Noc II.

Anotace: Pokračování

To, co ženu tak vyděsilo, byl pohled na zlatý medailon, který muž držel ve své světlé ruce. Uprostřed oválu vynikal velký červený kámen. Když se žena vzpamatovala, pobídla muže, aby vstoupil do domu. Muž uposlechl a následoval ženu přes chodbu do do prostorného pokoje, kde se posadil na pohodlný divan.

Cítil se velmi nervózní a k tomuto pocitu příspívala i atmosféra místnosti, která sloužila k přijímání hostů a z tohoto důvodu také majitelé vynaložili co nejvíce úsilí na to, aby pokoj zanechával co možná největší dojem materiálního zajištění obyvatelů domu.

Strop zdobil velký zlatý lustr, stěnám dominovaly těžké, vzácné obrazy předků v zlatých rámech, nábytek byl z těžkého leštěného dřeva, divan, na kterém muž seděl, byl umístěn v pravé části pokoje, parkety pokrýval koberec, který vyobrazoval vznešené pávi v panské zahradě, na pohled zajímavý stůl z mahagonového dřeva stál v levém rohu pokoje a židle byla umístěna zády k oknům.

Když si pokoj muž podrobně prohlédl, jeho obličej se zkřivil odporem. Neměl rád přezdobenost a zbytečnou zhohatlickou nadřazenost. Navíc - jak už to bývá, lidé tohoto typu se obvykle soustředí na vyzdobení jedné místnosti, ale pokud bychom se chtěli podívat na jiné místnosti, zjistili bysme, že mají sotva základní vybavení. Tedy - člověk bude raději ukazovat, jak je bohatý před ostatními, ale doopravdy tře bídu s nouzí.

Z myšlenek muže vytrhla až žena, která ho pozvala dovnitř. ,,Přišel jste si opravdu pro ni?'' ,,A nešlo by to zařídit, aby nemusela odejít?'' ,,Mám jen ji a nevím, co budu dělat, až mi odejde.'' V jejích zelených očích se po těchto slovech zablesklo. ,,Plním jen to, co musím.'' Odpověděl muž. ,,Já vím, jen jsem se vždycky obávala tohoto okamžiku. Počkejte, přivedu ji dolů, je ve svém pokoji.'' Netrvalo dlouho a žena byla zpět. Nepřišla však sama. Doprovázela ji osoba, která byla stejně zahalena v dlouhý, černý kabát s kapucí přetaženou přes hlavu a jemnou šálou halicí její tvář. Obě osoby teď stály před mužem, který seděl na obrovském světlém divanu a pozorně si je prohlížel. Pokynul oběma ať se posadí vedle něj na divan.Ženy, který mu přišla otevřít a s kterou se setkal poprvé se zaptal: ,,Jak dlouho to trvá?'' A přitom se zahleděl na postavu, která přišla dolů před chvílí v doprovodu této ženy a zvědavě si ho prohlížela svýma černýma očima.

,,Už to bude skoro rok''. ,,Ze začátku jsem si myslela, že se jí to vyhne, ale nedokázala jsem tomu zabránit. Nemůžeme chodit mezi lidi - zabili by nás''. ,,Rozumím'' Odpověděl klidně muž. ,,Ukažte, jak to vypadá''. Žena stáhla za své hlavy kapuci, která halila černé, lesklé , do copu spletené vlasy a pomalu stáhla hedvábnou šálu. Její horní polovina obličeje byla opravdu krásná - zelené, pronikavé oči, jemná pleť... Ale to, jak vypadala její ústa, se nedá přesně popsat...¨

Její horní zuby přerostly přes spodní ret a dolní zuby rostly směrem doprava a dosahovaly až k hornímu rtu. Kůže na krku byla velmi popraskaná a bylo možné rozeznat i staré rány po šlehání bičem. Muž v klidu hleděl na ženu a poté se otočil k druhé postavě, která seděla vedle ní na divanu. ,,A co ona?'' Zeptal se ženy. Žena se znoovu zahalila a odpověděla. ,,Je na tom ještě hůř a navíc nesmí na denní světlo''. ,,Chápu'' ,,Máte tu černou skříňku, kterou jste mi měla obstarat na dnešek?'' ,,Jistě pane, vše jsem zařídila''. ,,Výborně, dejte mi ji.'' Muž otevřel skříňku, kterou zdobil motiv květů růže. Cosi tam uložil a skříňku uschoval do koženého vaku, který vytáhl zpod hnědého kabátu, který měl na sobě.

,,Můžeme tedy jít.'' Řekl a otočil se směrem k postavě s černýma očima. Postava vstala a přistoupila k němu. Muž ji vzal za ruku a společně šli za ženou, která otevřela druhé dveře za starým, zlatým obrazem a loučí svítila na cestu, když procházeli studenou, zatuchlou, kamennou chodbou ...