá holka. Možná to bylo projeveným soucitem nebo tím, že jsem v sobě pořád nosila bolest po ztrátě kontaktu s matkou, ale úplně jsme se jí složila do telefonu.
,, Jo, nechceš ke mně na pár dnů přijet?“ Možná nakonec bude přeci jen lidská.

Během hodiny pro mě přijela svým skromným malým autem. Zprvu se lekla, když mě viděla. Začala nadávat, že ze mě bude brzy troska, když se zpiji do němoty kvůli každému idiotovi, kterého potkám.
Potom mi pomohla nastoupit do auta. Vlastně nadávala i cestou k ní domů.

Alice žila k mému překvapení v rodinném srubu u jezera. Bylo to jako z nějakého filmu. Poznala jsem jejího manžela Garetta.
Ani jsem netušila, že byla vdaná.
Garett byl tak o deset let starší než ona, byl to velice milý člověk.
Ubytovala mě v podkrovním pokoji.
,, Žádný alkohol!“ Zavelela, když jsem si vybalovala pár věcí.
,, Děkuji, Alice.“ Pronesla jsem tiše. Jen pokývala a odešla zpět za svým mužem.


 Dny jsem trávila na houpací síti a snažila si vše srovnat ve své hlavě.
Občas jsem napsala text písně, ovšem byla ale velice pesimistická. Co pro mě bylo nepříjemné zjištění, že se mi občas třásly ruce a pociťovala jsme chuť sáhnout po alkoholu.
Hlavně v noci, to jsem usínala pouze vyčerpaná z pláče a podobně jsem se také probouzela.
Rozhodla jsem se Villovi neozvat, ani jsem nepočítala, že by se ozval on mě. Že by se snad omluvil, snažil mi vše vysvětlit.
Zrušila jsem své telefonní číslo a pořídila nové. Přiznávám, že jsem toužila někde v nitru, aby se ozval. Aby mi dal najevo, že mu nejsme jedno. Že to všechno nebyla pouhá hra, pouhé zpestření při turné.
To jsem se ale mýlila!
 
  Tehdy mi bylo něco přes dvacet a už jsem byla zvyklá konzumovat alkohol při jakémkoliv stresu. Pobyt u Alice mi sice pomohl, aspoň jsem se neupila k smrti. Zároveň jsem měla deprese, se kterými jsem se neuměla vyrovnat a nechtěla jsem ji zatěžovat.
,, Ani to nečti!“ Prohlásila rázně Alice při snídani, když jsem se natahovala po ranních novinách. Bylo mi jasné, co se v nich probírá.
,, Alice, prosím tě. Přece mě nemůžeš izolovat úplně od světa.“
Zabručela jsem a znovu sáhla po kusu papíru. Jakmile jsem ale spatřila fotku, kde Vill jednou rukou drží neznámou blondýnu kolem ramen a kráčí po ulici, odhodila jsem je stranou.
,, Tak co?“ Podívala se na mě Alice, zatímco si nahřívala ruce o horký hrnek kávy.
Rozklepala se mi kolena a udělalo se mi zle od žaludku.
,, Musím si odskočit.“ Vstala jsem od stolu. 
,, Musíš do toho vklouznout pomalu, Jo.“ Dodala Alice a usrkla z hrnku.
,, Vždyť je jasné, že mě před tím neuchráníš, i když se snažíš!“ Vyhrkla jsme mezi dveřmi.
,, Potká mě to tak jako tak, Alice. Nevyhnu se tomu. Ani se na to nepřipravím.“ Odsekla jsem a zmizela v kuchyni.
Mířila jsem do koupelny, když v tom jsem pohledem přejela po kuchyňské lince.
Alice tu někde přeci musela mít schovaný nějaký alkohol. Tiše jsem prohledávala skříňky a šuplíky až jsem narazila na čistý rum.
Fuj! Jak já neměla ráda rum a on mě!

Nejprve jsem si lokla a nechala sebou prostoupit ten hřejivý, dráždivý čpavek alkoholu. Poté jsem se napila znovu a udělalo se mi trošku špatně.
Nakonec jsem schovala láhev pod volnou šedou mikinu, kterou jsem tehdy nosila prakticky celé dny.

Zřídila jsem se u jezera, že jsem nebyla schopná postavit se na nohy. Celý den jsem byla mimo. Našel mě až Garett, který mě odnesl zpět do domu.
Celý den jsem byla mimo a poté jsme se prozvracela do noci.
,, Pomohlo to?“ Sledovala mě naštvaná Alice se založenýma rukama, když jsem těžce objímala záchodovou mísu.
Věnovala jsme jí krátký pohled, než jsem začala znovu zvracet.
,, Máš štěstí, že jsi daleko od civilizace. Vysloužila by sis pěkně štiplavý článek v novinách. Villovi by si byla jen pro smích.“ Rýpnula si do mě.

,, Mně už je to jedno.“ Sykla jsem krátce a lapala po dechu.
,, Přece tě nezničí jeden kretén!“ Nadávala Alice a ždímala kus hadříku, který mi přikládála na hlavu.
,, Na!“ Hodila ho po mně.
,, Dík.“ Odpověděla jsem krátce.
Na delší věty jsem se nezmohla, neboť moje tělo bojovalo s těžkou kocovinou.

Za těch let jsme se něco naučila. Pokud si chce člověk ulevit od starostí tak alkohol pomůže, skutečně. Na chvíli jsme v takovém volnějším opojení a úlevě. Ale jakmile máte srdcebol a kocovinu, je to nejhorší kocovina na světě. Je vám dvakrát tak blbě!
Takže ponaučení? Postavte se tomu čelem, nežli budete zlomení na duši i na těle.
A to se mi snažila celou dobu vysvětlit Alice.

,, Kolik mám ještě času?“ Vzhlédla jsem k ní.
,, Jak to myslíš?“ Naklonila hlavu na stranu tak, že jí pár pramínku zrzavých vlasů sjelo po rameni.
,, Kdy se vracíme do práce?“ Vysvětlila jsem.
Alice se tvářila zamyšleně, i když věděla přesně kolik času mi zbývá.  
,, Zhruba dva týdny.“  
,, Ustojíš to? Budeš schopna vrátit se?“ Zeptala se napřímo.
Pokrčila jsem rameny.
,, Jo, nechci, aby tě to sejmulo. Nenech se sebou vláčet.“ Dívala se na mě, jako by zřejmě zažila něco podobného. Znělo to jako varování ...