Stojatá voda 41

Anotace: pokračování

Smrčina už je víc než deset let městskou částí Podhoří. Ale ještě pořád vypadá jako brdská vesnice. Není tu - naštěstí! -  vhodný terén pro paneláky. Protože tady, ani ne dva kilometry od města, už nejsme  v podhůří Brd, ale přímo v nich.  Městský autobus sem jezdí jenom dvakrát denně, a tak se musíme dopravit po svých. Cesta pro pěší je vlhká jarem, kdosi projel na kole, koukám na svěží stopu   a musím si otřít oči… Kdyby mě tak po téhle cestě někdo vezl n štangli a já tak byla vlastně v jeho náručí… Ale kdo? Pořád se mi do snů plete Petr…  

 Rybník jako jezero, kdepak, to není žádný návesák! A tam nahoře nad ním kostelíček. Vlastně jenom kaplička, ale má hranatou věž, nebo spíš vížku, a protože je tak vysoko, ypadá jako z obrázků Josefa Lady. Bylo by tak hezké směřovat tam nahoru, právě teď, vždyť ode dneška za týden máme Velký pátek.… Jenomže my tam nesměřujeme. Ani omylem. Obě dvě, já i máma, se prohýbáme pod balíky svázanými motouzem. Jsou to kožichy, do kterých se zakousli moli. Kdyby bylo po mém, rovnou bych je vyhodila, ale kdepak maminka!  Ta je považuje za nesmírnou vzácnost. .A tak je táhneme k pánovi, který je dokáže opravit. Jmenuje Uhlíř, jako v Brdech kde kdo. V dávných časech se to tady totiž jen hemžilo milíři. Ty lesy by mohly vyprávět! Ráda bych objevila Uhlířskou studánku, o které jsem slyšela, že je ukrytá někde hluboko a dnes k ní vedou už jen pěšinky lesní zvěře… Já vím, sama bych se asi brzo začala bát, že šlápnu na bludný kořen a budu chodit pořád dokola a nenajdu ani studánku, ani cestu z lesa. Jako se to přihodilo tomu hajnému, i když on ten les znal úplně nazpaměť.Tohle není žádná pověst – vždyť staří lidé ho ještě pamatují!  Ovšem, kdybych šla s někým, nezabloudila bych. A pokud ano, nevadilo by mi to. No, Petr by ten někdo určitě nebyl. Ale kdo teda? Nevím. Ale měl by teplé ruce a pevnou náruč…

Chaloupka jako z pohádky, brdská roubenka. Určitě mnohem zajímavější než ten náš byt v té hranaté činžovní vile.  Ale o to nejde. Najednou se musím zastavit. Už je to tady zase. Že by  brána do jiného světa?  Ta brána, kterou jsem marně hledala u Kantorů, v domě  nad Mlýnským potokem.

"Jano, no tak! Slyšíš ty mě vůbec?"

  Ach jo. Ani jsem nepostřehla, že se mě maminka na cosi ptá.

„Jano. Dělám to všechno pro tebe, abys nemusela mít zimník ze štangle v Prioru. Tak prosím tě nebuď jak náměsíčná.“

 Polykám výčitku spolu se vzpomínkou na kříž ověnčený kočičkami a na Matku krásného milování. Tady to ale může být jinak. Jak známo, právě uhlíři nám zachovali všechny ty brdské pověsti.  I jejich potomci, kteří už nepálili milíře, žili na těch zdejších kopcích tak trochu pro sebe. O tom jsem slyšela v muzeu a nebylo to něco z dávných časů.

A už nás vítají Uhlířovi. Pán má na sobě tepláky s vytahanými koleny, paní neméně vytahané tříčtvrťáky a na hlavě nepovedenou trvalou. Sedíme u stolu, popíjíme turka a přikusujeme opravdové buchty, pekáčové. Na stěně, kde by se dal čekat kříž, se chechtá drátěný Rumcajs. Buchty jsou vážně skvělé, samy kloužou do krku. Úplně jsem zapomněla, že nechci tolik jíst.

„Máte to tady kouzelné“, chválí maminka.

Pán mávl rukou: „Náš mladej o to nestojí. Už má holt jiný nároky. Zatím je v Liberci, podnikovej byt dostal přes svaz mládeže. Ale až mu skončí smlouva, chce zpátky, někde tady by rád postavil šumperák..“

„To víte, tady pořád musíme řešit červotoče“, dodala paní. „To v šumperáku je všechno úplně jinačí, nahoře terasa a dole garáž a třeba i dílna, pěkně pohodlně.“

„Mladýmu pomůžeme“, dodal pán, „musíme. Nebude to jen tak. Teď má jedno děcko. Než to tam v Liberci zapíchne, budou dvě. Čekat nemůžou, aby mladá už pak nebyla stará.“

Paní se krátce zasmála: „no jo, aby mladá už nebyla na to stará. A aby to už měla za sebou...“

„A co slečna dcera“, zeptala se maminka s tou svou staromódní zdvořilostí.

„No jo, Helena…Ten její neví, zatím studuje, pak ho čeká rok vojny, má toho plno. On je totiž přes ty vysoký školy v Plzni, víte, přes to esesem“ – vyslovila to jako podstatné jméno rodu středního. To esesem.

„Takže dcerku už máte taky vdanou?“

„Ještě ne. Teď dře na zápočet z občanky. Dostala se totiž loni na češtinu a dějepis a letos přestoupila na češtinu a občanskou výchovu. Občankáře teď budou chtít všude. Helenka se vyzná, je to moc chytrá a šikovná holka. A když bude vdaná, nejlíp už s děckem, bude to na jistotu - místo tady v Podhoří. Vždyť tu jsou čtyři devítiletky!“

 

 Pan Uhlíř znalecky provětrává naše kožichy. Poznamenal, že ta nutrie už asi hodně pamatuje. Je mi z toho trapně a unavuje mě to. Koukám, že to mámino nadšení pro kožichy mi čím dál tím víc leze krkem. Já bych tisíckrát radši měla na zimu pěkný flaušák, nejlíp tmavomodrý nebo modrošedý. Nebo pořádnou bundu, jako Marcela. Vždyť celou zimu nosím jedině kalhoty.  Ale co nadělám, podle maminky dáma nosí kožich, to znamená pravý kožich, ne snad nějakou umělinu. A co mi teda hlava už vůbec nebere - proč ta moje máma musí řešit kožichy zrovna teď, začátkem jara.

Vyrážíme na zpáteční cestu. Žádná brána do jiného světa se holt nekoná. Přesto se mi ulevilo. Kožichy si pan Uhlíř složil do komory a já konečně jdu s maminkou jen tak, bez těch bachratých balíků. Začalo drobně mžít, ale nevadí mi to. Nastavuji těm kapkám celou tvář, jako by mě ta vláha měla omýt od nepříjemného nánosu.

„Tihle domkáři“, ozvala se maminka do mých myšlenek. „víš, oni to tak neberou. Svaz mládeže a partaj jim dá výhody a oni je berou. – Ta jejich úžasná Helenka, co se tak dobře vyzná - časem z ní bude i paní řídící. To bude výhra!“

Zasmála se, ale hned ta to zvážněla: „Víš, Johanko, o je ten náš lid. Nemyslící stádo. Nebo spíš myslící: ovšem jenom na svou rodinu a její prospěch.“

Oceňuji, že maminka má stejný dojem jako já. Jen to dokáže líp vyjádřit. Mám k ní najednou zase blíž a užívám si procházku. Takhle jsme spolu nešly už ani nepamatuji. Proto nijak nepospíchám a rozhlížím se po okolí. Kaplička nad rybníkem je zřetelná i proti zatažené obloze.

„Maminko! Tohle je přece ten kostelíček s věží nízkou!“

„No a co? Tak má nízkou věž – a co je na tom zvláštního?“

„No přece Erben, Kytice - kostelíček s věží nízkou, z věže pak slyšeti zvuky hájem a sousední vískou - “

„Prosím tě. Erben se inspiroval folklórem“, vyrazila máma posměšně, „ti obroditelé si idealizovali venkov. Dej pokoj s Kyticí!“

Maminka mi kdysi dávno předčítala: Erbenovu Kytici a Babičku Boženy Němcové. To asi bylo v jiném časoprostoru.