Poslední pohádka Váhu (Zakletá panna z Váhu)

Bylo chladné ráno, když se Janko objevil před dveřmi rehabilitačního centra. Navzdory roční době měl bundu zapnutou až ke krku a vlasy mu zakrývaly polovinu obličeje, jako by se chtěl schovat před světem, který už dávno nebyl bezpečným místem. V ruce držel knihu — starou, plátěnou, s ošoupaným názvem, který znal nazpaměť. Slovenské pohádky. „Zakliata panna vo Váhu a divný Janko“. Pohádka, kterou sám četl Elišce, pohádka, která byla jejich společným jazykem s Olenou.
Když vešel dovnitř, okamžitě ho udeřila tíživá atmosféra. Chodby, obvykle plné hlasů a šourání vozíků, se tentokrát zdály podivně prázdné. Sestřičky mluvily tišeji, lékaři na něj pohlíželi rozpačitě. Něco nebylo v pořádku. S každým krokem cítil Janko, jak mu srdce bije rychleji, silněji, jako by se ho snažilo varovat před tím, co se brzy dozví.
Přistoupil k recepci. Starší žena sedící za stolem se na něj podívala, jako by ho nemohla poznat, ale po chvilce si tiše povzdechla.
— Hledáte... Elišku?
Janko přikývl. Žena vstala. Sklopila zrak, a pak zavrtěla hlavou.
— Je mi to líto. Holčička v noci zemřela. Tiše... klidně. Už pro ni nebyla žádná naděje.
Slova zasáhla Janka jako úder do hrudi. Ustoupil o krok. Nic neřekl, jen přikývl. V jeho očích něco prasklo, ale nevytryskla žádná slza. Znal smrt. Zevnitř. Ale tahle — tahle byla jiná. Tahle byla jako vytržení posledního stébla naděje ze země.
Po chvíli žena dodala:
— Ale byla tu Olena. Přišla krátce poté, co jsme se to dozvěděli. Vešla do pokoje, pak do kanceláře... a odešla. Nikdo ji nezastavil. Nechtěla s nikým mluvit. Řekla jen, že musí jít. Vypadala... špatně. Opravdu špatně. Někdo ji viděl, jak míří směrem k mostu.
Janko nečekal. Vyšel beze slova. Dveře centra za ním zaskřípaly a studený vzduch ho uhodil do tváře jako bič. Běžel. Alejí, přes malý park s mladými stromky, kolem autobusové zastávky, kde na něj dvě starší osoby hleděly s podivným znepokojením. Nezajímalo ho to. Běžel jako člověk, který ví, že možná ještě stihne. Že pokud to nestihne, už si to nikdy neodpustí.
Když doběhl k řece, na okamžik se zastavil. Váh byl divoký, temný, ocelově se lesknoucí v bledém ranním světle. Proud byl rychlý, nesl v sobě větve, listí, ozvěnu něčeho neuchopitelného. Janko se rozhlížel nervózně. Křičel. Volal její jméno.
— Oleno! Oleno, jsi tu?
Odpovědělo mu jen ticho. A vítr.
A tehdy ji uviděl.
Tělo.
Pomalu plující středem řeky, s vlasy rozpuštěnými ve vodě jako řasy. Kabát nasáklý vodou, paže uvolněné. Tvář bledá, téměř průsvitná, zavřené oči.
V první chvíli zůstal stát jako přimrazený. Čas se zastavil. V hlavě mu duněla prázdnota, a pak — jako blesk — na něj dopadla jediná myšlenka, jediná vzpomínka, jediné slovo, které se objevilo v mysli jako zaklínadlo:
Zakletá panna z Váhu…
V pohádce byla panna zakletá, uzavřená v proudech řeky, a jen ten, kdo byl jiný, kdo byl divný — divný Janko — ji mohl zachránit. Ne rytíř, ne princ, ale Janko. Takový jako on — nepasující, z jiného světa.
A tehdy pochopil. Ten příběh nebyl jen pohádka. Byla to metafora jejich života. Olena byla pannou zakletou v bolesti, ve válce, ve ztrátě. A jen někdo, kdo sám byl ponořený v temnotě, kdo znal chuť vyloučení, kdo znal jazyk ztráty — ji mohl pochopit. Mohl ji vytáhnout.
Jeho tělo se zachvělo, ale ne zimou. Rozhodnutím.
Sundal bundu. Hodil knihu na břeh. Boty si zul jedním pohybem. Nerozmýšlel se. Vběhl do vody. Váh byl ledový, dravý, táhl ho dolů, ale nemyslel na sebe. Jeho oči byly upřené jen na ni — bledou, nehybnou, pomalu odplouvající.
A tak, s posledními silami, s posledním dechem vůle, se vrhl vpřed.
Byl to okamžik.
Bylo to rozhodnutí.
Byl to konec — a začátek.

Voda ho zasáhla jako zeď — ne ledová, ale živá, rozzuřená, jako by se celá řeka najednou probudila z letargu a rozhodla se zjistit, kdo se opovažuje rušit její spánek. Janko se ponořil po krk a pak hlouběji, bojoval s proudem, který neznal slitování. Váh jím zmítal, vtahoval ho, tančil kolem jeho těla jako zlověstný duch. Ale on nemyslel na sebe. V jeho očích byla jen ona — nehybná postava unášená proudem, bílá jako sněhové vločky tající v jarní vodě.
Plaval ze všech sil. Ruce ho táhly vpřed, nohy kopaly vodu jako v dětských vzpomínkách, kdy se v létě koupával v horských potocích. Jenže teď tu nebyl smích, nebyl bratr, nebyl otec na břehu. Byl tu jen křik v jeho hlavě. Ještě kousek. Ještě jeden pohyb. Ještě jeden dech.
Zdálo se mu, že ji už skoro dosahuje. Natáhl ruku. Prsty se dotkly kabátu. Ještě chvíli. Ještě moment. Ale Olena byla těžká, bezvládná. Voda nasákla její oblečení, vlasy jí lepily obličej, jako by si ji řeka chtěla ponechat pro sebe.
Janko se na chvíli zastavil — mezi ní a sebou, mezi životem a smrtí.
Cítil, jak jeho tělo slábne.
Ruce vypovídaly službu. Nohy začaly klesat. Proud se dral do úst, do nosu, do plic. Začal kašlat, snažil se udržet hlavu nad hladinou. Voda byla všude — v očích, v uších, v myšlenkách. Každý pohyb ho stál čím dál víc.
Ještě ne. Ještě ne teď, opakoval si. Ještě jen jednou… ještě ji jen dotáhnout ke břehu…
Ale tehdy ucítil, že jeho tělo je těžší než voda.
Cítil, jak ho opouštějí síly — ne náhle, ne dramaticky, ale pomalu, jako by ho samotný svět přestal držet ve svých dlaních. Jako by sám sebe pouštěl z objetí.
Voda vnikla do jeho plic. Začal se dusit. V očích se mu objevily záblesky a pak temnota, která kroužila na okraji vědomí jako vlk kolem unavené oběti.
Tehdy, v té poslední chvíli, si vzpomněl na své básně. Na ten papír, který nechal na břehu. Slova, která psal noc co noc v samotě, u okna, pod světlem jediné lampy. Poezii, která byla jeho jediným jazykem porozumění. Jeho cestou útěku. Jeho srdcem.
Vzpomněl si na Elišku — její smích, její otázky, její drobné ruce, které svíraly jeho prsty, když vyprávěl o zakleté panně. Vzpomněl si na Olenu, sedící tiše stranou, se slzami v očích, když poslouchala pohádku, která měla být záchranou. Vzpomněl si na Matejovu tvář — rozmazanou, zapomenutou, ale stále někde přítomnou, bolestivou jako rána po nedopsaném dopise.
A nakonec — vzpomněl si na sebe. Na toho chlapce od Váhu, který nikdy nikam nezapadal. Kterého svět považoval za příliš divného, příliš tichého, příliš citlivého.
A pochopil něco, co bolelo víc než voda v plicích.
Že možná opravdu byl zakletý Janko. Ten, který nezachraňuje — ale hyne při pokusu.
Už nebyla žádná síla. Už nebyla žádná naděje. Tělo kleslo, a ruce, které ještě před chvílí bojovaly, se uvolnily. Všechno ztichlo. Voda se stala jedinou realitou. Měkkou, temnou přikrývkou, která ho objímala, jako by ho chtěla ukolébat ke spánku.
Poslední myšlenka, která mu proběhla hlavou, byla jako záblesk na hladině vody:
„I kdybych měl zahynout, ať zahynu s těmi, které jsem chtěl zachránit.“
A pak — nic.
Jen Váh.
Řeka, která stále plynula.

Hodiny v kuchyni tiše odbily šestou, když se Maria potřetí podívala na vchodové dveře. V bytě panovalo ticho, které si nešlo splést s žádným jiným — nebyl to klid večerního pokoje, ale to ticho, které přichází jako mlha před bouří, těžké, napjaté, plné neklidu.
Olena odešla z domu brzy ráno. „Jdu do střediska,“ řekla, a ta jediná věta stačila, aby se Maria vrátila ke své práci. Ale teď, když se snášel časný jarní soumrak a z kamen vycházelo jen tiché, nepravidelné dunění, něco v ní se začalo lámat.
Přešla k oknu. Otevřela ho lehce a nechala studený vzduch proniknout dovnitř, aby rozehnal dusivý pach vařeného zelí. Dole se ulice topila v šeru, lampy se rozsvěcovaly jedna po druhé, jako by neochotně. Ale to nebylo to, co upoutalo její pozornost.
Nad řekou, kde se horizont setkával s linií stromů, něco poblikávalo. Červeno-modrá světla — pulzující, němá, zlověstná. Mezi nimi se pohybovaly drobné postavy lidí, příliš zřetelné, příliš metodické. Maria nebyla hloupá. Věděla, že tam nedošlo k žádné dopravní nehodě, k žádné zácpě. Věděla, že světla u řeky po setmění znamenají jen jedno.
Zachvěla se. Sáhla po kabátu, přehodila si šátek přes hlavu a beze slova vyběhla z domu. V pantoflích, s rozepnutým knoflíkem u krku, běžela ulicemi Nového Mesta, které teď vypadaly jako maketa — mrtvá, nehybná, nepřítomná.
Když dorazila na břeh Váhu, náhle se zastavila.
Přímo u vody stálo několik policejních vozů, policejní páska se táhla podél nábřeží a mezi ní — záchranáři v červených kombinézách a policisté ve žlutých vestách. Na břehu ležely dva černé pytle. Vedle nich — dva zdravotníci, kteří mlčky drželi kyslíkové masky, jako by stále nechápali, že už nejsou potřeba.
Maria pomalu přistoupila, s váháním, které se změnilo v děs.
— Olena… — zašeptala.
Policista, mladý muž s bledými tvářemi, se na ni podíval s úlekem.
— Paní... jste příbuzná?
Maria přikývla. Policista zaváhal, pak si sundal čepici.
— Našli jsme těla. Žena — pravděpodobně vaše neteř. A mladý muž… neměli u sebe doklady, ale někdo ho poznal. Prý se jmenoval Janko. Snažil se ji zachránit.
V těch slovech nebylo žádné patetické gesto. Byla v nich bezmoc. Mlčící, chvějivá pravda.
Maria neupadla. Nevykřikla. Jen tam stála. Dívala se na řeku, která byla znovu klidná, jako by nikdy nepoznala drama. Tekla dál — bez paměti, bez milosti.
Záchranáři vytahovali těla pomalu, opatrně, s tou jemností, kterou si člověk ponechává jen pro mrtvé. Jeden z nich poklekl a přikryl obličeje šedým plátnem.
Policisté se otočili směrem k autům, někteří se zastavili v tichu. Nikdo nic neříkal.
A tehdy jeden z nich, starší muž s šedivým vousem, zvedl zrak.
— Tam… podívejte se.
Všichni vzhlédli. Nad řekou, vysoko, téměř na hranici svítání a noci, kroužil osamělý sokol. Letěl pomalu, majestátně, s roztaženými křídly jako znamení. Jako by sledoval vše shora — ne ze zvědavosti, ale ze starosti.
— Sokol nad Váhem, — zašeptal jeden ze záchranářů. — Vypadá to zvláštně.
Ale Maria se nedívala k nebi. Dívala se na vodu. A tehdy, navzdory chladu, navzdory bolesti, sepjala ruce a tiše pronesla, s zoufalstvím i klidem zároveň:
— Protože možná to nebyl konec. Možná byli jeden druhému posledním světlem.
Řeka tiše šuměla. Sokol zmizel.
A noc znovu padla nad Nové Mesto.