Dům, který mlčí (Zakletá panna z Váhu)

Nové Mesto nad Váhom. Městečko zaklíněné mezi kopci a řekou, jako by samo nedokázalo rozhodnout, jestli se chce šplhat ke světlu, nebo stékat do stínu. Janko se tam vracel se skloněnou hlavou, s tělem stále oslabeným po nemocnici, ale s duší ještě víc nahlodanou.
Matka ho vyzvedla z rehabilitačního střediska. Bez objetí, jen krátké „No, pojď už.“ Měla na sobě plášť ze šedého tvídu a ruce schované hluboko v kapsách, jako by jakákoli blízkost byla příliš riskantní. V autě to vonělo po prostředku na okna a nedokouřené cigaretě. Janko hleděl z okna, míjel známé obchody, kadeřnictví, které mělo ve výloze stále plastovou hlavu z devadesátých let, a starý stánek, kde kdysi kupoval „Slniečko“.
Když vešli do domu, v kuchyni čekal otec — u stolu, s novinami roztaženými doširoka, jako by to byla obranná bašta proti rozhovoru.
— To jsi ty? — zabručel, aniž zvedl oči. — Ještě ses zhubnul. Co ti tam vůbec dávali?
Matka postavila na sporák hrnec s bramborami. Zvuk pokličky o kov byl hlasitější než jakékoli slovo.
— Nečekej, rovnou si sedni. Oběd chladne.
Jedli v tichu. Zvuk lžíce narážející na talíř, skřípot nože o vidličku. Otec neustále mlaskal, matka poklepávala nehty o desku stolu. Janko se cítil jako cizí návštěvník v muzeu vlastního dětství.
Po obědě otec zapálil cigaretu u otevřeného okna. Kouř se kroutil vzduchem, jako by se snažil uniknout.
— Prej jsi měl být někdo, a skončil jsi jako... no právě, kdo vlastně jsi, Janko? Protože chlap teda nejsi. S těma tvýma stužkama a náušnicema, básničkama o klucích a dracích... Ostuda. Tvůj děda se obrací v hrobě.
— To, že ty nerozumíš mýmu světu, neznamená, že neexistuje, — odpověděl Janko klidně, i když cítil, jak se v něm všechno třese.
— Svět? To není svět, ale nějaká duhová pohádka pro děti. Dřív by za něco takovýho zavírali, a teď si z vás máme dělat chudáky. Kdybys aspoň dostudoval, možná bys byl člověkem.
Matka vešla do kuchyně, otřela si ruce o zástěru.
— Tvůj otec má pravdu. Všichni tady říkali, že to špatně dopadne. A ty místo toho, abys poslouchal, tak jen vzdor, poezie a... ty tvoje "rovnostářský" věci. Místo aby sis našel holku, práci a život jako člověk, tak jen skandály, noviny a policie. Teď tu budeš sedět a koukat, jak ostatní pracujou, co?
Janko chtěl něco říct, ale vzdal to. Odešel do svého pokoje. Všechno vypadalo, jako by se čas zastavil: plakáty z dávných let, stará lampa s vybledlým stínidlem, psací stůl, na kterém ležel zažloutlý sešit z gymnázia.
Posadil se k oknu. Opřel hlavu o sklo. Na dvoře štěkal sousedův pes na děti hrající fotbal. Kdesi dál byl slyšet motor traktoru. V tom tichu, které nebylo klidem, ale chladem, se cítil jako zmrzlá část něčeho, co kdysi bylo životem.
Vytáhl z batohu svazek — svůj vlastní. Rukopis. „Noc v Devíně a jiné básně.” Začal číst šeptem, ale každé slovo tu znělo jako urážka.
Po chvíli se dveře pootevřely. Otec.
— Co tam máš?
— Básně. Moje.
Otec přišel blíž, podíval se. Přečetl půl stránky. Odfrkl si.
— „Ústa jako zrcadlo, ve kterém vidím svou ránu...” — ty by ses měl spíš objednat k psychiatrovi. Co to má být? Poezie? Ubohost.
Zavřel sešit a hodil ho na postel.
— Doufal jsem, že z toho vyrosteš. Ale vidím, že ne. A my se tady stydíme. V obchodě o tobě mluví. Lidi se ptají. My nevíme, co odpovědět. Takže možná by bylo lepší, kdybys se držel zpátky. A nenosil ty svoje hadry. Tohle není Bratislava. Tady lidi ještě vědí, co to znamená být normální.
Dveře bouchly.
Janko neplakal. Už nebyl dítě. Ale cítil, že v něm něco — něco malého, teplého, co ještě doutnalo — zhaslo.
Pozdě večer vyšel na dvůr. Nad Váhem vál chladný vítr. Janko si sundal boty, vstoupil na břeh. Díval se na vodu.
Nepatřím sem. Nepatřím tam. Ale přece jsem.
Podíval se na nebe. Nad hlavou měl Orion, jako vždy. Ten samý, kterého vídal z koleje. Ten samý, který svítil nad Bratislavou, když vyprávěl pohádku Elišce.
A tehdy šeptem, sotva slyšitelně, řekl:
— Ještě jsem neskončil.
Pak se vrátil do pokoje. Vzal sešit. A napsal novou báseň. O řece, která nikdy neteče zpátky, i když svět kolem křičí, že by měla.

Nové Mesto nad Váhom bylo místem, které na chvíli ztuhlo, jako by se řeka obrátila a zastavila celé město v mrtvém bodě. Daleko od dlážděných ulic a upravených trávníků tu život plynul jinak — pomalým rytmem, jako kapky deště na skle, které nikdy nedosáhnou cíle.
Janko si našel práci v továrně na okraji města. Byla to práce, která nevyžadovala žádnou kvalifikaci, žádnou tvořivost, jen ruce a trpělivost. Vstával ráno, oblékal si pracovní oděv, vlasy schovával pod čepici a zbytek — sebe — se snažil schovat před světem. Zvuky strojů, hluk, pach maziva a oceli se staly jeho každodenní realitou. Osm hodin denně soustředěně zvedal těžké kovové díly, připevňoval je k podskupinám a pak je pokládal na pás. Nepokládal otázky, nemluvil, nezasahoval. Po práci — ticho. A samota.
Kolegové a kolegyně v práci se na něj dívali s despektem. I když se Janko snažil nevyčnívat, jeho odlišnost nešlo přehlédnout. Kluk v pracovním overalu, s androgynními rysy obličeje, s tenkými prsty, které se nehodily k těžké práci — nezapadal do vzorců, které byly pro ostatní samozřejmé. Někdy slyšel zlomyslné poznámky, smích za zády, otázky typu: „Tak co, máme tu nějakého umělce?“ Ale nereagoval. Jen mlčel a soustředěně pracoval.
Po směně se Janko nevracel hned domů. Chodil k řece. Nechával za sebou město s jeho šedí, pachem smogu, a vstupoval do zeleného světa, který mu dával jediný skutečný klid. Les. Řeka. Stromy, které byly jako staří přátelé, a šumění vody, které bylo pro něj tou nejkrásnější hudbou. Tam, v tom opuštěném místě, mohl být sám sebou. Mohl psát.
Na kamenech u řeky měl vždy svůj sešit. Někdy napsal celou báseň, někdy jen pár veršů, které si později v hlavě rozvíjel cestou do prázdného domu. Každá báseň pro něj byla krokem k sobě, jako by objevoval nový kousek sebe sama, který dříve skrýval. Voda plynula, stromy se kolébaly v rytmu větru a Janko, sám se sebou a přírodou, zapomínal na všechno — na práci, na lidi, na to, co zanechal v rodičovském domě.
Někdy měl pocit, že je součástí toho světa — jako by nebyl člověkem, ale zvukem větru, jako pírko, které vítr nese k řece.
Jednoho odpoledne, když se vrátil domů unavený, promrzlý, ale s drobným, radostným úsměvem na tváři, našel něco, co všechno změnilo. Na stole ležela hromada papírů — jeho básní. Matka stála u kuchyně, mlčky, s očima sklopenýma k zemi.
— Co to je? — zeptal se Janko nejistě, když přistoupil ke stolu.
Matka nezvedla zrak. Odpověděla s obtížemi:
— Nějaké tvoje papírky. Postarej se o to, narazila jsem na to při úklidu. Jsou to nějaké... nesmysly.
Janko vzal listy do ruky. Všechny byly roztrhané, přelomené napůl, některé spálené po okrajích. Mezi nimi ležel jeho rukopis — kousky básně, kterou psal v lese, kde stromy zpívaly a on měl pocit, jako by kráčel po neznámých hvězdách.
Pochopil. Matka neměla tušení, co to je. Pro ni to byly jen kousky papíru — obyčejné papíry, které bylo třeba uklidit, vyhodit.
Srdce Jankovi ztuhlo. V očích se mu objevily slzy, ale neplakal. Jen tam stál, držel v rukou popel toho, co miloval. Ztratil všechno, co v sobě měl. A teď i to — ty básně, které byly jako jiskry ve tmě — bylo zničeno.
Pochopil, že už v něm nezbyla žádná část, která by nebyla pošlapána. Zanechal vše — univerzitu, město, lidi, své sny — a teď to, co držel v rukou, byl jen soubor odhozených útržků. To, co ho mělo zachránit, už nemělo žádný význam.
Ale tehdy se v něm něco zlomilo. Něco uvnitř něj. A přestože mu bolest trhala srdce, věděl jediné — nevzdá se.
Došlo mu to, jako by to bylo nové rozhodnutí — jako by teď měl skutečnou volbu. Mohl přestat psát, mohl se stát jako ostatní. Mohl zapomenout na básně, na sebe, na ten neúspěšný pokus. Ale nechtěl.
Sebral papíry ze země, složil je do kousků, které ještě dávaly smysl. A pak, jako by pro sebe, znovu napsal báseň. Psána tužkou, kráčející po hraně břehů:
„U vody ticho, v srdci hněv,
ale jsem. Žiji. I když v popelu.“
Po tom všem zavřel oči a přísahal si něco, co by nikomu nedal: že znovu vybuduje sám sebe. Že znovu postaví svůj prostor. A nic — nikdo — nezničí to, co v něm ještě může zůstat.
Opustil dům, zavřel dveře. Vzal si básně. A vyšel na návrší, k řece.