V horách Apačů 2

Anotace: westernová romance

V příštích dnech Sydne myje a pere, dává do pořádku vše, co vyžaduje ženskou ruku. Neoplývá sice bůhvíjakou fyzickou silou, ale dovede si práci dobře uspořádat a vrhá se na ni s chutí. Gordon Morris ji učí vařit. Sydne samozřejmě vařit umí, tady se však kuchtí úplně jinak, neboť jsou zde k dispozici zcela jiné suroviny. Charlie pěstuje kukuřici, brambory, fazole a další zeleninu. Všichni tady jedí po mexicku – kukuřičné tortillas s fazolí, hodně chilli, káva nevalné kvality nebo z náhražek. Mitch občas přinese z hor zvěřinu nebo Charlie doveze z města od hostinského kus vepřového. Charlie také umí vyrábět ze zkvašené kukuřice indiánské pivo – tisvin.
Sydne se učí novému způsobu života, a protože je mladá, učí se s úsměvem. Teď zrovna míří do stodoly, odkud zaslechne hlasy. Stan opovržlivě (jak se jí zdá) pronese:
„Nikdy by mě nenapadlo, že takový kus chlapa jako Charlie může mít za sestru takovýho prcka.“
„Že tě huba nebolí,“ odpovídá Gordon, „teprve vedle takový ženušky chlap pocítí, že je pravej mužskej. Ale kdepak ty, tobě se líbí Nellie ze Saloonu, co vypadá jak chodící žebřík.“
„Nellie je náhodou fajn holka –„
Sydne už dál neposlouchá. O jejích sympatiích bylo s konečnou platností rozhodnuto.
Mnohem víc přemýšlí o dalších dvou mužích. Bratr dosud žije jakoby ze setrvačnosti, ale sestře se věnuje, pomalu se probírá z otupělosti. Třeba mu řece jenom nějak pomůžu, říká si s uspokojením Sydne.
Zajímavý je také Charlieho vztah ke Gordonovi. Charlie vzhlíží ke svému staršímu příteli se značným obdivem. Snad kvůli tomu, co sám nemá: obratnost v jednání i řeči, kouzlo osobnosti, úspěchy u žen.
Největší záhadou je ovšem Mitch. Sydne zatím zjistila jen, že jeho hnědé oči jsou opravdu zbarveny jako zralé kaštany: kromě sytě hnědé v nich probleskuje i světlejší, zlatavější odstín. Má bílé, dokonale rovné zuby, jen horní špičáky jsou nepatrně delší. Tyhle „upíří“ zuby připadají Sydne zvláštně přitažlivé. Mitch mluví dobře anglicky, rozhodně čistěji než Gordon, který si libuje v anglicko – španělském nářečí. Mitch velmi pravděpodobně přicházel s bílými do styku i dříve. Ale co si o nás myslí? Dochází mu, že už není možné, abychom se vrátili zpátky za Atlantik? Je naivní nebo vychytralý? Může být podlý, když má tak příjemnou tvář?
Ještě nenastal čas posledního boje Apačů, čas nelítostné krutosti na obou stranách. Na východě indiánský problém už neexistuje, byl dávno vyřešen se zbraní v ruce. Cooper stvořil ušlechtilého Unkase a Čingašgúka, a tak Sydne může na Mitche hledět bez západních předsudků, se zájmem a sympatií.
Mitch cítí Sydneiny zkoumavé pohledy. Rozumí jim. Není mu příjemné, že je snad pokládán za zrádce své rasy, ale Sydne je první bílá žena, která na něj nehledí jako na nebezpečné cizokrajné zvíře. Navíc voní jako svěží jitro. Každý den se koupá v tůňce nahoře na potoce. Kromě ní tady jen on sám, kterého by bílí neváhali nazvat špinavým divochem, tolik dbá na čistotu. Bílí jsou špinaví a hloupí, myslí si, že nad ně není, že ovládají svět, ale zemi a životu nerozumějí. Sydne však zřejmě nepatří k nejhloupějším. Všimla si, že nepiju tu odpornou břečku, kterou nazývají káva, a už několik dní mi staví k talíři sklenici vody, čerstvě vytažené ze studny. Všichni to přecházejí mlčky, až dnes Willard odsunul džbán s tisvinem a řekl:
„Sydne, nalej mi taky trochu té vody.“
Přál bych mu, aby se vymanil ze zajetí stínů, které ho tíží…

Gordon Morris s velkou chutí započne s jezdeckým výcvikem Sydne. Protože si nepotrpí na plané teoretizování, rozhodne se posadit ji přímo na koňský hřbet.
Sydne se se zvědavostí, ale i s obavou loudá k ohradě, kde pro ni Gordon osedlal koně. Vidí nevysoké zvíře se světle hnědou hřívou a ocasem, bílé, ale hustě poseté nepravidelnými rezavými skvrnkami. Oko, které se po ní otočí, je modré.
„Páni, to je ale pokaňkanej kůň!“ žasne Sydne a jemně pohladí sametově hebké chřípí.
„Klisna,“ opraví ji Gordon. „To je naše kráska Srdcové eso. Už je starší, rozumná. Vůbec nemusíš mít obavy, Esíčko je hotová učitelka, ta ví přesně, co si kdy může s tebou dovolit.“
„Proč je tolik strakatá?“
„Narodila se u bílých, ale po rodičích je to pony, indiánský divoký kůň. Ti se vyvinuli z koní, kteří kdysi dávno bílým utekli a rozmnožili se v divočině. Jsou trochu menší než naši koně a často různě strakatí. Tohle je plemeno appaloosa, které vyšlechtil kmen Nez Percé. Ty drobné skvrnky jsou pro appaloosy typické. Je to dobrá rasa. Myslím, že má velkou budoucnost, že si ji lidé oblíbí. Ale teď, má dámo, konec řečí a hop nahoru. Pomůžu ti. – Tak. Otěže si chyť takhle-„
Gordon jí upraví řemeny v prstech a prohlédne si její posed.
„Fajn. Nohy prošlápni, ať máš paty nejníž. V třmeni musíš vězet jen špičkou, aby tě kůň, kdybys náhodou spadla, nevláčel za sebou.“
„Děkuju za povzbuzení,“ zasměje se Sydne nervózně a snaží se plně soustředit na to, co přijde dál.
„Teď ji patama pobídni a choď s ní dokola po ohradě, ať do toho přijdeš.“
Sydne se rozjede. Srdcové eso je opravdu hodné, trpělivé zvíře, poslušně jde tam, kam ji Sydne nasměruje. Gordon občas něco prohodí, opře se plnou vahou o břevno, zapálí si cigaretu, vyfukuje kroužky a spokojeně mhouří oči do slunka.
Najednou se pootevřeným hrazením protáhne dovnitř Mitchův černý pony a začne před appaloosou běhat, jako by ji chtěl honit. Ale Srdcové eso zůstává v klidu, jen začne za ponym jemně poklusávat. Sydne by měla umírat hrůzou, najednou však ucítí klid, který z klisny vyzařuje, začne si jízdu užívat, ocitá se v příjemném stavu úžasného souznění se svým koněm. Gordon, který zpočátku strnul a výhružně zvedl paži k Mitchovi, stojícímu opodál, se také uklidní a utře si pot z čela. Po nějaké chvíli zavelí:
„Pro dnešek stačí. No, jen pojď dolů. Uvidíš, jak tě zítra bude bolet tělo! Zaveď ji k ohradě, já ti ji přidržím a pak si ji vyhřebelcuješ.“
Sydne se spustí na zem, nohy má úplně ztuhlé, ale je spokojená.

Jak se stírá pel novosti, dny začínají ubíhat rychleji, řadí se za sebou jak korálky na šňůrce. Sydne s Mitchem dosud nepromluvila snad ani deset slov. Je v rozpacích, neví, zda on s ní vůbec mluvit chce.
Jednoho dopoledne Sydne vystoupí na verandě na starou židli, ošlehanou nečasem, a odvazuje pár chilli papriček. Vtom ucítí čísi pohled. Na verandě stojí Mitch. Jeho neslyšné objevení Sydne tak vyvede z míry, že jí na rty lehce vklouzne stokrát zpřevracená myšlenka:
„Mitchi, Charlie říká, že jsi pochopil všechna dobrodiní, co nám přináší bílá civilizace.“
„Opravdu?“ protáhne Mitch ironicky.
Sydne sleze ze židle a zeptá se:
„Jak se jmenuješ?“
„Mit-sah, Vlk,“ odpoví, upíraje na ni své oči, náhle téměř černé.
Sydne si vybaví jeho zuby, zlato v jeho pohledu a pokývá hlavou:
„Hm, dobré jméno.“
„Ptej se dál. Nemám co skrývat,“ řekne Mit-sah hrdě.
„Tos mohl jen tak odejít k nám? Dovolili ti to?“
„Bledé tváře nechápou náš způsob života a ani se nesnaží ho pochopit. Myslí si, že náčelník je něco jako král, který může vůči svým poddaným všechno. Naši muži si však vybírají ze svého středu toho, kdo je nejschopnější vždy pro určitou věc. Jiný vůdce může být v boji, jiný při lovu. A já nejsem poddaný, jsem svobodný muž. Můžu odejít, kam chci, a můžu se vrátit, jen nesmím uškodit svému kmeni.“
„K čemu ti bude dobré, když nám porozumíš?“ zeptá se Sydne tiše. „Třeba ti jednou přijde zatěžko proti nám bojovat.“
Dívají se na sebe s vzájemným respektem.
„Stalo se, udělal jsem to, co mi řekla moje Mocnost,“ odpoví Mit-sah a pokrčí rameny.
Zamlčí Sydne, že tehdy při boji s medvědem nebyl v horách sám. Jeho přítel Chato později jedné noci sešel potají k Charlieho srubu a ptal se:
„Ty tu chceš zůstat?“
„Na čas ano,“ odpověděl Mit-sah krátce.
Bílý muž mu byl sympatický a choval se k němu přátelsky. Mit-saha náhle silně zlákala možnost žít životem bílých, takříkajíc vniknout do jejich hlav a poznat jejich slabiny. S Chatem se schází vždy v noci novoluní. Chato mu sděluje, co se děje doma. Je zvyklý na Mit-sahovy podivné nápady, co zdědil po otci, ale ne všichni mu rozumí tak jako on, Chato. Zrovna včera mu řekl:
„Bylo by lepší, kdyby ses vrátil, nebo ti dají nové jméno: Ten, co tu není.“
„Ne, teď ještě ne,“ odpověděl Mit-sah stručně.
A Chato už nic nenamítal. Mit-sah cítí, že nemůže odejít, dokud se neospravedlní před tou dívkou s bezelstnýma očima, které stojí za to, aby o něm přemýšlela. Tak, teď se to tedy stalo. Měl by být volný. Ale zatím jako by se k té nevzhledné chajdě s křivolakou verandou připoutal ještě víc…

Kromě péče o domácnost se Sydne hodně věnuje koním. Dosud má zkušenosti jen se psem, ale koním je konec konců třeba dát pocítit totéž, mají-li se stát dobrými parťáky člověka: lásku a důslednost.
Vedle milované appaloosy poutají v Charlieho stádečku největší pozornost dva dočasní obyvatelé, hřebci, na kterých jezdí Mitch a Gordon.
Mitchův Blesk je zkrocený mustang, černý, jako z kovu ulitý kůň, který svého pána poslouchá na zavolání jako pes, ale jinak je plachý a ostražitý. Sydne je k němu milá a nebojí se ho, brzy docílí, že po ní přestane chňapat zuby a docela ji snáší.
Gordonův Osiris je naproti tomu z vyšlechtěného východního plemene. Gordon ho – jak jinak – vyhrál kdesi na Mississippi v kartách. Je to vysoký kůň, na něhož se Sydne bez pomoci nevyškrábe, celý ryšavý až na malou bílou lysinku na čele, na slunci září jako pozlacený. Sydne se domnívá, že je pro jízdu bezpečnější, ale brzy zjistí, že tomu tak není. Při klusu velká Osirisova váha působí, že jezdec dopadá poměrně tvrdě, a k obemknutí mohutného těla je třeba mnohem delších nohou než má Sydne. Kdepak, není nad menší lehkou kobylku!
Osiris vycítí nezkušenou ruku a jako by si ze Sydne tropil šprýmy. Potměšile po ní obrací oko s prosvítajícím bělmem, při hřebelcování jí nepostojí a když ho očista už unavuje, neváhá Sydne přitisknout k břevnu.
Sydne se zeptá Charlieho:
„Jak vychází Gordon s tím koněm?“
„Výborně, pokud vím.“
„Na něj neplatí dobré srdce, to má za slabost. Co je to za zvíře?“
Místo nepřítomného Gordona se Osirise zastane Mitch:
„Má charakter. Je silný a ctí sílu u jiných. I tobě by se líbil pravý muž, který by se o tebe vždy postaral, a ne nějaký slaboch, kterého bys řídila a pohrdala jím… I když u bělošek člověk nikdy neví.“
„Ha, ha, správná řeč, kámo,“ chechtá se Charlie, „je vidět, že se umíš dobře koukat. Kytičky, řečičky, serepetičky, to ve světě frčí a brzo bude frčet i zde.“
Sydne mlčí. Uvědomí si všemocnou existenci rozdílů: mezi rasami, mezi generacemi, mezi územími a tak dál a dál až do nekonečna. Mohou si lidé vůbec kdy porozumět a začít žít v přátelství, bez ustavičných rozbrojů?

V neděli Charlie jezdívá do Prairie Creek na kázání metodistického duchovního. Charlie o víře nemluví, není vidět, že by se kdy modlil, ale nedělní pobožnost si jen zřídka nechá ujít. Gordon a Stan nadšeně jezdí s ním, i když je do města přitahují docela jiné věci. Sydne má pro ně porozumění. Je nakažena skepsí svého otce, jehož předkové říkali „bůh“ a mysleli „peníze“. Protože by však jako neznaboh mezi lidmi neobstál, vybral si za pole působnosti pro svou předstíranou zbožnost baptistickou modlitebnu: je to blízko a naproti v hospodě čepují znamenité pivo. Matka si zachovala příchylnost k babiččině římskokatolické víře, jejím bohem není přísný starozákonní Hospodin, nýbrž Ježíš plný lásky a milosrdenství. Matčina cítění se nikdo z rodiny nedokáže dotknout, ani posměváček George, který prohlašuje:
„S vírou se asi žije líp, ale jaká úleva, jestli tam nahoře není nikdo, kdo by počítal moje hříchy!“
Mnohem víc než nevalné kázání Sydne rozechvěje, jak je okukována a hodnocena, světácky i neohrabaně zdravena. Napřimuje se, najednou se jí líp dýchá. I dřevěná průčelí domů jako by povyrostla a zkrásněla.

Jednoho odpoledne Stan zahaleká:
„Hej, Charlie, jede sem sám velkej náčelník z Fortu!“
Jde o velitele pevnosti kapitána Jackmana, provázeného pobočníkem Smithem a dalším vojákem. Sydne vyslechne nezbytné zdvořilosti, nabídne hostům něco k pití a hledí se vytratit, neboť muži dojednávají koupi koní pro vojsko, a to není pranic poutavého.
Sydne vezme sklenici brandy ředěné vodou a nese ji ven vojákovi, který drží uzdy koní svých nadřízených. Je to příjemný štíhlý mladík asi o pět let starší než Sydne a o celou stopu vyšší, má sytě hnědé vlasy a oči tak modré, až hrají do fialkova. Ačkoliv postavu má už jako dospělý muž, jeho tvář je ještě téměř dětsky oblá a měkká.
„Dobré odpoledne, slečno Willardová,“ pozdraví.
„Dobré odpoledne. Nemáte žízeň?“ podá mu Sydne sklenici. „Vy mě znáte?“
„Jé, díky,“ zhluboka se napije. „Trošku vás znám, nepřímo. Už nějakou dobu se ve městě nemluví o ničem jiném než o vás.“
Sydne se zardí.
„Nic si z toho nedělejte. Tady je tak málo novinek, že každá vydrží hodně dlouho. Ale oni si zase najdou k povídání něco dalšího. Ach, to je lahoda,“ dopije. „Nikdy si na ten zdejší prach nezvyknu.“
„Nejste odsud?“
„Promiňte, že jsem se ještě nepředstavil. Jmenuju se Bill Thackeray a pocházím ze Saint Louisu. V téhle oblasti jsem necelý rok.“
„Nejste příbuzný toho spisovatele?“ zažertuje Sydne se vzpomínkou na tlustou knihu Jarmark marnosti.
„Spisovatele?“ podiví se Bill.
Tváří se a mluví tak přívětivě, že to v tomhle drsném kraji působí až trochu naivně. Sydne usoudí, že tomuhle americkému hodnému chlapci je marné vykládat o W. M. Thackerayovi, a hned si vzpomene na bratra George. Ta dva mají něco společného, snad veselou bezelstnost.
Také Bill shlíží na malou dívku se zalíbením. Mimoděk se mu vynoří jeho dávné přání mít hodnou, něžnou sestřičku, která by ho nekomandovala jako jeho rázný starší bratr.
Za stájí přešel Mitch.
„Ten rudoch tady pořád ještě je?“ podívá se po něm Bill úkosem.
„Ano.“
„Je vidět, že se váš bratr nenarodil na Západě. Nikoho jiného by ani nenapadlo brát si ho domů. A taky by to Charliemu u ostatních farmářů tak snadno neprošlo, nebýt toho, že je zde delší dobu celkem klidno. Nu, a jak se vám zde líbí?“
„Tady se žije úplně jinak než na Východě! Nebýt Gordona Morrise, byla bych s vařením a tak dál úplně ztracená,“ směje se Sydne.
Bill svraští obočí:
„Že se taková pochybná existence hned každému zalíbí!“
„Ach ne, nebuďte na něj tak přísný! Opravdu mi moc pomáhá, víc než bratr, toho to jeho neštěstí dost vzalo. Ale už se začíná vzpamatovávat.“
„Jistě díky vaší milé přítomnosti.“
„Vy taky? Ještě si nakonec pomyslím, že z ošklivého káčátka vyrostla krásná labuť, ohrnu nos nahoru a odjedu na Východ ulovit nějakého milionáře,“ směje se Sydne a Bill s ní.
A to už ze dveří vycházejí Jackman a Smith, loučí se s dívkou a vysedají na koně. Sydne hledí za odjíždějícími, přátelsky mává Billovi, který se po ní otočil, a přemýšlí. Při hovoru s Billem ji napadlo, že Mit-sah zde vlastně má jedinečnou možnost sledovat pohyby posádky. Zatím je klid, ano, ale kdyby k něčemu došlo, směl by zůstat?
Dneska už by Sydne litovala, kdyby Mit-sah odešel. V jeho přítomnosti už není rozpačitá, naopak, je jí s ním radostně, volně. Směle hledí do jeho hnědých očí. Když jsou spolu sami, oslovuje ho jeho pravým jménem. Vyptává se ho na apačská slova a gramatiku a pilně si dělá poznámky do sešitu, kam zapisuje i španělštinu Gordona Morrise. Mluví s ním, aniž by svůj vztah k němu jakkoliv analyzovala a hodnotila, nedumá, je-li to přátelství či snad láska. Ale někde v hloubi duše ví, že bez Mit-saha by se jí zde zdaleka tolik nelíbilo.

Jak už bylo řečeno, každou neděli jezdí bílé osazenstvo ranče na pobožnost do Prairie Creek. Je hezké sedět si napůl spící v bryčce, nemuset čelit nástrahám koňského hřbetu a v klidu pozorovat probouzející se den. Ovšem samotné kázání se Sydne vůbec nelíbí. Zdejší kazatel se nevyznačuje logickou stavbou projevu a nikdy si neodpustí narážky na krvavé pohany, které se Sydne od jisté doby velmi osobně dotýkají. Po skončení pobožnosti zajdou chlapi do Saloonu na skleničku, poklábosí, muži Sydne přátelsky zdraví, poštěstilo se jí mluvit i s Billem. Konec konců není ten nedělní výlet k zahození, až na prostřední část.
Jedné soboty se Sydne bratra zeptá:
„Je nutné každou neděli poslouchat výlevy pana Westa?“
„Sydne!“ ohradí se Charlie málem zděšeně.
„Kvalita jeho projevů mě svádí k domněnce, že nikoliv.“
„Sydne, ty se mně líbíš,“ rozřehtá se z plných plic Gordon při pohledu na zaraženého Charleye a plácá se hlučně do stehen.
„Boha má mít každý v srdci,“ řekne Sydne vážně.
Následující neděle samozřejmě proběhne obvyklým způsobem. Večer po jídle se Charlie obrátí na Gordona:
„Viděl jsem, žes ve městě mluvil s Fernandezem. Co je nového v Mexiku?“
„Jako vždycky. Apači v Sonoře zase útočí.“
„Zajímalo by mě, co by se asi se mnou stalo, kdybych padla Apačům do rukou?“ zeptá se Sydne.
„No, úděl horší než smrt –„ zarecituje pateticky Gordon „- by tě nejspíš nečekal. Myslím, že by tě rovnou zabili.“
„Bestie,“ zasykne Stan.
Odcházející Mitch se zastaví, opřený o veřej.
Charlie se po Stanovi káravě ohlédne:
„Ale musíš uznat, že to s námi neměli nikdy lehké. Už od dobytí Mexika tím … hrome, jak se jen jmenoval?“
„Cortéz, Hernando Cortéz, a dobyl říši Aztéků,“ řekne Sydne hbitě.
„Ano, a už zanedlouho potom začali Španělé pronikat na sever k Velkému kaňonu a k řece Gile. Hledali bájné poklady.“
„Sedm zlatých měst Ciboly“ doplní zase Sydne.
„Takže Apači bojují s bělochy už tři sta let.To je nutně muselo poznamenat. A je zajímavé, jak je nenávidějí právě Mexičani, kteří jsou sami většinou poloviční indiáni. V Sonoře vypsali odměny za apačské skalpy: za muže sto dolarů, za ženu padesát a za dítě dvacet pět. Taxy se občas i zvyšují. Myslím, že na to doplatili i mnozí Mexičani. Vždyť kdo rozezná mexické vlasy od apačských? Když sem přišli Američani ze Států, Apači se k nim zpočátku chovali dobře. Ale brzo poznali, že ani od nás se nedočkají ničeho dobrého.“
„Jen se jich moc nezastávej! Co ta vesnice – Gordone, jak se jmenovala?“ zeptá se Stan.
„Myslíš Casas Grandes?“
„Ano, Casas Grandes. Jo, tak tu Apači v den výročního trhu úplně zpustošili a vyvraždili.“
Neočekávaně se z pološera ozve Mitch:
„Zapomněl jsi říct, že pár dní předtím lidi z Casas Grandes přepadli pokojný apačský tábor, navíc za nepřítomnosti mužů, kteří odešli k bílým obchodovat. Útočníci znásilňovali ženy, párali jim břicha, sekali dětem hlavy, nemluvňata napichovali na kopí. Taková je pravda.“
Stan uraženě nafoukne tváře:
„A co Crassanas?“
„Tedy, abysme na něco nezapomněli,“ vmísí se do hovoru Gordon s pohledem na Mitche, „lidi z tohohle městečka chytali indiány, věznili je, cejchovali žhavým železem jako dobytek a prodávali je rančerům na práci. Jednou chytili dvě mladé Apačky z tlupy náčelníka Juha, výborného válečníka. Juh převlékl své muže za Mexičany, sedli na koně a hnali do města svázané – jako svázané – ženy. Crassanasští jásali nad zajetím tak velkého houfu, obklopili ulici - a vtom Apačky vyhrnuly sukně, kde měly schované pušky, a začaly pálit do lidí. Muži taky. Jedním slovem jatka. Ty, co utekli, lze spočítat na prstech. Já bych k tomu řekl jen: jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.“
„A zajatí indiáni?“ zeptá se Sydne.
„Byli osvobozeni.“
„Kvůli dvěma zavšiveným rudým děvkám zemřelo celé město!“ vybuchne nenávistně Stan. „Krev tekla po ulici jako voda. Kdybys tam, Sydne, byla, tak by ti ten tvůj malej krček podřízli. Není to pravda? Řekni, Mitchi!“ obrátí se Stan škodolibě na mladého Apače.
„Je to pravda,“ řekne Mitch a vyjde ven. Pohled na zděšenou Sydne mu sevřel srdce.
Dívka se podívá na muže u stolu. Zmlkli, jejich mozky, obvykle nepříliš namáhané, přežvykují předchozí vzrušenou debatu. Sydne vstane a vyjde za Mitchem.
Najde ho u ohrady oddělující pastvinu od sklizených a zoraných políček. Lokty se opírá o oblýskané dřevo a pohlíží k horám, za nimiž zhasíná rudý soumrak. Sydne se postaví vedle něj.
„Nikdy jsem si o vás nemyslela nic zlého,“ ozve se tiše.
„Je to pravda. Ale kdo z nás tohle udělal?!“ vybuchne Mit-sah náhle. „Pochop, že z muže, který najde svou ženu a děti tak … tak, jako u Casas Grandes, se nutně musí stát zvíře!“
„Ale rudí spolu přece také válčí?“ špitne Sydne nesměle.
„To je něco úplně jiného. Nevím, jestli ti to dokážu vysvětlit. Boj, čestný boj vyvolaný drsným životem v divočině. Zápas odvážných mužů, ne vraždění dětí. Bílí mají plná ústa milosrdenství, ale zde na Západě se chovají stejně jako my, ne-li hůř. Pro jediné křivé slovo nebo urážlivý pohled na sebe střílejí na život a na smrt z koltu… Sydne, ještě nikdy jsem vědomě nezabil ženu nebo dítě,“ řekne Mit-sah naléhavě.
„Jaké je … zabíjení?“
Mit-sah dlouho mlčí.
„Takové … takové jako ten, kdo zabíjí,“ řekne pak.
Dívá se do jejích široce rozevřených očí. Čte v nich zděšení, ale i soucit a snahu pochopit. Žádnou nenávist. Žádný odpor. Prudká radost mu stoupá k hrdlu. Lehce, konejšivě ji plácne po rameně a odejde. Ještě dlouho Sydne palčivě cítí ten dotyk, jako by její kůže přilnula k Mit-sahovým prstům a táhla se za ním ve vláknech pavučin chladným večerním vzduchem…

Sydne pokračuje v jezdecké výuce. Opatřila si na ni úbor: přešila odložené Charlieho podvlékačky, přes ně zkrácenou sukni s rozparkem vepředu. Když ji tak poprvé uviděl Stan, smál se, až se rozslzel a dostal škytavku. Ale z něj si Sydne nic nedělá. Pomalu přichází na kloub cvalu. Nejdřív se vyptá všech mužů, jaký posed zaujmout a jak se hýbat, aby se udržela na koňském hřbetě, pak to zkouší v praxi. Naštěstí Srdcové eso je zlatíčko, přesně jak řekl Gordon, a tak to začíná jít.
Jednoho dne Sydne začne kobylku sedlat a vede ji kolem ohrady, kde stojí Mit-sah, jeho černý mustang ho hlavou šibalsky šťouchá do zad.
Sydne si upraví třmeny a vzdychne:
„Já nevím, jak ty to děláš, že tak lehce vyskočíš nahoru přímo ze země!“
„To vůbec nic není, zkus to,“ přistoupí k ní Mit-sah a zezadu jí zlehka položí dlaně kolem pasu, aby jí pomohl. Sydne rázně zakroutí hlavou, až se její vlasy sepnuté do ohonu otřou o Mit-sahův obličej. Mladík zhluboka vdechne. Z jejich vůně mu zatrne ve slabinách.
„Radši ne, nechci se totálně ztrapnit,“ přizná Sydne. Za pomoci třmenu, ale už celkem hbitě se vyhoupne do sedla a rozjede se klusem. Mit-sah se mlčky připojí k ní.
Jedou k horám, tam, kde potok tekoucí kolem Charlieho srubu a dále směřující k Prairie Creek opouští kaňon, spíš jen úžlabinu v úbočí hor. V okolí rostou topoly, jalovce, pinie, nízká křoviska mezquitu. Na kraji spočívá pečeť podzimu, příroda je tichá, ospalá, barevně nevýrazná, oděná do bledých okrů. Mit-sah vede Sydne k bělavé skále, v níž se tmí nevelký otvor. Když sesednou z koní, snadno se jím protáhnou do vlhkého nitra skály. Země posetá drobným štěrkem se prudce svažuje do neproniknutelné temnoty. Mit-sah stojí na rozhraní světla a stínu. Natáhne ruku k Sydne. Dívka se jí chopí a sestoupí k němu.
„Na jaře je z podzemí slyšet hukot vody,“ říká Mit-sah a jeho hlas se zvláštně rozlehne v neviditelných prostorách.
„Uhů,“ zavolá Sydne. Ozvěna táhle skomírá v temné hloubce. Sydne se polekaně přiblíží k Mit-sahovi. Černé neznámo, strašidelná ozvěna i mladíkova blízkost na ni zapůsobí dojmem neskutečna, v duši jí zatrne úzkostí i sladkým rozechvěním.
Mit-sah slyší v tichu divoký dusot svého srdce, cítí slabost okolo žaludku a poprvé si jasně uvědomí: Kousek po kousku se vkrádá do mého těla i do mé mysli. Proč právě ona? Proč ne některá z našich dívek? Už dva roky jsem mohl být ženatý, ale žádná nespoutala mé srdce a jen pro ukojení smyslů jsem se ženit nechtěl. Proč jsem aspoň nechodil k vdovám tak jako Chato? Na co jsem čekal? Je to ona, o níž jsem snil? Běloška? Ne, není to možné. Všechno se ti jenom zdá. Už dlouho jsi neměl takhle blízko žádnou ženu.
Ten okamžik připadá Mit-sahovi hodinou, ale přece trvá jen pár sekund, než Sydne nabude ztracenou rovnováhu. Vystoupí nahoru, světlo se zachytí v jejích pocuchaných vlasech, a ze středu té záře letí k Mit-sahovi úsměv, ne vyzývavý nebo toužebný, ale jen milý a něžný. Přesto však způsobí, že Mit-sah za chvíli podlehne pokušení.
Když se Sydne rozcválá na cestě domů, náhle cítí, jak ji silná Mit-sahova ruka lehce zvedá se sedla a posazuje ji před sebe na jeho koně. Mladík přitom vydá jakýsi barbarský vítězný pokřik.
„Ježišmarjá! Sakra!“ kleje Sydne a udeří ho pěstí do ramene. „Co kdybys mě pustil?“
„Nepustil jsem tě,“ odpoví Mit-sah spokojeně a přibrzdí svého koně.
„A co Srdcové eso? Uteče nám!“ kvílí Sydne.
„Neuteče, neboj se. Podívej, už se po nás otáčí. Počká na nás.“
Sydne si přesedne, jak jen to je možné. Jede mlčky, po chvíli k Mit-sahovi stočí zpola vyčítavý, zpola pobavený pohled:
„Ty teda máš zvláštní smysl pro humor! Takový … apačský.“
„Tak dobře. Poslouchej, já přísahám,“ položí si Mit-sah dlaň na srdce, „že už nikdy ti žádnou takovou neplechu nevyvedu.“
„Omluva se přijímá,“ zamumlá Sydne. Dumá, proč ji to vlastně tak rozhodilo. Způsobila to vzpomínka na vesnice se španělskými jmény? Nebo skutečnost, že ne všechno může řídit svou vůlí a že její osud se může kdykoliv radikálně změnit?

Slunce zapadá. Stalo se už zvykem vysedávat v podvečer na verandě. První přijde Sydne a zabere starou židli. Charlie se uvelebí na schodech, Stan na zábradlí, Gordon se vstoje opírá o stěnu. Míca se schoulí do dívčina klína.
„Už jsme nějak dlouho nebyli ve městě pořádně si zaflámovat, co, Charlie,“mrká Gordon potutelně. Myslí na alkohol nebo na ty čtyři ženy, co bydlí v poschodí Saloonu a nosí křiklavě barevné šaty s nápadnými výstřihy?
„Já chci jet taky,“ ozve se Stan.
„Sydne tady přece nezůstane samotná,“ řekne Charlie vyčítavě.
„Já se nebojím. Budu tady s M … Mitchem,“ málem se podřekne Sydne.
„Budiž,“ souhlasí Charlie, „už jednou dokázal, že je spolehlivý.“
Sydne na bratra tázavě pohlédne, ale ten mlčí. Odpoví jí Gordon:
„Když začalo být s Eileen zle, já byl v Tucsonu a Stan někde na záletech. Charlie byl úplně zoufalý, jak to udělat, ale nakonec tady nechal Mitche a rozjel se do Prairie Creek pro felčara. Bohužel už bylo pozdě.“
„Když jsem se vrátil, Minnie a Eileen ležely v posteli, Minnie spala. Mitch seděl u nich a vykládal Eileen, že už mnohokrát žila na tomhle světě a že se sem ještě mnohokrát vrátí,“ řekl tiše Charlie.
„Aspoň to pro ni nebylo tak strašlivé,“ zamumlá Gordon a pokřižuje se.
Charlie si uvědomí, že s Eileen sice neprožil nějakou opojnou lásku, ale ještě včera nedokázal bez mrazení v zádech pomyslet na den, kdy z Eileen spolu s krví překotně unikal život. Svět je stejně zvláštní, hrozný … prostě svět….
„Tak jedem!“ Charlie rázně vstane a mávnutím ruky zažene chmurné myšlenky.

Muži odjeli. Sydne povytáhne knot v lampě, kterou šetrný Charlie nechává jen skomírat, nalije si horkou kávu a odpovídá na dopis z domova, který si v neděli převzala v Prairie Creek. Přitom se dívá na fotografii zhotovenou krátce po Charlieho odchodu na Západ.
Vchází Mit-sah, trochu váhavě, zdá se.
„To je dost, že jdeš,“ vyskočí Sydne. „Schovávám ti večeři. Hned to bude. Podívej se zatím na fotku. Charlieho znáš, ale dost se změnil, viď, ta malá holka jsem já, dál jsou tam rodiče a bratři George a Tom. A štěně. Takovému malému štuclíku jsme dali tak honosné jméno – Ajax! Ale jak byl chytrý! A co s ním bylo legrace! Když ho přejela drožka se splašenými koňmi, měli jsme národní smutek,“ usmívá se Sydne a staví před Mit-saha talíř s masem a kukuřičnými plackami.
„Já mám matku a sestru,“ řekne Mit-sah a pustí se do jídla. Myslí na matku Chee-hash-kish, která byla nejkrásnější z žen Mimbreňů a všichni muži jí nadbíhali. Ona si však vybrala Mescalera Kahtalu, zajatého při jakési roztržce a poté přijatého do kmene. Kahtala se nevyznačoval ničím zvláštním, ani tělesnou krásou, od ostatních mužů ho ale odlišovala jen dychtivá touha, ba přímo posedlost po poznání. Neustále ho něco pudilo ven z úzkého rámce kmene. Nejdřív sám, pak s malým synkem často navštěvoval osady bílých, pokud trvalo křehké příměří. Na mexické straně jim jeden čas říkali „Juan a Juanito“. Kahtalovu touhu po nových poznatcích ještě posilovalo jeho úžasné nadání na jazyky, sám se jen od poslechu naučil anglicky a španělsky, znal celou řadu indiánských nářečí a v nejhorší nouzi si vystačil s domorodou znakovou řečí.
Mit-sah se učil skoro stejně rychle jako jeho otec. A z výprav si odnesl jedno důležité poznání: svět se stále mění, objevují se nové, dokonalejší střelné zbraně, objevil se telegraf, železnice. Jen v horách Apačů zůstává po staletí vše při starém. A teď už je pozdě na to dohnat bělochy. Jen v partyzánské válce, v té jsme lepší. Ale v našich silách není zabít všechny bílé.
A Ishton! Co nyní asi dělá sestra, o rok mladší než ta dívka sedící naproti mně. Jsou si něčím podobné, jedny oči jsou šedomodré a druhé černé, ale v obou se zračí jakási touha po nedosažitelném. Ishton nenašla něco velkého, strhujícího. Chato ji zbožňoval, ale stále nenacházel odvahu vyjevit jí své city. A pak bylo pozdě: své dary poslal Chatův starší bratr Skinonsenay, jenž první ženu ztratil při porodu mrtvého dítěte. Ishton byl příjemný, cítila s ním, ale nic víc. Snad se bála, aby nezůstala sama. Od začátku Ishtonina soužití s Chatovým bratrem uplynul téměř rok a Chato si dosud nenašel jinou lásku. Ishton čeká dítě a nevypadá nešťastně, naopak. Asi přece jen našla, co hledala. Třeba láska nepřichází s bleskem a rachotem hromu, ale plíživě, tak jako Míca, která se usadila vedle Sydne a tře si hlavu o její bok.
„Jak se k tobě chovala Eileen?“ táže se Sydne.
„Hm… bála se mě.“
Ve skutečnosti to ovšem bylo mnohem složitější. Eileen, dítě Západu, na Mit-saha zpočátku hleděla se strachem a odporem, jako by se obávala, že se na ni okamžitě vrhne a ublíží její cti. Mit-sah si ještě velmi dobře vybavuje útržek vzrušené debaty manželů, který náhodou vyslechl:
„Přece po mně nemůžeš chtít, abych seděla u jednoho stolu s rudochem!“
„Má milá, nebýt toho rudocha, byla bys teď možná vdova a já v medvědím žaludku!“
Za necelý měsíc Eileen zemřela…