Stojatá voda XXXV

Anotace: pokračování

     Marcela je hrozně moc zvědavá na Robina.

    „Domácí učitel, jako z tý Červený knihovny, co má naše babi v podkroví“ rozchechtala se a chtěla vědět, jak se mi líbí. 

     Že je nudnej k uzívání, to mi sice věří, no a že je těžce zaláskovanej do Liliny, to je  jí  známo, přesto ale soudí, že bych ho měla někam vytáhnout. Protože u nás v obýváku je to na nic, to abych, teda s prominutím, uznala. Což o to, to já uznávám, jenomže kam bych s ním v tomhle městě mohla vyrazit? Přece ne do Podbrda – ó pardon, maminko, ještě že to neslyšíš, do Dvora čili do hotelu. Nuda na druhou. Nebo snad do cukrárny? Jako hodnýho chlapečka za odměnu??? Nic neříkám a rozpačitě přešlapuji.

    „Janino, vem ho přece do Stodoly – tam v životě nebyl, protože Lilinka by se podělala“,  rozesmála se Marcela, ale hned na to maličko zvážněla:

      „Janko, to není jako s rodičema do Podbrda, div ne za ručičku – potřebuješ vzít do party, chodit s náma, do Stodoly a na Kovárnu, abys nebyla takovej mimoň!“

     No jo, jsem mimoň. Jsem úplně vedle. Na okraji.  Vždyť i ta Ivana mě má už plný zuby. Aspoň podle maminky. Nejhorší je, že na tom něco je. Ta moje máma má snad šestý smysl. Jako by vyčuchala podivné napětí a rozpaky. Takový to jo a ne.Tak třeba jako včera, v době, kdy se máma  u kafe doprošovala esesmačky Jarči, aby mi laskavě dala novou přihlášku.

To bylo tak. Zeptala jsem se, co to vlastně znamená, to velikonoční triduum. Ivanka viditelně znervózněla. Notový sešit jí napůl sklouzl z klína a vzduch nad klavírem zhoustl jako kaše. Do háje, triduum snad není sprosté slovo, vždyť si to přece přeložím z latiny jako třídení – mimochodem:  s jedním n nebo se dvěma?

    „No jo, to je asi Velký pátek, Bílá sobota a Velikonoční neděle“, pronesla jsem do ticha.

   „No ano, jistě“, vysoukala ze sebe Ivana přiškrceně. „Velký pátek, Bílá sobota, Velikonoční neděle“ opakovala po mně.

    „A Zelený čtvrtek? Co ten znamená – teda kromě toho, že zvony odletí do Říma, jak říkala babička...Ale, to jsem byla ještě malá.“

    Snažila jsem se tomu zasmát, ale cítila jsem křeč. Proč, pro všechno na světě, se o tomhle nedá normálně mluvit...

     „Na Zelený čtvrtek Pána Ježíše zatkli, že jo – dočetla jsem se to v dějepravě, měli jsme ji doma, ještě v Plzni, ztratila se při stěhování a já si to nemůžu znova přečíst, proto se ptám...“

   „Ano, Janičko, za týden bude Zelený čtvrtek. Dobře jste mi připomněla, naše hodina bude o chvilku kratší, abych byla včas v kostele na večerní mši. Hraje se ale jen krátce – po Gloria, tedy Sláva na výsostech, zvony odletí do Říma a i varhany zmlknou. Až do vzkříšení v sobotu večer. Tak, jak vám to říkala babička. Ty naše babičky byly holt zlaté.“

  Dostala jsem nápad: „Ivanko,  příště, teda na ten Zelenej čtvrtek, to bych přece mohla jít s vámi. Do kostela.“

 Do ticha náhle zabublal potok. Po lijáku se v něm hrne spousta vody. Ivana rychle vstala a pohlédla z okna. Pak ukázala rukou vysoko na stěnu:

     „Až sem sahala voda, když přetekla hráz Janováku. A my teď jak slyšíme vodu, hned vyskočíme.  Řeklo by se potůček pod okny, romantika, poezie, že ano. Jenomže on teče z rybníka. Představte si, právě tady, kde sedíte, jsme ulovili kapra. Ovšem radost jsme z toho neměli, to tedy ne.“

     „No teda – kapr v pokoji! Usmažili jste si ho aspoň?  - Tak ten příští týden večer chytnu autobus nebo motoráček...“

      „To nestihnete, bylo by pozdě, mše se protáhne.“

      „Mně stačí aspoň kousek. Až odletí zvony do Říma, odletím i já, ovšem domů – teda odjedu.  Podbrdskou střelou. Tu přece stihnu“.

     Snaha o srandu se mi zjevně  moc nedaří. Cítím protivnou křeč.

     „Dětičky na koncertě zpívaly Kolem našich oken teče voda skokem – a to mě teda nadzvedlo!“ , zasmála se Ivana a potom doložila: „Janičko, tak mě napadlo: příští týden, ten Zelený čtvrtek, bude lépe, když tu naši hodinu necháme na jindy. Nestíhala bych.“