Kap. 38 Hádka s Katy

Anotace: Kdo je tady v právu?

Sbírka: Tommy I. - Skrývání

„Kity, Kity, počkej!“ běžel Tommy za odcházející sestrou. „Tak už se nezlob. Přeci se nic nestalo.“ Znovu se snažil ji obejmout, ale stále ho odstrkovala.

„Vůbec na mě nesahej, vůbec na mě nemluv!“ křičela na něj.

„Dobře, dobře, ale nekřič tolik, slyší nás celý areál,“ snažil se Tommy přestat být atrakcí pro okolí.

„No a co?!“ křikla zpátky.

„Málem tě tu zabili a jediné, co tě zajímá, je, jak vypadáš před tou… tou… husou,“ přišla nakonec na termín, který se jí chtělo použít. Tommy ji nechtěl dráždit, tak se k tomu nevyjadřoval. „A ten Diego, ten si to šeredně odskáče! Zajdu za představeným školy všechno mu řeknu!“

Tommy se vylekal: „Kity, to ne, prosím, to ne, on to tak nemyslel.“

„Ne? A co si myslel? Ne, počkej, já vím. On vůbec nemyslel! Stejně jako ty. Mihne se kolem vás sukně a drrrr, mozek se odpojí!“ zatočila si Katy prstem u hlavy.

I tohle Tommy přešel, protože z tónu jejího hlasu poznal, že už se uklidňuje. „Kity-y,“ objal ji, stále ji oslovuje mazlivým tvarem jejího jména, které pro Katy používal jen on, „promiň, nevěděl jsem, že tu budeš.“ Odstrčila ho a vyškubla se mu. „Ups, špatný argument,“ poznal Tommy příliš pozdě.

„A to s tím souvisí jak? Jako že až tu nebudu, tak uděláš nějakou takovou hovadinu znova?“

„Ne, tak jsem to nemyslel.“

„A jak tedy? Zdál se mi strašný sen, tak jsem tě letěla hledat, jestli jsi v pořádku, a voilà panáček se tu předvádí na louce jak tetřev v toku. A proč? Kvůli nějaký…,“ zase nemohla najít správný výraz.

„Lilibeth, jmenuje se Lilibeth, a není to žádná husa, ale milá holka,“ skočil jí do řeči už podrážděně Tommy. Šlehla po něm pohledem a rázovala dál směrem na východ.

Už byli na úrovni kampusu Bílé školy, takže Tommy tušil, že už i Katy nebude mít zájem vyvolávat nežádoucí pozornost. Objal ji: „Dobré? Už můžem být zase kamarádi?“

„Tommy, opravdu strašně jsem se lekla a bála,“ objala jej zpět.

„Já vím, promiň. Už to víckrát neudělám. Slibuju.“ Otřel jí slzy, které se jí vyhrnuly z očí.

„Pojď, vezmu tě domů,“ vybídla ho.

„No, já… spíš bych tu zůstal.“ Podívala se na něj takovým pohledem, že hned dodal. „Ale doprovodím tě, kam budeš potřebovat.“ Pořád ten stejně přísný pohled. „Víš, mám tam vzadu koně. Musím ho vrátit a tak,“ chytal se stébla Tommy.

Katy se na něj podívala opravdu útrpně: „Tommy, já chápu, že je hezká, ale neměl by sis zatím s nikým začínat, když – “

„Když co,“ skočil jí podrážděně do řeči, „když jsem ten divnej, co furt ještě nemá křídla?“

„Tak jsem to nemyslela,“ řekla měkce Katy, „já jen… chápu, že je to pro tebe těžké, když máš tohle… omezení, ale neměl bys –“

„Co? S tím nikoho zatěžovat? Nebo se vůbec někde ukazovat?“ vztekle ji opět přerušil.

„S tebou není rozumná řeč. Pojď domů. Uklidníme se a vše probereme,“ svraštila trochu obočí.

„Tady není co probírat!“ nesouhlasil s ní.

„Tommy,“ dodala tvrději, „až budeš mít křídla, tak pak ─“

„Co pak? Pak budu mít dostatečnou hodnotu si někoho najít? A co když je nikdy mít nebudu, Katy? Co když prostě nikdy nebudu jako ostatní? Mám se kvůli tomu jít zahrabat někam do jeskyně?“ začínal být opravdu rozčilený. Cítil, že lektvar z leknínu přestává účinkovat a jemu se dělá zle. Katy marně hledala vhodná slova. „Katy, já nebudu čekat na nějaká blbá křídla. Já chci… potřebuji žít teď,“ dodal trochu umírněněji, když si uvědomil, že část podráždění nepochází od sestry, „Lili všechno ví, nevadí jí to, tak nevím, co řešíš.“

Katy nevěděla, co na to říct. Ještě před chvilkou se hádali o hloupém a nebezpečném předvádění se a Katy se vezla na vlně právoplatného rozhořčení, jenže teď. O čem se to vlastně hádají teď? „Tommy, pojď domů, odpočinem si oba z toho šoku a pak se sem přece zase můžeš vrátit,“ začala tedy smířlivě.

„Katy, je to pro mě daleko jezdit sem a tam, zůstanu tu do zkoušky a přijdu až pak,“ řekl ve stejném, mírném tónu.

„Jak chceš,“ zamračila se opět, „doufám, že nebudeš spát venku na zemi a jíst brouky, blíží se totiž bouřka.“

„Budu u Octavia a budu hodný. Slibuju,“ předstíral, že neslyší její podrážděnost. „Jedno dvojčecí objetí?“ roztáhl ruce. Nechala se s rezignovaným pokývnutím hlavy obemknout. „To je moje milovaná Kity,“ přimáčkl ji na sebe. Nesnášel, když se spolu hádali. Obecně se se ženami nerad hádal. Nepustil ji, dokud ho také pořádně pevně nesevřela. Rozloučili se a vydali se každý na svou stranu.