VE STÍNU POMERANČOVNÍKU

​„Ve stínu pomerančovníku,“ řekla a vydala se pomalým krokem směrem k oknu. Poodhrnula záclonku a malou chvíli mlčky hleděla skrz lehce zaprášené okno ven. Bez jediného pohnutí, upřeně hledíc v dáli, po chvíli řekla tichým, odevzdaným tónem: „Tam, a to slibuji, ti povím svoje tajemství.“
​Jakmile větu dořekla, jako by z ní cosi spadlo. Konečně se přiměla uhnout pohledem. Koukla směrem ke stolu, na kterém ležely v poněkud chaotickém uspořádání knihy a stoh papírů převázaný tenkou černou mašlí. „To, co vidíš zde,“ ukazujíc prstem směrem k sepsané práci, „to pravda není – alespoň ne pravda celá. Kdybych se tak byla za svůj život naučila lhát, nebylo by tam pravdy ani za nehet.“ Přistoupila ke stolu a svou práci vzala do rukou. I na pohled bylo zřejmé, že je těžká. Otočila se ke svému kolegovi a věnovala mu významný pohled: „Ale co jest k mé smůle, slouží k vašemu štěstí.“