Apendix 4 k románu Tommy I. Mýtus o nápravcích

Anotace: Tommy četl mýtus O stvoření linie nápravců a vy můžete také.

Sbírka: Tommy I. - Skrývání

V pradávných dobách, kdy svět lidí byl teprv mladý a andělský ještě mladší, narodili se dvojčata – chlapec a dívka. Rostli, a když nadešla jejich čas, získali, jako všichni tehdejší andělé, šedá křídla. I dál žili běžné životy.

Jinoch byl silný a pohledný, jeho duch byl bystrý a odvážný. Díky tomu získal vždy vše, po čem zatoužil. Ať už to byl majetek, anebo žena, jež mu povila tři syny a mnoho dcer.

Jeho sestra naproti tomu bývala vždy slabá, plačtivá a osud jí nenadělil příliš krásy. Žila si svým tichým, posmutnělým životem, neboť se nenašel muž, který by o ni projevil zájem. Její rodina nad ní zlomila hůl a zdálo se, že i ona se smířila se svým osamělým osudem.

To bylo v těch dnech na počátku lidské civilizace, kdy lidé si na Bondadose a Malévolovi vymohli poslední soud a kdy andělů bylo ještě málo a všichni, kteří existovali, byli zrozeni k tomu, aby vykonávali ony soudy.

Leč i anděl je jen člověk a jako takový vidí svět kolem sebe pouze z lidské výšky a nedohlédne všech souvislostí, jež ovlivňují lidské konání. A proto andělé již od pradávna při souzení Alma-Espíritu dělali ve svých soudech občas chyby. Leč žádný z nich o tom nevěděl.

Ovšem ti, jimž bylo v soudu nespravedlivě přitíženo a ti, jejichž křivdy nebyly spravedlivě odškodněny, odmítli plynout s časem a řádem vesmíru a spustivše pronikavý nářek, zůstali ve věčném koloběhu kreativity a destrukce nehybní. Není však možné, aby se i jen jediné zrnko vzepřelo velkému koloběhu, a tak se stalo, že velká Kreativita-Destrukce propojila jejich nářek s Malévolem a Bondadosou, a oni tak začali cítit stejnou bolest a křivdu jako všichni ti, již byli nespravedlivě souzeni. Neboť je povinností a právem Malévola a Bondadosy udržovat vesmírný řád mezi lidmi.

A tak se stalo, co žádný z andělů té doby nevěděl, že ona dívka z dvojčat, která nebyla obdařena krásou ani štěstím, získala prostřednictvím Malévola a Bondadosy velkou duši. Duši, která když dozrála, jako jediná slyšela nářek odsouzených a jako první dokázala popatřit na život i soud souzených a najít ve verdiktu chybu, již bylo třeba napraviti.

Tak spatřil svět První Nápravkyni, která vystoupila ze stínu a zvěstovala andělům zprávu o stoických Alma-Espíritu a o potřebě nápravy jejich soudů. Podivili se andělé jejím řečem, ale vidouce, že při ní stojí Bondadosa s Malévolem, vyslechli andělé Nápravkyni a shledající, že její slova jsou moudrá, přijali ji.

Od toho okamžiku Nápravkyně pomáhala odsouzeným v dosažení spravedlnosti.

Netrvalo dlouho a Nápravkyně si svou moudrostí a citlivostí získala uznání andělů i lidí, neboť andělský a lidský svět nebyly v těch dobách ještě odděleny.

I stalo se, že se mezi lidmi našel muž, který si Nápravkyni zamiloval pro krásu její duše, a Nápravkyně povila navzdory již pokročilému věku dvě dcery – dvojčata. Její muž brzy zemřel, ale obě dívky rostly a brzy bylo zřejmé, že obě zdědily dar po matce. Andělé se radovali, neboť viděli, že dar nápravcovství byl předán na další generaci a díky tomu byla zajištěna spravedlnost pro odsouzené.

Leč neradovali se všichni andělé té doby. Duši jednoho z nich začala sžírat závist. Bratr Nápravkyně, který byl vždy obdařen většími dary, začal na svou sestru žárlit.

„Ona i já byli jsme zrozeni v jeden den. Jaký to má smysl, že by ona měla požívat takové úcty, když nikdy k ničemu nebyla?“ hovořil tak k sobě a posléze i ke své ženě, která všimnuvši si jeho špatné nálady, zeptala se ho, co jej trápí. „Ach muži,“ zděsila se žena muže toho, „proč takovým zlým myšlenkám se oddáváš. Nedostal jsi snad požehnaně naděleno všeho ostatního? Nedostalo se ti dobrého a snadného života? Vždyť tvoje sestra pláče a trápí se pro každou křivdu, kterou sezná. To není osud, který je lehké nésti.“

Však muž nebyl ochoten otevřít svou slabou duši moudré řeči manželky svojí a vida, že u ženy se porozumění nedočká, obrátil se na své syny a takto k nim promluvil: „Jakým právem se moje sestra, vaše teta, vyvyšuje nade mě a nad vás? Není snad jen slabou, churavou ženštinou, kterou jsme vždy jen litovali a pečovali o ni? Neměli bychom snad i my požívat stejné vážnosti jako ona? Neměli bychom snad i my být obdařeni stejným nadáním jako ona a její dcery?“

Synové poslouchali otcovu řeč. „Otče, však co počít?“ zeptal se nejmladší syn.

„Řeknu vám, co učiníme,“ naklonil se k nim jejich otec. „Moje sestra je už stará. Její dcery se jí narodily až na pokraji její plodnosti, další děti již nemůže mít. Půjdeme a zabijeme vaše sestřenice. Když Bondadosa a Malévolo spatří, že Nápravkyně nemá následovnice, přenesou jejich talent na vás, mí synové, a vy se tak stanete nápravci a budete požívat úcty, která nyní leží na nich.“

Zděsil se prostřední syn, co to otec zamýšlí. Zůstal nerozhodný nejmladší syn. Ale nejstarší se zeptal: „Otče, ale nápravkyně má jen dvě dcery a my jsme tři. Kteří z nás zdědí jejich talent?“

„Pravdu máš, můj synu,“ zamyslel se otec, „nezbyde než, abyste metli losem a ten z vás, který prohraje, zůstane doma.“

Zamračil se nejstarší syn, neboť on byl nakloněn otcovu plánu a chtěl získat prestiž, o níž otec hovořil. A zamračil se i nejmladší syn, který nechtěl nikdy zůstávat stranou. „Otče, já zůstanu doma, až to provedete,“ ozval se prostřední syn vida, jak se oba jeho bratři tváří na to, že by svůj osud měli vložit náhodě.

„Budiž,“ souhlasil otec, „ale zde mi nyní složíš přísahu, že neprozradíš náš plán a nikdy se nepostavíš proti svým bratrům,“ nařídil prostřednímu.

Ten udělal, co po něm otec chtěl oddychnuvši si, že si své ruce nebude muset potřísnit krví. Pak zůstal u stolu s bratry a otcem, zatímco oni plánovali svůj hrůzný čin.

I stalo se, že Nápravkyně odešla za svými povinnostmi a své dcery nechala doma samotné. Tehdy otec zavelel a se svými dvěma syny vtrhl do sestřina domu. Dívky se podivily, jak zvláštně jejich strýc a bratranci vstoupili, však než se stihly na cokoliv zeptat, muži je popadli a unesli pryč.

Když se Nápravkyně vrátila a zjistila, že její dívčinky jsou pryč, rozběhla se s obavou v srdci po sousedech a všech se vyptávala, zda její dcerky neviděli. Leč nikdo nic nevěděl.

Tři muži zavlekli nebohé do jeskyně, kde je tuze trýznili, aby jim vyjevili tajemství jejich daru. Marně mladé dívky plakaly a prosily je o slitování, marně se jim snažily vysvětlit, že jejich dar leží v jejich duši a nelze se jej duchem naučit. Muži neměli slitování ani porozumění a po několika dnech ukrutností, během nichž překročili všechna tabu, která mezi příbuznými a lidmi obecně platila, umořili děvčátka k smrti.

Nápravkyně hledala a hledala své holčičky a ptala se všech, které potkala. Zastavila se i za svým bratrem a jeho syny a dcerami, ale nikdo z nich jí nic neřekl, neboť ženy v tom rodu nic nevěděly a muži včetně prostředního bratra zůstali mlčet.

Nemohouc ničeho dosáhnout svým rozumem, šílená obavami, obrátila se ke své duši, aby ta zkusila najít cestu ke ztraceným dcerkám, když to rozum nedokázal. A duše skutečně dovedla Nápravkyni k jeskyni, v níž ona nalezla znetvořená těla svých dcerek.

Vykřikla Nápravkyně strašlivou bolestí. Vykřikla tak zoufale, že se ke vchodu do jeskyně seběhli andělé ze všech stran, a majíce obavy vstoupit za Nápravkyní, volali po ní, co se jí přihodilo, že tak zoufale naříká.

I vyšla Nápravkyně ven na světlo a andělé uviděli, že nese v rukách mrtvá těla svých dcer.

„Kdo,“ promluvila Nápravkyně děsivým hlasem do ztichlého davu, „kdo zabil moje dcery?“ Však nikdo se neozval. „Kdo ví, kdo zabil moje mé dcery, ať vystoupí a vyjeví viníky,“ vyzvala Nápravkyně dav znovu, ale opět se nikdo neozval. „Zde mezi námi teď stojí vrah nebo vrahové mých dcer,“ pokračovala tedy Nápravkyně, „a já při jejich krvi, již mám nyní na rukách, přísahám, že neustanu, dokud nezjistím, kdo zabil moje děti.“

Pak znovu spustila bolestivý nářek a odnesla ostatky, aby byly připraveny k pohřbu. Zlomená žalem sledovala Nápravkyně, jak zem zasypává její milované, a zloba a nenávist rostly v jejím nitru, až se rozhodla. Vyčkala ještě dva dny, ale když za ní nikdo nepřišel, aby jí vyjevil pravdu o tom, co se stalo, vyhledala Malévola.

„Malévolo,“ povolala jej, „nikdo z živých mi nechce říct, kdo zabil moje děti. Dovol mi tedy, abych promluvila s duchem svých dcer a zeptala se přímo jich, co se stalo. Neb nedokážu dál žít v nevědomosti a bez pomsty.“

Malévolo vyslechl její řeč a pravil: „Nehodlám narušit zaběhlý řád, neboť není běžné, aby živí hovořili s mrtvými. Mohu ti však vyjevit, kdo je vinen tvým žalem, neboť vím, kdo ty zločiny způsobil. Co mi však dáš za to, že dostaneš pomstu, po které tak toužíš?“

„Pokud mě necháš, abych pomstila smrt svých milovaných, dám ti veškeré své zbývající dny, neboť nemá pro mě můj život dál už žádnou cenu,“ odvětila pevně Nápravkyně.

„Budiž,“ ušklíbl se Malévolo a řekl, „jdi klidně domů a vyčkej zítřejšího rána, pak svolej lid a dobře si prohlédni všechny, co přijdou. Ti, na nichž leží vina za smrt tvých dcer, budou označeni. Pak budeš moc rozhodnout o své pomstě, a potom si přijdu pro svůj plat.“

Nápravkyně přikývla a udělala vše přesně tak, jak jí Malévolo nařídil. A když ráno svolala všechny anděly, spatřila, že její bratr a všichni tři jeho synové nesou na sobě znamení vrahů. Ovšem neshledala to jen ona, viděli to i všichni ostatní. Andělé kolem se chopili mužů, aby neutekli, načež pohlédli k Nápravkyni, co mají počít dál.

„Vy!“ vykřikla. „Vy nesete na sobě znamení vrahů a budete nyní souzeni pro vraždu mých dcer.“

„Ach, běda mi!“ vykřikl prostřední syn. „Není v tomto světě spravedlnosti! Já jsem nevztáhl ruku na tvoje dcery. Já jsem se nedotkl jejich těla ani jejich krve. A přesto nyní stojím na stejné straně jako můj otec a bratři.“

Leč Nápravkyně jej okřikla: „Mlč, ty nehodný! Nebyla jsem za tebou hned, jak moje dcery zmizely? Neptala jsem se tě, zda víš, kde jsou a co se s nimi stalo? A ty jsi mlčel, ačkoliv jsi znal pravdu. A nemlčel jsi, i když jsem se tázala, kdo zabil moje dcery, když jsem jejich těla vynesla z jeskyně, kde v hrozných mukách vydechly naposled? A nezůstala tvá ústa stejně němá, i když jsem žádala vydání viníků? Tys možná nezabíjel, však tvoje vina tkví v tvém nekonání, a jsi tak stejně vinen jako ostatní. Nyní nad vámi všemi bude vykonán trest podle našeho práva.“ 

„Ach, prosím zadrž,“ vykřikla manželka bratra Nápravkyně, „prosím tě o smilování nad tvým bratrem, mým mužem, i našimi syny. Závist nad tvým velkým darem zatemnila jim mozek a oni učinili zlo. Však když si nyní vezmeš jejich životy, co se stane s naším rodem, vždyť žádný ze synů ještě nemá dědice.“

Zamračila se Nápravkyně a v očích jí šlehala zloba. „Tedy proto jste sebrali život mým milovaným? Proto jste je usoužili k smrti?!“ zahromovala. „Budiž, pro lásku vaší matky a manželky!“ vzkřikla. „Ponechávám vám váš mrzký život se všemi vašimi požitky a statky, které máte. A přenechám vám i svůj dar. Ovšem při krvi své i krvi svých dcer vám nyní prorokuji toto: Po smrti nápravce stane se novým nápravcem první narozený muž v jedné z vašich liníí. A každý tento muž, který se stane nápravcem, bude pronásledován mou kletbou a bude ve svém údělu trpět za váš hřích. Jejich matky a sestry vás budou pro utrpení svých blízkých stále znovu a znovu proklínat. A vy budete nenáviděni všemi svými potomky. ─ A za to, jak moc si ceníte mužů ve své linii více než žen, za to pravím vám, nenarodí se žádnému nápravci živý syn. Jenom dvě dcery dvojčata. A teprve ty pak budou moci mít mužské potomky, kterých se však nápravce, coby jejich děd, nedožije.“

Tak domluvila, vytáhla dýku, kterou měla zavěšenou u pasu a probodla své srdce.

V ten moment všichni tři synové pocítili, jak do nich vstoupil dar nápravcovství a zároveň na ně dopadla tíha a děsivost nářku chybně odsouzených. Vykřikli bolestí a teprve nyní pochopili, jak těžké břemeno jejich teta a sestřenice nesly. Marně si však rvali vlasy, marně jejich matka plakala a prosila Bondadosu. Kletba stvrzená krví, již na sebe přivolali svou zlovůlí, se již nedala zlomit a naplnila se přesně tak, jak ji Nápravkyně vyřknula.

------------------------------------

Je-li zde někdo, kdo četl kapitoly Tomova románu a dočetl až sem, tak ví, že tento apendix nebyl vložen za poslední kapitolu, jak by se slušelo. Vskutku, jsme teprve za polovinou příběhu. Ale Tomův román se dočkal vydání v elektronické podobě, a proto dál v publikování na Literu nebudu nyní pokračovat. Nicméně, pokud by někdo měl zájem dozvědět se, jak to celé dopadlo, má dvě možnosti. Buď zabrouzdat do e-shopu palmknihy.cz a dozvědět se to hned, anebo na můj blog annanymsova.webnode.cz, kde ve vydávání jednotlivých kapitol budu pokračovat. Rozhodhodnete-li se pro kteroukoliv variantu, budu moc ráda. V každém případě, děkuji všem za čtení dosavadních řádků a já se jdu věnovat korekturám druhého dílu. :)