Stojatá voda XXXI

Anotace: pokračování

Kdybych měla čas, prostor a trpělivost na psaní deníku, nejspíš by se tam teď objevila kapitola nazvaná Střípky .Protože každý den řeším nějakou menší věc, která moc neznamená, ale zadře se pod kůži jako ten střípek, co uvízne v patě.

„Už zase nějaká kostelnice“, pronesl tatínek na Petřinu adresu.

Vybuchla jsem: „Tatí, mami, co máte proti Petře?“

Odpovědi jsem se nedočkala. Protože sdělení, že doučování matematiky už je domluveno jinak, za odpověď nepovažuji.

„Je to moje kamarádka!“

„Prosím tě“, zasmála se kysele maminka, „ty snad ani nevíš, co znamená kamarádka.“

„Maminko…to snad… Proč myslíš? Vždyť kamarádím i s Marcelou…“

“Ale jdi! Copak nevidíš, že ta z tebe má akorát psinu?“

Zarazila jsem se. Na tom něco je, nicméně Marcela je jediná holka, které se můžu s něčím svěřit. Aspoň trochu.  (A v neposlední řadě se i poučit – jenomže to rodičové nesmějí vědět, aby je neklepla pepka a já je neměla na svědomí.).

„A o té Pavle si nedělej iluze…“

„Vo jakej Pavle??? Jmenuje se Petra!“

„Nechytej mě za slovíčko! Když už jsi taková ostuda, že sama nezvládneš matematiku, nemáš zapotřebí, aby tě doučovala nějaká Žolíková - “

Maminka vždycky komolí jména, když je nespokojená. A to je poslední dobou pořád.

            „Mami, je to přece Petra a jmenuje se Žalanská – maminko, prosím tě, vždyť ji znáš už od osmičky, hned jak jsme sem přišli!“

„Tak tedy: o slečně Petře Žalanské“, artikuluje maminka přehnaně, „rozumíš, o slečně Petře Žalanské si nedělej iluze. Ani o jejím evangelictví“ -.to slovo pronesla jaksi štítivě.

„Mami, to nechápu…“

„Nebuď labuť! Její otec je mistr v železárnách a třeba je tam v partaji. Nebo je jako ten bazilišek, ten kostelník od vojáků.“

„Prosím tě, maminko!  Co když není???“

„Možná. Ale mohl by. A to stačí!“

Napůl se ke mně obrátila: „Ostatně jsi katolička, že jo. Co by tomu řekl pan děkan - a ten jezovita?“

Netušila jsem, jak moc ta moje máma dokáže být jizlivá. Proč – a od kdy? Kdy se s ní udála taková změna?  Musím si protřít oči, abych se ubezpečila, že nespím a nezdá se mi to. A maminka se teď dívá už jen smutně, až je mi jí líto.

„Johanko, poslechni: církevnictví je taky ideologie – a já bych chtěla žít ve svobodě, kde by mi všechny ideologie mohly...mohly bejt ukradený,“vyrazila nakonec skoro v pláči.