VE STÍNU POMERANČOVNÍKU

SOMEWHERE, SOMEWHEN

ve stínu pomerančovníku


---

Hleděl na ženu, kterou celé roky tiše obdivoval. Hleděl – a nedokázal zklidnit vlastní dech. Cítil ledové prsty na rukou, jak mu dlaněmi prostupuje třes.

Vykročila vpřed a každý její krok rezonoval s prostorem kolem. Došla až k němu a stále mu hleděla do očí.

„Ty budeš mým hlasem. Jen ty jím být můžeš. Vezmi ji a střež ji – je vším, co jsem kdy byla. Vším, co kdy budu. Jen mi slib… slib mi, že nezapomeneš!“

V hlavě měl tisíce slov. Tisíce otázek. Ale vyřknout je nebylo snadné.

„Slib mi to, Viktore… prosím.“

„Nezapomenu? Na co nemám zapomenout?“ Překvapil sám sebe sebevědomým tónem. „Nemohl bych zapomenout na jediný den, který jsem strávil po tvém boku. Ne… nezapomenu.“

V hrudi mu ztěžklo. Srdce, které ještě před chvílí bilo jako zběsilé, nyní téměř nebylo cítit. Tušil, že je to sbohem. Viděl to v jejích očích. Toužil zakřičet ne, toužil ji obejmout – nedokázal si představit budoucnost, v níž ona nebude.

Ale místo toho stál. Ztuhle. A vší silou se snažil zabránit slzám, které se mu draly do očí.

Zvedla ruku a lehce ho pohladila po tváři. „Odpusť… za vše. I za to, oč tě žádám nyní.“
Stáhla ruku dolů, sáhla po kabátu a tašce, které ležely na dřevěném křesle vedle.

„Byl jsi můj jediný přítel. Jediná opravdová duše.“

Svižným krokem přešla ke dveřím a po schodech dolů téměř běžela.
Zůstal stát, tak jak ho tam nechala. V rukou svíral její dílo a nemohl se pohnout.

Poslouchal, jak znějí její kroky – až do posledního.
A nakonec jen bouchnutí dveří.

Byla pryč. Stalo se to, čeho se nejvíc obával.

To, po čem kdysi toužil – to, proč ji před lety vyhledal – bylo nyní jeho.
Ale to, co dřív vnímal jako vítězství, teď bolelo jako tvrdý dopad na samotné dno.

Byl v pokoji, ve kterém to všechno začalo.
A došlo mu, že lepšího místa ani času už nebude.


_________

By Elmíra Vyrytá