Doktor

Anotace: Kapitola šestá - škola

Pohovor s ředitelem gymnázia v Sušinách jsem zvládla. Není nad to, když učitel potajmu udělá konkurz na ředitele jiné školy, a až o prázdninách ohlásí svůj odchod. Vedení tím nadšené není, mně to zachraňuje od dalšího pobytu na pracovním úřadě.
„Výuka začíná v 7.20,“ seznamuje mě pan ředitel s místními zvyky.
„Nultá hodina?“ reaguji otázkou.
„Ne, první. Nultá hodina začíná v 6.30.“
Pěkná sprška na začátek pro můj organizmus typu sova. Dostávám přiděleno třídnictví v primě s počtem 31 žáků a matiku rozesetou od primy až po septimu.

Můj každý den od pondělí do pátku má stejnou strukturu. Ráno, na můj vkus velmi brzy ráno, zvoní budík. Téměř poslepu se umývám, vylepšuji obličej nějakou tou barvičkou a odcházím k elektrickému topení. Čekám, až se zapne spínač a topení začne topit. Jen v blízkosti vyzařovaného tepla jsem ochotná převléknout se z pyžama. Vařím kafe. Piju kafe. Nesnídám. Takhle brzo bych do sebe pevnou stravu nedostala. Podle míry stresu volím cigaretu nebo ne. Podle cigarety volím více nebo méně parfému a něco svěžího do pusy. Odcházím z bytu, odemykám těžká vrata. Zápasím s nimi. Velmi často. Po vyhraném boji hledám auto, pokud nestojí přímo před domem. Na domluveném místě čekám na kolegyni, se kterou provozujeme spolujízdu. Vidím ji přibíhat. Pravidelně. Prostě nemůže vyjít dřív, aby tady stihla být na smluvený čas. A tak já, netrpělivá, trpělivě čekám. Ale stojí mi to za to. Lepší, než když jsem já spolupasažérem jejího vozu. To cestou zavírám oči a prosím tam nahoru, ať dojedeme neporušené.

Po příjezdu do školy mě čeká buď dozor na chodbě, nebo chvilka nad přípravami v kabinetě. Ten obývají dva morousové, kteří se rozhodli, že mi mé začátky pracovního poměru rozhodně neulehčí. Nedají mi k nahlédnutí žádnou přípravu, veškeré dokumenty si musím zpracovávat sama. Později odhaluji, proč tomu tak je. Nejde o nesympatie směrem k mé osobě. Ukradla jsem jim matiku. Odcházející učitel měl aprobaci matika-fyzika, což já nemám. A tak těmto matikofyzikářům byla odebrána matika, kterou jsem po nich zdědila a přidělena fyzika, po které ani jeden z nich až tak moc netoužil. Naštěstí si brzo k sobě hledáme cestu. Já jim odpouštím jejich nevraživost a oni mě moji loupež, ve které jsem zcela nevinně.

Po odučených hodinách, obědě, na který docházíme do blízké základky, případně poradě, jedu domů. Ihned po příjezdu lehám na postel. Pouštím televizi nebo jen tak čumím do blba. Je třeba se zregenerovat. Usínám. Vzbouzím se odpoledne s příchodem Toma, někdy až k večeru, to když má Tomáš službu. Stereotyp každý den. Přežívání. Představy o samostatném životě byly vskutku jiné. Po odpolední siestě mi začíná druhá část pracovní doby. Usedám ke stolu a dělám přípravy na další den nebo opravuji testy. Často až do noci. Řádně se připravuji na to, co budu předávat studentům, neb vysoká škola mě na to nepřipravila. Mám sice „nadhled“, umím kdejaký integrál, ale učivo septimy vidím snad poprvé. O to více si dávám záležet s přípravami obzvláště do této třídy, kde snad každý student čeká na příležitost, jak mě znemožnit. Možná je to tím, že jsem jen o šest let starší. Brzy se jim to podaří.

Někteří studenti u mě propadají.
„Neblázni, přece jim nedáš pětku a pak se s nimi budeš otravovat o prázdninách při opravných zkouškách“, dávají mi dobré rady zkušenější kolegové.
Jenomže já chci být spravedlivá. Ne, že bych si rochnila v tom sázet pětky, ale jak k tomu přijdou ti, co se alespoň trochu snaží? A tak jsme nemilosrdné (a skutečně si přiděláváme práci) jen já a jedna stejně stará (mladá) kolegyně. Táhneme za jeden provaz proti celému zbytku pedagogického sboru. Jeden student to vzdává. Snažím se ho přesvědčit, že to určitě zvládne. Nabízím mu pomoc v podobě doučování a přezkoušení.
„Stejně jsem na gympl nikdy nechtěl. Jsem tady kvůli rodičům. Já jsem vlastně rád.“

A tak nechtěně pomáhám jednomu klukovi jít si vlastní cestou. Život je plný paradoxů. A ty největší mají teprve přijít.